Zmýlená neplatí, ale platí se za ni

(české lidové pořekadlo)

 

ANTIKOMUNISTA
vasil Biľak

 Jiří KARNE

 

Sešit čís. I.

Politické mládí pana V.Biľaka

 

 

Úvodem

Agentura CESTY vydala během roku 1991, v edici Propadliště dějin, dvousvazkové PAMĚTI VASILA BIĽAKA, prý unikátní svědectví ze zákulisí Komunistické strany Československa. Na jednom z úvodních listů knihy je vytištěno:

Vasil Biľak pochází z chudé východoslovenské rodiny. Vyučil se krejčím, od mládí byl v Rudých odborech a v roce 1945 byl přijat do KSČ. Absolvoval Ústřední politickou školu KSČ a v uplynulých čtyřiceti letech pracoval převážně na vedoucích místech ve stranickém aparátu. Ve funkci tajemníka ÚV KSS se koncem šedesátých let velmi přičinil o svržení prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky Antonína Novotného. V té době byl pravděpodobně nejbližším spolupracovníkem Alexandra Dubčeka.

Svými politickými postoji v roce 1968 postupně získával důvěru Moskvy a osobně L.I.Brežněva. Po okupaci Československa se stal rovnocenným partnerem Gustáva Husáka v tzv. normalizačním vedení KSČ. Až do svého uvolnění ze stranických funkcí v roce 1988 byl jako člen předsednictva a tajemník ÚV KSČ fakticky šéfem československé zahraniční politiky a ideologie.

Žije v Bratislavě, je ženatý a má dvě dospělé děti. V roce 1990 byl vyšetřován v souvislosti s obsazením ČSSR vojsky Varšavské smlouvy.

K tomu vydavatelství, prý místo úvodu, ještě připojilo doušku tohoto znění:

V poslední době vzbudily mimořádný čtenářský ohlas ukázky z údajných pamětí Vasila Biľaka Milníky mého života zveřejněné několikrát v československém tisku. Vůbec první publikace těchto pamětí pochází z roku 1987 a objevila se v Rudém právu a v Pravdě. Tehdy bylo také oznámeno brzké knižní vydání unikátních Biľakových vzpomínek, které veřejnost s napětím, ale marně očekávala. Na zásah nejvyšších míst KSČ byl rukopis jednoho z nejvlivnějších politiků té doby stažen ze stranických nakladatelství.

Agentuře Cesty se podařilo získat tento materiál v ucelené podobě. I když jeho autorství bývá zpochybňováno, je natolik zajímavý, že považujeme za užitečné seznámit s ním širší čtenářskou obec. Publikovaný text po stránce obsahové plně odpovídá rukopisu, který má agentura Cesty k dispozici. Při překladu ze slovenské jazyka byly provedeny pouze drobné úpravy.

*

Vývoj osobnosti V. Biľaka – první část

Pokusím se tematiku i text knihy V.Biľaka prozkoumat. Mám k tomu dost závažný důvod, politicky i ideově se rozcházíme v každém ohledu. Jak by ne. Pan Biľak byl a jak i věřím, zcela určitě i nadále zůstává antikomunistou v hávu revizionisty Brežněvova střihu; jemu třídní pojetí každého jevu bylo vždy neznámou hodnotou. (Jen v tomto ohledu může být revizionista zásadní!). Vezměte si například motto, pod které uložil text své knihy. V něm pan Biľak říká: "Do každého hnutí, jakmile dosáhne určitého rozsahu, se mohou vloudit špatní jednotlivci. Ale jako žádná oběť a utrpení, tak ani žádné zklamání jednotlivců, případně celých skupin, neotřese naší vírou v ideu, kterou jsme uznali."

A to je on, celý on, neomylný pan Biľak; problém rozdrobí a nevyspecifikuje ani naší víru, ani naší ideu, neurčí komu má sloužit, kdo je jejím nositelem - která třída; ta se mu podle měšťáckých zákonů rozpadá do jednotlivců, případně do celých skupin. Nesmíme se za to na pana Biľaka zlobit. Neměl příležitost tuto vlastnost nabýt. Velmi brzy se stal sirotkem; dětství prožil mimo dělnické prostředí, v chudobě, v útrapách a strádání. Potom společenské vědomí pana Biľaka formoval maloměšťák jako řemen, pan Rousek z Hradce Králové, u kterého, v Tomkově ulici 202-203, kterou často procházím, se učil krejčím a být spořádaným občanem měšťácké společnosti. Ani později, jako krejčovský tovaryš nepotkal, nemohl potkat dělnickou, natož bolševickou ráznost a rozhodnost. Doba vypjatého měšťáctví jej formovala.

Život se s panem Biľakem a jeho původním slovenským domovem nemazlil ani za války. Ale přece jenom se vždycky našla nějaká náhoda, která jakž-takž dokázala útrapy a nebezpečí ztráty života překonat.

Po válce pracoval pan Biľak u "své" firmy Kurfürst a Fára v Bratislavě; šil i demobilizovaným důstojníkům Rudé armády od proviantu, za proviant kradený, ten se přece neprodával; na dvou džípech ho dovezli a nenačapali je při tom, proklouzli rudou ostražitostí; několik takových zakázek vyřizoval pan Biľak.

V tu dobu byl pan Biľak aktivistou; chodil s ostatními komunisty po domech a objasňoval politiku strany; zde se potkal s tvrdým a principiálním komunistou Rudolfem Sokolem; s povděkem o tom pan Biľak ve své knize Milníky… utrousil: "…dost jsme se od něho naučili."

Na jaře 1949 poslali pan Biľaka do krajské politické školy; potom nastoupil na krajský výbor strany, do oddělení průmyslu, obchodu a peněžnictví, kde měl na starosti textilní průmysl. Práce ho bavila, později se stal vedoucím oddělení.

Na toto období si pan Biľak vzpomněl a napsal do pamětí: "Zažil jsem i dobu, kdy vypukla aféra se Šlingem. Jeho přítel, Ervín Polák, byl vedoucím tajemníkem krajského výboru strany. Do funkce vedoucího tajemníka ho uváděla Marie Švermová. Po určitém čase ho zavolali do Prahy na poradu, ze které se nevrátil. Dlouho jsme nevěděli, kde je. Nemohli jsme pochopit, že by našeho vedoucího tajemníka kraje mohl někdo zadržet, dokonce zavřít. Mysleli jsme si, že byl vyslán do zahraničí na nějakou důležitou a tajnou poradu. Později přišla z Prahy šifrovaná zpráva, ale nikdo ji neuměl rozšifrovat, protože klíče od šifry byly v trezoru a klíč od trezoru měl u sebe soudruh Polák. Až za několik dní přejela Marie Švermová a objasňovala nám, co se stalo. Později to postihlo i Marii Švermovou."

V listopadu 1951, ve svých 33 letech, ve funkci vedoucího oddělení krajského výboru strany, s poklesem výše mzdového požitku, odešel pan Biľak studovat do Ústřední politické školy v Praze. Vyrovnal se i s touto životní zátěží; studium mu přestalo činit potíže a on se těšil, že v něm bude pokračovat na Akademii společenských věd v Moskvě. Leč… "Pro ideologické chyby nebo nesrovnalosti bylo doslova rozehnané ideologické oddělení ÚV KSS. Vysoká škola v Praze byla požádána, aby mě dříve uvolnila za vedoucího oddělení. Během 14 dni jsem udělal potřebné zkoušky a nastoupil na ÚV KSS. Vysokou stranickou školu jsem dokončil dálkově až v roce 1962."

Na podzim roku 1953 byl pan Biľak přeložen do Prešova. "Bylo to jako politické zemětřesení. Všichni tajemníci krajského výboru i 16 okresních vedoucích tajemníků muselo být odvoláno z funkcí. V kraji hrozila doslova občanská válka. Sto dvacet národních výborů se rozpadlo. Stranické organizace v malých vesnicích pracovaly doslova v ilegalitě… Hlavní viníci seděli v Bratislavě, ale trest dopadal na ty, kteří pracovali v okrese a bezduše plnili často hloupé a protistranické pokyny k urychlení kolektivizace hospodářství… Později se ukázalo, že mnozí, kteří nesli své hříchy ještě z období druhé světové války, z období Slovenského státu, chtěli být velmi "revoluční" a dopouštěli se velkých křivd na rolnicích… Ještě deset let po válce žily tisíce lidí v zemljankách… Až později se odhalilo, že za trest, za to, že v postižené oblasti občané v roce 1946 volili komunistickou stranu, představitelé demokratické strany výstavbu sabotovali, prostředky rozkradli a tvrdili, že se vydaly na obnovu válkou zničených obcí."

Pan Biľak byl v roce 1953, na X.sjezdu KSČ zvolen členem ústředního výboru. "… když došlo k nepokojům v sousedním Polsku, k tzv. Paždiernikové revoluci" (polské říjnové revoluci, pozn.J.K.), "jak tento kontrarevoluční pokus tehdy polští soudruzi nazývali, soudruh Gomulka nastupoval do funkce v podstatě na antisovětské vlně. Rozpustil družstva a všechno kritizoval. Principiální komunisté byli prohlašováni za 'konzervy'. Byla to nadávka pro poctivé komunisty."

Dobře viděl, dobře slyšel pan Biľak, ale viděné a slyšené nedomyslel, nedopracoval se revolučních závěrů. Asi přehlédl, že Gomulku přiletěli prosazovat do funkce pánové: Chruščov, Mikojan, Kaganovič a Molotov. Pardon, zde odbočuji.

Zde, kde pohled do textu vzpomínek pana Biľaka dosáhl asi tak na počátek šedesátých let minulého století, udělám dost významný, rozsáhlejší předěl; na delší dobu nebudu sledovat časovou posloupnost vývoje osobnosti pana Biľaka, jako dosud a spíš se zaměřím na politické spojitosti, určující těžké předchorobí socializmu. K tomu jsem nucen okolnostmi, které vyvolal pan Biľak svou nehoráznou "zapomnětlivostí".

Počátek třídní bojů padesátých let

Když pan Biľak začal ve svých vzpomínkách hodnotit politickou situaci na konci roku 1951, rezolutně uvedl:

"Začínalo období velkých, až tragických chyb a omylů, období, kdy ve straně začaly převládat protistranické metody práce, které zaváděl Rudolf Slánský, na které sám doplatil. Nikdo z nás tehdy neměl sebemenší podezření ani tušení, že se ve straně zahnizďuje něco, co je neslučitelné s leninskými normami života strany a co zapříčiní obrovské politické a morální škody." Tuto lživou nehoráznost potom pan Biľak opakoval ještě v knize několikrát, ale přece jen ne v tak vyhraněném podáním. Předně, pan Biľak, jako správný revizionista, věc nespecifikoval; nejen že neuvedl čeho konkrétně se jeho připomínka týkala – (tak se vyrábí ze zmínky hrůza, kterou do obludných poměrů si domýšlí sám čtenář), ale záludně, tedy zas revizionisticky, neuvedl v jakém politickém či ideovém záměru protistranické metody práce ve straně byly zavedeny a praktikovány. Vůbec se nezmínil a to u něho platilo po celou dobu jeho politické kariéry, která třída takové metody praktikovala, v zájmu které třídy takové metody byly zavedeny a praktikovány. Nicméně, po úvaze rozumem pana Biľaka se lze dopracovat závěru: jediným lotrem, páchajícím tyto lumpárny po Slánském a Švermové může být jen Klement Gottwald; jiný nepřicházel v úvahu o jiného se nemohlo jednat, už nikdo jiný ve straně na čelném místě nebyl, už nikdo jiný nemohl do života strany zavádět "něco co je neslučitelné s leninskými normami života strany…" Tak si může "popravě" odpovědět jen osoba revizionistické orientace, "pomýlená" nestoudnostmi XX. a XXII.sjezdu KSSS ještě v roce 1987, kdy dávala z ruky text Milníky mého života.

Zde si dovolím předběhnout čas až na hranici konce tohoto pojednání: Po dlouhá léta své vrcholové politické činnosti šel pan Biľak proti Stalinovi, Gottwaldovi a ostatním klasikům komunistického hnutí, ale ne proto, aby napravoval jejich chyby a omyly, ale proto, jak ukázala historie, aby zničil výsledky boje komunistického hnutí, aby zničil samo komunistické hnutí; to se mu podařilo bezezbytku.  A pak, zaměnit třídní boj, běsnící z celkem přirozených důvodů v globálním rozsahu, tedy i v Komunistické straně Československa, za nepřijatelné manýry v životě strany a tvrdit o nich, že zapříčinily obrovské politické a morální škody, dokáže jen antikomunista v hávu revizionizmu, jakým byl pan Biľak, hlavní ideolog reálného socializmu.

