Nová stránka 1

Krnovská 37, 792 01 Bruntál, ČR, tel., fax: +420 554 71 50 62

(mobil: 732 261 132, e-mail: davidpecha@email.cz)

Komunisté v současné České republice

(Spojením dvou marxisticko-leninských stran vzniká Komunistická strana Československa-Československá strana práce (KSČ-ČSSP).

Od kontrarevolučního převratu v roce 1989 proběhly v bývalém Československu a v dnešní České republice významné společenské a ekonomické změny, podmíněné pádem socialismu a nástupem reakce. Složitý a rozporuplný vývoj prodělala i původní Komunistická strana Československa (KSČ). Předně se ukázalo, že komunistů bylo v této straně do konce roku 1989 jen mizivé procento – většina tehdejších členů strany byla jen „u komunistů“ - zřetelně se to projevilo masovým úbytkem členů.

Polistopadová KSČ se postupně „transformovala“ ve standartní parlamentní stranu, změnila svůj název na Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM), odvrhla základní principy marxismu-leninismu – třídní boj, diktaturu proletariátu, revolučnost, a stala se tak v rámci současného politického spektra stranou „eurokomunistickou“. Marxisté-leninisté ještě v první polovině 90.let na půdě KSČM usilovali o změnu tohoto kurzu, organizovali se na základě platformy „Za socialismus“, nicméně nebyli úspěšní.

Mezi komunisty hrála významnou roli osobnost známého předlistopadového funkcionáře M. Štěpána. M. Štěpán byl jako jeden z mála odsouzen ve vykonstruovaném procesu jako symbol předlistopadového režimu k několikaletému vězení. Po propuštění kolem sebe shromáždil marxisticko-leninsky smýšlející komunisty a inicioval založení Strany československých komunistů (SČK). Členy této strany se stali především opravdoví a ryzí komunisté, ale bohužel i takoví, kteří jimi ve skutečnosti nebyli.

SČK, později přejmenovaná na KSČ, se stále zřetelněji stávala stranou jednoho muže – M. Štěpána. Pocit křivdy, který tento politik v sobě nese, spolu s neukojenými mocenskými ambicemi, které mu „překazil“ sametový převrat, není dobrým základem pro očekávaný zásadní a pevný komunistický postoj tohoto bývalého perestrojkového favorita. Bezkoncepčnost a politická zmatenost má u M. Štěpána mnoho projevů, kterými se rád prezentuje na veřejnosti i ve své straně:

- obdiv ke svým bývalým kamarádům A. Kwasniewskému a G. Hornovi – „levice v Polsku a v Maďarsku vládne (vládla)“

- v roce 1996 našel svého souputníka, „na kterého je nutno se orientovat“, v generálu Lebeďovi

- navázané styky s reformními a revizionistickými komunistickými stranami v Rusku

- vyjádření, že VKSB „má celkem dobré analytické materiály“, ale „jinak je to bezvýznamná politická strana bez perspektivy“

- usilovná a mnoholetá snaha o spojení SČK (KSČ) s reformistickou KSČM … a mnoho dalších obdobných politických „kroků“.

Někteří komunisté v SČK (KSČ), tyto chybné kroky kritizovali a následně zjistili, že další z komunistických principů – kritika a sebekritika – M. Štěpánovi a jeho klice lidí okolo něj vůbec nic neříká. Naopak, jejich kritika vyvolala u M. Štěpána a jeho věrných takové reakce, jako je – potlačování a omezování diskuse, vyhrožování, nejrůznější manipulace a zákulisní jednání a dokonce i vylučování ze strany.

Část těchto „kritiků“ ze strany vystoupila a rozhodla se založit autentickou komunistickou stranu, dodržující základní a dobře osvědčené komunistické principy, ty, které v historii komunismu slavily úspěchy v boji za lepší společnost. Tito komunisté založili v roce 1999 Československou stranu práce (ČSSP) – zvolený název měl mimo jiné odlišit komunisty od „komunistů“, v historii některých komunistických stran je pro takovýto postup několik příkladů.

