O trockismu
Často myslím na dějiny; říkám si, že bychom se z nich měli učit; moje poznatky však nepotvrzují, že bychom plnili takovou povinnost; trockismus stále žije, zdá se, že prožívá renesanci, pochopitelně, není rozvinut na úroveň, kterou zde popisuji, nemá totiž kde parazitovat, neboť není, (zatím není?), komunistické hnutí ve veřejnosti patrné, ale trockismus má svoji aktivní, z mezinárodního centra řízenou organizaci, pracuje mezi dělníky, kam komunisté, po své porážce, ještě ani nepomysleli pohlédnout(!); marxisticky vzdělaní jedinci pro trockisty nacházejí pochopení, někteří se jim obdivují; našel se trockista, sice nesmělý, ale jeho literární výroky však plně přejímají trockého prázdné, ale zato bombastické výroky, který byl zahrnut zvýšenou pozorností; pokrokové nakladatelství jej publikuje; dokonce byl veřejně a slavnostně osloven, v brožuře pěkné úpravy, představitelem ideologie reálného socialismu; to a ještě i jiné podněty mě donutily, abych zpracoval zkrácené pojednání o zaměření a charakteru trockismu v minulosti.
|
T |
rockého revizionizmus. Abychom již v úvodu této části pochopili osobnost Lva Davidoviče Trockého (vlastní jméno Bronštejn), který žil v letech 1879 až 1940 a podle polooficiální teze, platné v období tzv. reálného socialismu, byl ruským sociálním demokratem, v Sebraných spisech V.I.Lenina, Svazek 45, str.719, vydaných v roce 1989(!), se uvádí, že byl bolševikem(!!!), skutečně však byl odpůrcem bolševizmu, centristou (mezi bolševiky a menševiky), v praktické politice obhajoval otzovisty a likvidátory, v roce 1912 byl vůdcem srpnového bloku, v roce 1917 se přiklonil k Leninově linii, v srpnu toho roku byl zvolen do ÚV bolševické strany, zúčastnil se aktivně VŘSR, stal se prvým lidovým komisařem zahraničních věcí, později ministrem obrany sovětského Ruska, oddálil mírovou smlouvu s Německem v Brestu Litevském, zastával ideu "permanentní revoluce", odmítal možnost vybudování socialismu v jedné zemi, v letech 1920 – 1921 vedl opozici proti Leninově pojetí odborů, po úmrtí Lenina vystoupil v čele opozice, v roce 1926 byl vyloučen z vedení strany, v roce 1927 ze strany a vypovězen do Sibiřské Asie, v roce 1929 za protisovětskou činnost byl vypovězen z SSSR a v roce 1932 byl zbaven sovětského občanství, mimo Sovětský svaz vystupňoval své nepřátelství a zavile pokračoval v politické a literární činnosti proti Komunistické internacionále, KSSS a SSSR, stal se zapřisáhlým antikomunistou, v roce 1940 byl v Mexiku zavražděn.
Je to povrchní a nepřesná charakteristika politické činnosti L.D.Trockého (a to přesto, že jsem ji upřesnil v "revolučním duchu"); pro pravdu musíme vstoupit do různých oblastí politiky doby ve které žil; informace tam získané nám umožní abychom pochopili mentalitu jeho osobnosti, škodlivou závažnost jeho politické činnosti; k celkovému obrazu trockismu je nutné znát mentalitu osobnosti strůjce a nositele tohoto politického směru, jeho nespolehlivost v politických názorech, stanoviscích i v dohodách, povrchnost jeho úsudků a nabubřelost i vznešenost jím vyhlašovaných frázovitých výroků, především však musíme pochopit alespoň podstatu – obecnou charakteristiku jeho revizionizmu; k těmto závěrům se dokážeme přiblížit pohledem do několika vybraných stanovisek V.I.Lenina, které však zde mohu jen zběžně a povrchně politicky, ideově nebo historicky specifikovat, kdybych byl důsledný, pak takové pojednání by se sotva vtěsnalo do jednoho svazku; nyní vstoupíme do živé politiky prvých dvou desetiletí minulého, již minulého století, povede nás V.I.Lenin.
Nejdříve uvedu tu charakteristiku a ty Leninovy výroky, které, snad se nemýlím, nám přiblíží podstatu i charakter trockismu a jeho nositele, L.D.Trockého.
V březnu 1905, v době, kdy revoluční plamen zachvátil celé Rusko, kdy nevyhnutelnost svržení samoděržaví byla zřejmá, psal V.I.Lenin obsáhlý, kritický, prostě revoluční článek Sociální demokracie a Prozatímní revoluční vláda; stěžoval si v něm na nedostatečnou připravenost strany k revoluci, kritizoval jednotlivé směry, především novojiskrovce a stoupence politiky rabočedělského tábora; ve stati, označené IV., pojednával kriticky, ale s hlubokým uznáním o Parvusovi; napsal o něm: "Parvus má tisíckrát pravdu, když říká, že sociální demokracie se nesmí bát zasazovat společné 'rány' nepříteli ruku v ruce s revoluční buržoazní demokracií, … ne jít každý sám, ale bít společně; neskrývat různost zájmů; dávat pozor na svého spojence jako na svého nepřítele … Ale čím vřelejší je naše porozumění pro všechna tato hesla revolučního sociálního demokrata, který se odvrátil od chvostistů, tím nepříjemněji nás překvapily některé falešné tóny, nasazené Parvusem. A tyto drobné nesprávnosti nezaznamenáváme z puntičkářství, nýbrž proto, že komu je mnoho dáno, od toho se mnoho žádá. Nejnebezpečnější by bylo nyní, kdyby správný Parvusův postoj byl kompromitován jeho vlastní neopatrností." A on kompromitován byl. V.I.Lenin o tom napsal:
"Ne. Parvus, když se zbavil přízraku velemoudré axelrodovské … teorie jako procesu, dovedl nakonec vykročit kupředu, místo, aby jako rak lezl dozadu. Nechtěl dělat 'Sisyfovskou práci' nekonečných oprav k Martonovovým a Martovovým hloupostem. Vystoupil přímo (bohužel se žvanilem Trockým v předmluvě k jeho žvanivé brožuře "Před 9.lednem") … (V.I.Lenin, Spisy, sv.8, str.281)
Na V.sjezdu SDDSR, který se konal v Londýně ve dnech 30.dubna až 19.května 19O7, v závěru projevu, předneseného 8.května ke zprávě o činnosti dumské frakce, Lenin uvedl:
"Několik slov o Trockém. Mluvil za 'střed', vyjadřoval názory Bundu. Pustil se do nás za to, že jsme přednesli 'nepřijatelnou' rezoluci. Hrozil, že dojde přímo k rozkolu, že dumská frakce, prý uražená naší rezolucí, odejde. Podtrhávám tato slova. Vyzývám vás, abyste si naši rezoluci pozorně pročetli. Spatřovat urážku v klidném přiznání chyb, bez jakéhokoli přímého pokárání a mluvit při tom o rozkolu, cožpak to není podivné?? Cožpak to neukazuje nemoc naší strany, strach z přiznání chyb? strach dumské frakce před kritikou. Už jen to, že je možné takto formulovat otázku, dokazuje, že je v naší straně cosi nestranického. Toto nestranické tkví ve vztahu dumské frakce ke straně. Dumská frakce musí být stranická, těsněji spjata se stranou, více podřízena veškeré proletářské práci. A potom zmizí nářky a urážky, i hrozby rozkolem. Když Trockij řekl: vaše nepřijatelná rezoluce brání tomu, abychom provedli vaše správné myšlenky, křikl jsem na něho: 'Tak podejte svou rezoluci!' Trockij odpověděl: Nikoliv, nejprve vezměte zpět vaši. Skutečně, pěkné stanovisko má 'střed', není-liž pravda? Pro naší (podle Trockého) chybu ('beztaktnost') kárá celou stranu a zbavuje ji svého 'taktního' výkladu týchž zásad! Proč jste neprosadili svou rezoluci? zeptají se nás doma. Proto, že se pro ni urazil střed, a jsa uražen, odmítl vyložit své zásady!! To není zásadní stanovisko, ale bezzásadovost středu. Přišli jsme na sjezd se dvěma taktickými liniemi, straně dávno známými. Je nemoudré a dělnické strany nedůstojné, aby zastírala rozpory, zatajovala je. Srovnáme jasně obě hlediska. Vyjádříme je v aplikaci na všechny otázky naší politiky. Vyvodíme jasné závěry ze stranických zkušeností. Pouze tak splníme svou povinnost a skoncujeme s kolísáním v politice proletariátu. (Potlesk bolševiků a části delegátů středu) (V.I.Lenin, Spisy, svazek 12, str.440 a 441)
V druhé polovině listopadu a v prvé polovině prosince 1910 napsal V.I.Lenin Otevřený dopis sociálním demokratům věrným straně; poprvé byl otištěn až 21.května 1932; naléhal v něm na odvahu a věrnost straně, která byla v těžkém postavení; v roce 1910 řádila stolypinská reakce, převážná část intelektuálů odešla ze strany do tábora nepřátel marxismus, množily se pokusy o revizi marxistické teorie; v článku se několikrát zmínil i o L.D.Trockém:
"Likvidátoři a otzovisté skvěle pochopili, co znamená smířlivecká fráze, a skvěle jí využili proti straně. Hrdina této fráze, Trockij, se stal zcela přirozeně likvidátorským a otzovistickým hrdinou a jejich advokátem z povolání; teoreticky totiž nesouhlasí s likvidátory a otzovisty v ničem, zato prakticky s nimi souhlasí ve všem
Jak likvidátoři, tak vperjodovci si za blahosklonné pomoci tohoto advokáta výtečně osvojili svoji taktiku: co nejvíce se zaklínat a dušovat, že jsou věrni straně…
Pochopitelně, že my jakožto představitelé bolševického směru nebudeme hrát úlohu napálených hlupáků. Čekali jsme celý rok, udělali jsme všechno, co bylo našich silách, abychom na stránkách ústředního orgánu objasnili protistranický postoj vperjodovců, golosovců a Trockého, avšak teď už nemůžeme nést před stranou odpovědnost za instituce, které jsou spojenci likvidátorů a vperjodovců. Nechceme intriky, ale práci…
Říci jak vypadá situace, to znamená přiznat, že pokus o odstranění všech frakcí golosovci a vperjodovci bohužel zmařili, že však sblížení demokratů ze dvou hlavních frakcí, jejich sblížení se straně věrnými sociálními demokraty z nacionalistických organizací a s nefrakčními sociálními demokraty postoupilo o krok kupředu. Jestliže Trockij a podobní advokáti likvidátorů a otzovistů prohlašují, že toto sblížení je 'politicky bezobsažné", pak tyto řeči jen dokazují naprostou bezzásadovost Trockého, naprosto nepřátelské zaměření jeho politiky proti politice skutečného (a neomezujícího se jen na sliby) odstranění frakcí…
Už dávno bylo řečeno: ne každý, kdo říká 'hospodine, hospodine', vejde do království nebeského. A my po zkušenostech z plenárního zasedání musíme rovněž říci: ne každý, kdo říká laciné fráze o věrnosti straně, je skutečně straně věren. Golosovci a vperjodovci stranu po plenárním zasedání rozštěpili. To je fakt. Trockij jim při tom dělal advokáta. To je také fakt. (V.I.Lenin, Spisy, svazek 16, str. 349, 352 a 354)
Leninův článek Historický smysl vnitrostranického boje v Rusku, odpovídal na pomlouvačné články Trockého a Martova, uveřejněné v orgánu německé sociální demokracie "Die Neue Zeit"; V.I.Lenin měl zájem článek uveřejnit v tom orgánu, kde pomluvy byly otištěny, tak by oslovil čtenáře, kteří s pomluvami byli uvedeni v omyl; avšak Kautsky a Wurm, kteří časopis "Die Neue Zeit" řídili, článek nedali otisknout; vyšel se zpožděním, 12.května 1911 v 3.čísle "Diskusní přílohy"; vybral jsem z něho několik statí, které mají přímý vztah k činnosti – k pomluvám Trockého.
"Teorie, která vidí v boji bolševizmu s menševizmem boj o vliv na nevyspělý proletariát, není nová … Martov a Trockij předkládají německým soudruhům marxisticky přibarvené liberální názory.
Je iluzí myslet si, prohlašuje Trockij, že menševizmus a bolševizmus 'zapustil hluboké kořeny do nitra proletariátu'. A to je příklad oněch třeskných, ale prázdných frází, na něž je náš Trockij takový mistr. Nikoliv v nitru proletariátu, nýbrž v ekonomickém obsahu ruské revoluce jsou kořeny roztržky mezi bolševiky a menševiky. Protože Martov a Trockij tento obsah ignorují, nemohou pochopit historický smysl vnitrostranického boje v Rusku … ekonomické podmínky revoluce z roku 1905 postavily proletariát do nepřátelského poměru k liberální buržoazii – nejen kvůli zlepšení životní situace dělníků, nýbrž i kvůli agrární otázce, kvůli všem politickým otázkám revoluce atd. Mluvit o boji směrů v ruské revoluci a při tom rozdávat nálepky 'sektářství', 'nekulturnost' apod., ale neříkat ani slovo o základních ekonomických zájmech proletariátu, liberální buržoazie a demokratického rolnictva, znamená klesat na úroveň vulgárních žurnalistů …"
Ve čtvrté, závěrečné části článku, uváděl V.I.Lenin skutečné, ekonomické důvody, které způsobily politický pohyb ve vědomí příslušníků jednotlivých tříd; posuzoval i stav vývoje před rokem 1910 i v době kolem tohoto roku; úloha L.D.Trockého v tomto čase, jako konečně i v každém předcházejícím jakož i každém následujícím období, byla poznamenána nezodpovědností a podvody toho největšího rozsahu; nyní důkazy z Leninova textu:
Trockij, který nepochopil historicko-ekonomický význam … v období kontrarevoluce, tohoto odpadávání nesociálně demokratických živlů od sociálně demokratické dělnické strany, vypráví německým čtenářům o 'rozpadu obou frakcí, o rozpadu strany, o rozkladu strany'.
