Ještě jednou o proletariátu

Jiří  K A R N E

Pan Biľak měl potíže s dělnickou třídou permanentně; jak si myslím, nedovedl ani specifikovat její historické poslání v období výstavby socializmu. Zapletl se do této kardinální otázky komunistického hnutí i ve svých vzpomínkách, kde zmatenou řečí snad uvádí asi toto:

Krátce po zasedání ústředního výboru, (má-li pan Biľak na mysli listopadové z roku 1968, tak to se konalo ve dnech 14.až 17.), ho navštívil člen ústředního výboru Komunistické strany USA, redaktor časopisu Daily World Henry Winston. Pan Biľak s ním vedl dlouhou a obsažnou besedu. Jak se sešli, tak se i rozešli, bez závazků, bez konkrétního ujednání. H.Winston byl však redaktor a proto látku, rozhovorem danou, zpracoval a uveřejni ve svých novinách.

Pak už běžely události svým vlastním tempem; pan Biľak o tom píše ve svých vzpomínkách: „V Československu to mezi některými oportunistickými silami vyvolalo obrovský poprask.“ A to je formulace přesně taková, jakou nejraděj užíval pan Biľak; sice v podstatě nic neříká, ale je bombastická, zmiňuje se o obrovském poprasku; zato ve specifikaci oportunistických sil je velmi mírný, uvádí výraz „některé“, ale nechává nás tápat o těch hodných, mírných, obrovským popraskem nezasažených. Dále potom pan Biľak už hraje s otevřenou kartou, napsal: „Chytily se toho noviny Práce, ústřední tiskový orgán ROH. Předsedou ÚRO byl tehdy K.Poláček. Dopustil se mnohých závažných chyb“. Pro chyby bychom měli mít pochopení a omlouvat je vždy, když „pachatel“ chyb se za ně omluví a napraví je; rozhodně chyba není produktem zrady nebo záměrného úmyslu poškozující cizí osobu, osoby, nebo, řekněme komunistické hnutí. Takže stále  nevíme o co v tomto mezinárodním případě tehdy šlo. Ale pan Biľak se přesto rozzlobil na K.Poláčka a spílal mu: „Jeho povinností bylo dbát o to, aby Práce nezveřejňovala útoky proti dlouholetým členům odborů, tajemníkovi a členu předsednictva ÚV KSČ. Členem Rudých odborů jsem byl od roku 1936. Neuškodí, uvedu-li aspoň několik částí z toho, co vlastně vadilo pravicovým oportunistům na mém rozhovoru s americkým novinářem.“ Pak pokračovala věta nedávající smysl, mohla být způsobena nesprávným překladem, mohla být důsledkem i chybného tisku; oželíme tento kaz a zaměříme se na snad srozumitelný text: „… v americkém listu,“ (opravdu v americkém listu, nebylo to v Práci?, pozn.J.K.), „mne obvinili, že jsem urazil dělnickou třídu, když jsem řekl, že dělnická třída roku 1968 již není tou dělnickou třídou, která uskutečnila revoluční přeměnu v roce 1948.

Vědomě všechno překroutili. Hlavně jim vadilo, že komunistický novinář Winston je čelným funkcionářem KS USA a jak sám tvrdil, zastával názor, že kontrarevoluce v Československu dosáhla takových rozměrů, že si vynutila vojenský zásah spojenců Varšavské smlouvy…“

Ve stati dále uvedl pan Biľak: „Pravicové živly“ (asi v deníku Práce), „nejvíce rozčílilo, že jsem Winstonovi vysvětloval příčinu oslabení dělnické třídy. Sami pravičáci neuznávali, že dělnická třída je vládnoucí třídou, hlásali teorii elity. To jim však nebránilo rozpoutat proti mně kampaň kvůli tomu, že jsem řekl, že dělnická třída vyslala ze svého středu po roce 1948 na všechna odpovědná místa své nejlepší kádry a že současná dělnická třída není tatáž, jaká byla v roce 1948. Žádná urážka dělnické třídy v tom nebyla. Tato zásada platí i dnes.“ (Dnes - to bylo asi na konci devadesátých let minulého století, pozn.J.K.).