V SČK (KSČ) však vývoj akceleroval. M. Štěpán se svými několika „věrnými“ se opět dostal do zásadního sporu s další skupinou – byly mu opětovně vytýkány četné chyby a zavádění metod a postupů, které snad má přímo v krvi – např. byrokratismus, samolibost a kariérismus. Navíc, mezi některými členy sílilo podezření, že M. Štěpán hraje dvojí hru a je „v cizích službách“. Tito členové informovali velvyslanectví několika zemí o podivných aktivitách M. Štěpána. Protože opravdovým komunistům je jasné, že tříštění komunistických sil je ku prospěchu reakce – byl dne 24.února 2001 svolán mimořádný sjezd KSČ (SČK), na kterém se spojila KSČ (SČK) s Československou stranou práce (ČSSP) ve stranu KSČ-ČSSP. Sjezd KSČ-ČSSP zároveň zvolil vedení strany již bez M. Štěpána.

Vážení soudruzi, KSČ-ČSSP se hlásí ke dvěma významným dokumentům, sjednocujícím marxisticko-leninské strany, k Pchjongjangské výzvě a k Bruselské deklaraci.

Litujeme, že ještě v tomto roce se nemůžeme zúčastnit bruselského semináře – ale přejeme Vám hlavně sílu, optimismus a co nejvíce jednoty v boji s naším společným nepřítelem – imperialismem v globálním hávu.

Po restauraci kapitalismu ve východních zemích na přelomu 80.a 90.let XX. století, se světové komunistické hnutí ocitlo před závažnou otázkou, na níž má povinnost najít vědecky důslednou a revolučně správnou odpověď: Jaké byly hlavní příčiny tragické dějinné kolize, jež dočasně rozvrátila gigantickou budovu nové společenské formace, zákonitě střídající epochu třídní společnosti? Buržoasie celého světa oslavuje toto zhroucení socialismu, které jí uvolnilo ruce k dosud bezprecedentní reakční ofenzívě proti všem vykořisťovaným lidem, zvláště proti rozvojovým národům, proti všem pokrokovým, antiglobalizačním a antikapitalistickým silám ve světě. Globální systém monopolního kapitalismu dnes svými chapadly rdousí v podstatě celý svět. Nebývale se zostřují a prohlubují všechny jeho rozpory, nerovnoměrnost vývoje i jeho skutečná, v jeho rámci však neřešitelná a všestranná krize, stále obtížněji maskovaná a mnohdy i buržoasními politiky částečně přiznávaná. Imperialismus dovedl planetu na pokraj ekologické katastrofy. Šílený militarismus a zvláště nová strategická koncepce NATO, představují dnes reálné nebezpečí nové světové války, a to jako nejkrajnější formy východiska finanční oligarchie z krize jejího ekonomického řádu, z krize, ještě umocňované zničujícími důsledky jí determinované, soudobé globalizace.

Tato všeobecná situace doslova přikazuje a ještě více zvyšuje vážnost, aktuálnost a naléhavost nového revolučního řešení, které je nemožné bez hluboké a třídní analýzy uvedené základní otázky. Nepřátelská propaganda, odrážející loupeživé zájmy všemocných nadnárodních korporací, samozřejmě tvrdí, že šlo o úpadek a reálnou nemožnost socialistického režimu „jako takového“, o údajný „krach marxismu-leninismu“. Revizionisté jim přizvukují a prohlašují, že se nikdy o žádný skutečný socialismus nejednalo a obhajují tzv. „demokratický socialismus“, zrádně se podřizující soukromovlastnickým potřebám monopolní oligarchie a poslušně se přizpůsobující mocenským rámcům jejího státního aparátu. Povinností marxistů je proto všechny tyto reakční a lživé ideologie přesvědčivě vyvracet a stavět proti nim ucelenou revoluční analýzu této otázky, očištěnou od všech lží a pomluv vládnoucí třídy i jejich revizionistických pomahačů a spojenců. Přistupme nyní k velmi stručnému rozboru uvedené problematiky.