To je lež. A tato lež prozrazuje, za prvé, že Trockij teoreticky věci vůbec nerozumí. Trockij naprosto nepochopil, proč plenární zasedání uznalo, že jak likvidátorství, tak otzovizmus jsou 'projevem buržoazního vlivu na proletariát'. Vždyť posuďte sami: Co se projevuje v oddělení směrů, které strana odsuzuje za to, že vyjadřují buržoazní vliv na proletariát – rozpad strany, rozklad strany anebo její upevnění a očištění?
Za druhé, tato lež je praktickým projevem reklamní politiky frakce Trockého. Že podnikání Trockého je pokusem o vytvoření frakce, to dnes, když Trockij odstranil z Pravdy zástupce ÚV, vidí každý. Trockij ve snaze udělat reklamu své frakci se nerozpakuje vypravovat Němcům, že strana se rozpadá, že obě frakce se rozpadají a že on jediný všechno zachraňuje. Ve skutečnosti všichni dnes vidíme – a poslední rezoluce trockistů … to ukazuje zvlášť názorně -, že Trockému důvěřují jedině likvidátoři a vperjodovci.
Jak troufale si Trockij počíná při tomto snižování strany a vyvyšování vlastní osoby před Němci, ukazuje třebas tento příklad: Trockij píše, že dělnické masy v Rusku považují sociálně demokratickou stranu za stranu stojící mimo (podtrženo Trockým), a mluví o sociálních demokratech bez sociální demokracie.
Není divu, že Potresov a jeho přátelé, za takové řeči líbají Trockého! …
'Frakce menševiků a bolševiků', píše Trockij, 'nejsou ve své staré ideové a organizační struktuře vůbec s to' pracovat v legálních organizacích; pracovaly 'jednotlivé skupiny sociálních demokratů. ale to všechno se dálo mimo rámec frakcí, mimo jejich organizační působení'. 'Dokonce i nejvýznamnější legální organizace, v níž mají menševici převahu, pracuje naprosto mimo kontrolu menševické frakci.' Tohle píše Trockij. A jaká jsou fakta? Po celou dobu, od samého začátku existence sociálně demokratické frakce ve III.dumě, bolševická frakce prostřednictvím svých důvěrníků, kteří, kteří měli plnou moc od ÚV strany, spolupracovala se sociálními demokraty v dumě, pomáhala jim, radila a kontrolovala jejich práci. Totéž dělá redakce ústředního orgánu strany, která se skládá ze zástupců frakcí (jež se jako frakce rozpustily v lednu roku 1910).
Vypráví-li Trockij podrobně německým soudruhům o ignorantství otzovizmu, při čemž líčí tento směr jako 'krystalizaci' bojkotizmu, typického pro celý bolševizmus, a připomíná-li potom dvěma slovy, že se bolševizmus 'nedal přemoci' otzovizmem, nýbrž že 'proti němu vystoupil rázně, či lépe řečeno nespoutaně', německý čtenář samozřejmě netuší, kolik rafinované věrolomnosti je v tomto výkladu. Jesuitská 'tajná výhrada' Trockého tkví v tom, že vynechává nepatrnou, zcela nepatrnou 'maličkost'. 'Zapomněl' říci, že už na jaře roku 1909 bolševická frakce na oficiální schůzi svých představitelů odstranila ze svých řad, vyloučila otzovisty. Avšak právě tato 'maličkost' se nehodí Trockému, který chce mluvit o 'rozpadu' bolševické frakce (a potom i strany), ne však o odpadnutí nesociálně demokratických živlů! …
Trockij … předvádí pouze své osobní kolísání a nic víc. V roce 1903 byl menševikem; odešel od menševizmu v roce 1904, vrátil se k menševikům v roce 1905, oháněje se jen ultrarevoluční frází; v roce 1906 opět odešel; ke konci roku 1906 obhajoval volební úmluvy s kadety (tj. fakticky byl opět menševik) a na jaře roku 1907 na londýnském sjezdu prohlašoval, že to, čím se liší od Rosy Luxemburgové, je 'spíše rozdíl individuálních odstínů než politických směrů'. Trockij plaguje dnes ideovou výzbroj jedné frakce, zítra druhé, a proto prohlašuje, že stojí nad oběma frakcemi. Trockij v teorii v ničem nesouhlasí s likvidátory a s otzovisty, v praxi však ve všem souhlasí s golosovci a vperjodovci.
Říká-li Trockij německým soudruhům, že on reprezentuje 'celostranickou tendenci', musím prohlásit, že Trockij reprezentuje pouze svou frakci a že k němu mají jistou důvěru výlučně otzovisté a likvidátoři. Uvedu fakta, která dokazují správnost mého prohlášení. V lednu roku 1910 navázal ÚV naší strany těsné styky s listem Trockého Pravda, když jmenoval do redakce zástupce ÚV. V září roku 1910 byla v ústředním orgánu strany otištěna zpráva o roztržce zástupce ÚV s Trockým pro protistranickou politiku Trockého. V Kodani Plechanov, jako zástupce menševiků-straníků a delegát redakce ústředního orgánu, spolu s pisatelem těchto řádků, který zastupoval bolševiky a spolu s polským soudruhem rozhodně protestoval proti tomu, jak Trockij líčí v německém tisku naše stranické záležitosti. …" (V.I.Lenin, Spisy, svazek 16, str. 386, 387, 401 až 403)
Bolševici vedli nesmiřitelný boj proti likvidátorům a otzovistům, Trockij podporoval menševiky - likvidátory; a právě v těchto letech jej V.I.Lenin nazval "Jidáškem Trockým", ten ustavil ve Vídni literární skupin a začal vydávat "nefrakční", ve skutečnosti však menševický časopis; tehdy V.I.Lenin o L.D.Trockém napsal, že si vede jako ničemný kariérista a frakcionář, že žvaní o straně a počíná si hůř než všichni ostatní frakcionáři.