Pan Biľak vydal obsáhlé politické pojednání Pravda zůstala pravdou; zde dodám: takový výrok platí jen tehdy, je-li pravda pravdou progresivní společenské třídy. Revizionizmus, jehož zaníceným stoupencem byl i pan Biľak, je však metodou politického působení lidí usilujících a politické návraty nebo bránících progresivnímu společenskému rozvoji; proto jeho pravdu, v Knize Pravda zůstala pravdou, musíme hodnotit obezřetně, s bolševickou kritikou. Ukázku takové pravdy nám teď sdělí Klement Gottwald; a neřekne při tom nic co by pan Biľak nevěděl, když svůj hanopis pouštěl z ruky. K tomu úvodem dodávám:

Socializmus – to je velká a podnětná myšlenka. Buržoazie, po svých velmi špatných zkušenostech s ním, si za jeho posledních padesát let, nedovolila na něho zaútočit přímo. Dobře věděla, že je vojensky i politicky neporazitelný, že se s ním dokáže vypořádat jedině prostřednictvím revizionizmu – tedy zradou. Tito v Jugoslávii byl první kdo dokázal takový záměr buržoazie realizovat. Potom přišli úspěšní následovníci: Chruščov, po něm Brežněv v Sovětském svazu, (mezi ně nelze počítat Gorbačova nebo Jelcina – ti byli o stupeň pokročilejší ve vývoji – ti byli likvidátory), Novotný, Hendrych, Biľak a Fojtík v Československu, (Husáka nelze mezi revizionisty počítat – to byl slepý slovenský buržoazní nacionalista, schopný se pro úspěch svého záměru spojit s kdekým i s revizionizmem pana Biľaka, který nám o jeho nacionalizmu zde, ale později, přinese otřesné svědectví), Gomulka v Polsku, Kadár v Maďarsku, Živkov v Bulharsku atd.; nakonec Teng Siao-pching v Číně, cestou specificky "čínského" revizionizmu, smetl socializmus ze scény dějin na Dálném východě.

Tyto do nebe tlukoucí skutečnosti, určující vývoj světa posledních desetiletích, pan Biľak s lehkým srdcem přehlédl a příčiny skutečného vývoje vysvětluje blábolem o nesprávných metodách, uplatňovaných  v životě komunistické strany.

Pokusím se tento revizionistický "omyl" pana Biľaka napravit použitím důkazů historické povahy, které revizionizmus není schopen překonat. Nejdříve, jak jsem již uvedl, se bude bránit soudruh Gottwald.

 

Kl.Gottwald na zasedání ÚV KSČ v únoru 1951

Na konci února roku 1951 zasedal ve Vladislavském sále na Hradě  pražském Ústřední výbor Komunistické strany Československa. K rozvoji dobrého hospodářství jednotných zemědělských družstev referoval R.Slánský, o zvýšení úkolů pětiletého plánu referoval J.Dolanský, k vnitrostranickým otázkám referoval J.Frank. Zprávu komise předsednictva ÚV KSČ, vyšetřující případy O.Šlinga, M.Švermové a dalších, přednesl V.Kopecký; o činnosti V.Clementise a o frakční skupině slovenských nacionalistů referoval Š.Bašťovanský. Na zasedání vystoupil s velmi obsáhlým referátem Kl.Gottwald; zmínil se i otázkách, které pro tuto chvíli otevřel pan Biľak. Uvedu z něho vybranou část:

"… dovolte, soudružky a soudruzi, několik slov k případu zrádců a spiklenců – Šlinga, Švermové, Clementise a další… v tomto případě šlo o rozsáhlé spiknutí uvnitř strany s cílem ovládnout stranu, změnit její politiku, zmocnit se vedení státu, změnit kurs jeho politiky a nastoupit cestu zpět, cestu ke kapitalizmu. Jde tedy o klasický případ zostřování třídního boje. Kdo byli ti, kteří se chtěli zmocnit strany a státu a změnit směr jeho politiky zpět ke kapitalizmu? Byli to agenti třídního nepřítele, agenti buržoasie, agenti imperialistů. A buržoazie v určitých momentech povolává, aktivuje, mobilizuje všechny své rezervy a zejména se snaží proniknout do vládnoucí strany a změnit směr její politiky. Když třídní boj je – abych tak řekl – normální a vývoj celkem klidný, tu agentura třídního nepřítele v komunistické straně se přikrčuje, skrývá a přizpůsobuje se. Ale jakmile se třídní boj zostřuje, jakmile buržoazie ztrácí jednu pozici za druhou, tu přirozeně třídní nepřítel se snaží vyhodit poslední, ale zároveň svou hlavní kartu. To znamená, že mobilizuje svou agenturu uvnitř komunistické strany…

Buržoazie se snažila vždycky posílat agenty do řad dělnického hnutí a zejména do řad jeho nejpokrokovější části. Byli to agenti dvojího druhu. Jedni takoví drobní špiclíčkové, provokatérkové, kteří ze schůzí donášeli na policejní komisařství zprávy. Ale byli také druzí agenti "velkého" formátu, kteří seděli ve vedení dělnických stran, kteří určovali politiku těchto stran, agenti, které si buržoazie a někdy také přímo policie koupila a které dirigovala. Viděli jsme to u nás, v historii naší strany. Bubník, Skalák, Jílek, Bolen a ti ostatní byli podobnými zjevy.

Zkrátka a dobře to, že buržoazie posílá vždy do dělnického hnutí své agenty, provokatéry, zrádce, to je stará známá věc. Dělala to za Rakouska, dělala to za předmnichovské republiky.

Když se předmnichovská republika zhroutila a to je velmi příznačné pro mezinárodní ráz politické špionáže a provokatérství – tu česká policie předala síť svých agentů uvnitř dělnického hnutí v podstatě dvěma pánům: na jedné straně Hitlerovi a na druhé straně Angličanům a Američanům – Moravec, Ingr a spol. odletěli na západ.

Během okupace verbovalo gestapo a Siecherheitsdienst v odbojovém hnutí a zejména v dělnickém hnutí svoje agenty, verbovalo ve vězení, koncentračních táborech a v mučírnách gestapa, nutilo lidi spolupracovat a opírajíc se o starou, z předmnichovské republiky převzatou síť starých špiclů, tvořilo si širokou síť svých nových agentů.

Co se stalo s těmito agenty, když Hitler padl, když hitlerovské Německo bylo poraženo? Stalo se to, že gestapo a německá Siecherheitsdienst předaly tyto své agenty a špiony Angličanům a Američanům, ale především Američanům, protože ti platili víc. Dnes víme, že když nám Američané drzým způsobem odvezli ze Štěchovic tak zvaný Frankův archiv, archiv gestapa, nebyla to náhoda. V tomto archivu byla velmi pečlivá kartotéka všech agentů gestapa, všech agentů Siecherheitsdienstu. A co se stalo potom a co se děje dnes? Američané, kteří mají v rukou seznam, mají závazky a doklady o starých agentech gestapa a Siecherheitsdienstu, přicházejí, kladou jim nůž na krk a nutí je, aby pracovali nyní pro ně, pro Američany.

Vidíme dnes také ještě jeden takový jev. Je to osud mnoha lidí, kteří bojovali ve Španělsku. Po pádu demokratického Španělska přišli interbrigadisté ze značné části do francouzských táborů. Žili tam za velmi zlých podmínek a stali se předmětem nátlaku a vydírání, napřed francouzské, americké a potom německé a jiných výzvědných služeb. A těmto výzvědným službám se také podařilo, že zneužívajíc zlého fyzického a morálního stavu interbrigadistů, mnohé z nich naverbovali jako špiony. Pokud je naverbovali Američané a Francouzi, tedy tito lidé sloužili západním imperialistům, pokud je naverbovalo gestapo, tedy tito lidé po porážce hitlerovského Německa byli, tak jako všichni ostatní agenti gestapa, předáni americké výzvědné službě.

Takovým způsobem si vytvořili Američané značnou špionážní síť i v zemích lidové demokracie a pomocí této sítě se snažili, snaží a budou nadále snažit, aby pronikali do komunistických stran, aby se dostali co nejvýš k vedení, aby získali co největší vliv na politiku těchto stran atd. atp.

Je prokázáno, že velká většina Titovy bandy byli od začátku agenti různých rozvědek, různých špionážních služeb. Část jich byla přímo v žoldu Američanů a Angličanů, část jich sloužila gestapu a Siecherheitsdienstu. A pak po porážce Německa byla předána Američanům. V Jugoslávii se prostě vytvořil takový stav, že vedení státu měli v rukou špioni cizích imperialistů. Výsledky pak leží na bíledni.

V jiných lidově demokratických státech se podobného něco nepodařilo, ale přece došlo k takovým zjevům, jako Rajk, Trajčo Kostov a k jiným případům, kdy staří špiclové a agenti se dostali do vysokých státních funkcí, stali se ministry atd. Ku příkladu v případě Rajkově šlo o starého agenta horthyovské policie, který se stal agentem americké výzvědné služby.

Byl by div, kdyby naše republika byla této nákazy ušetřena. Byl by div, poněvadž nežijeme ve vzduchoprázdném prostoru. Podléháme těmže zákonům vývoje jako jiné země.

Tak je stručně charakterizována problematika agentů, kteří se vtírají, vetřeli a budou se nadále vtírat do našich řad. V tom je problematika případu Šlinga a druhých.

Někteří soudruzi mluvili o tom, že prostí lidé, členové strany se ptají: Nakonec komu máme věřit? Straně věřte, soudruzi! (Potlesk) Jestli tam a onde se vyskytne zrádce a škůdce, špion, a agent, nepřítel, jestli tam delší nebo kratší dobu řádí, jestli se nepodaří okamžitě ho odhalit, to není vinou strany, soudruzi, ale strana právě tím, že nakonec tyto živly odhalí, s těmito živly nemilosrdně zúčtuje, ukazuje, že je na svém místě a že si zaslouží důvěry svého členstva a důvěry celé naší pracující třídy a pracující veřejnosti…

Jádro nynějšího vedení strany vede stranu již od roku 1928. Za tu dobu prodělala strana mnohé těžké chvíle. V té době – ještě za panství kapitalistů – jsme nejednou vyhazovali ze strany agenty nepřítele. Vzpomeňte si na Jílka, na Guttmanna, na všechny podobné živly. Zůstali jsme čistou stranou v době, kdy proti nám buržoazie mobilizovala celou svoji moc. Teď, když jsme vládnoucí stranou, tím spíš dovedeme zúčtovat s nepřítelem, který se vetřel do strany. Jen jedno je třeba. Je potřebí, aby vedoucí kádry od shora až dolů, všichni my bez rozdílu jsme nezapomínali na svůj původ, abychom nezapomínali na to, proč jsme šli do strany, nezapomněli, proč náš lid bojoval, abychom se sami vnitřně naší straně neodrodili. A já věřím, že se to s námi nestane, že se neodrodíme. Neodrodíme se poslání strany a poslání proletariátu. Zůstaneme takoví jako dřív, když jsme bydleli v podkroví, i když dnes bydlíme – třeba – řekněme na Hradě…

Uzavíráme často oči nad různými nebolševickými projevy, myslíce, že jsou náhodné. Zkušenosti učí, že zejména u vysokých stranických funkcionářů tomu tak zpravidla není, že vždy za podobnou "náhodou" vězí čertovo kopýtka, renegátství a zrada. To je případ Švermové. Z toho plyne nutnost zásadovosti v každé dílčí otázce, při čemž ovšem zásadovost nesmí být zaměňována s toporností a dogmatizmem…

Vcelku můžeme říct, že spiknutí bylo odhaleno a je drceno. Šlingovština je v procesu likvidace… (Generální tajemník R.Slánský a jeho zástupce J.Frak, uvedený na listině válečných zločinců, ještě referovali ústřednímu výboru komunistické strany)

To co uvedl Kl.Gottwald na zasedání ÚV KSČ bylo velmi dobře známo panu Biľakovi; ale udělal ze sebe hlupáčka, nevědomého; proč ne, vždyť z takové pozice mohl zasadit bolševizmu další těžkou ránu. Se špínou revizionizmu se nerozešel ani na konci profesionální kariéry zrádce.