Revizionizmus byl již od svých počátků v dějinách dělnického hnutí vždy nejspolehlivějším spojencem vládnoucí kapitalistické třídy. Tento ideově politický směr, který už od poslední čtvrtiny 19.století až do dnešních dnů významně intoxikuje a parazituje na revolučním hnutí, se vyznačuje bezzásadovostí a lokajským opatrnictvím vůči vykořisťovatelskému systému, zavržením třídního přístupu, odmítáním třídního boje, odhozením všech revolučních zásad a hlavně zrádným smířením s utlačovatelskou státní mašinérií, prohlášenou za „všeobecnou, integrální demokracii“. Čím více se rozvíjelo a sílilo proletářské hnutí, čím vlivnější a „nebezpečnější“ silou se stávalo a čím horší, obnaženější, otevřenější a ostřejší byly rozpory monopolního kapitalismu, tím více se již vládnoucí třída bez úslužné pomoci revizionistů a jejich, štědře odměňované patolízavosti, nemohla a dosud nemůže vůbec obejít. Avšak jestliže koncem 19.století zachvátil revizionizmus tehdejší sociálně-demokratické strany, které do té doby neochvějně vedly boj proti systému soukromého vlastnictví a jeho státu, můžeme, zhruba od začátku 60.let XX.století, vidět stejný proces úpadku a netřídní, „všelidové“ smířlivosti, také u stran komunistických. To znamená u takových stran, které kdysi vznikaly jako pokračovatelky a nositelky těch bojových a revolučních tradic, jimž se právě sociální demokracie renegátsky odcizily. A jestliže před sto lety byl francouzský millerandismus prvním krajním projevem i typickým symbolem otevřené zrady, kterou tehdejší reformisté a „třídní smiřovači“ spáchali na nemajetných masách svou touhou podílet se na utlačovatelském režimu vládními a ministerskými křesílky, pak v naší době nám nový „millerandismus“, střižený na poměry přelomu XX. a XXI. století, dokonale předvedla KS Francie Roberta Hueho, jakmile se začala podílet na vládní moci buržoasního státního aparátu Francie i na jeho spoluodpovědnosti za krvavou agresi NATa proti Jugoslávii.

Toto rozmnožení a „přestěhování“ revizionizmu do prostředí komunistických stran, mělo své zákonité příčiny. Za prvé, jednak samotná skutečnost, že po druhé světové válce nabylo komunistické hnutí v celém světě neobyčejného vlivu, síly a přitažlivosti, dialekticky pomohla zplodit nežádoucí posílení a růst nejrůznějších maloburžoasních, pololiberálních, sociáldemokratických a intelektuálských vlivů a sil uvnitř tohoto hnutí samého. Zejména v socialistických zemích, kde komunistické strany byly vládnoucí, se tyto strany staly útočištěm různých ideových a sociálních směrů i tendencí, zděděných po staré společnosti, velkého množství kariéristů, byrokratizujících maloměšťáků a jiných maskovaných nepřátel komunismu. „Dialektika dějin je taková, že teoretické (i praktické – naše pozn.) vítězství marxismu nutí jeho nepřátele, aby se přestrojovali za marxisty,“ poznamenává Lenin (V.I. Lenin, Historický osud učení Karla Marxe). Za druhé, jednak tu byla skutečnost, že sociálně-demokratické strany, které jedna po druhé „participovaly“ přímo na vládní moci monopolního vykořisťovatelského režimu a tím ještě více zostřily svoji vnitřní diferenciaci, se nakonec logicky zkompromitovaly natolik, že stále více postupně docházelo k výraznému stírání všech posledních rozdílů mezi těmito stranami a otevřeně buržoazními stranami. Opět se ukázala hluboká pravdivost marxistické teze, že dokud není zničen kapitalistický stát, mocenský nástroj finančního kapitálu, jako takový, je zcela lhostejno, která konkrétní strana v něm vládne, neboť jeho podstata zůstává neměněna. Hlavní těžiště účinného působení revizionizmu, maskovaného marxismem, se tak logicky začínalo přesouvat na komunistické strany.

