Zvláštní povaha látky, kterou se politická ekonomie zabývá, volá do boje proti svobodnému vědeckému bádání nejzavilejší, nejmalichernější a nejodpornější vášně lidského nitra, fúrie soukromého zájmu. Anglikánská církev např. odpustí spíš útok na 38 ze svých 39 článků víry než na 1/39 svého peněžního důchodu. Dnes je ateizmus culpa levis (lehký hřích) oproti kritice tradičních vlastnických poměrů. Odkazuje např. na Modrou knihu, uveřejněnou v posledních týdnech… Zahraniční zástupci anglické koruny tu suše vyslovují fakt, že v Německu, ve Francii, zkrátka ve všech kulturních státech evropského kontinentu, je změna existujících vztahů mezi kapitálem a prací stejně znatelná a stejně neodvratná jako v Anglii. Současně prohlásil za oceánem pan Wade, viceprezident Spojených států severoamerických, na veřejném shromáždění toto: Po odstranění otroctví přichází na pořad dne změna poměrů kapitálu a pozemkového vlastnictví! To jsou znamení doby, která nelze zakrýt ani purpurovými plášti, ani černými kutnami. Neznamenají ovšem, že zítra se stane zázrak. Ale ukazují, jak dokonce i panující třídy začínají nejasně tušit, že nynější společnost není pevný krystal, nýbrž organizmus schopný přeměny a neustále procházející procesem změny… (K.Marx, v Předmluvě k prvému vydání Kapitálu)
Nejdříve dvě malé poznámky. Ta prvá chce říci: Posláním tohoto pojednání je zlehka poukázat na některé příčiny i důsledky drastického zpoždění vývoje lidské společnosti. Ta druhá vás chce upozornit na formální zvláštnost tohoto podání. spočívají v tom, že do textu mající v povinnost seznámit vás s dějepisem i zradou, obsaženou v pojmu Helsinky 1975, bude občas a bez upozornění, vřazován do výkladu text komunistických klasiků. Poznáte jej snadno; bude psán kurzívou a jiným typem písma, tak jak ukazuje hned následující případ; vedlo toho: s předcházejícím výkladem bude souviset zprostředkovaně, přesto však přece jen patrně.
Myšlenky vládnoucí třídy jsou v každé etapě vládnoucími myšlenkami, to znamená, že třída, které je vládnoucí materiální mocí společnosti, je zároveň její vládnoucí duchovní mocí. Třída, jež má k dispozici prostředky materiální produkce, disponuje tím současně prostředky duchovní produkce, takže jsou jí tím současně zpravidla podrobeny myšlenky těch, kteří nemají prostředky k duchovní produkci. Vládnoucí myšlenky nejsou ničím jiným než ideovým výrazem vládnoucích materiální poměrů, čili jsou vládnoucími materiálními poměry vyjádřenými ve formě myšlenek, tedy poměry, které právě činí z jedné třídy vládnoucí třídu, tudíž myšlenkami panství této třídy.
Individua, která tvoří vládnoucí třídu, mají mimo jiné také vědomí, čili myslí; pokud tedy vládnou jako třída a určují danou dějinnou epochu v celém rozsahu, rozumí se samo sebou, že tak činí v celé její šíři, tedy vládnou mimo jiné i jako myslící, jako producenti myšlenek, řídí produkci i distribuci myšlenek své doby; to znamená, že jejich myšlenky jsou vládnoucími myšlenkami epochy. Např. V době a v zemi, kde o panství mezi sebou zápasí královská moc, aristokracie a buržoazie, kde je vláda rozdělena, objevuje se jako hlavní myšlenka doktrína o dělbě moci, která je prohlašována za „věčný zákon“. Dělba práce je jednou z hlavních sil dosavadních dějin, projevuje se také zde u vládnoucí třídy (její aktivní ideologové, schopní vlastních koncepcí, kteří činí hlavním pramenem své obživy propracování iluze, již si tato třída dělá sama a sobě), kdežto ostatní se těmto myšlenkám iluzí stavějí spíš pasivně a receptivně, (přijímající pasivně cizí podněty, pozn.J.K.), protože nemají tolik kdy o sobě přemýšlet a dělat si iluze. Uvnitř této třídy může se toto její rozštěpení dokonce rozrůst v určitý protiklad a nepřátelství obou částí, jež však při každé praktické srážce, kdy je ohrožena sama třída, samo sebou odpadá… Existence revolučních myšlenek v určité epoše předpokládá existenci revoluční třídy…
… v době kdy vládla aristokracie, panovaly pojmy čest, věrnost atd., kdežto za vlády buržoazie panují pojmy svoboda, rovnost atd. Vládnoucí třída si to sama namlouvá. Toto chápání dějin, jež je společné všem dějepiscům, narazí nutně na zjev, že vládnou čím dál tím abstraktnější myšlenka, jež stále více nabývají formy obecnosti. (Zvýraznil J.K.)