 

R.Slánský před senátem státní soudu

Ve dnech 20. až 27.listopadu 1952, tedy za necelé dva roky od právě uvedeného zasedání ústředního výboru Komunistické strany Československa, se konal před senátem státní soudu v Praze proces s vedením protistátního spikleneckého centra. Na něm R.Slánský (R.S.) nebo prokurátor (Pr.), případně předseda soudu (P.S.), mimo jiné uvedli:

R.S. … vybudoval jsem… protistátní centrum z různých nepřátelských živlů. Mezi těmito nepřáteli byli mnozí, kteří dobu války strávili v emigraci v západních kapitalistických státech, zvláště v Anglii. Většinou to byli lidé buržoazního původu, kteří v kapitalistických státech vytvořili vzájemně se podporující skupiny, které si zachovali i po svém návratu do ČSR, a vzájemně se prosazovali. Mezi buržoazní emigrací pracovaly rozvědky kapitalistických států, získávaly z nich svoje agenty, aby je mohly použít a také použily pro svoje služby po návratu do osvobozeného Československa…

Do ústředního sekretariátu Komunistické strany Československa jsem prosadil na př. židovského nacionalistu Bedřicha Gemindera, který se stal mou pomocí vedoucím mezinárodního oddělení, Marii Švermovou, českou buržoazní nacionalistku, již jsem pověřil vedením organizačního oddělení, Josefa Franka, který spolupracoval s nacisty v koncentračních táborech a který se stal mou pomocí členem sekretariátu a vedoucím oddělení pro průmysl, peněžnictví a obchod, dále Ludvíka Frejku, který za války spolupracoval v Anglii s tamními imperialistickými kruhy, jsem pověřil vedením národohospodářského oddělení, Karla Švába a Josefa Pavla, kteří se stali vedoucími bezpečnostního oddělení v ústředním sekretariátě. Kromě toho jsem prosadil za krajského sekretáře v Brně Ottu Šlinga, agenta anglo-amerických imperialistů, dále Mikuláše Landu v Ústí n.L., Vítězslava Fuchse v Moravské Ostravě, Hanuše Lomského v Plzni s řadou jiných spiklenců, kteří prováděli ve stranickém aparátě nepřátelskou činnost proti komunistické straně…

Za spolupráce svých společníků Josefa Franka a Luvíka Frejky, z nichž zejména Ludvík Frejka byl velmi aktivní, neboť vedle funkce v ústředním sekretariátě měl řadu funkcí ve státním aparátu, jsem rozmisťoval řadu nepřátelských živlů. Tak do hospodářských ministerstev byli mnou a mými společníky umístěni takoví lidé, jako Otto Fischl, který za okupace spolupracoval s nacisty a později se mou pomocí stal náměstkem ministra financí, Rudolf Margolius a Evžen Löbl, kteří byli imperialistickými agenty, se stali náměstky ministra zahraničního obchodu, Eduard Outrata, který za první republiky byl ředitelem brněnské Zbrojovky a v době okupace ministrem benešovské londýnské vlády, se stal nejdříve generálním sekretářem Státní hospodářské rady při předsednictvu vlády a pak náměstkem ministra-předsedy státní úřadu plánovacího, dále Josef Goldmann, který dobu války strávil v Anglii, kde se stal agentem amerických imperialistů, se stal rovněž náměstkem ministra-předsedy úřadu plánovacího a řada dalších nepřátel, které jsem rozmístil v různých odvětvích hospodářského aparátu. Do ministerstva vnitra jsem prosadil Karla Švába a Josefa Pavla, kteří později zaujali významné funkce náměstků ministra v ministerstvu národní bezpečnosti, do ministerstva zahraničních věcí Vladimíra Clementise, který se již v roce 1939 dostal na protisovětskou pozici a spolupracoval s Benešem a s francouzskou výzvědnou službou, do ministerstva národní obrany agenta gestapa a anglo-americké rozvědky a titovské rozvědky Bedřicha Reicina, kde pracoval s různými nepřáteli jako s gen.Bočkem a jinými. Typický kosmopolita, agent francouzské výzvědné služby André Simone se stal za mé pomoci redaktorem Rudého práva a později spolupracovníkem ministerstva informací… Tito lidé byli předními spolupracovníky protistátního spikleneckého centra… Zavazoval jsem je tím, že jsem je do těchto významných funkcí prosadil a že jsem věděl o jejich špatné minulosti, jak tomu bylo například u Karla Švába, Josefa Franka, André Simona, Otty Fischla, Marie Švermové a jiných.

Pr. Mám tady seznam válečných zločinců, v němž na straně čís.29 je uveden váš společník Josef Frank jako válečný zločinec pro spolupráci s nacisty v koncentračním táboře. Josef Frank vypovídal, že vám byl zavázán za to, že jste jeho zločiny kryl a udržoval ho ve vysokých funkcích. Je to mezinárodní seznam, anglicky psaný, obsahující jména válečných zločinců, mezi nimiž je uveden pod č.l48 Frank a označena jeho činnost: Vrah a jiné kriminální zločiny.

R.S. Ano, Frank mě o tom informoval a já jsem jeho činnost kryl… Na příklad Clementis, který byl spolupracovníkem anglo-amerických a agentem francouzské výzvědné služby. Bedřich Geminder byl agentem anglické rozvědky a spolupracoval s izraelskými diplomaty, kteří fakticky byli americkými agenty. Otto Fischl, který spolupracoval také s izraelskými diplomaty. Bedřich Reicin, který byl agentem amerických imperialistů. Löbl a Margolius, kteří byli agenty americké rozvědky. André Simone, který byl agentem francouzské a anglo-americké rozvědky. Pak tu byla řada jiných. Já sám jsem měl spojení s poslancem anglického parlamentu za Labour Party Koni Zilliacusem, který ve skutečnosti byl představitelem anglo-amerických a především amerických vládnoucích kruhů… Koni Zilliacus mi kladl četné dotazy, které se týkaly zahraniční politiky, vnitřní situace Československa a jeho hospodářských problémů. Já jsem s ním o těchto otázkách hovořil, na dotazy jsem odpovídal a poskytoval jsem mu informace špionážní povahy. Také můj společník Frejka zodpovídal různé dotazy a rovněž mu poskytoval špionážní informace. Koni Zilliacus z rozhovoru mohl seznat, že stojím na protisovětské platformě… Umožnil jsem Zilliacovi, aby dostal od mých společníků Frejky a Clementise informace závažné špionážní povahy…

Pr. Vy jste se sešel s blízkým společníkem Tita, Moše Pijadem?

R.S.… Moše Pijade, který byl imperialistickým agentem, chtěl zjistit, jaké zaujímám stanovisko k Titově politice… Chci při tom zdůraznit, že Moše Pijade zřejmě o mém nepřátelském stanovisku věděl, protože protistátní spiklenecké centrum bylo přes různé svoje členy spojeno s titovskou agenturou, nehledě k tomu, že to mohl vědět od Zilliaca…

R.S. … Sionisté prováděli nepřátelskou činnost, která směřovala k likvidaci lidově demokratického režimu v ČSR. Já jsem se o tyto živly opíral a rozmisťoval jsem je na důležité úseky státního, hospodářského a stranického aparátu a také jsem je chránil. Tak do stranického aparátu jsem prosadil Bedřicha Gemindera, Ludvíka Frejku, Otto Šlinga, Landu, Fuchse, Lomského, Moškoviče, Poláka a jiné, (pane Biľak, to je Ervín Polák, nad kterým jste plakal, protože podle vašeho soudu se stal obětí deformovaných metod práce v KSČ), do státního aparátu Löbla, Margolia, Hajdů, Londona, Goldstückera a pod. Tito sionisté prosazovali zase další sionisty na různé funkce našeho státního a hospodářského života a prostřednictvím sionistů jsem byl takto spojen i se sionistickými organizacemi…

… svobodní zednáři… Stejně jako o sionistické organizace opíralo se protistátní spiklenecké centrum o svobodné zednáře a jejich lóže. Já jsem měl spojení se svobodnými zednáři, jako na př. s Ing.Machoněm, Vančurou, kteří byli význačnými funkcionáři svobodozednářských lóží. Pokud jde o spojení s Machoněm, pamatuji si, že jsem se s ním sešel někdy v roce 1945. Tehdy ke mně přišel, mluvil se mnou o tom, že je členem lóže svobodných zednářů a že tam pracuje. Já jsem s tím projevil souhlas, doporučil jsem mu, aby v této činnosti pokračoval a zakládal nové lóže svobodných zednářů. Dal jsem také souhlas k tomu, aby svobodní zednáři mohli provozovat svoji činnost a současně být členy komunistické strany. Tím chci říci, že svobodní zednáři mohli krýti svoji nepřátelskou činnost legitimací komunistické strany…

Chci také zdůraznit, že nepřátelský charakter lóží svobodných zednářů nacházel svůj výraz v tom, že jejich členem byl dr.Eduard Beneš, imperialistický agent…

Činnost protistátního spikleneckého centra uvnitř strany jsem zaměřil přímo k likvidaci lidově demokratického zřízení. Abych toho dosáhl, rozestavil jsem… nepřátelské živly na různé úseky stranického aparátu, především do aparátu ústředního výboru… do čela jednotlivých oddělení ústředního sekretariátu se mou pomocí dostali nepřátelé, jako Marie Švermová, která byla v čele organizačního oddělení, Bedřich Geminder, který vedl mezinárodní oddělení, Karel Šváb, který vedl bezpečnostní oddělení. Dále to byl Ludvík Frejka, který vedl oddělení národohospodářské, a Josef Frank, který vedl oddělení průmyslu, obchodu a peněžnictví. Kromě nich jsem ještě prosazoval další nepřátelé státu. Tak jsem prosadil za vedoucího branného oddělení ústředního sekretariátu Antonína Svobodu, dále jsem prosadil, aby zástupcem vedoucího kádrového oddělení se stal Bedřich Hájek a Jarmila Taussigová. Mimo to pracovali v ústředním sekretariátu nepřátelské živly jako Hromádko v organizačním oddělení, Osvald Závodský v bezpečnostním oddělení, Jiří Kárný a Goldmann v národohospodářském oddělení a mnozí jiní. Na důležitá místa v krajích jsem prosadil nepřátelské živly jako Šlinga, Lomského, Fuchse, Landu, Moškoviče, Poláka a jiné… (pane V.Biľak, R.Slánský opět jmenoval vašeho Poláka).

… strana byla odváděna od svého hlavního úkolu, od masově politické práce, která měla přesvědčovat pracující lid o správnosti politiky strany a vlády…

Moji společníci vytvářeli situaci, aby zahraniční obchod byl v rukou buržoazně kapitalistických živlů, zejména bývalých velkoobchodníků, kteří prodávali československé zboží za nevýhodných podmínek a docilovali při tom nadměrných zisků. V mnoha případech byla z těchto zisků financována také zrádná československá emigrace a její boj proti lidově demokratickému Československu.

… Spolu se svými společníky Frankem, Šlingem a jinými jsem v praxi prováděl kontrarevoluční linii vrůstání nepřátelských živlů do socialistického zemědělství. V rámci této linie jsem také vydal onen dopis adresovaný členům KSČ v národních výborech, kde jsem je vyzýval, aby získávali do strany nepřátelské živly včetně kulaků, které jsem nazýval váženými hospodáři, vybízel je, aby umožnili pronikat kulakům do JZD. Spolu s Frankem jsem umožnil, aby nepřátelské živly pronikly do úseku státních lesů a statků…

V zahraniční politice se projevovala naše nepřátelská činnost především v rozestavování nám oddaných kádrů. Tyto kádrové návrhy na vyslance a velvyslance kádrově připravovali mojí společníci Clementis, London a Geminder. Tyto návrhy byly zpracovány tak, že při charakteristice navrhovaných živlů byly uváděny jedině kladné údaje a závadné údaje zamlčovány. Tímto způsobem jsme rozestavili mnoho různých nepřátelských živlů na důležitá místa v ministerstvu zahraničí a zahraniční službě…

Na ministerstvu zahraničních věcí působil především Clemintis a ještě řada jiných, kteří svých významných funkcí využívali k spolupráci s diplomaty kapitalistických států a vycházeli jim vstříc i mimo rámec svých povinností. Využívali jsme také kurýrní pošty ministerstva zahraničí ke spojení se západem, zejména se Zilliacem, které udržoval Eduard Golstücker a bývalý československý velvyslanec v Londýna Kratochvíl…

P.S. Vypověděl jste už, že jste svoji protistátní činnost namířil také do řad československé armády. Povězte nám, jak jste si počínali na tomto úseku?