Tyto dva důvody jsou tedy hlavními příčinami, proč se kvalitativně zcela nově zintenzívnil nápor revizionistického oportunismu proti komunistickému hnutí, které do zmíněného období přelomu 50. a 60.let, tomuto proudu úspěšně odolávalo. Jestliže však dnes namísto tohoto úspěšného odolávání musíme konstatovat, že během posledních desítek let postupně došlo k pravému opaku, musí zde být další příčina, která vysvětluje, proč se uvnitř komunistického hnutí poměr sil najednou obrátil ve prospěch umírněného, státotvorného oportunismu! Tento úpadkový trend je možno vidět na různých, stále takzvaně komunistických stranách ve všech zemích západu i východu. V teorii i praxi těchto stran, které existují v kapitalistických zemích, byly a jsou opouštěny zásady revolučního marxismu a nahrazovány „demokratickým“ smířlivectvím, parlamentarismem, snahou mocensky participovat na stávajícím státě, odklonem od mas a jejich boje. Pod rouškou odmítání tzv. „stalinismu“ byly a jsou zavrhovány zásady diktatury proletariátu, přičemž tyto strany již dávno přestávaly být skutečnými revolučními avantgardami. Pod rouškou „modernosti“ a „demokratické levicovosti“ se postupně stále více odcizovaly a odcizují životním podmínkám a zájmům lidových vrstev, konečným cílům svržení kapitalismu, stále pokorněji se začaly „integrovat“ v poslušnou součást oficiálního společenského a státního systému a často došlo v konečné fázi i k zavržení samotného komunistického názvu strany. Ještě zřejmější a mnohem otevřenější byl úpadek komunistických stran v tehdejších socialistických zemích na východě, kde tyto strany byly u moci. O tom nejvýrazněji svědčí skutečnost, že po kontrarevolučních převratech v těchto zemích se jasně ukázalo, že naprostá a zdrcující většina členů těchto stran neměla a nemá s revolučními ideály ani s komunistickou morálkou, nic společného.

Od zmíněného „přelomového“ období po druhé polovině 50.let tedy počaly být komunistické strany nejen daleko silněji zahlcovány evidentními nepřáteli a lidmi stojícími na cizích třídních pozicích; Podstatné je také to, že politický boj a ideologický zápas proti těmto i podobným tendencím, vlivům, názorům a silám začal vnitřně slábnout, postupně skomírat a fakticky upadat. V západních stranách – sílící vliv revizionizmu v podobě tzv. „demokratického socialismu“, ve východních stranách – místo sílícího boje proti antikomunistům, maloměšťákům, prospěchářům a nepřátelům, maskovaným stranickou legitimací v kapse – chruščovovské ujišťování, že odhalování „vnitřního nepřítele“ ve straně, vedení skutečného, ustavičného i stále ostřeji a důsledněji bdělého třídního boje, pravidelné očišťování strany, zesilování politické obezřetnosti a morální, ideologické i politické výchovy, udržování a zvyšování revoluční bdělosti, že to všechno bylo jen „neopodstatněným“ výmyslem „stalinské paranoie“, že třídní boj se již nezostřuje a že socialismus je prý pevně a neotřesitelně zajištěn. A všichni „moderní reformátoři“, „demokratičtí socialisté“, „parlamentní“ státotvorníci a „antistalinisté“ západu i východu, se dosud tak společně doplňují, doslova sborově souzní a tak jednotně se shodují, že prý teze o zostřování třídního boje v průběhu vývoje socialismu, byla jen zavrženíhodným a „zločinným“ názorem Stalina a jeho politiky, odmítnuté XX.sjezdem KSSS v roce 1956! Tento antistalinský obrat, realizovaný v KSSS a tehdy nejvlivnější socialistické zemi světa, byl proveden pod vedením bucharinovských a ostatních maloburžoasních oportunistů v čele s Chruščovem, kterému počal vzápětí halasně tleskat celý kontrarevoluční svět, od fašizující ultrapravice přes konzervativní liberály, sociálfašistické oportunisty až po trockisty. Tento politický zvrat zákonitě ovlivnil a reálně předurčil nejen následný proces maloměšťácké, oportunistické a byrokratické degenerace komunistických stran východních zemí, degenerace, která, nebyla-li zastavena a odvrácena, nutně musela dospět a reálně dospěla až k restauraci kapitalismu v těchto zemích. Tento obrat měl také přímý vliv na zmíněný úpadkový, sociáldemokratizační a revizionistický vývoj komunistických stran v kapitalistických zemích.