Každá nová třída, která nastupuje na místo jiné, která vládla před ní, je totiž nucena vydávat svůj zájem za společenský zájem všech členů společnosti, tj. ideově vyjádřeno: musí dát svým myšlenkám formu obecnosti, musí je vydávat za jedině rozumné, obecně platné.
Třída, která uskutečňuje revoluci, vystupuje hned od začátku jako představitelka celé společnosti. Může takto vystupovat, protože z počátku její zájem skutečně více souvisí se společným zájmem všech ostatních nevládnoucích tříd. Její vítězství prospívá i mnoha individuím ostatních tříd, jež se nedostávají k moci… Když francouzská buržoazie svrhla panství aristokracie, umožnila tím mnoha proletářům, aby se pozdvihli nad proletariát, avšak jen pokud se stali buržoi. (Zvýraznil J.K.) Každá nová třída uskutečňuje proto své panství vždy jen na širokém základě, než je základ dosud panující třídy, a tím se také později více zostřuje a prohlubuje protiklad mezí nevládnoucí a vládnoucí třídou. To způsobuje, že boj, který je třeba vést proti této nové vládnoucí třídě, směřuje opět k rozhodnější, radikálnější negaci dosavadních společenských poměrů… (K.Marx a B.Engels, Německá filozofie)
Jak je zcela zřejmé, uvedená stať z Německé filozofie i dnes, na začátku září 2005, tj. právě po 160ti letech od doby její zpracování, je tak demonstrativně aktuální, že se budeme muset učit, abychom lépe chápali a přesvědčivěji i pádněji vysvětlovali současnost a z ní tu zvláštní kapitolu, pojednávající o přebíhání, přesněji o zradě lidí z řídící sféry reálsocializmu. A ještě jednu zajímavost o Německé ideologii, práci K.Marxe a B.Engelse; za jejich života se ji nepodařilo vydat knižně. K.Marx o tom později, v Kritice politické ekonomie, poznamenal s trpkým humorem: Museli jsme rukopis Německé ideologie přenechat „hladové kritice myší“.
Úvodem
Politické vědomí naprosté většiny české inteligence všech směrů i každé politické orientace, je neobyčejně zmatené. Tak například:
V Jiskře, v Československém komunistovi – orgánu ÚV Komunistické strany Československa, vedené M.Štěpánem, čís.90, z února 2005, je článek s dlouhým, přesto však vágním nadpisem: Ke třicátému výročí historického otazníku – k pomíjeným souvislostem Helsinské konference 1975 – diskuse. Přehlédnou ho? To by bylo doslova zcela nezodpovědné, vždyť přece se zabývá tématem „našeho“ pojednání. A pak, je podnětný svou zvláštní protikomunistickou neurčitostí; kromě toho, omlouvá zradu, strašnou zradu L.I.Brežněva tvrzením: Helsinkami 1975 jen nedomyslel důsledky svého počínání; tedy oba jsou stejní, jak zrádce L.I.Brežněv, tak i autor zmíněného článku, podepsaný Ilja Pecák. Kromě toho, ještě jeden fakt je třeba zdůraznit: článek dává podnět k přemýšlení také proto, že říká mimo jiné:
„Alexander Dubček představuje mimořádně negativní postavu v československých dějinách. Nese hlavní odpovědnost za to, že pod jeho vedením Komunistická strana Československa nezvládla svoji úlohu ve složitých poměrech, které nastaly v letech 1967-1968 jako důsledek reakční vlny, která se v socialistickém táboře a v mezinárodním komunistickém hnutí zvedla pro chruščovovské revizi leninsko-stalinské éry v Sovětském svazu po roce 1956“. A to se mi zdá jako příliš velká hosana, přiznaná jedné osobě a k tomu, jak jsme poznali, smrtelné osobě i když, jak už dobře víme, A.Dubček byl zrádcem socializmu, jaký se nenajde na každém rohu. Proto bude zde tvrdit: Léta 1967-1968 nejsou produktem neschopnosti, neodpovědnosti a zrady jen A.Dubčeka, nejsou ani jen odpovědností především A.Dubčeka. Dubček jako jev zrady, jako nýmand, se dostal na vrchol politické hierarchie reálsocialistického Československa jenom proto, že jeho systém už nebyl životaschopný, že už sám a zcela automaticky vytvářel podmínky pro kariéru nýmandů, pro svůj zánik. Tvrzení autora článku, Ilji Pecáka, je nutno vyvrátit, vždyť říká: „Není pochyb o tom, že analýza jeho postavy“ (Dubčekovy postavy), „v roce 1968, ale i po listopadu 1989, z pozice marxisticko-leninské historiografie vrhne na jeho případ náležité světlo. Na něm se potvrdilo, že za určitých okolností jsou faktičtí nýmandové schopni hluboce zasáhnout do lidských dějin.“ Takové tvrzení musíme odmítnout také proto, že jako marxisté odmítáme tvrzení: jednotlivci dělají dějiny.