Později, v roce 1912, zorganizoval Trockij "Srpnováý blok", blok všech protibolševických skupin a proudů proti Leninovi a proti bolševické straně; v tomto bloku se spojil jak s likvidátory, tak i z otzovisty a zastával s nimi likvidátorská stanoviska, která zastíral centrismem, tj. smířlivectvím, tvrdil, že nejde ani s bolševiky, ani s menševiky a že usiluje o jejich smíření. J.V.Stalin o centrismu napsal: "Centrismus je pojem politický. Jeho ideologie je ideologií přizpůsobování se, ideologií podřizování proletářských zájmů zájmům maloburžoazie v rámci jedné strany. Tato ideologie je leninismu cizí a příčí se mu. (viz. Dějiny VKS(b), str.139, J.V.Stalin, Otázky leninismu, str.379)
Tak by bylo možno ještě pokračovat na mnoha, mnoha, snad dvou, snad třech stech, snad i více listech; L.D.Trockij byl v politice nezkrotně falešný, přebíhavý; za svého působení v komunistickém hnutí nedal V.I.Leninovi ani jednu příležitost, aby on, se svou spravedlivou objektivností, jej mohl pochválit, aby se o něho mohl s důvěrou a na delší dobu opřít; ale přesto jej nemohl odmítnout, když mu Trockij spolupráci nabídl; u veřejnosti se totiž uměl pseudorevoluční frázi prosadit; nebylo možné se před ním uzavřít; V.I.Lenin musel s ním spolupracovat; až později, po Leninově smrti, za řízení strany a Sovětského svazu J.V.Stalinem, se Trockij zcela zdiskreditoval, až přešel na pozice fašismu.
Trockista J.L.Pjatakov o tom vypovídal za procesu s protisovětským trockistickým blokem, který se konal v Moskvě ve dnech 23. až 30. ledna roku 1937; mimo mnoho jiných důkazů, před vojenským senátem nejvyššího soudu SSSR, také uvedl:
"Bylo to kolem 10.prosince, (1935, pozn.J.Sk) v první polovině prosince … sešel jsem se s Bucharcevem … příštího dne poslal Trockij člověka, se kterým mne Bucharcev seznámil … Příštího dne ráno jsem přišel přímo ke vchodu na letiště … Usedli jsme do letadla, letěli bez zastávky a asi o třetí hodině odpoledne jsme přistáli na letišti v Oslo … sedli jsme do auta … jeli asi tak 30 minut a přijeli do vilové čtvrti … vešli do pěkně zařízeného domku a tam jsem se sešel s Trockým, kterého jsem neviděl od roku 1928. Zde došlo k mé rozmluvě s Trockým …
Pravil, že není možné vybudovat socialismus v jedné zemi a že krach stalinského státu je naprosto nevyhnutelný. Naproti tomu kapitalismus se uzdravuje z krize, začíná sílit, a je jasné, že dlouho nebude trpět další zesilování válečného průmyslu a obranné síly sovětského státu. Válečné konflikty jsou neodvratné a budeme-li se k tomu chovat pasivně, pak zahynou v troskách stalinského státu také všechny trockistické kádry. Právě proto má za to, že škůdcovská metoda není prostě ostrým způsobem boje, jehož je možno použít, ale je možno se i zříci, nýbrž že je to naprosto nezbytná věc, která vyplývá ze samé podstaty jeho stanoviska …
Trockij v souvislosti s mezinárodní otázkou naléhal zvlášť důrazně na školení záškodnických kádrů. Vytýkal nám, že se nedosti energicky věnujeme záškodnické, škůdcovské a teroristické činnosti …
Při tom mi řekl, že již delší dobu vyjednává s místopředsedou nacionálně socialistické strany Hessem …" (Tento Pjatakov byl v roce 1988 rehabilitován – viz. V.I.Lenin, Sebrané spisy, Praha 1989(!) Svazek 45, str. 708; tak daleko nešel ani divoký revizionista N.S.Chruščov, tam hrdinně vstoupil až M.S.Gorbačov a to v době, když už nikdo nepochyboval o tom, že je zapřisáhlým antikomunistou(!!!)
A až ke spolku s Hessem, se "názorově vyvíjel" "bolševik", jak jsem již uvedl, L.D.Trockij; pročteme-li Spisy V.I.Lenina a zahledíme-li se při tom na kritiku Trockého, tak jeho politické zrání, které vedlo až do spolku s německými fašisty, nás vůbec nepřekvapí; je to "jen" další pádný důkaz o tom, že revizionizmus je produkt buržoazního vlivu, který působí v komunistickém hnutí a jehož některá větev se celkem přirozeně vyvíjí k likvidátorství – do antikomunismu toho nejagresivnějšího rázu; překvapující, přímo zarážející, jsou však jiné skutečnosti; abychom si je ozřejmili, musíme se vrátit k V.I.Leninovi, na konec jeho aktivní politické činnosti, odkud potom uděláme skok až k tajnému projevu N.S.Chruščova, který přednesl po skončení XX.sjezdu KSSS, užaslým sjezdovým delegátům.
Z běžně dostupných pramenů víme, že nemoc V.I.Lenina měla dvě kritické vlny; prvním akutním záchvatem, který vedl k částečnému ochrnutí pravé ruky a pravé nohy a k poruše řeči, došlo 25.května 1922; uzdravení úspěšně probíhalo; 13.července 1922 sdělil písemně L.A.Fojtijevové, že se jeho zdravotní stav zlepšil, uložil ji aby mu vyhledala a poslala knihy, které určil a aby vyřídila A.I.Rykovovi jeho "prosbu", jenž mu ukládala zajistit pro sekretářky rady lidových komisařů rekreaci, ve dnech 28.července až 3.srpna 1922 hovořil G.J.Zinovjevem, potom s L.B.Kameněvem, J.V.Stalinem a L.D.Trockým o stranických záležitostech souvisejících s přípravami XII.celoruské konference KSR(b) a 2.října 1922 se vrátil z Gorek do Moskvy ke své práci a ta, což je zcela pochopitelné, nebyla snadná.
Další vlna nemoci V.I.Lenina se přihlásila 13.prosince 1922 dvěma záchvaty; v záznamu průběhu jeho nemoci se uvádí: "Jen s velkou námahou se podařilo přemluvit Vladimíra Iljiče, aby nevystupoval na zasedáních a aby na čas úplně zanechal práce, pacient s tím nakonec souhlasil a řekl, že hned dnes začne vyřizovat svoje resty"; a skutečně, V.I.Lenin zasvětil nemoc několika diktátům, adresovaných významným osobám; je nutno uvést: V.I.Lenin byl velmi špatným pacientem; v noci z 15.na l6.prosince 1922 se jeho zdravotní stav prudce zhoršil.
V noci z 22. na 23.prosince 1922 došlo k dalšímu zhoršením Leninova zdravotního stavu, vedlo k ochrnutí pravé ruky a pravé nohy.
Dne 23.prosince 1922 V.I.Lenin prosil lékaře, aby mu povolili pět minut diktovat stenografce, protože jej znepokojovala jedna otázka; po souhlasu lékařů, začal diktovat Dopis sjezdu.
Pro naší studii je 24.prosinec 1922 dost významným datem; Lenin požadoval, aby mu bylo povoleno denně, třebas nakrátko, diktovat jeho "deník"; po poradě J.V.Stalina, L.B.Kameněva a N.I.Bucharina s lékaři se dospělo k rozhodnutí: "1. Vladimíru Iljičovi se povoluje diktovat denně 5-10 minut, ale nesmí to být korespondence, na niž by Vladimír Iljič čekal odpověď. Návštěvy se zakazují. 2. Ani přátelé, ani rodinní příslušníci nesmějí sdělovat Vladimíru Iljičovi nic z politického života, aby mu tím neposkytovali látku k úvahám a ke znepokojení; V.I.Lenin pokračoval v diktování Dopisu sjezdu."
