Letmý pohled na některé příčiny tragedie komunismu – J.Karne
Dokonalá režie a stejně dokonalé vlastní provedení zrady socialismu způsobily, že ještě dnes, kdy postupně procitáme z nehorázného mámení, se stále domníváme: vnitřní destrukce světového socialismu byla zahájena na XX.sjezdu KSSS; pravdou je však skutečnost: Malenkov, Berja, Chruščov, Molotov, Kaganovič, Bulganin, Vorošilov a Mikojan vystoupili před světovou veřejnost jako pučisté na začátku března 1953, v hodině smrti J.V.Stalina; rozvrátili 25ti členné předsednictvo ÚV KSSS, v něm usurpovali všechnu moc; úplně rozrušili organizační i kádrovou výstavbu rady ministrů SSSR, tam obsadili nejdůležitější funkce; prosadili výměnu předsedy Nejvyššího sovětu SSSR a jeho tajemníka; hned na to zahájili rehabilitace protisocialistických elementů; zrušili pohledávky dani kolchozníků, mimo to jim dali velké finanční dotace, zcela zlikvidovali socialistický charakter sovětského zemědělství tím, že výrobní nástroje z majetku státu převedli do majetku kolchozníků; začali měnit orientaci zahraniční politiky – nejprve omluvou u Tita a potom nabídkou míru světové buržoazii.
Teprve potom, za tři roky po prvém veřejném vystoupení pučistů, v únoru 1956 přišel XX.sjezd KSSS, jednal sice o politické škodlivosti kultu osobnosti, ale jen v mlhavé, obecné rovině, osobu J.V.Stalina s ním vůbec nespojoval; na XX.sjezdu KSSS, nebýt útoku Mikojana, tak zůstala čest Stalina zachována; zde, kde je nedostatek místa, jen připomenu: průlom do socialistického charakteru společnosti vykonal XX.sjezd KSSS především zrušením zásady odměňování podle množství práce a zavedením hmotné zainteresovanosti, také tím, že "demokratizoval" formy přechodu k socialismu, i tím, že mírové soužití "povýšil" na nejvyšší a jedině možnou formu vztahů státu s rozdílným politickým zřízením.
Až po skončení sjezdového jednání, v noci, na tajném zasedání bývalých delegátů XX.sjezdu KSSS, přednesl Chruščov před veřejností tajný projev, v buržoazním prostředí však značně rozšířený, v němž nekritizoval, ale hanobil osobu Stalina; tak byl založen trend, který se stále rychlejším tempem vzdaloval Leninovu odkazu a vyzkoušeným postulátům výstavby socialismu.
Potom se mezinárodní komunistické hnutí začalo štěpit; naději na konsolidaci přinesl závěr roku 1957, to se v Moskvě konaly porady představitelů stran mezinárodního komunistického hnutí; mezi nimi byl Mao Ce-tung, porada přinesla závěry, vedle kterých zcela degenerovala ta "koncepce", která v rozporu s pravdou byla vydávána za usnesení XX.sjezdu KSSS; avšak většina stran mezinárodního komunistického hnutí se dostávala do vlivu renegátů a spěla k revizionizmu; KSSS neustala ve své zrádné činnosti; proto byla v roce 1960 svolána nová porada představitelů komunistických stran; na ní se projevil zesílený vliv revizionistů z KSSS, přijaté závěry nebyly bolševicky úderné, přesto však ještě nadějné; zůstalo však jen u výsledků porad, revizionizmus šel dál cestou zrady.
V říjnu 1961, se konal XXII.sjezdu KSSS, vyhlásil, že Sovětský svaz do roku l980 dosáhne komunismu, to bylo v době, kdy se začaly projevovat důsledky avanturismu v řízení ekonomiky, která se začala hroutit, především zemědělství nestačilo zabezpečovat potřeby lidu, SSSR musel za použití rezerv ve zlatě čelit nastupujícímu hladu; na XXII.sjezdu KSSS bylo vyhlášeno: historie v Sovětském svazu dosáhla takového stupně vývoje, že je nutno proletářskou stranu považovat za všelidovou a stát diktatury proletariátu za stát všelidový – zrada socialismu byla dokonána.
Pak již pokračoval volný pád socialismu, tomu nezabránilo ani odvolání Chruščova; buržoazie hledala a nacházela stále účinnější prostředky svého boje i stále povolnější představitele KSSS i Sovětského svazu.