R.S. Tuto nepřátelskou činnost jsme prováděli především tak, že jsme sabotovali plnění Košického vládního programu, který se zabýval československou armádou. V tomto programu bylo řečeno, že československá lidově demokratická armáda má být očištěna od reakčních důstojníků a že nový důstojnický sbor má být složen z lidí státně spolehlivých a demokraticky smýšlejících. Moji společníci v úseku armády Reicin, Boček, Drgač a jiní sabotovali Košický vládní program v tomto směru, konkrétně sabotovali tak zvanou očistnou akci. Očistné komise po roce 1945 byly sestaveny tak, že v nich byli většinou reakční důstojníci. Ti pak umožňovali, aby do nové československé armády byli přijímáni reakční důstojníci, takže nová československá armáda hned po květnu 1945 byla budována tak, že v důstojnickém sboru se mohli reakční důstojníci nejen usazovat, ale vykonávat tam také významné funkce…

Otto Šling, který spolupracoval s význačnými vysokými důstojníky moravskými, jako na příklad s velitelem brněnské oblasti generálem Novákem. Svolával si je na schůze a tam je politicky ovlivňoval, ovšem v našem duchu. Jedné takové schůzky v Brně jsem se zúčastnil…

S Bedřichem Reicinem jsem spolupracoval hlavně v kádrových záležitostech. Reicin mou pomocí se stal náměstkem ministra národní obrany pro kádrové záležitosti, v této funkci připravoval návrhy na jmenování nejvyšších důstojníků v armádě, při čemž je připravoval tak, že u navrhovaných nepřátelských živlů neudával všechny údaje. Zatajoval zejména závažné údaje z jejich minulosti…

Beneš měl zájem na tom, aby v nové armádě zůstaly zachovány staré tradice převzaté z buržoazních armád  do armády předmnichovské. To se také projevilo v rozmluvě Reicina s Benešem, ve které se Beneš vyslovil proti očišťování armády od reakčních důstojníků a proti tomu, aby zpravodajské orgány v armádě stíhaly činnost rozkladnou, činnost imperialistických agentů prováděnou v armádě. Tato nepřátelská činnost byla součástí příprav spikleneckého centra na restauraci kapitalizmu, na likvidaci lidově demokratického zřízení, neboť oslabovala bojeschopnost československé armády a ohrožovala její budování jako armády lidové a demokratické…

P.S. Zmínil jste se také, že vaše činnost zasahovala do úseku bezpečnostního. Povězte nám, jakým způsobem jste si počínal v tomto směru vy a vaší společníci.

R.S. Na úseku bezpečnostním mělo protistátní centrum poměrně silné pozice, kterých využívalo k tomu, aby krylo svoji nepřátelskou činnost. Na bezpečnostním úseku jsem zasahoval především pomocí Karla Švába, který byl po řadu let vedoucím bezpečnostního oddělení ústředního sekretariátu. Se Švábem jsem prováděl zásahy do bezpečnostního aparátu, které se týkaly kádrových opatřeních, neboť jsme rozmisťovali v bezpeč-nostním aparátu nepřátelské kádry…

Opíral jsem se ve své nepřátelské činnosti o různé nepřátelské organizace, jako na příklad sionistické, organizace svobodných zednářů, o nepřátelské živly z řad partyzánů, španělských interbrigadistů, lžipartyzánů  a pod. Umožňoval jsem existenci lžipartyzánských úvarů, jako byla na příklad partyzánská divize Václavík, kterou vedl kapitalista Ptáčník a s nímž jsem spolupracoval. Spolupracoval jsem ještě s jinými nepřátelskými živly, na příklad se Steinerem-Veselým, Vávrou-Staříkem a Trojanem. Podobně jako Tito  Jugoslávii, opíral jsem se o demoralizované španělské interbrigadisty, které jsem si různým způsobem zavazoval.

Spolupracoval jsem s různými lžiodbojářskými živly, jako byla skupina "V boj", která fakticky byla řízena trockistickými živly, jako byl Vlk nebo Pluhař. Se skupinou "V boj" jsem udržoval spojení prostřednictvím Pluhaře a stal jsem se čestným předsedou této skupiny… Ano, byl jsem předsedou skupiny, která byla trockistická…

Ačkoliv jsem věděl, že plány předúnorové reakce nemají naděje na úspěch, pomáhala naše nepřátelská činnost reakčním silám soustředěných kolem dr.Beneše…

Spolupracoval jsem s Bohumírem Laušmanem a Blažejem Vilímem, kteří byli význačnými představiteli pravicového křídla sociální demokracie, jímž jsem svým postojem pomáhal. Vladimír Clementis spolupracoval s Eduardem Benešem, Löbl s Ripkou a Švermová s Horákovou a Zemínovou.

Chci zdůraznit, že mezi naší platformou a Benešovou platformou nebylo rozdílu, že nám šlo o stejný cíl – likvidaci lidově demokratického režimu, to znamená, že jsme byli vlastně Benešovými spojenci, že jsme sloužili stejným zájmům, západním imperialistům. Západní imperialisté očekávali do února zvrat lidově demokratického zřízení, který měl nastat soustředěním reakčních sil kolem Beneše, zatím co na protistátní spiklenecké centrum se dívali jako na svojí zálohu. Po únoru očekávali zvrat poměrů v republice od protistátního spikleneckého centra…

Po únoru se stalo protistátní centrum hlavní silou, která připravovala likvidaci lidově demokratického zřízení. Proto také naše činnost nabyla větších rozměrů, pracovali jsme s větší intenzitou, rozestavovali jsme nepřátelské kádry, budovali pozice ve státním a hospodářském aparátu a uvnitř strany…

Hlavní, z hlediska konečných cílů, bylo uchopení moci ve straně a ve státě. Pro tento cíl jsme vytvářeli příznivé podmínky, aktivizovali jsme činnost nepřátelských živlů, prováděli nepřátelskou činnost, jak jsem vypověděl, a budovali jsme si mocenské opory a pozice. Já jsem kromě toho prováděl izolaci prezidenta republiky, klamal jsem ho, zatlačoval jsem jeho vedoucí roli do pozadí, zatím co jsem upevňoval svou vlastní pozici…

Přiznávám, že jsem ponechával u prezidenta republiky jako ošetřujícího lékaře svobodného zednáře dr.Haškovce a tajil jsem před prezidentem republiky, že Haškovec je nepřítelem…

Pr. Jaký zájem měly o vás americké vládnouc kruhy, je velmi dobře vidět z dopisu, který vám poslali pomocí své rozvědky CIC. V tomto dopise píší: "Dostáváme nyní zprávy, že vaše situace se stává obtížnější a vyslovují se obavy a domněnky, podepřené zprávami z dobře informovaných kruhů, že se předvídá procesování známé v případě Gomulky. Doufáme, že tento dopis vás zastihne ještě včas. Nabízíme vám bezpečný odchod na západ. Podle prohlášení nejpovolanějších míst zaručujeme vám bezpečný odchod na západ. Podle prohlášení nejpovolanějších míst zaručujeme vám azyl, bezpečný úkryt a pozdější umožnění existence, vyjímaje politickou kariéru." Co tomu říkáte?

R.S. Neučinil jsem žádné takové ujednání s americkou rozvědkou. Tento dopis jsem také nedostal, o čemž svědčí to, že místo do mých rukou se dostal do rukou bezpečnosti. Tento dopis ovšem svědčí o tom, že imperialistické kruhy na západě věděly, že po mém odvolání z funkce generálního tajemníka je moje pozice otřesena a že měly zájem, abych odešel do emigrace na západ, kde mne chtěly využít pro své nepřátelské plány proti lidově demokratickému režimu.

Pr. V dopise pro vás bylo také heslo k prověření správnosti akce. Cituji z dopisu, ve kterém vám americká výzvědná služba píše: "Abyste se přesvědčil, že tato akce je podnikána ze západu, bude pro vás vysíláno heslo v rámci vysílání Svobodné Evropy na vlně 48.9 m, a to ve dnech 10., 17. a 24.listopadu, dále 1.prosince 1951 vždy v 19,53 hod. Heslo zní: 'Zlé věci přicházejí najednou. Vzkazuje podpora.'"…

 

Slovenští buržoazní nacionalisté

Už jsem se zde zmínil o tom, že Š.Bašťovanský na zasedání ÚV KSČ, konaném na konci února 1951, podal zprávu o činnosti slovenských buržoazních nacionalistů. U nich se chvilku zdržím. Nutí mě k tomu nejen závažný obsah této otázky, ale i sám pan Biľak, který, když rozjížděl svůj avanturizmus, ústící v roce 1968 ve světový otřes socializmu, proti tomu nehorázně zalamentoval na zasedání ÚV KSČ, které se konalo 31.10.1967:

"Nechci poučovat, pouze připomenout: zde, v tomto Španělském sále" (kde Kl.Gottwald přednesl zprávu o situaci v Jugoslávii, kde Š.Bašťovanský přenesl informaci o postupu, dosaženého při odhalování protistranické činnosti slovenských buržoazních nacionalistů atd.; pozn.J.K.) "se v padesátých letech odsuzovali slovenští komunisté jako nacionalisté. Zde jsme před čtyřmi lety provedli rehabilitaci a ústřední výbor udělal sebekritiku. Přiznávali jsme, jak strašné škody se napáchaly naší straně", (Gottwaldovým vedením!?!, pozn.J.K.), "zejména pokud jde o vztahy Čechů a Slováků. Byla odsouzena praxe,  která i oprávněné národní požadavky kvalifikovala jako nacionalizmus. Nyní tu byl znovu vysloven názor, že slovenští komunisté i zde vystupují, a to en bloc, v rozporu s linii strany…"

Ve zbytku své krátké repliky potom pan Biľak zle dotíral na předcházející výroky A.Novotného a liboval si slova J.Dolanského: "Vyčítají se jim (asi členům ÚV KSS) nedostatky v práci – a my je nemáme? Jejich chyby, to jsou mozoly jejich poctivé práce."

To jsou silná i krásná slova; nevyjadřují však podstatu, fakta, která pomocí nich byla vržena do hry v roce 1951, ani v roce 1967 nebo čtyři roky před ním. Posuzováno podle důsledků, lze o těch z roku 1967 i o těch jež byla vyslovena čtyři roky před rokem 1967 prohlásit s jistotou: ta slova byla dlážděním přímé cesty vedoucí k předsmrtným otřesům zbytků socializmu; a to nejen v Československu!

Tolik úvodem k této stati. V ní krátce nahlédneme do února roku 1951, na vystoupení Š.Bašťovanského, které přednesl na zasedání ÚV KSČ.

Tak předně! Neexistuje ani ten nejmenší důvod se domnívat, že by Š.Bašťvanský nebo snad ÚV KSČ ve svém závěru tvrdil: všichni slovenští komunisté praktikují nacionalizmus, jsou to nacionalisté. Taková slova, takové myšlenky na zasedání nepadly; to jen vy, pane Biľak, s revizionistickými záměry jste na zasedání ÚV KSČ deformoval skutečnost; bude upřímnější, když hned řeknu: lhal jste na zasedání ÚV KSČ v říjnu 1967, pane Biľak; na zasedání ÚV KSČ v únoru 1951 se jednalo jen o konkrétních, jmenovaných osobách, jen o konkrétních i když ne vždy přesně vyspecifikované případech; takový verdikt ani nebyl možný, šetření věci nebylo zdaleka v tu dobu dokončeno, ale pro závažnost případu všichni komunisté museli být informováni – přesněji: za časů, které tvrdě odsuzujete, straně vždy šlo o to, aby členové byli včas informování; to až později, za Novotného, za Husáka a za vás se otázky strany řešily mimo veřejnost a proti vědomí i proti vůli členstva komunistické strany v kuloárech; ještě mnohokrát na to zde upozorním.

Úvodu svého vystoupení Š.Bašťovanský zdůraznil: ne samozvaní jednotlivci, ale IX.sjezd KSS zúčtoval s buržoazně-nacionalistickou  ideologii, zanášenou do strany skupinou Husák-Novomeský, vedenou agentem západních imperialistů Clementisem. Tito lidé nebyli zvoleni do nového ústředního výboru KSS, uvedl Š.Bašťovanský a pak pokračoval:

Nejnovější výsledky vyšetřování prokázaly, že Husák a Novomeský a jejich přisluhovači usilovali udržet mocenský aparát fašistického tisovského státu. Husák, jako první poverenik vnitra, po osvobození převzal do služeb tohoto resortu staré byrokraty, okresní náčelníky, gardisty i bývalé agenty Machovy ústřední státní bezpečnosti; prokázalo se, že Husák, Novomeský a Mach byli vzájemně se podporující společností.

Poverenictvo školství, věd a umění, pod vedením Novomeského se stalo útočištěm kolaborantů, kde hledal spásu i Ernest Otto, který byl pro špionáž a záškodnickou činnost v roce 1950 odsouzen k trestu smrti.

"Je zajímavé, že Clementis, který se v Praze vydává za puncovaného a skalního 'Čechoslováka', že tento Clementis, jak se sám přiznává, měl s Husákem a Novomeským frakční porady, na kterých je instruoval a nabádal k separatistické protičeské činnosti, k izolování Slovenska od vlivu českého dělnictva a českých pokrokových sil, aby takto podrýval základy lidové demokracie a jednoty státu a připravoval návrat kapitalistických poměrů", uvedl Š.Bašťovanský. Mimo to také uvedl: "Clementis už na podzim roku 1944, v době Slovenského národního povstání, se domlouval s Novomeským, který tehdy přiletěl do Londýna s delegací Slovenské národní rady, o rozvratné platformě jejich frakční činnosti.