V omezeném rozsahu V.I.Lenin diktoval stenografce, hovořil se sekretářkami a pročítal dokumenty, případně své diktáty.
Dne 5.března 1923 nadiktoval dopis L.D.Trockému a J.V.Stalinovi; 6.března 1923 dopis P.G.Mdivadimu, F.I.Macharadzemu a ještě i jiným, v tento den se zdravotní stav V.I.Lenina prudce zhoršil, 10.března 1923 další záchvat vedl k úplnému ochrnutí pravé části těla a ke ztrátě řeči.
Tolik pro letmý pohledu na vývoj nemoci V.I.Lenina, abych upozornil na to, že v zápase s nemoci byl delší dobu; podle několika českých publikací, například V.I.Lenin – Poslední dopisy a články, Svoboda 1980, ale i dalších, si po celou dobu této krize V.I.Lenin zachoval naprosto jasnou hlavu, neobyčejně silnou vůli a nesmírný optimismus, a to až do 6.3.1923.
I když přijmeme obsah předcházejícího tvrzení jako fakt pravdy, musíme, protože jsme marxisté, vzít v úvahu materialistické pojetí života, dialektiku, lékařskou vědu a její etiologii nemocí a z toho vyvodit, že postavení V.I.Lenina muselo emocemi rozkmitat jeho schopnost dopracovat se správného úsudku; byl to genius, o tom není pochyb, ale také "j e n" člověk, jehož psychika je ovlivňována nesčetnými fyzikálními podněty; to nesporně vyvolalo jeho vyšší citlivost; ta se projevuje způsoby, které nemusí být při povrchním, laickém pozorování zcela patrné; věřím, že můj "rozbor" bude přijat s pochopením, že nám pomůže ozřejmit ta stanoviska, která by fyzicky zdravý V.I.Lenin nikdy nepřijal.
Nyní k Leninovým diktátům některých statí; začnu dopisem J.V.Stalinovi pro členy ÚV KSR(b) z 15.12.1922; je příznačný projevenou důvěrou adresátovi, celkovou laskavostí, jakož i zvláštním, pravděpodobně do té doby zcela neobvyklým ohledem ke L.D.Trockému; text dopisu:
"Právě jsem vyřídil svoje záležitosti a mohu klidně odjet." (do Gorek jak mu 'nařídili' lékaři po zhoršení zdravotního stavu) "Také jsem se dohodl s Trockým, že bude hájit moje stanovisko ve věci monopolu zahraničního ochodu. Zbývá jen jedno, co mě zvlášť silně znepokojuje, totiž že nebudu moct promluvit na sjezdu sovětů. V úterý budou u mě lékaři, a tak uvážíme, jsou-li na takové vystoupení alespoň nějaké vyhlídky … navrhuji, aby si dál někdo jiný připravoval referát místo mě, ale abyste do středy počítali s tím, že možná sám přednesu projev … kdyby se zahájení sjezdu mělo zdržet, uvědomte mě včas prostřednictvím mé sekretářky."
(Další zhoršení zdravotního stavu zabránilo Leninovi v účasti na X.celoruském sjezdu sovětů; večer 16.prosince 1922 požádala N.K.Krupská sekretářku, aby Stalinovi od Vladimíra Iljiče vyřídila, že na sjezdu sovětu mluvit nebude). V druhé části dopisu potom V.I.Lenin ještě uvedl:
"Jsem rozhodně proti tomu, aby se projednávání monopolu zahraničního obchodu oddalovalo. Kdyby někoho z jakýchkoli důvodů (včetně toho, že při řešení této věci je žádoucí moje účast) napadlo odložit to na další plenární zasedání, co nejrozhodněji bych proti tomu protestoval, neboť jsem si jist, že Trockij obhájí moje stanovisko přinejmenším stejně dobře jako já, to za prvé; za druhé Vaše a Zinovjevovo, a jak jsem se doslechl, také Kameněvovo prohlášení dokazuje, že část ústředního výboru už změnila svůj dřívější názor; za třetí, a to je nejdůležitější: další váhání v tak závažné věci je absolutně nepřípustné a bude na překážku každé práci."
Mnoho důvěry V.I.Lenin vkládal do naprosto nespolehlivé osoby L.D.Trockého, srdečně a přátelsky se choval i k J.V.Stalinovi, který, jak sám přiznával i po Leninově smrti, ve věci monopolu zahraničního obchodu určitý čas bloudil a v době hledání optimálního řešení, nepodporoval V.I.Lenina; každopádně z textu tohoto Leninova dopisu, tak jako z každého jiného, který Lenin adresoval Stalinovi, se nedá vyčíst, že by to byl list hrubému člověku, každý takový dopis přímo voněl laskavostí i pozorností muži, který byl jeho silnou oporou.
Nyní k Dopisu sjezdu, pokud se jedná o statě diktované V.I.Leninem 24. a 25.prosince 1922 a ze 4.ledna 1923 s charakteristikou členů ústředního výboru, předala je N.K.Krupská na Leninovo přání ústřednímu výboru strany po jeho smrti a to 18.května 1924, několik dnů před zahájením XIII.sjezdu KSR(b); v protokolu a předání těchto dokumentů Krupská uvedla:
"Předala jsem poznámky, které Vladimír Iljič diktoval po dobu své nemoci od 23.prosince do 23.ledna … Některé z těchto poznámek již byly uveřejněny … Mezi neuveřejněnými poznámkami jsou poznámky z 24.a 25.prosince 1922 a ze 4.ledna 1923, jež obsahují charakteristiky některých členů ústředního výboru. Vladimír Iljič si rozhodně přál, aby o těchto poznámkách byl po jeho smrti informován nejbližší sjezd strany. N.Krupská"
Plenární zasedání ÚV strany, které se konalo 21.května 1924, po vyslechnutí zprávy komise pro převzetí Leninových dokumentů, schválilo toto usnesení: "Podle přání Vladimíra Iljiče seznámit s přečtenými dokumenty sjezd, a to jednotlivé delegace, a zajistit, že se tyto dokumenty nebudou rozmnožovat. Delegace s nimi seznámí členové komise pro převzetí Iljičových dokumentů." Nyní k jejich obsahu; nejprve k diktátu z 23.12.1922, V.I.Lenin v něm uvedl:
"Velmi bych doporučoval, aby se na tomto sjezdu provedla řada změn v naší politické struktuře … Především doporučuji zvýšit počet členů ústředního výboru na několik desítek nebo dokonce na sto …
Dále bych chtěl sjezdu doporučit, aby uvážil, zda by rozhodnutí Státní plánovací komise neměla za jistých předpokladů nabýt platnosti zákona. Tím do jisté míry a za jistých podmínek vycházím vstříc soudruhu Trockému …"
Skutečně, V.I.Lenin vycházel Trockému vstříc, ne snad tím, že doporučil vysoko zmocnit rozhodnutí Státní plánovací komise, to jistě mělo své věcné důvody, předpokládám však, že zdůraznění Trockého jména, s poznámkou, že jde o vstřícnost, bylo minimálně nadbytečné, na mě, beru-li v úvahu politickou nespolehlivost Trockého, přímo podbízivé, pro V.I.Lenina naprosto netypické, ten vždy jednal věcně a také se jen věcně vyjadřoval; nemoc již v některých chvilkách ovládala jeho emotivní stránku.