Pokud tedy Stalinova teze o zostřování třídního boje není správná, potom nejsou vůbec správné či zásadně pokrokové ani revoluční principy, vlastní marxismu-leninismu, není správné provádět socialistickou revoluci, rozbíjet buržoasní státní mašinérii, nastolovat diktaturu proletariátu a odhalovat její vnitřní škůdce (třebas komunisticky maskované), je správné se jen tiše a úslužně podřídit státním a strukturním mantinelům kapitalistického režimu a jeho podvodné, „reformní“, „pluralitní demokracie“, přičemž pravdu mají revizionisté a jejich špinavé služby tolik potřebující buržoasie. Pokud však chceme stále zůstat věrni pozicím i právům vykořisťovaných a následně mít právo nazývat se skutečnou avantgardou důsledného a zásadového protikapitalistického boje, chceme-li neochvějně, obětavě, bez zrádné podlézavosti a opravdově bojovat za skutečné zájmy lidové většiny a konečné cíle uvědomělého proletářského hnutí, jsme povinni hluboce a zásadně přehodnotit celou Stalinovu epochu, přijmout jeho tezi o pokračujícím zostřování třídního boje a vyvodit nové teoretické i praktické důsledky a závěry z takové analýzy.

Žádná jiná historická postava nebyla nikdy tolik špiněna, vláčena bahnem, hanobena a zastuzována, jako postava J.V. Stalina. Známá vnucovaná myšlenková klišé, nepřipouštějící námitek a tvořící společnou ideovou shodu všech „moderních levicových“ a „reformních“ pseudokomunistů spolu se všemi „demokratickými“ strůjci špinavé genocidy milionů bezprávných, nezaměstnaných a hladovějících obětí kapitalistické globalizace, již však byla dávno vyvrácena nejpřednějšími revolučními teoretiky a praktiky dneška. Byla vyvrácena na základě všestranné politické analýzy, hlubokého a nového posuzování historických faktů, precizního vědeckého rozboru nejnovějšího společensko-politického dění zrovna jako dějin Říjnové revoluce, SSSR a socialismu, a to vše na základě neochvějně revolučního a důsledně třídního přístupu, vlastního marxisticko-leninské teorii i metodě. V této souvislosti patří největší zásluha jednomu z nejpřednějších marxisticko-leninských teoretiků současnosti,

prezidentovi a jednomu ze zakladatelů Belgické strany práce (PTB), soudruhovi Ludo Martensovi, jeho dílu Jiný pohled na Stalina (1994) a ostatnímu teoretickému bohatství, obsaženému v jeho dílech a dílech dalších marxleninských publicistů.

Stalin, jehož teoretické i praktické dílo bylo ve skutečnosti důsledným a – zejména v politicko-praktické oblasti – grandiózním pokračováním neuhasitelného plamene, odkazu a nezničitelného praporu Marxova, Engelsova a Leninova, správně chápal, že třídní boj pokračuje i v nových podmínkách. Že jakmile ochabne již zmíněná politická pozornost a „bojová“ bdělost proti byrokratickým, úzce profesionalistickým, elitářským a dalším, nutně dlouhou dobu ještě existujícím buržoasním a maloburžoasním vlivům, tendencím a jevům, tak proletářský režim začne zprvu nenápadně a nevyhnutelně degenerovat, a poté bude možná i obnova kapitalismu. Všichni důslední a nejpokrokovější revolucionáři dnešní doby, všichni skuteční a bojující komunisté, mají nedělitelnou povinnost jasně prohlásit, v souladu se slavnou Bruselskou deklarací mezinárodního komunistického hnutí z roku 1995: Antistalinismus je trojským koněm antikomunismu, vpašovaným do proletářského hnutí! Dějinný proces plíživé kontrarevoluce od počátku maloměšťáckého, renegátského proudu, představovaného Chruščovem a „jeho“ XX.sjezdem, přes strnulý, brežněvovský, byrokratický oportunismus až po Gorbačova a jeho kliku, tyto proradné vrahy světové revoluce a špinavé žoldáky ve službách Pentagonu, tedy tento dějinný proces dal Stalinovi jednoznačně za pravdu. Martens ve svém zmíněném díle se pokusil také vyčerpávajícím způsobem odůvodnit a brilantně analyzovat, jak vůbec v dané dějinné situaci mohlo světové komunistické hnutí dopustit tuto smrtící revizionistickou intoxikaci. My zde jen poznamenejme, že – jak bylo napsáno i ve 2.čísle III.ročníku Pochodně v článku o komunismu – „relativně nízký stupeň dějinné zkušenosti komunistů tento zhoubný proces (ještě) dopustil. Revoluční zásady, které 35 let po roce 1917 rozvíjeli a v praxi uplatňovali Lenin a Stalin, byly během dalších 35 let postupně, „rafinovaně“ zlikvidovány… Dnes jsme však již pokročili. Stojíme dál. Ony chybějící dějinné zkušenosti, byť draze zaplacené, však v současnosti již existují. Byli jsme dočasně poraženi jen proto, aby další, následující úder světové protikapitalistické revoluce, byl o to pevnější a neporazitelnější, o to širší a vítěznější. Socialismus totiž mohl prohrát bitvu, nebude však nikdy poražen!“