Stojí ze zmínku, že po osvobození byli to právě Husák a Novomeský, kteří se velmi horlivě a houževnatě snažili, aby Clementis, vyloučený v roce 1940, byl opět přijatý do strany."

Potom ještě Š.Bašťovanský připomněl, že Clementis patřil ke skupině intelektuálů, soustředěných ve skupině DAV, která byla na IX.sjezdu KSS ostře kritizovaná jak pro nesprávný poměr ke straně, k dělnické třídě, tak i pro její nacionalistické tendence.

Samozřejmě, Š.Bašťovanský připomněl, že Clementis v roce 1939, jako vysoký stranický funkcionář, se při vzniku sovětsko-německého paktu ostře postavil na protisovětskou platformu, že tuto orientaci neopustil ani v době sovětsko-finské války, ani v době osvobozování Ukrajiny Rudou armádou.

Potom také uvedl: "Vyšetřováním bylo bezpečně prokázáno, a Clementis se přiznal, že v roce 1939 ho získala francouzská tajná policie, které podepsal závazek o spolupráci při záškodnické činnosti… Po těchto nově získaných poznatcích je nám dnes v plné míře jasné i to, proč Clementis v letech války byl tak horlivým přisluhovačem londýnské buržoazní emigrace v Londýně, sdružené okolo dr.Beneše, jako i ta nápadná skutečnost, že dr. Beneš Clementise tak houževnatě prosazoval do funkce státního tajemníka a později, po únoru 1948 do funkce ministra zahraničních věcí. Je jasné, že dr.Beneš to nedělal pro pěkné oči Clementise."

Uvedené skutečnosti zdaleka nejsou úplným přehledem o vystoupení Š.Bašťovanského. Nevadí, následující text obohatí jeho vystoupení.

Dne 25.4.1954 bylo v Rudém právu oznámeno:

   "Ve dnech 21. až 24.dubna 1954 před trestním kolegiem Nejvyššího soudu československé republiky se konal proces s rozvratnou skupinou buržoazních nacionalistů, působících na Slovensku, kterou vedl Dr.Gustav Husák a kterou tvořili Ladislav Novomeský, Dr.Daniel Okáli, Dr.Ivan Horváth a Ladislav Holdoš.

   Všichni obvinění se jako buržoazní nacionalisté dopustili trestného činu proti lidově demokratického státu a slovenského pracujícího lidu tím, že se spolčili navzájem s Vladimírem Clementisem, členem protistátního spikleneckého centra Rudolfa Slánského, a dalšími k pokusu zničit samostatnost a jednotu republiky a jejího lidově demokratického zřízení.

   Průběh hlavního líčení potvrdil v plném rozsahu trestní činnost obviněných tak, jak to uváděla žaloba generálního prokurátora. Řadou nevyvratitelných důkazů, výpověďmi svědků i vzájemným usvědčením obviněných se ukázalo, že členové této buržoazně nacionalistické skupiny v čele s Dr.G.Husákem se spojili s reakční buržoazii a pod jejím vedením a v závazku vůči ni se vetřeli do vedení Slovenského národního povstání s cílem zmařit boj pracujícího lidu za osvobození. Když se jim to nepodařilo, sabotovali po osvobození československé republiky možnost vybudovat lidově demokratický řád. Právě tak usilovně mařili vypracování Ústavy 9.května, svou činnost založili na rozporu obou našich národů. Svých pozic ve Slovenské národní radě a ve sboru pověřenců zneužili zločinným způsobem proti zájmům československého státu a slovenského lidu tím, že se snažili izolovat jej od českého pracujícího lidu. Posilňovali na Slovensku zbytky kapitalistických a luďáckých pozic a pozic na obnovu kapitalismu.

   Rafinovaně podrývali hospodářský a kulturní rozvoj Slovenska, sabotovali výstavbu národních výborů a lidové bezpečnosti. Mařili rázné potrestání luďácko-fašistických zrádců a jiných nepřátel lidu. Brzdili výstavbu lidově demokratického školství, znemožňovali zavedení řádného sytému zásobování pracujícího lidu. Pomáhali sabotovat znárodnění, pozemkovou reformu a konfiskaci nepřátelského majetku.

   Po únoru 1948 obvinění umožňovali představitelům buržoazie utéci do zahraničních imperialistických států. Obviněný Okáli umožnil dále ilegální útěky sionistů a židovských kapitalistů a napomáhal jim protizákonným způsobem vyvést z ČSR velké majetkové hodnoty.

   Kromě toho obviněný Horváth a Holdoš vykonávali rozsáhlou činnost ve prospěch západních imperialistů.

   Zločinná činnost této buržoazně nacionalistické skupiny byla obzvláště nebezpečná proto, že jmenovaní zneužili svých funkcí v Komunistické straně Československa, a proto že tuto škůdcovskou činnost konali v souladu se zločineckými plány protisocialistického centra v čele s R.Slánským, v rámci boje  západních imperialistů proti Sovětskému svazu a státům lidové demokracie.

   Po závěrečné řeči prokurátora, po řečech obhájců a posledních slovech obviněných se odebralo kolegium Nejvyššího soudu na poradu, po niž jménem republiky byl vynesen rozsudek, který uznal obviněné vinnými z trestné činnosti velezrady, sabotáže a vyzvědačství a odsoudil je k trestům odnětí svobody: Gustava Husáka na doživotí, Ivana Horvátha na 22 let, Daniela Okáliho na 18 let, Ladislava Holdoše na 13 let a Ladislava Novomeského na 10 let.

   Kromě toho soud vyslovil vedlejší tresty a to ztrátu čestných práv občanských a propadnutí majetku.

   Soud nabyl právní moci.

 

V.Clementis před senátem státního soudu

Na tomto místě je nutno se vrátit na konec roku 1952, na jednání senátu státního soudu v Praze, kde byl souzen i V.Clementis; ten o své činnosti mimo jiné prohlásil:

Doznávám, že jsem se v roce 1939 zavázal francouzské výzvědné službě Suraté Nationale a stal jsem se agentem západních imperialistů. Později jako státní tajemník a pak jako ministr zahraničních věcí v ČSR jsem navázal špionážní styky s anglo-americkými vyzvědači Déjeanem, Nicholsem, Dixinem, Steinhardtem, kteří se kryli svými diplomatickými funkcemi, a prováděl jsem v jejich zájmu špionážní činnost proti ČSR. Jako přívrženec a vykonavatel Benešovy proimperialistické politiky navázal jsem po únoru 1948 úzké spojení s R.Slánským, když Beneš všechny svoje pozice v republice ztratil.

Společně se Slánským prováděl jsem rozvratnou kádrovou a organizační činnost na ministerstvu zahraničních věcí a zapojil jsem se do Slánského protistátního spikleneckého centra. Se Slánským, Geminderem a dalšími spiklenci jsme prováděli rozvratnou činnost, směřující k likvidaci lidově demokratického systému a k obnovení kapitalizmu v ČSR. Doznávám také, že jsem v roce 1947 podle pokynů R.Slánského navázal styk se starým anglickým špionem Intelligence Service Koni Zilliacem, kterému jsem dával informace a umožňoval zasahovat do vnitřních záležitostí ČSR. V roce 1946 jsem navázal spojení s agentem západních rozvědek André Simonem, o němž mi bylo známo, že je velmi blízko k R.Slánskému. Dal jsem mu špionážní informace a financoval jsem jeho zločineckou činnost. V zájmu spiklenců jsem podporoval trockistickou skupinu, založenou a vedenou R.Slánským a Geminderem a ještě dalšími trockisty na ministerstvu zahraničních věcí, a spolu s nimi jsem na tomto úseku pracoval proti lidově demokratickému Československu…

…chtěl bych především doopravdy říct, že jsem nikdy skutečným komunistou nebyl. Pro moji minulost je charakteristické to, že jsem se skoro stále pohyboval v reakčním prostředí, a už proto nemůže být moje ideologie ideologií komunistickou. Vyrostl jsem a byl jsem vychováván v prostředí slovenského nacionalizmu a už jako středoškolský student ze první světové války v roce 1916-18 byl jsem členem kroužku slovenských nacionalistů. Později v letech 1921-25, když jsem byl na vysokoškolských studiích v Praze, sblížil jsem se s levicovými studenty a spisovateli a zúčastnil se jsem se činně politického i odborového hnutí vysokoškolského studentstva.

Tato okolnost měla vliv na můj vstup do KSČ. Už v Praze jsem seskupil okolo sebe tak zvané "Volné sdružení studentů" – socialistů ze Slovenska, které mělo nacionalistické zaměření a z něhož se v roce 1924 okolo časopisu DAV vytvořila později skupina davistů. Již v prvém čísle DAVU v roce 1924 jsem vystoupil proti oficiálnímu stanovisku  zaujatému Komunistickou stranou Československa k otázce slovenského národa. Před vstupem i po vstupu do strany byl mezi mnou a tehdejšími činiteli strany na Slovensku napjatý poměr pro můj nacionalistický postoj, který jsem potom mechanicky přenášel i na jiné představitele stranického aparátu. Tato skutečnost zabránila tomu, abych nalezl správný poměr ke straně a k dělnické třídě…

V Bratislavě jsem v letech 1926-36 s přestávkami pokračoval ve vydávání časopisu DAV. Ten byl v podstatě mým osobním orgánem, třebas byl považován za časopis strany. Protože já jsem sám zůstával slovenským buržoazním nacionalistou, vnášel jsem tuto straně cizí a nepřátelskou ideologii také do DAVU a tím i do řad slovenské inteligence, která byla DAVEM ovlivňována…

Nejnebezpečnějším rysem této činnosti bylo, že jsem mladé slovenské komunistické intelektuály a pokrokové lidi vychovával v duchu slovenského nacionalizmu, což se projevilo zvláště na známém trenčanskoteplickém sjezdu mládeže v roce 1932. Koncepce zmíněného sjezdu spočívala v tom, že Slovensko bylo stavěno do protikladu proti českým zemím, že nebyla zdůrazňována a vyzdvihována jednota zájmů české a slovenské dělnické třídy a tak byl zakrýván nepřátelský charakter Hlinkových luďáků…

V prosinci 1939 byl jsem uvězněn francouzskou výzvědnou službou a vyslýchán na pařížské policejní prefektuře pro svou činnost v roce 1938-39. Při těchto výsleších jsem vyzradil různé důležité okolnosti o činnosti komunistických emigrantů, Švermy, Širokého a Köhlera. Po skončení výslechu začal hovořit se mnou vyšetřující úředník přátelským tónem a přímo se mne zeptal, zda chci se Sureté Nationale spolupracovat. Já jsem souhlasil. Dal mi k podpisu formulář, který jsem podepsal a tak jsem se stal zavázaným…

V roce 1941 mne dr.Beneš pozval a hovořil se mnou o možnosti spolupráce v budoucnosti. Věděl jsem o Benešovi, že je prokapitalisticky a protisovětsky zaměřen a že všemožně usiluje o to, aby po válce byl Sovětský svaz zbaven vlivu na Československou republiku. Řekl jsem mu tehdy, že s jeho západoevropskou orientací a koncepcí poválečného uspořádání v republice souhlasím, a tak jsem se stal jeho blízkým spolupracovníkem. Brzy po tomto rozhovoru mne Beneš jmenoval členem státní rady a umožňoval mi vystupovat v československém vysílání anglického rozhlasu, abych tak touto cestou mohl propagovat jeho imperialistickou politiku…

Byli to především buržoazní nacionalisté jako Otto Šling, Evžen Löbl, Ervín Polák, Richard Slánský, Vilém Nový a jiní, kteří dík svému vzájemnému spojení pronikli později na významná místě v Československé republice, až nakonec byli odhaleni. Byl to dále kosmopolita Koloman Moško, který byl spojkou v našich židovských buržoazně nacionalistických kruzích s obdobnými skupinami působícími v Komunistické straně Maďarska, zejména však k sionistovi Nagelovi, Eislerovi a dalším, kteří byli odhaleni v souvislosti s Rajkovým procesem. Židovští buržoazní nacionalisté v Londýně se seskupovali také okolo Ludvíka Frejky. Z jeho společnosti je mi znám Pavel Eisner, Josef Goldmann, dr.Jung-Jančík a jiní, kteří se potom jako ucelená skupina vrátili do ČSR, aby zde dělali prozápadnickou politiku. Ripka pronikl do komunistického hnutí v Londýně pomocí svého agenta Ivo Ducháčka, který mu tam dělal špionážní službu a který měl úzké styky s Otto Šlingem, Eduardem Golstückerem. Tito tři zásobovali Ripku zprávami z komunistického hnutí…

Moje pozice byla do určité míry zvláštní v tom smyslu, že na jedné straně jsem spolupracoval s Benešem a jeho reakční klikou a na druhé straně jako formální člen KSČ udržoval jsem úzké spojení se spikleneckým centrem Slánského, do něhož, jak jsem se domníval, jsem se zařadil…

Hned po svém příchodu v roce 1945 na Slovensko obnovil jsem úzké styky s Laco Novomeským a dr. Gustávem Husákem, s nimiž jsem úzce spolupracoval před válkou. Navazujíce na rozhovory, které jsem měl v roce 1944 v Londýně, kdy Novomeský přijel s delegací Slovenské národní rady v době slovenského povstání do Anglie, při kterých jsme rokovali o budoucím uspořádání vztahů Čechů a Slováků, dohodli jsme se spolu s Husákem a Novomeským na zásadní přátelské linii v této otázce…

Rozhodli jsme se podporovat a vymáhat dualizmus, čímž jsme prakticky rozkládali lidově demokratický systém. V rámci naší nepřátelské činnosti na frakčních poradách s Husákem a Novomeským jsme se dohadovali o konkrétních opatřeních v tomto směru. V důsledku této nepřátelské praxe vnášeli jsme do státního, politického, kulturního i veřejného života cizí nepřátelskou ideologii – slovenský buržoazní nacionalizmus. Musím přiznat, že v koncepci rozvratné skupiny slovenských buržoazních nacionalistů se projevovaly vlivy titovštiny.