V Československu řádila buržoazie jak chtěla a to především v literatuře; hned po XX.sjezdu KSSS proběhl II.sjezd Svazu Československých spisovatelů, na něm básník Seifert zhanobil komunismus, básník Hrubín zaútočil nekonkrétně, pateticky na vybrané události v životě a práci některých, dobře vytipovaných spisovatelů, někteří hanobili svoji tvorbu, pokud měla socialistický charakter; do roku 1968 proběhl III. a IV.sjezd SČSS, oba v úplné protisocialistické režii buržoazie, na XIII.sjezdu KSČ k tomu bylo přijato usnesení, ti co manipulovali se spisovateli na něho vůbec nedbali a jeli svou, protisocialistickou cestou; na pracovištích ústředního výboru strany se spisovatelská revolta vyhodnocovala, byly sestavovány studie, ale politická opatření přijata nebyla, členstvo informováno nebylo, strana se už nebránila aktivně, započalo vrůstání do kapitalismu.
Ekonomika Československa se řídila zákony trhu, jak je koncipoval O.Šik; trh měl být hlavním nástrojem řízení ekonomiky i nositelem pracovní iniciativy zainteresovaných jednotlivců; to bylo zcela v rozporu s odkazy komunistických klasiků; v důsledku toho se filozofie, především pracovníků řídící ekonomické sféry, stále více kapitalizovala; napomáhala tomu výrazným způsobem i hmotná zainteresovanost, která byla nástrojem soustavného růstu majetkových rozdílů jednotlivých skupin obyvatelstva.
V takto rozvrácené společnosti, zahájil v roce 1967 V.Biľak destrukci celého politického systému Československa nacionálním útokem na A.Novotného, ten se zakymácel politicky, tím se otevřela cesta k útoku buržoazie, ta nezaváhala, Brežněv nesprávně vyhodnotil situaci v Československu, nakonec jako "politický" prostředek musel použít tanky; ani z takového debaklu si nevzal poučení.
Vnitřní rozvrat byl úplný, socialismus se poprvé v Československu zcela zhroutil, nikdo ho nebránil aktivně; naprostá většina rehabilitovaných vstoupila s velkým nasazením do destrukce socialismu i Československa jako jednotného státu, mezi nimi, ne na posledním místě, byl G.Husák, který svou politickou aktivitou z té doby podal před celou veřejností důkaz: jeho odsouzení v roce 1954 nebylo projevem právní zvůle, ale zcela pochopitelným aktem; jako vůdčí osobnost samozvaných skupin, v rozporu s odkazem Lenina a platnými právními normami, rozbil především Husák Československo - jednotný stát rovnoprávných národů, prosadil federalizaci, Československo dvou samostatných národů; rozrušil jednotné řízení ekonomiky – velikou přednost socialismu, řízení průmyslu se rozštěpilo do tří sfér, federální a dvou národních; v době stále se zrychlujícího tempa integrace buržoazní ekonomiky(!).
Osvědčil se G.Husák, nejen jako slovenský buržoazní nacionalista, ale i jako vyzrálý revizionista, jeho předpoklady Brežněv využil, souhlasil, aby se stal generálním tajemníkem komunistické strany, proti které vystupoval – nejen v roce 1968, nakonec i s tím, aby byl prezidentem státu, který nesl jméno, s nímž se Husák smiřoval nerad; buržoazie má mnoho důvodů se nyní chovat k Husákovi zdvořile, nemluví o něm, dodržuje bonton, byl to spojenec, ale někdy musel kopnout na její branku, taková rána šla stejně do autu…
Po dlouhém čase, odklady pravděpodobně hledaly vhodný okamžik, hlavně však zapomenutí v masách, bylo vydáno Poučení z krizového vývoje…, to neprovedlo dialektickou a historicky materialistickou analýzu dějinného procesu, který se promítl do krize s katastrofickými důsledky pro socialismu v Československu, v Poučení… nebyly vyhodnoceny motivy tříd, ani jejich jednání a jejich spojení se zahraničím, zabývalo se jen činností několika zvlášť extrémních jednotlivců, hovořilo rozvláčným jazykem, typickým pro revizionisty, proto se nestalo předmětem zájmu mas, revizionisté a především Husák osobně neměl zájem na hlubokých třídních rozborech, ty by se musely dotknout jeho politické orientace i jeho praktické činnosti; v návaznosti byla vydána Rezoluce o jednotě…, ta striktně uzavřela proces "očisty" strany a orgánů řízení, život se znormalizoval, socialismus opět spěl v tichosti, v poklidných vodách k další katastrofě – ke svému tichému, zákonitému zániku.
