Tyto souvislosti jsou však naprosto neoddělitelné od velmi důležité, ba dokonce zcela bez nadsázky stěžejní problematiky, jež se týká tzv. stupně vyspělosti „subjektivního faktoru“ pro možné revoluční změny. Není žádnou novinkou, že s touto otázkou „subjektivního faktoru“ mimořádně úzce souvisí problematika zákonitosti míry a stupně odklonu či odlivu důvěry širokých vrstev od zkrachovalé politiky pseudolevicového revizionizmu, dnes také a především co se týče zkrachovalé politiky pseudokomunistických, již dávno na své dřívější tradice rezignujících a tudíž zcela bezperspektivních, revizionistických stran. Nebudeme se zde do hloubky zabývat vývojem či analýzou tohoto „eurokomunistického“ renegátství. Avšak je potřeba se zde alespoň stručně pozastavit nad některými aktuálními aspekty, jež se dotýkají právě tendence relativně všeobecného „odlivu“ od uvedeného evropského rádoby-komunistického, neakceschopného a oportunního politikaření. Přesně toho neprincipiálního politikaření a bezpáteřného politického čachrářství, jemuž jsou přímo úměrné všechny beznadějné i prohnilé důsledky jeho krachující či zkrachovalé praxe.
Přímo symbolicky je tato tendence vidět na příkladu Francie a na neslavném osudu její komunistické strany, kdysi uznávané, silné i respektované revoluční síly. Totální úpadek této strany v důsledku její státotvorné, „antistalinské“, režimu úslužné a „neokomunistické“ (rozuměj revizionistické) politiky, byl vystupňován a nejzřetelněji se projevil zejména po nástupu hueovského vedení, jež se bezostyšně neváhalo zříci dokonce vedení nejsilnější odborové centrály v zemi, revoluční CGT. Hanebný hueovský postoj této strany, jež byla jednou z vládnoucích sil ve Francii v době imperialistické agrese NATO proti Jugoslávii, je všeobecně znám. Krach důvěry francouzského voličstva v tuto stranu, jež v dobách svého revolučního kurzu patřila k nejsilnějším stranám západní Evropy vůbec, byl nejmarkantnější zejména po jejím XXX.sjezdu r. 2000, jenž představoval dovršení Pyrrhova vítězství v intencích „moderně levicových“ renegátů. Také debakl francouzských „socialistů“ v roce 2002 byl jasně výmluvným faktem, navíc čtyřicet procent hlasů v orgánech této strany dnes ovládají dvě agilní levé frakce. Naproti tomu dokonce oficiální volební průzkumy z letošního roku (2003) dokládají značnou inklinaci francouzské společnosti k radikální levici, byť se v první fázi hned nemusí jednat přímo o levici důsledně marxisticko-leninskou, ale třeba i maloburžoasní, trockistickou: pro tamější Dělnický boj a Revoluční komunistickou ligu se vyslovilo plných 22 procent občanů!
A v souvislosti s organizačním „znovuvyzráváním“ skutečných revolučních tendencí a platforem v dnešní KS Francie (ale také mimo ni), není možno nezmínit zejména čím dál vlivnější marxisticko-leninské koordinační grémium CNUC, jež zastřešuje řadu jednotlivých, ať už méně či více důsledných i autentických, organizačních ohnisek francouzských komunistů (do značné míry však ještě ideově různorodých), ovšem stojících nesmiřitelně proti hueovství. Mnoho členů tohoto koordinačního centra je zároveň uznávanými dělnickými vůdci a odborovými představiteli CGT. Vývojově velmi pozoruhodnou krystalizaci i diferenciaci revolučních sil je možno pozorovat taktéž v Itálii či v jiných západních zemích evropského kontinentu.
Belgická strana práce (PTB), tato důsledná marxisticko-leninská a jedna z nejpřednějších revolučních sil v soudobé západní Evropě, navíc působící v zemi, v níž revoluční tradice není příliš silná, se přesto, že není parlamentní stranou, těší několikanásobně větší podpoře belgického obyvatelstva, než činí celková podpora veřejnosti pro belgické trockisty plus pravicové oportunisty ze zkrachovalé „Komunistické“ strany Belgie. Rok od roku PTB získává nejen nový příliv voličů, ale také svých aktivních členů. Je známa svoji zásadovou, principiální a bojovnou politikou s prioritní vazbou na lidové masy a jejich protiimperialistickou orientaci a je v současnosti zároveň také vůdčí silou znova se sjednocujícího mezinárodního komunistického hnutí na bázi autentického, revolučního marx-leninismu. V krátké době dokázala zdvojnásobit počet svých členů, má velkou roli mezi mládeží, dále v belgickém odborovém hnutí a na pracovištích.