Tak jako titovci v Jugoslávii i my na Slovensku jsme propagovali nepřátelskou ideologii slovenských buržoazních nacionalistů. Přiznávám plně svoji vina na účasti v této rozvratné skupině s účastí Novomeského, Husáka a dalších, která vedla k separování vývoje na Slovensku, k posilování reakce, brždění vývoje k socializmu a k rozvrácení lidově demokratického řádu…

Beneš dosadil mě do důležité funkce státního tajemníka ministerstva zahraničních věcí a já jsem jej vyhledal hned po příchodu do Košic, abychom od něho dostali direktivy. Setkal jsem se s ním při příležitosti složení slibu člena vlády. Bylo to v dubnu 1945 v jeho vile, kde… bez svědků jsme se dohodli na zásadní linii v otázkách zahraniční politiky…

Beneš mi vyložil svoje politické tendence, z nichž vyplynulo moje pozdější protisovětské stanovisko. Vyslovil se bez ohledu na to, že Sovětská armáda osvobodila československé území, že nemáme dávat zvláštní postavení Sovětskému svazu.

V závěru mi Beneš dal příkaz, abych se hned po svém příchodu do Prahy postaral o to, aby diplomaté anglo-amerického bloku mohli přijít do ČSR a abych zajistil americké armádě takové privilegované postavení, podle kterého by měli její členové možnost volného pohybu v ČSR, včetně týlu Sovětské armády…

Steinhardt se staral při své nepřátelské činnosti též o své soukromé záležitosti v ČSR jako spolumajitel advokátní firmy v New Yorku. V roce 1948 z pověření známého válečného štváče Johna Fostera Dullese několikrát u mne intervenoval  a pokusil se dosáhnout toho, abych podnikl kroky pro vyplacení náhrady za znárodněný majetek známé velkobankéřské rodiny Petschků. John Foster Dulles, pověstný svým zastupováním zájmů německých bankéřů již za první světové války a neméně známý svými špinavými kšefty s nacistickými bankéři v době druhé světové války, zastupoval nyní jako advokát zájmy Petschků. Steinhardt při svých intervencích argumentoval tím – to bylo v roce 1948 – že Spojené státy stojí před volbami, že v těchto volbách jistě vyhraje republikánská strana a že J.F.Dulles se stane ministrem zahraničních věcí a že nebude Čechoslovákům na škodu, jestliže tohoto budoucího kandidáta na tuto funkci si tímto způsobem získají. Chtěl bych ještě uvést, že jsem ke své špionážní činnosti též používal zpráv získaných z lidově demokratických států. Ihned po osvobození jsem prostřednictvím vojenské misse v Budapešti zřídil špionážní síť v Maďarsku. Tuto špionážní síť zřídil generál Dastych, který po únoru desertoval a stal se otevřeným americkým agentem. Dastych mi posílal kurýrem důležité špionážní zprávy z Maďarska, které byly financovány z dolarových fondů. Takto získané zprávy používal jsem ve svých špionážních stycích s Nicholsem, Steinhardtem  a Déjeanem…

Do ústředního sekretariátu prosadil Slánský za vedoucího zahraničně politického oddělení sobě blízkého kosmopolitu Gemindera, který měl spojení s týmiž nepřátelskými živly londýnských skupin jako Slánský. S pomocí a za vedení Slánského přetahoval Ludvík Frejka své společníky z Londýna do osvobozeného Československa a zajistil jim různé klíčové pozice ve státním a hospodářském aparátu a vytvořil z nich tak zvanou národohospodářskou komisi v ústředí strany, která byla jedním z nástrojů a pák hospodářské politiky, řízené Slánským a orientované na svazování československého hospodářství s kapitalistickým světem. Tato orientace v úseku zahraničním se projevila  v nepřátelském zaměření exportu a importu a v preferování takového průmyslu i jeho rozšiřování, jehož základy a export byly závislé na kapitalistických státech. Jak rychle probíhal výběr a rozestavování nepřátelských kádrů, jak bylo rafinovaně před stranou maskováno a vydáváno za linii strany, svědčí, že už tehdy mezi Slánským a jeho společníky existovala dohoda o tom, jakou cestou musí uchvátit klíčové pozice ve straně a ve státě. Beneš a Slánský měli jeden a tentýž cíl, likvidaci lidově demokratického systému, převedení ČSR na kapitalistickou kolej, a proto rozestavovali na všechna důležitá místa svoje lidi, kteří měli stejného pána – západní imperialisty…

…v ministerstvu zahraničních věcí v letech 1946-48 tvořili jádro Vavro Hajdů, Eduard Goldstücker a Karel Dufek, kteří se snažili ovládnout závodní organizaci KSČ v ministerstvu zahraničních věcí a dosadit tam lidi sobě, Slánskému a jejich nepřátelské politice oddané.

Plně se rozvinula nepřátelská činnost této skupiny v letech 1948-50 za přímého vedení Bedřicha Gemindera a po zapojení Artura Londona, kterého Slánský a Geminder počátkem roku 1949 dosadili za kádrového náměstka ministerstva zahraničních věcí. V roce 1949 přecházela tato trockistická skupina k úplně otevřeným, třídně nepřátelským a proti demokratickým metodám odstraňování lidí, kteří odhalovali jejich nepřátelskou politiku. Tak na příklad na základě smyšlených a skreslených skutečností zahájili kampaň proti jednomu členovi výboru závodní organizace KSČ, který jim byl zvlášť nepohodlný. Pomoci Gemindera dosáhli toho, že tento člen měl býti propuštěn z ministerstva a měly být proti němu použity stranické sankce. Ale rozhořčení, které povstalo, když se tato věc roznesla mezi členstvem závodní organizace, je donutilo, že ustoupili od tohoto nepřátelského úmyslu…

… v červnu 1948 mi hlásili, že Zilliacus přijel opět do ČSR. Žádal mě o přijetí a já jsem ho přijal ve své pracovně na ministerstvu zahraničních věcí. Tehdy se Zilliacus zajímal o únorové události a o některé mezinárodní aktuální otázky v souvislosti s tím, co bylo tehdy projednáváno v Organizaci spojených národů…

Podal jsem mu systematický výklad o únorových událostech, hlavně jsem komentoval společné prohlášení zahraničních ministrů Velké Britanie, Francie a Spojených států k těmto událostem. Také jsem hovořil o postoji Československa k těmto mezinárodním problémům, které byly na programu v zasedání Organizace spojených národů…

V roce 1946 v Praze Simone jako zahraniční politický redaktor Rudého práva mne vyhledal v souvislosti s přípravami na mírovou konferenci v Paříži v mé pracovně a já jsem mu při tom podal výklad o chystaných československých požadavcích pro tuto konferenci – ovšem výklad z mého stanoviska buržoazního nacionalisty. Simonovy široké styky s představiteli kapitalistického tisku vyhovovaly mému nepřátelskému zaměření na spolupráci se Západem a proto jsem se ho rozhodl používat pro seznamování s těmito žurnalisty a navazování styku s nimi. Věděl jsem totiž, že Simone je v těsném spojení se Slánským, přímo od Rudolfa Slánského…

Koncem roku 1947, když byl Simone u mne v pracovně na ministerstvu zahraničních věcí, dal jsem mu z dispozičního fondu 50.000 Kčs a řekl jsem mu, že je to odměna za cestovné a jiné výlohy, které má s publicistickou činností…

Doznal jsem, jak jsem se stal zrádcem československého lidu, závazným agentem západních imperialistů, doznal jsem svoji účast na rozvratné činnosti, kterou jsem prováděl jako přívrženec Benešovy kliky a později jako člen rozvratné činnosti Slánského protistátního spikleneckého centra. Všechna tato moje činnost, stejně jako činnost centra, směřovala k likvidaci lidově demokratického zřízení, k restauraci kapitalizmu, k odtržení Československa  od tábora míru a k podřízení Československé republiky imperialistickému táboru…

Svědkové potom výpověď V.Clementise doplnili slovy:

 

Výpověď svědka Jaroslava Jirčíka (J.J.)

P.S. Bylo zjištěno, že jste dlouhá léta sloužil ve francouzské policii. Řekněte nám, jaké funkce jste zastával?

J.J. Od roku 1922 jsem sloužil jako řadový policista, tlumočník u pařížské policie až do roku 1938. V té době, jelikož jsem byl původem Čech, byl jsem přidělen zpravodajskému oddělení pařížské policie, Sureté Nationale, kde jsem sloužil až do okupace Paříže německou armádou, t.j. do roku 1940, kdy jsem z policejních služeb odešel.

P.S. Během své funkce jako tlumočník jste se setkal s mnoha Čechy. Vypovídejte blíže o vašich stycích.

J.J. Z těchto styků jsem znal velmi dobře bývalého redaktora Rudého práva, trockistu Borina-Ležáka, kterého jsem poznal jako agenta francouzské Sureté Nationale. V roce 1939 jsem poznal dr.Vladimíra Clementise, který stejně jako trockista Ležák byl agentem francouzské Sureté Nationale.

P.S. Co jste se věděl o dr. Clementisovi?

J.J. Předtím jsem o něm nevěděl nic.

P.S. Co jste se dozvěděl později?

J.J. Asi v říjnu 1939, přesné datum si nepamatuji, byl jsem předvolán vedoucím komisařem pařížské policejní prefektury Luitem, který mne požádal, abych tlumočil mezi ním a Clemetisem, kterého mi představil jako mého krajana.

P.S. Znal jste do té doby Clementise?

J.J. Nikoliv. Při výslechu byl Clementis dotazován na svoji totožnost, účel své cesty a poslání ve Francii. Při výslechu se nechoval jako příslušník komunistické strany. Ochotně vypovídal na všechny otázky, takže jsem nabyl dojmu, že Clementis je člověk, který do Francie přijel za určitým cílem. Nedivil jsem se proto, že byl dotazován, zda-li je ochoten spolupracovat se Sureté Nationale. Clementis souhlasil a potvrdil to písemným závazkem.

P.S. Víte, co všechno Clementis vyzradil Sureté Nationale?

J.J. Clementis byl vyslýchán na podrobnosti o komunistickém hnutí v Československu, ve Francii, o československé emigraci v Moskvě a při tom vyzradil takové věci, o kterých francouzská Sureté Nationale ještě neměla nejmenšího tušení.

P.S. Co si z toho pamatujete?

J.J. Vzpomínám si, že Clementis mluvil konkrétně o vedoucích osobách tehdejšího hnutí KSČ ve Francii, Švermovi, Širokém, Köhlerovi a dalších. Uvedl všechno, o co se Sureté Nationale zajímala. Dále se rozhovořil o vedoucích činitelích a zdůraznil, že s jejich politikou absolutně nesouhlasí. Energicky zdůrazňoval, že nesouhlasí s politikou Sovětského svazu. Vzpomínám si také, že Clementis vyzradil i detaily o bezpečnostních opatřeních KSČ v Československu a o postoji československých činitelů v Moskvě k londýnské emigraci a k Benešovi.