Po námluvách revizionizmu s buržoazií, v červenci 1973 v Helsinkách a v Ženevě od září 1973 do června 1975, se konaly 1.srpna 1975 "Helsinky", byl to akt servilnosti revizionizmu vůči buržoazii, po nich, mimo jiných vstřícných ústupků, byly zlikvidovány technické prostředky rušící intenzivní rozhlasovou masáž lidu států socialistického tábora, tak se destruktivní agitace Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy a dalších rozhlasových stanic buržoazie dostala do rodin maloměšťáků, později i do rodin kolísajících a komunistické strany zůstaly v letargii, revizionisté je nevedli do zteče, neučinili nápravu svých chybných rozhodnutí.
Naopak, v roce 1976 se v Berlíně konala porada evropských komunistických stran, zúčastnil se ji i Tito, albánští komunisté zůstali doma, československá delegace měla čtyři členy; komunisté jednali o míru, přátelství a spolupráci v Evropě, ale socialismus neměli v programu, ten je nezajímal, nezdržovali se s ním, zmínil se o něm jen některý z řečníků, ale jen ledabyle; celkový dojem ukázal Brežněvovu servilnost vůči politice USA i jeho nevraživost proti Mao Ce-tungovi, na kterého několikrát zaútočil invektivou.
Značná část diskutujících vehementně požadovala, aby nebylo zřizováno komunistické řídící centrum, Brežněv jim podal jadrné ujištění, tvrdil: nic takového se zřizovat nebude; v té souvislosti mluvil o internacionalistických organizacích buržoazie, ale proletáři takový štáb nepotřebovali(!).
Kromě buržoazního ideologického pronikání cestou rozhlasového působení, měla buržoazie, jak jsem již uvedl, mocné prostředky i v literatuře; socialistický knižní obchod chrlil mezi lid jak literárně bezcenné buržoazní bestsellery, tak i knihy vysloveně protisocialisticky zaměřené; když v tomto směru situace vrcholila, to bylo na začátku sedmdesátých let, revizionisté se problémem zabývali a přijali administrativní opatření; vydali v roce 1972 ministerskou směrnici konspirativní povahy, podle které určené tituly byly vyňaty z fondů knihoven a umístěny v depozitáři, z jihomoravských knihoven se tam dostalo kolem 172 tisíc svazků; byly mezi nimi i všechna díla V.Kopeckého, vybrané knihy G.Bareše(!), pochopitelně, akce se využilo i ke skrytí Husákova buržoazního profilu a to tím, že v depozitáři zmizela i kniha V Londýně za války od B.Laštovičky, který se Husákovi omluvil dávno před tím, ihned jak byl rehabilitován, Laštovička připravil nové vydání, to už Husáka uspokojilo, na přebalu knihy mohla být umístěna fotografie, zaznamenávající Husáka a Laštovičku v družném vztahu – tomu se říká osobní proměny, že(!); od začátku roku 1989 se takto vyřazené knihy začaly do knihoven vracet – byly k buržoazii ohleduplní, "soudruzi" revizionisté; to jsou už generální proměny!
V pojednání se nezastavuji u avanturismu vojenského charakteru, který spáchali revizionisté na účet komunismu v Karibském moři a v Afghánistánu; nedospěl jsem až ke Gorbačovovi, tam si nedovoluji vstoupit ani letmým pohledem, nejsem pro to zatím připraven, neprostudoval jsem tu dobu.
Někdo může mít moje upozornění za urážlivý útok na socialismu, s tím jsem se již setkal, jiný za hořký a nepoživatelný nápoj, jistě se najdou i takoví, kteří si mé tvrzení ověří a nakonec ho přijmou; jde o to, aby těchto bylo co nejvíce, jedině oni mají schopnost projít katarzí – očistným účinkem tragedie, do které byl socialismus plné síly vmanévrován čtyřicetiletou zrádnou činností revizionizmu.