Druhý den, tj. 24.prosince 1922 V.I.Lenin v diktátu pokračoval a uvedl v něm mimo jiné:
"Tím, že se soudruh Stalin stal generálním tajemníkem, soustředil ve svých rukou nesmírnou moc, a já si nejsem jistý, zda vždy dokáže tuto moc obezřetně používat. Naproti tomu soudruh Trockij, jak již dokázal jeho boj proti ústřednímu výboru v souvislosti s lidovým komisariátem dopravy, se nevyznačuje jen vynikajícími schopnostmi. Osobně je to v nynějším ÚV snad nejschopnější člověk, ale zároveň je i přehnaně sebevědomý a příliš se nechává unášet čistě administrativní stránkou věci.
Tyto dvě vlastnosti dvou význačných vůdců dnešního ústředního výboru by mohly mimoděk vést k rozkolu, a kdyby naše strana nepřijala žádná opatření, aby tomu zabránila, mohlo by k rozkolu dojít neočekávaně.
Nebudu dál charakterizovat osobní vlastnosti ostatních členů ústředního výboru. Připomenu jen, že Zinovjevova a Kameněvova říjnová epizoda nebyla jistě ničím náhodným, ale klást ji za vinu jim osobně můžeme zrovna tak málo jako Trockému jeho nebolševizmus."
O ostatních členech ústředního výboru V.I.Lenin se ve svém Dopisu sjezdu nezmiňoval vůbec, některých se jen dotkl kratičkou poznámkou; zcela se soustředil jen na Trockého a Stalina.
Fyzicky vzato, Stalin i Trockij měli vyrovnané předpoklady, byli stejně staří, přesněji, byli stejně mladí, v počátku Leninovy nemoci jim bylo 43 let; jinak však mezi nimi rozdíly byly.
Stalin pocházel ze spodní vrstvy společnosti, jeho osobní předpoklady jej zazdily v komnatách církevního semináře, uprchl z něho a stal se revolucionářem, psancem, vyhnancem, bezdomovcem, v ustavičně novém, ale vždy v ilegálním postavení, ve stálém boji s carskou mocí a revizionizmem všech odstínů; vzdělával se za těžkých podmínek, bez učitelů a z těžko dostupné literatury, to jej muselo formulovat jako neohroženého, důsledného, stále se učícího revolucionáře.
Majetkové zázemí Trockého mu umožňovalo, aby si mohl dovolit svobodně žít v emigraci a být činným v komunistickém hnutí ze záliby, nebyl existenčně vázán na potřebu vítězství socialistické revoluce, ve vzdělaném světě se volně pohyboval, nebránily mu v tom překážky finanční nebo neznalost cizích jazyků; jak jsme si ukázali, podle toho také se v komunistickém hnutí choval; V.I.Lenin dobře věděl o nebolševismu Trockého, v závěti se o něm zmínil, ale nekladl mu ho za osobní vinu; v takovém závěru nevidím logiku, tím méně Leninovu principiálnost.
Osobní zaujatost V.I.Lenina je patrná z jeho diktátu, pořízeného dne 4.ledna 1923; ten byl věnovaný výhradně J.V.Stalinovi, uvedl v něm:
"Stalin je příliš hrubý a tento nedostatek, který se jakžtakž dá trpět ve styku mezi námi komunisty, nelze trpět u generálního tajemníka. Proto soudruhům navrhuji, aby promysleli, jak Stalina z této funkce uvolnit, a jmenovali do ní jiného člověka, který by se ve všem ostatním lišil od soudruha Stalina jenom jedinou předností, že by totiž byl k soudruhům tolerantnějším , loajálnější, zdvořilejší a pozornější, méně náladový atd. Mohlo by se zdát, že tato okolnost je nicotnou maličkostí. Avšak chceme-li zabránit rozkolu a vezmeme-li v úvahu vztahy mezi Stalinem a Trockým, o nichž jsem se už zmínil, myslím, že to žádná maličkost není, nebo je to taková maličkost, která může nabýt rozhodujícího významu."
J.V.Stalin u V.I.Lenina v této době zcela propadl; jak uvádí F.I.Čujev ve Vzpomínkách Molotovových, příčinou byla netaktní, možná, že i ostrá Stalinova telefonická výtka ženě V.I.Lenina, N.K.Krupské a to proto, že pořídila záznam Leninova diktátu v době, kdy byl nemocen, kdy měl dodržovat pokyny lékařů a zůstat v absolutním klidu; Stalinova chyba, případně hrubost – nevíme jak tomu skutečně bylo v onom kritickém telefonátu, byla projevem politování hodného okamžiku, ale podněty k Leninovým závěrům, to byl proces, který své ostří stále zvyšoval a zastavil se až za hranicemi úplného psychickém zhroucení V.I.Lenina, mnohé je patrné z toho, co jsem již uvedl, jsou k dispozici ještě jiné indicie, v dalším textu na ně upozorním.
Dopis K otázce národnostní neboli o "autonomizaci" psal V.I.Lenin 30.prosince 1922 v souvislosti s konfliktem k němuž došlo při projednávání nacionalistické úchylky skupiny Mdivaniho, který požadoval, aby Gruzie byla zachována jako samostatný státní útvar, který vstoupil do Svazu sovětských socialistických republik přímo a ne jako člen Zakavkazské federace, což pokládal za správné V.I.Lenin a o což usiloval při jednání i Ordžonikidze, kterého při sporu jeden z členů skupiny Mdivaniho urazil; Ordžonikidze na to reagoval nepřiměřeně, fackou; incident se stal otázkou, kterou se zabýval nemocný V.I.Lenin a v dopise, výše již uvedeném, politickou odpovědnost za jeho vznik připsal J.V.Stalinovi (který se jednání neúčastnil) a to textem zcela nepodloženým konkrétním, přiměřeným údajem; jde o záznam diktátu z 30.prosince 1922:
"Domnívám se, že osudnou úlohu tu sehrála Stalinova unáhlenost a jeho sklon k administrování a také jeho rozlícenost v souvislosti s neblahým 'sociálnacionalismem'. Rozlícenost obvykle hraje v politice vůbec tu nejhorší úlohu."
O den později, dne 31.prosince 1922, když V.I.Lenin pokračoval v diktátu již uvedeného dopisu, ke Stalinově tiži přidal ještě stanovisko:
"Politickou odpovědnost za celou tuto vskutku velkoruskou nacionalistickou kampaň musí samozřejmě nést Stalin a Dzeržinskij."