P.S. Jaké konkrétní úkoly dostal Clementis…

J.J. To nevím. Po Clementisově výpovědi a jeho podepsání závazku Sureté Nationale byl jsem poslán do své kanceláře zpět a Clementis tam zůstal sám s vyslýchajícím úředníkem.

P.S. Svěřil jste se někomu s tím, že Clementis se zavázal ke spolupráci se Sureté Nationale?

J.J. Ano, začátkem roku 1940 dal jsem tyto zprávy zaměstnanci Československého národního výboru v Paříži Biehalovi, s kterým jsem se znal a o kterému jsem před tím předal zprávu o nepřátelské činnosti Borina-Ležáka. Požádal jsem ho, aby zprávy, které jsem získal o spolupráci Clementise se Sureté Nationale, předal příslušným činitelům, a zdůraznil jsem, že tato spolupráce může způsobit ČSR velké škody.

P.S. Jak na to Biehal reagoval?

J.J. Tehdy ne. Teprve v roce 1945 po mém příjezdu do ČSR jsem podal Bartíkovi písemnou zprávu o Clementisově činnosti.

P.S. Za jakých okolností jste se s Bartíkem setkal?

J.J. Po svém příjezdu v roce 1945 jsem vyhledal v Praze Biehala, kterého jsem požádal, zda by mi nenašel nějaké zaměstnání. Biehal se mne ptal, zda jsem nezískal ještě nějaké podrobnosti o Clementisově zradě ve Francii. Řekl jsem mu, že jsem se leccos dozvěděl a že bych si přál o tom promluvit s odpovědnými činiteli. Biehal mi poradil, abych se přímo obrátil na Bartíka, který měl vedoucí postavení na ministerstvu vnitra a řekl mi, že moje poznatky mu sdělil již v Paříži. Šel jsem tedy na ministerstvo vnitra, kde jsem vyhledal Bartíka.

P.S. O čem jste s ním hovořil?

J.J. Řekl jsem mu všechno, co jsem věděl o Clemetisově zradě. Bartík mne zprvu vyslechl, pak mne požádal o vypracování písemné zprávy, což jsem za dva dny udělal. Bartíkovi se však tyto zprávy nelíbily, a proto povolal jednoho ze svých úředníků, který se mnou sepsal protokol, a já jsem tento protokol podepsal…

 

Z výpovědi svědka Laco Novomeského (L.N.)

… Slovenský buržoazní nacionalizmus, rozvracející jednotu dělnické třídy, má svoje kořeny již v dobách předmnichovské republiky, a to v činnosti skupiny DAV a působnosti časopisu téhož jména. Kolem roku 1924 a 1925 sdružila se skupina slovenských nacionalistů v časopise DAV pod přímým vedením dr.Clementise…

Působnost buržoazně nacionalistické skupiny DAV byla škodlivá už proto, že její členové, já, dr.Vladimír Clementis a jiní, zakrývali svoje nacionalistické cíle formálním členstvím v komunistické straně a revolučními frázemi…

Charakter… davistů vynikl nejvýrazněji v roce 1932 na t.zv. trenčanskoteplickém sjezdu mladé slovenské inteligence, když členové skupiny DAV, vedeni dr.Clementisem, vystoupili na tomto sjezdu v jednotné frontě s luďáckými autonomisty a separatisty a tím se dostali na stejnou nepřátelskou platformu…

Na podzim roku 1944 za slovenského národního povstání byl jsem spolu s Jánem Ursínym a podplukovníkem Veselem poslán Slovenskou národní radou do Londýna k prezidentovi Benešovi a tamní československé vládě. Při té příležitosti jsem se několikráte sešel s dr.Clementisem. Na těchto schůzkách jsme se podrobně radili o tom, jak budeme uplatňovat naše buržoazně nacionalistické cíle i v obnovené republice…

Po návratu dr.Clementise z Londýna v roce 1945 až do jeho odvolání z vlády scházel jsem se s ním i s dr.Husákem v Bratislavě na tajných frakčních poradách. Radili jsme se o nepřátelském postupu, jak uplatnit různé požadavky v duchu buržoazně nacionalistickém na rozličných zasedáních stranických orgánů, vlády atd. Na těchto poradách jsme zhodnocovali výsledky a domlouvali jsme se na postupu, jak prosazovat různé nacionalistické cíle do naší veřejnosti, v našich veřejných projevech i v působnosti úřadů, které nám byly svěřeny…

 

Z výpovědi svědka Dr.Ivana Horvátha

Byl jsem zatčen pro špionážní činnost, kterou jsem prováděl s francouzským generálním konsulem v Bratislavě, Étienem Manachem, se kterým mne seznámil koncem roku 1945 ve svém bytě v Praze dr.Vlado Clementis s tím, abych s ním spolupracoval…

Činnost slovenské nacionalistické skupiny řídil dr.Vlado Clementis. Dalšími členy byli dr.Okály, dr. Gustáv Husák, Ladislav Novomeský a j. Naší skupině se podařilo obsadit na Slovensku řadu důležitých politických úseků­…

Už před druhou světovou válkou soustředil kolem sobe Clementis slovenské intelektuály ve skupině, která se nazývala DAV… Za druhé světové války řídil jejich činnost Clementis cestou rozhlasových projevů, vysílaných londýnským rozhlasem BBC. Po světové válce byli jednotliví členové naší skupiny v bezprostředním styku s Clementisem, navštěvovali ho v Praze a radili se s ním, jak mají postupovat v zásadních otázkách týkajících se Slovenska…

… (skupina) usilovala oddělit a separovat vývoj na Slovensku od vývoje celostátního. Formy boje naší skupiny byly různé. Když se nám nepodařilo propašovat naše separatistické požadavky do ústavy, pracovali jsme pro jejich uskutečnění podvratnou cestou…

Na československém vyslanectví v Budapešti podporoval Clementis provádění činnosti, která škodila lidově demokratickému Maďarsku. Pomocí agenta Berecze byly získávány pomluvy a zprávy o situaci v Maďarsku, které můj podřízený, tiskový attaché dr.Jan Danko, zasílal důvěrnou cestou Clementisovi. Tyto zprávy sloužily ke kalení poměrů mezi oběma lidově demokratickým státy. Clementis dotoval k těmto účelům vyslance periodickými částkami po 100 000 Kčs. Které po výměně u maďarské Národní banky za forinty byly používány k zakupování špionážních zpráv. Agent Berecz, bývalý maďarský novinář, který byl speciálně získán pro tyto účely, dostával za tuto činnost měsíčně 2.000 forintů…

Začátkem roku 1949 navštívil jsem Clementise v Praze. Odevzdal jsem mu vzkaz Danka, že potřebuje další peníze na vyplácení agenta Berecze. Zároveň jsem mu odevzdal zalepenou obálku s písemnostmi od Berecze. Obsah mi nebyl znám. Clementis je přede mou neotevřel a řekl, že peníze pošle na moji adresu. V březnu 1949 přišlo na mou adresu 100 000 Kčs. Tyto peníze pocházely z jeho dispozičního fondu. Já jsem peníze odevzdal Dankovi, který je použil na další proplácení Berecze. Roku 1950 na podzim přišel ke mně Danko a říkal mi, že má u sebe obálku, obsahující americké dolary, které uschovává pro agenta Bercze. Z toho bylo zřejmé, že agent Berecz byl za svoji špionážní činnost placen též americkými dolary. Později mi Danko sdělil, že agent Berecz byl pro svoji protistátní činnost zatčen maďarskými bezpečnostními orgány. Ptal se mne tehdy, co má dělat s obálkou, a já jsem mu odpověděl, aby se rozhodl sám, jak chce. Co s obálkou udělal, není mi známo…

Vím, že Clementis na ministerstvu zahraničních věcí podporoval trockistickou činnost a prosazoval do vyšších funkcí dr. Vavro Hajdů; ten s pomocí Clementise dosáhl na ministerstvu zahraničních věcí vysoké funkce. V roce 1949 jsem mluvil s Clementisovým tajemníkem Florianem, který mi řekl, že Hajdů  za účelem ovládnutí ministerstva zahraničních věcí si vytvořil skupinu trockistů v čele s Dufkem, Brotanem, Rybárem a dalšími. Florian mi též říkal, že tímto bojem, který vede na jedné straně Hajdů s Dufkem a na druhé straně Borek, je celé ministerstvo zahraničních věcí rozeštván na dva tábory. Po tomto rozhovoru jsem vyhledal Clementise, kterému jsem vše sdělil. Clementis mi odpověděl, že Hajdů spolupracuje ve skupině. Ještě toho dne jsem hovořil s Hajdů, který mi řekl, že na ministerstvu si založí skupinu z lidí jemu oddaných, aby získal vliv…

Kontrarevolucionáři v prvé veřejné akci

Za dva měsíce po skončení procesu s protistátním spikleneckým centrem, vedeným R.Slánským, zemřel v rozmezí několika hodin J.V.Stalin a Kl.Gottwald.

Dne 6.3.1953 oznámily všechny deníky, že Josef Vissarionovič Stalin zemřel dne 5.3.1953 v 21,50 hod., to byl čtvrtek i okamžik začátku zrady socialismu, zrady, jakou dosud dějiny nepoznaly.

   Kdy se pučisté Malenkov, Berija, Chruščov, Molotov, Kaganovič, Bulganin, Vorošilov a Mikojan dohodli na zradě socialismu známo mně není, pravděpodobně tuto otázku neobjasní ani dějiny; na veřejnosti poprvé vystoupili následující den po smrti J.V.Stalina, v pátek 6.3.1953; na ten den svolali společnou schůzi pléna ÚV KSSS, rady ministrů SSSR a prezidia Nejvyššího sovětu SSSR; a je tu prvá otázka, prvá pochybnost: bylo možné jen během noci svolat a zajistit účast členů ÚV KSSS, rady ministrů SSSR a prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, kteří měli působiště i bydliště rozptýlené na jedné šestině světa? To možné nebylo, je nutno však dát za pravdu názoru, který tvrdí: všechny potřebné osoby bylo možno soustřeďovat na startovní čáru zrady již od prvních okamžiků Stalinovy choroby, nevhodné osoby bylo možno ponechat doma nebo na pracovišti a tak je z jednání vyloučit, schopnost usnášení přece za takových pohnutých podmínek nikdo nebude kontrolovat; mimo to, tak nesourodé shromáždění ani nebylo schopné vydávat své stanovisko za právoplatné usnesení(!) a přece si tyto tři orgány, naprosto na sobě nezávislé, samozvaně přisvojily právo rozhodovat společně a se spěchem o otázkách pučem vyvolaných; tak například: kde vzali členové prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, mezi nimi bezpartijní, právo účastnit se rozhodování a rozhodovat o závažných organizačních a kádrových otázkách vrcholného orgánu strany(?); kam se poděla v takovém závažném případě vedoucí úloha strany(?) a kam se poděla socialistická demokracie, když bylo přijato "doporučení", které nebylo politicky nebo jinak zdůvodněno(?), zde mám na mysli návrh zbavit N.M.Švernika funkce předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR a A.F.Gorkina zbavit funkce tajemníka prezidia Nejvyššího sovětu.

   Kromě toho, proč členové rady ministrů SSSR a členové pléna ÚV KSSS, kteří ve své absolutní většině nebyli členy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, ani členy Nejvyšší sovětu, jej "volbou" zcela organizačně a kádrově přestavěli, přesněji zcela rozvrátili vlastní orgán - radu ministrů SSSR, když to nebylo věcně nutné, neboť rada ministrů do té doby (jen do té doby!) plnila své úkoly velmi dobře; kromě toho, překotná organizační přestavba tohoto důležitého orgánu, dopředu, přímo bouřlivě signalizovala ukvapenost, při podrobnějším pohledu se i nezasvěcenému musel zjevit v takové přestavbě pučistický záměr, uvažujte se mnou nad rozsahem organizačních změn, které samozvaný shluk lidí, shluk orgánů zdůvodňoval takto:

   "… aby nedošlo k přerušení řízení činnosti státních orgánů, považuje Ústřední výbor KSSS, rada ministrů SSSR a prezidium Nejvyššího sovětu SSSR za nutné provést řadu opatření v organizaci vedení strany a státu."