Příznačný byl taktéž poměrně nedávný totální propad oportunistů a renegátů z PDS v čele s G. Gysim, u německé veřejnosti. Její účast na vládě v Meklenbursku-Předním Pomořansku a v Berlíně, kde tato strana participovala
na regresivní, privatizační a protilidové politice buržoasní státní moci, (nemluvě navíc o Gysiho reakční orientaci ve vztahu k militarismu a hegemonismu USA), to vše mluvilo a mluví jasnou řečí. Zejména neuvěřitelně podbízivý postoj PDS ve smyslu podpory americké „New War“, s cílem vetřít se do „přízně“ panujících privilegovaných kruhů německého imperialismu, vyvolal skutečný skandál, nota bene právě v současném Německu, které je typické mimořádně silným antimilitaristickým hnutím i protiamerickými postoji obyvatelstva, zvláště mládeže. Pokud jde například o Schröderovu sociálně-demokratickou SPD, tak tato strana mimo jiné ve volbách roku 2002 ztratila asi 1,7 milionů hlasů oproti roku 1998… Také v Německu pokračuje evidentní trend rostoucího vlivu skutečně antisystémové a marxisticko-revoluční levice, stejně jako v mnoha jiných zemích nynějšího evropského kapitalismu. Tento vliv je silný především mezi pracujícími a mládeží. A dalších příkladů všeobecného odlivu důvěry prostého lidu od politiky revizi-onizmu neboli patolízalského přisluhovačství ve vztahu k panujícímu buržoasnímu řádu, včetně jeho institucionálního výtvoru v podobě EU - odlivu, jenž jsme zde chtěli konkrétně načrtnout, bylo by možno uvést ještě více.
Obecně lze skutečně tvrdit, že zmíněný masový odklon od revizionizmu je evidentní a doložitelný, a že zároveň s tímto procesem probíhá v evropských zemích také výrazná krystalizace, strukturování, diferenciace, růst vlivu a organizování důsledných marxistických sil, tedy nositelů nejprogresivnějších revolučních tendencí vůbec. Na druhé straně bylo by mylné však z toho vyvozovat, že tento proces probíhá jakkoli zjednodušeně (výše jsme to již zmínili), že probíhá jakkoli přímočaře, mechanicky či „prostě“. Nelze ještě tvrdit, že v současné Evropě panuje revoluční situace, pouze to, že vývoj k ní stoprocentně směřuje. Avšak je potřeba objektivně vidět, že většina revolučních sil a potencionálních avantgard existuje ještě stále v „zárodečném“ stavu, že vesměs probíhá teprve vzpamatovávání se z revizionizmu, teprve ono krystalizování, diferencování, že se podnikají první, ale jisté kroky k razantnímu vypořádání se s tímto morem.
Nelze mávnout rukou nad stále existujícím a přetrvávajícím vlivem jakýchkoli typů pravicově oportunistických stran, nelze podceňovat setrvačnost, maloměšťáctví či nikoli marginální vliv zmíněných konzumních hodnot a společenských vzorců. Kromě toho nejen že vyzrávání antisystémových avantgard není jevem přímočaře zjednodušeným, ale ani samotný proces dalšího společenského vývoje nelze takto chápat. To platí zejména s ohledem na velmi silné nebezpečí právě zcela opačného, a sice ultrapravicového vývoje, jehož hrozba je zcela reálná a je taktéž produktem všeobecné systémové krize, v níž se soudobé evropské země nacházejí. Nebezpečí, že v první fázi ještě tato všeobecná krize může vyústit v těch či oněch západoevropských zemích nikoli ve vítěznou protikapitalistickou revoluci, nýbrž naopak v plné dovršení fašizačního procesu, je v dnešní situaci velmi akutní (tato fašistická hrozba se však může projevovat ve specificky velmi rozličných formách). Není snad potřeba zmiňovat tyto nebezpečné tendence v Rakousku, Itálii, Francii i jinde. Není snad potřeba připomínat, že nikoli náhodou se o dnešní sociálně-politické i ekonomické situaci v Německu často mluví v mnoha ohledech jako o výrazné a nebezpečné analogii, pokud jde o srovnávání právě s třicátými léty minulého století…