Moje námitka plodí velmi jednoduchou otázku: Tak kdo vyprovokoval proces roku 1968 v Československu? Na ní platí stejně jednoduchá odpověď: Vyprovokovaly ji společenské síly, mající zájem i prostředky změnit společenský systém Československa a v další, brzké etapě, porazit reálsocializmus jako světový systém! Tedy, A.Dubček nebyl hlavní jednající osobou, on byl mužem jen mdlého, nepatrně vyvinutého rozumu, velmi dobře zaopatřený hmotně; notabene: jak se jevila skutečnost tehdejších dnů, zmanipulovaná veřejnost mu přiznala slávu a nehynoucí postavení a to nebyl důvod vědomě se angažovat ke změně politického systému; on se angažoval nevědomě a to stačilo k tomu, aby byl volně unášen proudem zrady, výhradně praktikované elementy československé maloburžoazie. Na změně politického systému a to nejen v Československu, jak jsme poznali později, měla životní zájem především buržoazie – když se řekne buržoazie, tak se samozřejmě myslí, že buržoazie všech směrů, všech velikostí, každé politické nebo ekonomické orientace, prostě: celosvětová buržoazie; a ta si, prostřednictvím československých elementů maloburžoazie, cloumala s A.Dubčekem tak jak potřebovala; on byl její mažoretkou, bylo to pimprle, které mělo v masách vypěstovat představu oprávněnosti a možnost rychlé změny, přechod Československa do buržoasního světového systému a to ve snadném procesu, volně, bez obtíží a bez nebezpečí násilného zvratu – obrany, už notně zchřadlého socializmu a to nejen v Československu.
Jinak řečeno: Hlavní aktéři maloburžoazie, lidé schopni plnit funkce špičkového významu i v Československu, rozpoutali zápas o své postavení, o možnost svého vlivu na masy a to dávno před Dubčekem, hned po smrti J.V.Stalina; to bylo v roce 1953. Potom, krátce po XX.sjezdu KSSS, to bylo v roce 1956, převzali řídící úlohu elementy maloburžoazie - lidé aktivní opozice, mající možnost spojení s nepřátelskou cizinou; ti masově za sebou strhávali následovníky, rekrutující se zase především z bývalých maloburžoazních vrstev. (Tento proces aktivizace maloburžoazních elementů, Poučení… nevyhodnotilo; a vůbec, zdaleka se vyhýbalo i zmínce o třídních procesech té doby!)
Ale buržoazie světového formátu viděla dál. Proto věděla, že je nyní v politickém ohledu daleko silnější než zrazený reálsocialistický tábor, stále slábnoucí už od smrti J.V.Stalina, (zjednodušeně řečeno); že je možno, že se přímo nabízí stále slábnoucí, rozpadající se reálsocialistické uskupen porazit, na prach rozdrtit jen politickými prostředky. Tedy na té frontě, kde byl, za života J.V.Stalina socializmus zcela neporazitelný, jak ukázalo hrdinství sovětského lidu v druhé světové válce.