Bylo by samozřejmě chybné a nedialektické, pakliže bychom hovořili o revizionistické intoxikaci našeho hnutí, jakožto o jediné příčině dočasné porážky sociálně spravedlivé společnosti. Jedná se však evidentně o hlavní a rozhodující subjektivní příčinu, která v dané historické situaci zákonitě, byť nikoli však obecně nevyhnutelně, ovlivnila celkový objektivní proces. A v současném světě jedině revoluční Kubě se díky určitým specifickým zvláštnostem podmínek třídního boje, podařilo tomuto zhoubnému náporu nakonec odolat. Východiska ze zmíněné krize světového komunistického hnutí však již začínají být stále zřejmé a pro vládnoucí třídu čím dál více ohrožující. Nové, skutečně komunistické, marxisticko-leninské strany, počínající znova bojovně pozvedávat renegáty odhozenou zástavu revoluce a revolučního boje, již vznikly nebo vznikají a stále sílí. Příklady Belgické strany práce (PTB), Všesvazové komunistické strany bolševiků (VKSB) a mnoha dalších stran, především Latinské Ameriky, Asie a Afriky, jsou majáky světového hnutí a vzory nového nadějného boje. V nesmiřitelném zápase proti světovému revizionizmu se tak kovají a vykovají nové avantgardy masového, lidového boje, vítězně svrhávajícího nelidský, prohnilý kapitalismus, i jeho zločinnou globalizaci.

Stručný přehled o Komunistické straně Československa-Československé straně práce (KSČ-ČSSP)

Komunistická strana Československa-Československá strana práce (KSČ-ČSSP) se formálně ustavila do své dnešní podoby na XX.mimořádném sjezdu Komunistické strany Československa (KSČ), k němuž došlo v Bruntále dne 24.února 2001. Na tomto sjezdu se komunistická strana distancovala od neprincipiálních, kariéristických, byrokratických a v mnohém i oportunistických metod, zásad a způsobů předchozího stranického vedení Miroslava Štěpána a jeho skupiny. Tato skupina v čele s M. Štěpánem byla na zmíněném sjezdu ze strany vyloučena, došlo ke zvolení nového vedení strany a ke sloučení s jinou, marxisticko-leninskou skupinou, do té doby vystupující pod názvem Československá strana práce (ČSSP). Strana poté přijala nový, výše zmíněný název (KSČ-ČSSP).

Tato politická organizace je součástí světového, důsledně revolučního proudu soudobého komunistického hnutí a navazuje na všechny autentické, pokrokové a bojovné tradice dřívější Komunistické strany Československa (KSČ), ustavené roku 1921, opíraje se zejména o velkolepé dějinné zkušenosti a příklad této strany v období od jejího V.sjezdu roku 1929 do nástupu chruščovovského revizionizmu v roce 1956. Světovým názorem, pilířem a základní ideologickou i prakticko-politickou orientací KSČ-ČSSP je živé, vědecké a dialektickou tvůrčí metodou stále rozvíjené učení Marxe, Engelse, Lenina a Stalina, jakož i nezlomitelný dějinný příklad činnosti těchto předních teoretiků i praktiků mezinárodního revolučního hnutí, bez ohledu na všechny pomluvy a lži, rozšiřované moderní buržoazní propagandou.

V současnosti je KSČ-ČSSP jedinou opravdovou a důsledně komunistickou politickou stranou v ČR, i když ještě zatím rovněž i mimo tuto stranu u nás dosud existuje celá řada nejrůznějších marxisticko-leninských skupin, sil i tendencí, ať bezpartijních nebo existujících v rámci jiných organizací. Sjednocení, semknutí a stmelení všech marxisticko-leninských sil v nejbližší budoucnosti, je právě jedním z nejdůležitějších úkolů a cílů naší strany v následujícím období.