Navíc i onen odklon a znechucení revizionistickým politikařením se neprojevuje vždy stejně, opět je zde vliv jisté setrvačnosti a jiných složitých tendencí či příčin. Tento odklon se projevuje například „jinak“ u vrstev více maloměšťácky ovlivněných, „jinak“ u více radikálněji naladěné části společnosti. Odliv od revizionizmu nemusí rovněž hned, bez nějaké „přechodné fáze“, vždy a za všech okolností automaticky znamenat příklon k sociální revolučnosti, apod. Do podrobností se však v tomto směru nyní pouštět nebudeme, neboť ani to samozřejmě není cílem tohoto referátu. Cílem bylo pouze podotknout a připomenout, že revoluční perspektiva v evropských „metropolních“ zemích „I.světa“, jejich vývojová tendence směrem k nové sociální revoluci, je proces, jehož zákonitost se projevuje jako složitá a klikatá, zcela nelineární, neredukovatelná na cokoliv zjednodušeného, cokoliv metafyzického, oproštěného od jakýchkoliv „oklik“. Avšak tato perspektiva existuje, první stavby na troskách rozbíjeného revizionizmu dostávají zcela jasné kontury a tento proces je nezvratný. Souvisí jednak s dalším vývojem nynějších všeobecných, „neignorovatelných“ a nejvlastnějších rozporů panujícího, dekadentního globálního kapitalismu, toho kapitalismu, který potřebuje a hrozí proměnit celý svět v jeden veliký „sweatshop“. Jednak souvisí i s tímto již započatým frontálním „očišťováním“ hnutí, a velmi podstatné je, jakou stěžejní a vůdčí úlohu v tomto historickém „vyzrávacím“ procesu dnes v celé Evropě (a mnohdy dokonce nejen „I.světa“) zaujímá právě mládež. Tento fakt není nutné dokazovat nikomu, kdo má alespoň trochu reálný politický přehled o tom, jak po této stránce vypadá situace v dnešních kapitalistických zemích EU. Přesto se alespoň nad některými příklady ještě níže pozastavíme.
Je potřeba se tedy při posuzování problematiky nynějšího třídního boje a jeho zobecňování i perspektiv v zemích Evropské unie, vyhnout oběma krajním, „ultrapolárním“ a nesprávným tvrzením: za prvé, primitivní buržoasní iluze o tom, že revoluce v těchto zemích prý „není reálná“ a že nastíněná perspektiva vývoje se „nikdy neuskuteční“, tj. status quo se před svoji nezadržitelnou revoluční negací „navždy ochrání“ (třeba bodáky NATO nebo duchovním kastrováním pomocí drog či „washing brain“). Za druhé, že se tam revoluce uskuteční „už zítra“ nebo alespoň že už nyní v Evropě panuje skutečná revoluční situace. Ani toto tvrzení zatím není správné. Ale ještě na okraj poznamenejme, naopak zase k takzvané „slabosti“ či relativní slabosti organizovaných nejrevolučnějších sil v těch či oněch evropských zemích - pro ty, kdo usuzují zcela povrchně a právě tak uboze přímočaře (či kdo tak schválně chtějí usuzovat): Stačí si už jen na to vzpomenout, jak „silní“ (v uvozovkách) byli bolševici roku 1905 (a dokonce i po tomto revolučním roce!), ba ještě i v roce 1912 – a jaká byla naopak skutečná síla bolševické strany na podzim roku 1917. Nikdo tím nechce tvrdit, že budoucí vývoj k socialismu v Evropě půjde přesně tak, jako šlo Rusko po roce 1917 – ale toho se už ani výše uvedený ruský příklad, ani naše obecně platná poznámka o „síle“ či „slabosti“ avantgard, vůbec netýká – směšovat ta dvě témata v jedno, to je samozřejmě čistá sofistika.