Zdá se, že kalkulace světové buržoazie nebyla domyšlena, že nevzala v úvahu vojenské dispozice reálsocialistického tábora. Jsem přesvědčen, že tomu tak nebylo, že tuto eventualitu hierarchie světovém buržoazie ve svých kalkulacích připouštěla; dokonce víme, že ji v tajné depeši L.I.Brežněvovi odsouhlasila. Ale jistě s nevysloveným vědomím, které zcela přirozeně tvrdilo: Vystoupí-li Brežněv v Československu vojensky, zákonitě nastane úplný rozpad jednoty mezinárodního komunistického hnutí, zahájený bojem Komunistické strany Sovětského svazu proti komunistickým stranám, které si zachovaly věrnost ortodoxnímu marxismu, tedy především proti Komunistické straně Číny, ale i ostatním stranám nebo frakcím komunistických strany, vedených revoluční koncepcí. Jednota mezinárodního komunistického hnutí byla v tu dobu rozrušena také avanturizmem N.S.Chruščova, spáchaným v roce 1962 v karibské oblasti.
V té době a v té souvislosti bylo jasné, že vojenský úspěch v Československu zcela zbaví L.I.Brežněva schopnosti celkového pohledu; že se nepoučí z politického debaklu v Československu a že se reálsocialistické uskupení už nezbaví vrávorání a to jak v politickém, hospodářském, tak i vojenském ohledu a že vojenské vítězství v Československu je jen začátkem zcela jasného konce systému, vydávajícího se za socialistický a zcela neporazitelný.
Ke svému úkolu byla světová buržoazie všestranně, přímo skvěla disponovaná. Její síla vyvěrala z nesmírného vlivu po celém světě i z nesmírných prostředků hmotné povahy. Její naděje podpíral sám nepřítel, zrazený a proto všestranně slábnoucí socializmus v Československu; zde jen připomenu: elementy buržoazie, (které je možno specifikovat i jako souběžce se socializmem), špičkového postavení, (např.O.Šik), byli v potřebné míře už veřejně na straně buržoazie; kromě toho, případ od případu buržoazii velmi intenzivně nahrávali i politici, jako například pan Biľak nebo J.Fojtík, kteří si zachovali své revizionistické přesvědčení a nevpluli do politiky buržoazie jako její součást, jak jsme mohli vidět u jiných, jim podobných osob. Za tohoto stavu měla světová buržoazie jen jednu otázku a tou byl čas, hodina úderu. A ta přišla v podstatě sama; jen pod stále se zrychlujícími politickými tlaky se reálsocializmus v Československu zcela zhroutil. Revizionisté museli na krátký čas odejít z politiky, museli nechat jednat tanky.
O důsledcích tohoto činu říká článek Jiskry: „… Konstantin Katušev, jeden z členů sovětského vedení, kteří se v roce 1968 zúčastnil jednání s československou stanou, uvedl: ‚Alternativa kolektivního rozhodnutí vedoucích představitelů Varšavské smlouvy, vzhledem k tehdejším mezinárodním podmínkám a tehdejší kritické situaci, neexistovala. Dějiny, jak známo, žádné kdyby neznají. A je nesmyslné hledat dnes nějaké jiné řešení namísto toho, které bylo přijato před třiceti lety. Jsem přesvědčen, že tehdy, v roce 1968, se nám podařilo odvrátit citelné oslabení pozice Varšavské smlouvy v tehdejší studené válce,‘ “ (Ruské aktuality 14-15, 1998). Tedy, jak jsem již uvedl, ne politika, aktivizace diktatury proletariátu, ale jen tanky – bylo „politické řešení“ politické situace v reálsocialistickém Československu!!!