Jinak, zcela jinak se V.I.Lenin choval k L.D.Trockému; je to patrné z jeho diktátu z 27.prosince 1922, kdy se v podrobnostech vrátil k již jím vyslovenému stanovisku o udělení zákonodárných funkci Státní plánovací komisi; otázku začal rozvíjet úvodem, který zasvětil obdivu a omluvám k soudruhu L.D. Trockému, jak v tu dobu se o něm vyjadřoval; uvedl:
S touto myšlenkou přišel soudruh Trockij tuším už dávno. Vyslovil jsem se proti ní, protože jsem se domníval, že by to mohlo vést k zásadnímu nesouladu v systému naších zákonodárných institucí. Avšak po bedlivém prozkoumání celé věci docházím k názoru, že tato myšlenka má vlastně zdravé jádro … V tomto směru je myslím možné a nutné vyjít soudruhovi Trockému vstříc …"
"Gruzínský případ se V.I.Lenina hluboce dotýkal; 30.ledna 1923 zapsala L.A.Fojtijevová do deníku sekretářek jeho výrok: "Krátce před mým onemocněním mě Dzeržinskij informoval o práci komise a o 'incidentu' a to na mě velmi těžce zapůsobilo." Písemné podklady této otázky nechal V.I.Lenin prostudovat skupinou sekretářek, sledoval jak jejich činnost pokračuje a požádal L.D.Trockého, aby se řízení tohoto šetření ujal. Ten Leninův požadavek omítl s velkorysostí, pro něho tak typickou, bez skrupulí se vymluvil na nemoc; na smrt nemocný V.I.Lenin pracoval aniž by směl(!) a byl při tom týrán bolestmi a tělesnou nemohoucností.
A nyní vrchol dramatu; čtyřicátý pátý svazek Leninových Sebraných spisů, odkud informace a důkazy čerpám, nás o něm informuje pohledem do deníku sekretářek, ve kterém M.A.Volodičovová 5.března 1923, zapsala:
"Vladimír Iljič si mě zavolal kolem dvanácté. Žádal na mě, abych napsala dva dopisy." (Jejich obsah není ve spisech uveden, v poznámce 285 a 286 se říká, že v prvém dopise Lenin žádal Trockého, aby se ujal vedení gruzínského případu, jak jsem již uvedl a druhý dopis byl adresován Stalinovi, ostře mu vytýkal jeho hrubé jednání s N.K.Krupskou) Zápis M.A.Volodičovové věc upřesňuje, když říká: "… první, Trockému, abych osobně vyřídila telefonicky a co nejdříve mu sdělila odpověď. Pokud jde o druhý dopis, přál si, abych s ním zatím počkala, protože dnes se mu prý práce nějak nedaří. Necítil se dobře.
Následující den, tj. 6.března 1923, M.A.Volodičovová zapsala: "Ptal se po odpovědi na první dopis (telefonickou odpověď jsem zapsala těsnopisem). Přečetl si druhý dopis (Stalinovi) a požádal mě, abych ho doručila osobně a osobně převzala odpověď … Cítil se špatně. Naděžda Konstantinovna mě prosila, aby se tento dopis Stalinovi neposílal, a tak 6.března poslán nebyl. Ale 7.března jsem namítala, že musím splnit příkaz Vladimíra Iljiče. Naděžda Konstantinovna promluvila s Kameněvem, načež byl dopis předán Stalinovi a Kameněvovi a později i Zinovjevovi, když se vrátil z Pitěru. Stalin odpověděl ihned, jakmile dopis Vladimíra Iljiče dostal (předala jsem ho Stalinovi osobně a on mi nadiktoval pro Vladimíra Iljiče odpověď). Vladimíru Iljičovi nebyla odpověď dosud odevzdána, protože onemocněl."
V.I.Lenin onemocněl a již se neuzdravil natolik, aby mohl dopisy číst; N.K.Krupská prosila, aby se dopis J.V.Stalinovi neodesílal, ale potom promluvila s Kameněvem … a potom, po třiceti třech letech zneužil tuto epizodu N.S.Chruščov, jak ukázaly dějiny, byl to do té doby, vůbec největší, bohužel i nejúspěšnější revizionista, na jakého narazilo komunistické hnutí; ke svým hanebným cílům zneužil epizodu do které byl vmanévrován těžkou nemocí postižený V.I.Lenin; N.S.Chruščov ji v dramatickém podání přečetl na tajném nočním zasedání bývalým delegátům, již odpoledne skončeného XX.sjezdu KSSS; myslel si, že tak zasadil tři roky mrtvému J.V.Stalinovi, jednu z mnoha smrtelných ran; pravda a věcnost mají sílu každou hanebnost odhalit a tak napravit porušené vědomí mas.
Právě v té těžké době, kdy V.I.Lenin byl upoután na lůžko a nemohl řídit stranu a záležitosti země, zahájil Trockij útok; seskupil kolem sebe další opoziční platformu; prezentovala se jako "46 opozičníků"; prorokovali těžkou hospodářskou krizi a zkázu sovětské moci; žádali svobodu pro frakce a skupiny jako jediné východisko ze složité situace; opozičníci nepředkládali návrhy na řešení problémů; využívali nepřítomnosti V.I.Lenina a tohoto období chtěli využít ke zviklání základů strany, k rozvrácení Ústředního výboru.
Trockij vydal dopis, ve kterém tupil pracovníky strany a vznesl celou řadu uhrančivých obvinění strany, v dopise omílal staré menševické písničky; utočil na aparát strany, snažil se poštvat členstvo a mládež proti starým a osvědčeným komunistům; strana byla vyzvána k diskusi.
Vzplanul rozhořčený boj; výjimečnou prudkostí se vyznačoval v Moskvě, kde se trockisté snažili získat vedoucí postavení, nakonec pro ně hlasoval jen nevelký počet buněk vysokých škol a úřadů.
Dne 21.ledna 1924 zemřel V.I.Lenin; v dnech hlubokého smutku se ukázalo jak drahá byla strana nejširším lidovým masám, J.V.Stalin vyhlásil přísahu komunistů, začínající známým prohlášením: "My komunisté jsme lidé zvláštní ražení. Jsme ukováni ze zvláštní látky. Jsme ti, kdož tvoří armádu velikého proletářského stratéga, armádu soudruha Lenina. Není nic vyššího než jméno člena strany, jejímž zakladatelem a vůdcem je soudruh Lenin …"
V květnu 1924 se konal XIII.sjezd strany, odsoudil platformu trockistické opozice, zhodnotil ji jako maloburžoazní úchylku od marxismu, jako revizi leninismu.
Obnova hospodářství se chýlila ke konci, objevila se nová otázka, otázka perspektiv; před komunisty ležely otázky: jakým směrem má se řídit vývoj země, jsme s to vybudovat socialistické hospodářství nebo je nám souzeno zkypřit půdu pro jiné, kapitalistické poměry; je vůbec možno vybudovat socialistické hospodářství(?); to nebyly dotazy teoretického rázu, nýbrž praktické otázky složitých dnů.