Na výmluvný příklad mimořádně intenzivního, akceschopného a vyhroceného ideově-politického kvasu, pokud jde o evropskou revoluční levici, její aktivitu i organizační formy, je možno poukázat zejména v Řecku. V této zemi, s poměrně velkou revoluční tradicí z XX.století, v této zemi, která patří k jedné ze všeobecně nejhůře postižených co se týče novodobého „unijního“ eurokolonialismu, v této zemi žije bezesporu jeden z nejlevicovějších a nejpokrokověji smýšlejících národů Evropy. Řecké revoluční síly v KKE i mládežnické KNE patří k nejakceschopnějším i k nejnadějnějším na celém evropském kontinentě, a to bez jakékoli nadsázky. Zejména typické smýšlení, vzájemná solidarita i bojovnost pokrokové mladé generace řeckého lidu je něčím, z čeho by si mohl brát nejeden evropský národ (zejména na východě) užitečný příklad. (A to bez ohledu na skutečnost, že ani řecké hnutí není zcela prosto určitého revizionizmu, jenž pochopitelně tak či onak dokáže i tam škodit v teorii i v praxi.) KKE získává především stále větší podporu právě mezi řeckou mládeží, protože orientace na mládež je jednou z hlavních priorit této strany. Komunističtí poslanci si také povinně pro sebe ponechávají jen malou část svého platu, jsou v čele všech akcí a demonstrací, pracují trvale jako jediní mezi lidmi. Tradiční řecké festivaly mládeže jsou vždy výmluvným symbolem i výraznou bojovou přehlídkou skutečné síly i organizačních schopností zvláště mladé marxistické levice tohoto hrdého národa, jehož 90% obyvatel podle statistických průzkumů například nenávidí militantní imperialismus, ztělesněný v NATO.
To, co jsme uvedli o řeckých festivalech, platí podobně do značné míry například o německém (opět zejména mládežnickém) hnutí (mimo jiné REBELL a další) a jeho každoročních berlínských akcích na památku Luxemburgové, Liebknechta i Lenina. O výrazné solidaritě jednotlivých levicových proudů v silném antifašistickém hnutí Německa, o akčním vlivu a pozici německých marxisticko-leninských organizací v tomto (a nejen antifašistickém) hnutí, apod. Také v Rakousku je to zejména marxisticko-leninská mládež, studenti a dělničtí vedoucí, kteří nedávno výrazně pozvedli bojový prapor proti špinavému renegátství W. Baiera z KPÖ. V září 2002 došlo k dohodě mezi všemi skutečně levicovými platformami v německé PDS o spolupráci, mimo jiné v boji proti oportunismu. V Portugalsku se podařilo zvítězit nad pravicí ve straně, která způsobila výrazný vzrůst nedůvěry portugalského obyvatelstva vůči KS Portugalska a přeliv sympatií dělníků k marxisticko-leninskému Lidově demokratickému svazu (bývalí maoisté). Komunistická mládež Portugalska, její síla a podíl v boji proti tomuto „místnímu“ politickému revizionizmu; perspektivní, příkladný vývoj i akceschopnost relativně nové KPML(r) dokonce v tradiční „sociálně-demokratické“ skandinávské zemi, jakou je Švédsko – to vše je potřeba v těchto souvislostech zmínit. Prioritní aktivní úlohu v evropském komunistickém hnutí a v jeho anti-renegátském, „očistném“ procesu skutečně začínají stále více sehrávat komsomolské organizace, mládež, studenti.
Nebylo by těžké uvést ještě celou řadu dalších příkladů, dokazujících jak ofenzívu proti revizionizmu, tak očišťující vyzrávání marxisticky avantgardních sil v mnoha soudobých zemích EU, tak i zmíněný specifický a často nosný podíl mládeže na tomto procesu, aniž bychom chtěli cokoli přehánět nebo „přikrášlovat“. Tyto skutečnosti se totiž mohou zdát „neuvěřitelné“ tak jedině zaslepeným, velkoměšťáckým či maloměšťáckým hlupákům (neboť jim, a nikoli nám, se zřejmě „zastavil čas“!), anebo naprostým politickým neznalcům, kteří opravdu ještě stále věří, že marxismus-leninismus je „mrtvé“ učení, jež „nenávratně“ patří pouze minulosti! Na druhé straně je nutno raději poněkolikáté na tomto místě našeho referátu připomenout, že v žádném případě není jeho cílem přinášet vyčerpávající analýzu zmíněných skutečností, procesů a tendencí v každé zemi Evropské unie, kde k těmto sociálně-politickým fenoménům dochází, nýbrž že jde jen o jistý náčrt určitých příkladů, které výše uvedené jevy potvrzují a dokazují.
V dnešní době už můžeme rozhodně říci, že frontální ofenzíva proti revizionizmu má ve své podstatě opravdový celoevropský charakter, jestliže hovoříme o Evropě „I.světa“. Je velmi důležité podotknout, že právě tato ofenzíva, projevující se rozličnými způsoby, je také jistá – a to velmi důležitá – forma současného třídního boje. Skutečného, charakteristického a aktuálního boje protikladných třídních tendencí, bez jehož rozvíjení je samozřejmě nová socialistická revoluce nemyslitelná.