Ale pak přišlo veliké ALE! Toto velké „ale“ Ilja Pecák specifikuje takto: „Za bratrskou pomoc socialistickému Československu v době jeho vnitřního rozvratu zaplatil Sovětský svaz a další země Varšavské smlouvy ‚daň‘ ve formě, podle buržoazních měřítek, snížení věruhodnosti jejich mírumilovnosti. Je možné v této souvislosti pominout zrádcovskou postavu Alexandra Dubčeka? Zdůrazňujeme, že nemíníme svalovat vinu za takzvané Pražské jaro jen na něj. O co šlo, je ve skutečnosti vylíčeno v Poučení o krizovém vývoji ve straně a společnosti po XIII.sjezdu KSČ (1970). Jaký Dubček byl, také prokázal svým chováním po kontrarevoluci 1989 svou kolaborací se současným ‚demokratickým‘ režimem. Ale především to byl on, jehož jednání bylo dokladem toho, že v určité vážné situaci může náhodný nýmand ‚nastartovat‘ v lidské společnosti procesy, které se mohou dalekosáhle valit přes jeho pitomou hlavu… To byl případ Dubčeka, který se hluboce mýlil, když se domníval, že se Sovětský svaz spolu s dalšími státy Varšavské smlouvy neodváží vstoupit do socialistického Československa, poněvadž takový akt s sebou ponese obrovské riziko mezinárodních komplikací…“ A obrovské komplikace také skutečně nastaly i když Dubček byl v této věci jen pimprle, jak jsem již zde uvedl.
Při svých toulkách politickou literaturou různého druhu, jsem narazil ještě jednou na Helsinky 1975. To bylo ve Sborníku vystoupení na teoretické konferenci, pořádané Obvodním výborem KSČM Praha 1, kde je otištěn nepřednesený příspěvek pana Josefa Groušla, opatřený názvem: K charakteristice některých příčin a důsledků kontrarevolučních převratů v socialistických zemích 1989-1990), uvádějící jen: „Socializmus nebyl poražen v rovné mírové soutěži, v podmínkách, které přinesla helsinská konference a závěrečný akt v roce 1975. Právě rovnoprávných podmínek a nevměšování se neoimperializmus zalekl. Nyní a pro budoucí období stojí před námi, nikoli v historii poprvé, dvojjediný úkol. Boj za národní a sociální osvobození. To znamená zbavit se germanizace, totality kapitálu a sjednocenou republiku orientovat k nové suverenitě, svobodě a prokazatelnému sociálnímu vzestupu. Východiskem je pouze socializmus.“
Neuvěřitelný politický zmatek vládne v mnoha hlavách české inteligence. Nebo to, co jsme právě četli, je „jen“ záměr, který vědomě mate politické vědomí mas? Nevím! Zřejmé zůstává jedno: Je zcela nezbytné bojovat na každém kroku se zahnívajícími pozůstatky reálsocialistického systému. Byl bych rád, kdyby pochodní, osvětlující aspoň některé škvíry, ve kterých jsou ukryty příčiny zrady, kterou se zde pokouším specifikovat výrazem Helsinky 1975, se stalo toto pojednání.
Bláhový pan Groušl chce, aby v soutěži, kterou kapitalizmus musí vést se socializmem na život i na smrt, vládly mírové, právně vyrovnané podmínky, aby se v ní všude rozprostíralo jen nevměšování neoimperializmu a zcela se naplňovalo respektování závěrů helsinské konference z roku 1975; také se chce potýkat s germanizmem.
Ilja Pecák se zase leká ceny za bratrskou pomoc, poskytnutou socialistickému Československu v době nebezpečí jeho vnitřního rozvratu; správně vidí, že v třídním boji buržoazie neposkytuje slevy za ztrátu věruhodnosti a mírumilovnosti protivníka – nepřítele na život i na smrt; i když v daném případě, darovala zrazenému a stále slábnoucímu reálsocializmu dvacet let života, naplněného dalšími případy zrady. Helsinky 1975 asi tvoří vrchol tohoto procesu.
Myslím, že na tomto místě je třeba ukázat historické paralely s nedávnou minulostí; proto nyní budou hovořit klasikové. Nejdříve o materialistických příčinách historických počátků germanizace.
Němci byli podle Tacia velmi početný národ… Víme, že podél Karpat až k ústí Dunaje sídlili německé kmeny gótského původu, Bastardové, Puekinové a jiní, v tak velkém počtu, že Pilinius z nich skládá pátý kmenový svazek Němců a že tyto kmeny, které se objevují už od rojku 180 před naším letopočtem jako žoldnéři makedonského krále Persea, pronikly ještě v prvých letech Augustovy vlády až na území u Adrianopolis. Počítáme-li, že jich byl jen milion, vychází nám, že pravděpodobně na počátku našeho letopočtu bylo Němců nejméně šest milionů.