Avšak trockisté nepřestávali útočit ani za těchto podmínek; na podzim roku 1924 otisk Trockij článek Poučení z Října, ve kterém se pokoušel podvrhnout trockismus místo leninismu; článek hanobil V.I.Lenina.
Komunisté viděli velké nebezpečí v imperialistické intervenci a proto vyhlásili zásadu, tvrdící, že vítězství proletářské revoluce v kapitalistických zemích je životním zájmem pracujícího lidu Sovětského svazu.
Proti tomu vystoupili trockisté s "teorií permanentní revoluce", tvrdící, že vítězství socialistické výstavby je v SSSR nemožné.
Bucharinci tak daleko se neodvážili vystoupit a začali hlásat "teorii" mírného vrůstání buržoazie do socialismu, provokovali heslem Obohacujte se!
V dubnu 1925 XIV.konference strany odsoudila všechny tyto kapitulantské projevy a schválila rezoluci orientující stranu na vítězství socialismu.
V prosinci 1925 se konal za napjaté situace XIV.sjezd strany; za celou dobu existence strany se ještě nestalo, aby celá delegace důležitého střediska, jako byl Leningrad, se chystala vystoupit proti Ústřednímu výboru jako nová opozice; jejími představiteli byli Zinovjev a Kameněv; na sjezdu byli poraženi, ale nepodřídili se jeho závěrům.
V létě roku 1926 se trockisté a zinovjevci sjednotili v protistranický blok; na podzim, před XV.konferencí strany podnikli výpady na závodních schůzích strany v Moskvě, v Leningradě a i v jiných městech; snažili se vnutit straně novou diskusi; předložili Ústřednímu výboru prohlášení, podepsané Trockým, Zinovjevem, Kameněvem a Sokolnikovem, ve kterém odsoudili svou předcházející frakční činnost a slíbili, že budou loajální; přesto však pokračovali ve slepování své frakce, zřídili si novou nelegální tiskárnu, zavedli členské příspěvky pro své přívržence a rozšiřovali tiskoviny nepřátelsky zaměřené proti Ústřednímu výboru, tropili si posměch z loajality ke straně, vyslovovali se proti rozkolu, ale rozkol organizovali zakládáním zvláštní nelegální protileninské strany; vyslovovali se pro socialistickou industrializaci, ale žádali, aby řada továren byla dána do koncese cizincům, v čemž viděli svou naději; vyslovovali se pro kolchozní hnutí, ale tropili si posměch z politiky včleňování rolnictva do socialistické výstavby, tvrdili, že nevyhnutelně dojde k neřešitelným problémům mezi dělnickou třídou a rolnictvem a skládali naděje v "civilizované pachtýře" na venkově, tedy v kulacká hospodářství; byla to lživá platforma, postavená na oklamání strany.
V říjnu roku 1927, dva měsíce před zahájením XV.sjezdu, jak umožňovaly Stanovy, vyhlásil ÚV celostranickou diskusi a boj započal; jeho výsledky byly pro trockisticko – zinovjevský blok žalostné; pro politiku strany se vyslovilo hlasováním 724.000 členů strany, pro blok opozičníků necelé 4.000 členů strany.
Když v závěru diskuse viděli trockisticko – zinovjevští opozičníci, že je stihne hanebná porážka, rozhodli se uspořádat veřejnou protestní demonstraci v Moskvě a v Leningradě, k demonstraci zvolili 7.listopad, den výročí VŘSR, sešlo se jich jen nepatrná hrstka.
Již nebylo pochyb, trockisté a zinovjevci se zorganizovali v protisovětský blok, nadále nebylo možno trpět ve straně protisovětské elementy; dne 14.listopadu 1927, na společné schůzi Ústředního výboru a ústřední kontrolní komise, byli Trockij a Zinovjev vyloučeni ze strany.
Dne 2.prosince 1927 byl zahájen XV.sjezd; rozhodl v zemi rozšiřovat a upevňovat socialistické pozice a to jak ve městech, tak i na vesnici, jak v průmyslu, tak i zemědělství, toho bylo možno dosáhnout růstem ekonomické síly země a likvidací kapitalistických živlů v národním hospodářství; kolektivizace zemědělství – to byl hlavní úkol sjezdu v hospodářské oblasti; v politické oblasti bylo nutno vyřešit likvidaci trockisticko – zinovjevského bloku; sjezd konstatoval, že opozice ideově odpadla od leninismu, zvrhla se v menševickou skupinu, vstoupila na cestu kapitulace před silami mezinárodní a vnitřní buržoazie a objektivně se stala nástrojem síly, stojící proti režimu proletářské diktatury; diference mezi stranou a opozicí přerostly v diference programové, trockistická opozice vstoupila na cestu protisovětského boje; proto sjezd prohlásil, že příslušnost k trockistické opozici a propagování jejich stanovisek je neslučitelné s členstvím v bolševické straně; sjezd schválil usnesení společné schůze ÚV a ústřední kontrolní komise o vyloučení Trockého a Zinovjeva ze strany a současně vyloučil ze strany ostatní aktivisty tohoto bloku jako byl Radek, Pjatakov, Kameněv, Mdivani a další.
Vyloučení ze strany začali krátce po sjezdu strany podávat hlášení, tvrdící že se zříkají trockismu a žádali aby byli vzati zpět do strany; ta v tuto dobu ještě nevěděla, že Trockij, Rakovskij, Radek, Sokolnikov a jiní jsou již dávno nepřáteli lidu, že jsou špiony, které si platily cizozemské vyzvědačské orgány, že Kameněv, Zinovjev, Pjatakov a další už navazují styky s nepřáteli SSSR v kapitalistických zemích; ale vycházejíc z předcházejících zkušeností, sjezd rozhodl, aby zpětné přijetí do strany bylo prováděno po splnění následujících podmínek:
a) veřejně odsoudit trockismus jako protibolševickou a
protisovětskou ideologii;
b) veřejně schválit politiku strany …
c) bezpodmínečně se podřídit rozhodnutím strany
d) projít zkušební lhůtou, po kterou bude strana žadatele zkoumat a po jejím
uplynutí bude na základě poznatků strana uvažovat o zpětném přijetí každého
žadatele zvlášť.
Většina vyloučených přijala podmínky stanovené stranou pro návrat do strany a uveřejnila v tisku příslušná prohlášení, později však vyšlo najevo, že prohlášení byla, až na nepatrné výjimky, prolhaná.
Sotva se strana vypořádala s blokem trockistů a zinovjevců, vystoupil proti straně blok bucharinovsko – rykovský.
Tak je to zákonité, síly staré, vykořisťovatelské společnosti se nevzdávají a z mnoha důvodů celkem snadno pronikají do komunistického hnutí; tam konají nepředstavitelné politické škody.
V té souvislosti si představme jak tomu muselo být v KSSS nebo v KSČ, když po XX.sjezdu KSSS byla revizionistická činnost protibolševických elementů rehabilitována a strany se od * * nich principiálně po dobu čtyřiceti let neočisťovaly! * *