Na rozdíl zejména od státotvorné, tzv. „moderní levicové“ a „demokraticko-socialistické“ „Komunistické strany Čech a Moravy“ (KSČM), která v rozporu se svým neoprávněně používaným názvem však doopravdy zradila a zrazuje všechny revoluční, marxistické zásady důsledného boje proti soudobému buržoaznímu režimu a jeho státu, stává se KSČ-ČSSP objektem stále rostoucích perzekucí a nelítostného pronásledování ze strany tohoto státu. Vládnoucí kapitalistická státní moc skandálně odmítla – z důvodu ideologické orientace KSČ-ČSSP – zaregistrovat a legitimně tak vzít na vědomí nejen nový název naší strany, ale i ostatní změny, k nimž na XX.mimořádném sjezdu 2001 došlo. Přední představitelé této strany byli nebo jsou vážně perzekuováni nejen ekonomicky či po stránce zaměstnání, nýbrž i nejrůznějšími nehoráznými způsoby společenského a politického útlaku. Například současný předseda KSČ-ČSSP, soudruh Ludvík Zifčák, byl v polovině 90.let – po jeho nespravedlivém, vykonstruovaném odsouzení v souvislosti s politickými událostmi roku 1989 – jedním z hlavních politických vězňů polistopadového kontrarevolučního režimu od roku 1989. V roce 2000 se stal dokonce obětí extrémně pravicového teroristického útoku, kdy došlo k výbuchu, následnému požáru a zničení automobilu, patřícího jeho rodině.

Jeden z čelních představitelů strany a bývalý šéfredaktor radikálního levicového časopisu Pochodeň! (který je vedle Rudé fronty tiskovým orgánem KSČ-ČSSP), soudruh David Pěcha, nejenže v roce 1999 z politických důvodů nemohl nastoupit ke studiu historie a filozofie na vysoké škole, nýbrž v současnosti čelí trestnímu obvinění a soudní obžalobě pro tzv. propagaci komunismu (v ČR je to první soudní případ kvůli pouhé propagaci komunistického světového názoru!!) za články ze zmíněného časopisu Pochodeň! V nejbližší době se očekává soudní proces, v němž s.Pěchovi hrozí až osm let vězení.

Bývalý šéfredaktor nezávislého a právě naší straně velmi blízkého, regionálního listu Nové Bruntálsko, pan František Zámečník, v současnosti navíc vážně nemocný člověk, byl v hanebných politických procesech na konci 90.let již dvakrát odsouzen k podmíněnému trestu i k zákazu vydavatelské a novinářské činnosti. Avšak před

několika dny se proti tomuto levicovému novináři konal další, tentokrát nejobludnější politický proces, v němž byl pro pokojné šíření kritických a „nepohodlných“ názorů odsouzen dokonce k šestnácti měsícům nepodmíněného trestu do vězení s ostrahou! (Poprvé v ČR se jedná o odsouzení za novinářskou činnost „natvrdo“!!) Takový rozsudek pro vyčerpaného a vážně nemocného člověka, by navíc fakticky mohl znamenat i trest smrti. Přitom dokonce i významné nevládní zahraniční instituce, například Mezinárodní tiskový institut ve Vídní (IPI) nebo Světová asociace novin (WAN) a další organizace, vyjádřily rozhořčené a co nejrozhodnější protesty proti pronásledování a kriminalizaci nezávislých či revolučně levicových novinářů v ČR. A tak bychom mohli dlouho pokračovat dále…

Současné poměry v České republice se vyznačují sílícím a výraznějším růstem politické fašizace státní moci i jejích nejrůznějších, nelítostných a bezohledných represí proti všem silám opravdové, jak radikální, tak i důsledně revoluční levice. Upevňuje se nevyhnutelné sepětí a sociálně-politické pouto mezi represivním charakterem potlačovacích orgánů státní mašinérie a sílícími neofašistickými tendencemi i ultrapravicovým hnutím, zákonitě vyrůstajícím z podhoubí soudobého monopolního kapitalismu. KSČ-ČSSP je zároveň pevnou a neoddělitelnou součástí všeobecného i čím dál více rostoucího světového antiglobalizačního i antiimperialistického hnutí, plně a důsledně obhajující a podporující jeho sociální zápas a třídní boj.