Když se toto obyvatelstvo usadilo v Germánii, určitě se stále čím dál rychleji rozmnožovalo; nasvědčuje tomu pokrok průmyslu, čilý styk s římskou říší a určitý přepych u bohatších… Ale v té době začíná také všeobecná útočná válka Němců podél celého Rýna, římského pohraničního valu a Dunaje, od Severního až k Černému moři – což je přímý důkaz pro stále početnější a navenek rozpínavější obyvatelstvo. Tři sta let trval boj, při němž celý kmenový svazek gótských kmenů (až na skandinávské Góty a Burgundy) odtáhl na jihovýchod a vytvořil levé křídlo mohutné útočné fronty, v jehož středu Hornoněmci… na horním Dunaji a na pravém křídle Iskevoni, nyní zvaní Frankové, postoupili na Rýn; Ingevonům připadl úkol dobýt Britanie. Na konci 5.století ležela tu vysílená, vykrvácená římská říše, vydaná napospas postupujícím Němcům… (B.Engels, Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu)
A tak tomu bylo, je a musí být v třídně rozvrstvené společnosti, ve které silnější národy zákonitě utlačovaly, utlačují a budou utlačovat národy slabší; jen formy útlaku se měnily, mění a budou měnit, tak jak se dosud měnily, například v období od Bílé Hory k Eurounii; a to není, historicky vzato, zas tak daleko, pane Groušl.
Jak ukázal J.V.Stalinem řízený Sovětský svaz – dávné historie, jen socializmus může vytvořit podmínky pro tvorbu rovnoprávnosti a spolupráce národů, až po jejich přirozené, proto i zákonité, úplné splynutí – pokud jim v tom nezabrání revizionizmus a v něm působící buržoazní nacionalisté typu G.Husáka nebo pana Biľaka.
A teď nám klasik ukáže ještě zrádný nesmysl, spočívající v přání, naději, snící o dobré a úspěšné, protože korektní spolupráci buržoazie se socializmem.
… A jestliže takový muž – ne maloměšťácký paďour – si někdy říkal „komunista“, jaképak měl, prosím vás pěkně, představy a průběhu proletářské revoluce? Zřejmě žádné, neboť lze si vskutku velmi těžko vyvolat představu „proletářské revoluce“, která by probíhala v bílých rukavičkách, do níž by se různí „revolucionáři vezli při nejmenším druhou třídou, bez odporu buržoazie a za slavného víření bubnů a fanfár z „Libuše“.Zločinný šarlatán z tábora II.internacionály namlouvá dělníkům ještě stále, že se buržoazie dobrovolně vzdá. Komunisté toto šarlatánství vždy potírali. Říkali dělníkům plnou pravdu: Na každém kroku k svému osvobození narazíš na urputný odpor nepřítele. S tím počítej, k tomu zbroj, podle toho se chovej, na jednu ránu dej dvě. Nyní však přichází s odpuštěním „komunista“, staví všechny věci na hlavu a upadá v paniku. Není jasné, že Guttmann celou svou koncepci v německé otázce chtěj nechtěj opouští marxisticko-leninské učení o proletářské revoluci? Neběží zde o úplně zřejmé sklouznutí na sociálnědemokratickou pozici „mírného přechodu k socializmu? Zřejmě, že ano. A závěr? Guttmann přechází i v této základní otázce proletářského hnutí na platformu sociálfašismu, kontrarevoluce. Kdo v této věci třeba jen prst podal čertu – ten se my vydal napospas. (Kl.Gottwald, Rudé právo 4.1.1934, v článku Na druhé straně barikády)
Později se v této základní, „mírové otázce“, vydali čertu napospas: Chruščov, Brežněv a stovky dalších, jakož i tisíce těch, kteří je podporovali. A čert své pospas na nich a na nás, lidu reálsocialistického tábora, ale i lidu Jugoslávie, Afghánistánu, Iráku i prostého lidu buržoazních zemí vyplnil a vyplňuje až do krajnosti. Gottwald, ten rozuměl své věci; ten by nikdy nepodal prst buržoaznímu čertu, ten by si nikdy do Helsink nesedl. A ten, kdo to udělal, ten dávno zradil věc proletářského zápasu o socializmus, ten dávno, hned po XX.sjezdu KSSS se dal cestou zrady Guttmanna, Chruščova, Brežněva, Novotného, Husáka a nepřehledné množství dalších zrádců proletářské revoluce.