Potom pan Biľak pokračoval: „Rok 1968 – dvacet let po Vítězném únoru – nebyl snadný ani pro mnohé vzdělané členy strany, neřkuli pro mladé dělníky. Marxizmus-leninizmus sice mnozí studovali, ale nestačili jej procítit a hlavně se nenaučili Marxe chápat leninsky. Nebylo třeba se učit mnohé poučky nazpaměť, ale umět je pochopit a aplikovat na současnou situaci…“

Text této stati je na některých místech zkratovitý, nejasný, zašmodrchaný. Není důvod se tomu divit. Dělnická třída, to byla španělská vesnice pro naprostou většinu reálsocialistické hierarchie, nejen pro pana Biľaka. To byla velmi významná, velmi choulostivá, řekl bych smrtelná Achillova pata komunistického hnutí, významný to produkt revizionizmu. Na několika místech jsem to už dokládal; zde uvedu další, těžký argument.

V.I.Lenin ve svém díle Stát a revoluce si pochvaluje: „Roku 1907 otiskl Mehring v Neue Zeit výňatky z Marxova dopisu Weydemeyerovi ze dne 5.března 1852. V tomto dopise je mimo jiné obsažena tato skvělá úvaha:

‚Pokud jde o mne, nepatří mi ani zásluha, že jsem objevil existenci tříd v moderní společnosti, ani zásluha že jsem objevil jejich vzájemný boj. Buržoazní dějepisci vylíčili dávno přede mnou vývoj tohoto boje tříd a buržoazní národohospodáři ekonomickou anatomii tříd. Můj přínos spočívá v tom, že jsem dokázal: 1. že existence tříd je spjata toliko s určitými historickými fázemi výroby, 2. že třídní boj vede nezbytně k diktatuře proletariátu, 3. že sama tato diktatura proletariátu je jen přechodem ke zničení všech tříd a k beztřídní společnosti:‘

V těchto slovech se Marxovi podařilo vyjádřit obdivuhodně jasně, za prvé, hlavní a základní rozdíl mezi učením svým a učením čelných a největších myslitelů buržoazie, a za druhé, podstatu svého učení o státu.

Hlavním v Marxově učení je třídní boj. To se říká a píše velmi často. Je to však nesprávné. A tento nesprávný názor vede ustavičně k oportunistickému komolení marxizmu, k jeho falšování, aby byl přijatelný pro buržoazii. Neboť učení o třídním boji bylo vytvořeno nikoliv Marxem, nýbrž buržoazií před Marxem, a je pro buržoazii, celkem vzato, přijatelné. Kdo uznává jenom boj tříd, není ještě marxista, nemusí ještě nezbytně překračovat rámec buržoazní ideologie a buržoazní politiky. Omezovat marxizmus na učení o boji tříd, znamená oklešťovat marxizmus, komolit jej, redukovat jej na to, co je přijatelné pro buržoazii. Marxistou je jedině ten, kdo uznání boje tříd rozvádí v uznání diktatury proletariátu. V tom tkví nejhlubší rozdíl mezi marxistou a tuctovým malým (jakož i velkým buržoou). To budiž zkušebním kamenem, na kterém je třeba ověřovat, kdo opravdu chápe a uznává marxizmus…“

A tady vidíte, pane Biľaku, jak zaostáváte za základy komunistického hnutí, jakým jste antikomunistou i s XXII.sjezdem KSSS, který oficiálně a slavnostně vyhlásil Sovětský svaz za všelidový stát a Komunistickou stranu Sovětského svazu za všelidovou stranu. Takovým usnesením byl proletariát jako třída odsouzen do pasivity. Proletariát je natolik aktivní, nakolik jej vede jeho strana. A když se ho jeho strana zřekla, pane Biľaku, musela zaniknout i aktivita proletariátu. Musela zaniknout i komunistická strana, která se zřekla proletariátu. Pochopitelně, zanikla i diktatura proletariátu. A jak se vytrácel ze společnosti její vliv, souběžci, rekrutující se z maloburžoazního prostředí, začali větřit, později začali přebíhat. A vy, člověk na špici, jste tuto změnu třídního klimatu nezpozoroval? Byl jste zaslepen láskou L.I.Brežněva, ve vaší době vůbec největšího renegáta světa! Že přeháním, vůbec ne, počkejte si na příští kapitolu.