V současnosti se v ČR vyskytují tři politické strany s názvem komunistická (mimo jiné i v souvislosti s tím, že výše zmíněná skupina okolo M. Štěpána v rozporu se skutečností neuznala výsledky legitimního XX.mimořádného sjezdu KSČ). Podrobnějším vysvětlením i objasněním této problematiky se zabýval již příspěvkový materiál, který naše strana vypracovala a odeslala do Bruselu na jaře 2001, u příležitosti tamního konání Mezinárodního komunistického semináře v květnu t.r., věnovanému tématu aktuálnosti světové socialistické revoluce v epoše imperialistické globalizace. (Viz příspěvek KSČ-ČSSP pod názvem Komunisté v současné České republice…) Jak bylo zdůrazněno také v tomto příspěvku, naše strana se jednoznačně orientuje svojí politikou, charakterem i programovým profilem na Pchjongjangskou výzvu 1992, dále zvláště na slavnou Bruselskou deklaraci z roku 1995 a na všechny antiglobalizační, antiimperialistické, proletářské, zejména však na marxisticko-leninské a důsledně revoluční skupiny, směry, strany a proudy, odmítající jak v teorii, tak i v praxi jakékoli projevy „pokojného“, „demokratického“ smířlivectví, renegátské bezzásadovosti, buržoazní státotvornosti nebo jakékoliv formy revizionizmu, „antistalinismu“ či trockismu.

Je nutno zdůraznit, a rovněž i na domácím příkladě zejména (nikoli však pouze) zmíněné KSČM je možno jasně a čím dál více pozorovat, že smířlivecké oportunní zrádcovství a opouštění revolučních zásad v oblasti teorie, jde ruku v ruce se zbabělým, prospěchářským, renegátským, protilidovým a kolaborantsky režimním postojem v oblasti praxe, a to jak po stránce politické činnosti, odporující zásadám skutečně důsledné komunistické politiky, tak i po stránce „nerušeného“ osobního pohodlí, soukromého finančního prospěchářství, privilegovaného odtržení od prostého a potlačovaného lidu, po stránce nejnestoudnějšího kariérismu, byrokratismu a takových životních podmínek i celkových poměrů, nemajících nic společného s bojovým, sebeobětavým a skutečně revolučním duchem komunistické morálky.

Na rozdíl od všech těchto špinavých, úpadkových, hnusných a ve své skutečné podstatě antikomunistických tendencí, vlastních všem reformistickým, „všelidovým“, „demokratickým“ – a pro úzký, podvodný, hanebný buržoazní parlamentarismus donekonečna a demagogicky tolik horujícím – stranám, ať už se jmenují jakkoliv, naše KSČ-ČSSP v kontrastu s tím co nejrozhodněji prohlašuje: Naším jednoznačným, trvalým i neochvějným vzorem – vedle slavné, velkolepé a dosud hrdinsky vítězící kubánské revoluce a KS Kuby – jsou a budou takové revoluční strany a organizace, jako je například současná Belgická strana práce (PTB) s. Ludo Martense, dále Všesvazová komunistická strana bolševiků (VKPB) s. Niny Andrejevové a ostatní podobné bojující avantgardy antiimperialistické a proletářské revoluce na celém světě, především pak v zemích Latinské Ameriky, Asie a Afriky. Jim také nakonec bude patřit vítězství. Bude patřit těmito avantgardami vedeným, bojujícím a všem dnes ožebračovaným, ponižovaným i kapitálem zotročeným masám, které pouze vlastním třídním bojem, dříve či později mohou dosáhnout a – na troskách soukromovlastnické třídní společnosti – také dosáhnou jediné, skutečné společenské svobody.

Ať žije a vítězí světová socialistická revoluce, jež sice smí prohrát bitvu, avšak nikdy nemůže být poražena!

Ať žije marxismus-leninismus, nejmocnější, nepřemožitelné, důsledné a jediné východisko z bídy, útlaku i bezpráví zdrcující většiny lidstva!!!

(Pozn.: Nedávno taktéž došlo, patrně na objednávku, k úplnému zničení a vymazání našich stranických internetových stránek, majitelem serveru. Opravdu, nádherný příklad „svobody projevu“… V současné době dává naše strana opět své internetové stránky do pořádku.)