À propos! Málem bych zapomněl na jeden důkaz. Než ho rozvedu, musím dodat, že ten inkriminovaný článek deníku Práce, byl podle sdělení pana Biľaka, vydán 19.11.1968. Rozeběhl jsem se za ním do vědecké knihovny a v listě jsem ho nenašel; tak jak před tím jsem nenašel v Práci a v dalších třech listech, vyspecifikovaných panem Biľakem, stať 2000 slov; ta byla z nich vyjmuta, stopy neodborného zásahu to dokládají; ale útok na pana Biľaka byl odstraněn rukou odborníka. To je krátkozraké i škodlivé; dnešní, ani příští generace pak nemají k dispozici důkazy hmotné povahy a boji buržoazních exponentů, zůstává jim jen důkaz přízemní orientace revizionistů.

Leč ne všechny tiskoviny lze vykleštit. Tak například, v roce 1973, kdy byl pan Biľak již velmi dobře zabydlen na Olympu revizionizmu reálného socializmu, krátce po konferenci KSČ, orientované na ideologické otázky, kde pan Biľak, co by hlavní řečník bouřil o růstu úlohy dělnické třídy o dělnické třídě jako nositeli pokroku, aby zamlčel diktaturu proletariátu, byla pro studium ve VUMLu vydána učebnice marxisticko-leninské filozofie, práce to kolektivu super-extra-ultra vědců, vedených akademikem F.V.Konstantinovem a v ní, na straně 444-445, mimo jiných nehorázností, je také uvedeno a nevykleštěno: „Lid je hlavní tvůrce, reálný subjekt dějin… V třídní společnosti mohou lidové masy zahrnovat různé společenské třídy. Ale přes veškerou historickou proměnlivost třídního složení lidových mas má tento pojem vždycky tyto znaky: 1. Jeho jádrem jsou pracující masy, vyrábějící materiální statky; 2. zahrnuje převážnou většinu obyvatelstva, která stojí proti antilidové vrstvě společnosti, proti reakčním třídám; 3. obsahuje všechny sociální vrstvy napomáhající společenskému pokroku…“ Prostě blábol, hodný jen revizionistických pomatenců, připravených zapřít K.Marxovi, V.I.Leninovi, prostě každému, tisíckrát potvrzenou pravdu o třídním boji antagonistických tříd, tedy buržoazie a proletariátu, nehledě na třídní boj uvnitř lidu, o kterých se učenci pana Biľaka ani nezmínili! Revizionizmus ten má sílu jen v demagogii! À propos! Učenci pana Biľaka se nedovolávali výroků komunistických klasiků, ale L.N.Tolstoje, který v citátu nic neobhajuje, nic netvrdí, jen se ptá. Pro danou otázku byl L.N.Tolstoj ten pravý; věděl vůbec, že už v jeho době existovala buržoazie i proletariát(?), že jejich antagonizmus se nemůže vejít do jeho teorie neodporující zlu(!), věděli to učenci pana Biľaka nebo to jen odpírali pravdě(?).

 Pak ve vzpomínkách pana Biľaka ještě následovalo několik stránek; zdůrazňovaly metody pana Biľaka, orientované jen na spekulace, jen na aktivitu špiček z krajů; prostě aktivovat proletariát, bolševizovat stranu pana Biľaka ani nenapadlo; a jestliže snad někdy přece jen, tak hned takovou myšlenku pan Biľak rychle zapudil; realizovat ji, to by byla zrada zrádného revizionizmu a takovou cestou by pan Biľak nikdy nešel. A nešel!