   Narychlo a jen v zájmu puče provedené změny, spočívající ve vytváření velkých neřiditelných ministerstev, dopředu upozorňovaly, volaly: přestavěná rada ministrů SSSR nemůže zabezpečit spolehlivé centrální řízení(!); toto riziko pučisté rádi převzali, neboť právě jeho pomocí vyřadili z řízení ministry, kteří nedávali plnou záruku, že zradu puče přijmou; rozsah změn nám ukážou příklady z usnesení, svévolně shluknutých orgánů, tak na příklad: sloučením ministerstva automobilového a traktorového průmyslu, ministerstva strojírenství a výroby přístrojů, ministerstva pro výrobu zemědělských strojů a ministerstva pro výrobu obráběcích strojů, bylo vytvořeno ministerstvo strojírenství, sloučením ministerstva pro výrobu dopravních strojů, ministerstva loďařského průmyslu, ministerstva těžkého strojírenství a ministerstva pro výrobu stavebních a silničních strojů, bylo zřízeno ministerstvo dopravního a těžkého strojírenství; tak tomu bylo ve všech ostatních organizačních změnách rady ministrů SSSR.

   Kromě toho, pučisté v radě ministrů SSSR si usurpovali rozhodující postavení, to jim vyplynulo z textu usnesení, pro naší potřebu z něho vyjímám:

·         Jmenovat předsedou rady ministrů SSSR soudruha G.M.Malenkova.

·         Jmenovat prvními náměstky předsedy rady ministrů SSSR soudruhy: L.P.Beriju, V.M.Molotova, N.A.Bulganina, L.M.Kagano-viče.

·         Uznat za nutné, aby rada ministrů SSSR měla místo dvou orgánů – předsednictva a byra předsednictva, jeden orgán – předsednictvo rady ministrů SSSR.

·         Stanovit, že členy předsednictva rady ministrů SSSR jsou předseda rady ministrů a první náměstci předsedy rady ministrů SSSR.

·         Doporučit za předsedu prezidia Nejvyššího sovětu SSSR soudruha K.J.Vorošilova a zprostit této funkce soudruha N.M.Švernika.

   Zdá se, že bez titulní funkce ve vrcholném orgánu státního řízení z pučistů zůstal jen Chruščov a Mikojan; rozhodující i když nevinně znějící bod usnesení však ještě přijde.

   Kromě toho pučisté prosadili usnesení i o předsednictvu ÚV KSSS a tajemnicích ÚV KSSS,  nejdříve  zdůrazním: předsednictvo ÚV KSSS, zvolené po XIX.sjezdu KSSS, bylo 25ti členné, náhradníků předsednictva bylo jedenáct; a nyní citáty z pučistického usnesení:

"2. Pro větší operativnost ve vedení stanovit, aby předsednictvo mělo 10 členů a 4 náhradníky.

1. Uznat za nutné, aby Ústřední výbor KSSS měl místo dvou orgánů ÚV – předsednictva a byra předsednictva, jeden orgán – předsednictvo Ústředního výboru, jak určují stanovy strany.

3. Schválit toto složení předsednictva Ústředního výboru KSSS: Členové předsednictva ÚV KSSS: G.M.Malenkov, L.P.Berija, V.M.Molotov, K.J.Vorošilov, N.S.Chruščov, N.A.Bulganin, L.M.Kaganovič, A.I.Mikojan, M.Z.Saburov, M.G.Pervuchin… (dva posledně jmenovaní zcela určitě pučisty nebyli, nikdy tak nevystupovali, nebyli to ani politici, ale technokraté, bez kterých by se pučisté na začátku kariéry asi neobešli; kredit neoblomného si v mém pohledu zachoval však jen Saburov).

5. Uznat za nutné, aby se soudruh N.S.Chruščov soustředil na práci v Ústředním výboru KSSS, a proto ho zprostit funkce prvního tajemníka Moskevského výboru KSSS… (tady je nutno vidět vrchol puče(!).

7. Zprostit soudruhy Ponomarenka a Ignatova funkce tajemníků… a  soudruha Brežněva v souvislosti s jeho přechodem do funkce náčelníka politické správy ministerstva vojenského námořnictva"(?) (text usnesení dokazuje, že byl v předstihu připravován, když pučisté již v hodině smrti J.V.Stalina věděli kam přemístit Brežněva).

   Po XIX.sjezdu ÚV KSSS neměl tajemníky, ale sekretariát, ten sice tímto usnesením zrušen nebyl, ale usnesení zrušilo byro předsednictva, které po XIX.sjezdu neexistovalo; ale ani ten nejlepší zločin není dokonalý, chyba byla napravena dodatečným rozhodnutím, informovala o tom moskevská Pravda, když 21.3.1953 uvedla: "Plenární zasedání ÚV KSSS, které se konalo 14.3.1953, přijalo usnesení: 1. Vyhovět žádosti předsedy rady ministrů SSSR G.M.Malenkova a uvolnit ho z funkce tajemníka ÚV KSSS. (kterým nebyl, ani nemohl být); 2. Zvolit sekretariát ÚV KSSS v tomto složení: N.S.Chruščov, M.K.Suslov, P.N.Pospělov, N.N.Šatalin, S.D.Ignaťjev…"; zmatky na pokračování zřejmě vyrobil Chruščov, který k otázce úpravu vrcholných orgánů strany referoval na XIX.sjezdu KSSS!

Tak začínal novodobý revizionizmus, pučem a prošel, ale v rozporu se stanovami KSSS a právními předpisy – puč jinak nelze realizovat.

Klement Gottwald, vedoucí československé delegace, se vrátil z pohřbu J.V.Stalina do Prahy. Na ruzyňském letišti vykonal přehlídku čestné stráže pražské posádky. Rudé právo z 12.3.1953 o tom přineslo důkaz – fotografii, na které Gottwald rázným krokem kráčí kolem nastoupené jednotky a zdraví ji pravou rukou, přiloženou k okraji kožešinové pokrývky hlavy. Byl sluneční den. Nic nenasvědčovalo tomu, že by Gottwaldovi zbývalo jen několik hodin života. A přece!

                Československé deníky přinesly v sobotu 13.3.1953 zprávu, ve které se pravilo: "Prezident republiky soudruh Klement Gottwald onemocněl dne 12.3.1953 ráno prudkým zánětem plic a pohrudnice… Bylo nasazeno energické léčení, v němž se pokračuje." Zprávu podepsal kolektiv osmi lékařů. Dne l4.3.1953 Klement Gottwald skonal.

Časová shoda jeho smrti se smrtí J.V.Stalina, jakož i to, že oba zemřeli nenadále, bez předcházejícího těžšího předchorobí a byli pod stálou kontrolou lékařů, vyvolává podezření, hlasitě volající: pozor, zde nejde o náhodu!

Náš pan Biľak viděl tyto události zcela jinak, po svém; snad se do jeho stanoviska promítlo dětství plné tragiky; snad ho přemohl defétismus jiného původu; nevím; až celkový rozbor nám napoví vysvětlení s větším důrazem a my stejně příčinu jeho zrady nenajdeme s absolutní přesností. Nevadí, zde sledujeme především historické události a teprve v druhé řadě hledáme příčiny zrádných reakcí pana Biľaka, jednoho z přemnohých revizionistů, který se "propracoval" až mezi antikomunisty; teď jeho vzpomínky:

"Rok 1953 se pro nás, i pro mě osobně, zdál rokem katastrofálním. Umřel Stalin. Smrt Stalina se nám jevila jako v dávných dobách zatmění slunce pro ty, kteří nepoznali přírodní zákony. My jsme byli vychováni v duchu, jaký panoval v období druhé světové války a po jejím skončení. Stalin byl symbolem vítězství nad fašistickým Německem i osvobození naší vlasti. Byl jsem přesvědčen, že smrtí Stalina končí jedna historické epocha a neměl jsem představu, co přijde. Měl jsem strach, že dojde ke značným poruchám v životě společnosti. Krátce na to, jen co jsem se vrátil z pohřbu z Moskvy, onemocněl a zanedlouho zemřel i Klement Gottwald. Byla to velká rána nejen pro KSČ, ale pro celou naši veřejnost, pro naše národy a národnosti.

Stál jsem čestnou stráž ve Španělském sále u katafalku a za školu jsem byl vybrán jako delegát do smutečního průvodu. Ještě dnes vidím tisíce lidí, kteří přicházeli do Španělského sálu, prosté ženy, staré i mladé, kteří před katafalkem plakali, křižovali se i jiným způsobem projevovali svůj smutek.

Byly to velmi těžké dny v mém životě. Bylo nás hodně, kteří jsme si připadali jako siroty. Stále mi zněla v uších slova Klementa Gottwalda: Straně věřte, soudruzi! Vztahoval jsem si to na těžké chvíle osobního života, národa, strany, jednotlivce. Jak kráčet, komu věřit, s kým jít? Straně věřte, soudruzi! To nám dávalo jistotu a nebylo síly, která by mohla tuto jistotu oslabit."

A přece, vývoj započatý pučem v hodinách smrti Stalina, plodící moc zrady, strhl pana Biľaka a nakonec z něho udělal partajního šejdíře, jaký se i mezi revizionisty zjevuje v dějinách jen občas. Ani dnes, po zániku světového komunistického hnutí si pan Biľak nezformoval revoluční stanoviska, útočící na puč N.S.Chruščova, provedený v hodině smrti J.V.Stalina a raději politicky bloudí, hořekuje a sténá ještě ve vzpomínkách; po zradě, které se později postavil do čela, snad ani jinak reagovat nemůže; o pravdě tohoto odsudku zde přinesu dostatek důkazů – kdyby se důkazy nevnucovaly, neuvedl bych o odsudku tuto sporadickou zmínku bez důkazů.

Ihned po puči revizionisté začali s rehabilitací všech, kteří v minulosti vystoupili proti socialistické revoluci. Mezi prvými, již 3.dubna 1953, byli rehabilitováni lékaři, patřící do skupiny sionistické organizace Joint, jenž byla obviněna (a usvědčena?), že usilovala o zdraví a životy mužů, kteří se angažovali za věc socialismu; měla rehabilitace těchto lékařů spojitost s neočekávanou smrtí J.V.Stalina(?); kromě tohoto případu byla veřejnost seznámena i s rehabilitací Zoščenka a Achmatovové; jejich literární spisy po úpravách zaplavily trh i nabídku veřejných knihoven, v Československu samozřejmě také.  

Dne 10. července 1953 sovětské listy uveřejnily zprávu o zasedání ÚV KSSS, které vyslechlo referát, který z pověření předsednictva ÚV KSSS přednesl Malenkov. Týkal se protistranické a protistátní činnosti L.P.Beriji. Plénum ÚV KSSS se usneslo vyloučit jej z ÚV KSSS a z řad KSSS jako nepřítele komunistické strany a sovětského lidu.

Později bylo uvedeno, že průběh líčení plně potvrdil výsledky předběžného šetření, že obviněný Berija spolu se svými lidmi se dopustil vlastizrady a v zájmu cizího kapitálu založil zrádcovskou skupinu spiklenců, nepřátelskou sovětskému státu…

Dne 23.prosince 1953 byl vykonán rozsudek soudního tribunálu Nejvyššího soudu SSSR nad L.P.Berijou, a jeho šesti společníky, odsouzenými k nejvyššímu trestu – k trestu smrti zastřelením.

Jinak na povrchu šel život svou původní cestou; například 22.4.1954 byl v Rudém právu uveřejněn obsáhlý článek V.Krutiny – tajemníka ÚV KSČ o diktatuře proletariátu, Chruščov v každém svém projevu vzdával formální hold Stalinovi; například na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR, které se konalo 27.4.1954 řekl: "ÚV v čele s velkým pokračovatelem Leninova díla J.V.Stalinem, plníce Leninův odkaz, neustále upevňoval sovětský  stát a učinil z něho mohutnou socialistickou velmoc."

"Jak jsem zde již uvedl, ve dnech 21. až 24.dubna 1954 před trestním kolegiem Nejvyššího soudu československé republiky se konal proces s rozvratnou skupinou buržoazních nacionalistů, působících na Slovensku, kterou vedl Dr.Gustav Husák a kterou tvořili Ladislav Novomeský, Dr.Daniel Okáli, Dr.Ivan Horváth a Ladislav Holdoš.

Pučisté do XX.sjezdu KSSS třikrát jednali na zasedání pléna ÚV KSSS o zemědělství; tam vystoupili proti koncepci rozvoje zemědělství, jak ji stanovil XIX.sjezdu KSSS; ten ukládal rozvoj zemědělství orientovat intenzivním směrem – zvyšovat hektarové výnosy cestou zlepšené péče o půdu i závlahu a ne extenzivní cestou, tedy pěstováním zemědělských plodin na úhoru, či panenské půdě nebo v podmínkách klimaticky nevýhodných, jak bylo na návrh Chruščova, rozhodnuto na plenárních zasedáních ÚV KSSS.

Dne 26.5.1955, tedy ještě před XX.sjezdem KSSS, ihned jak byla převedeno sovětské zemědělství na proces postupné demontáže jeho socialistického charakteru, odjela do Jugoslávie reprezentativní skupina sovětských renegátů, vedená N.S.Chruščovem, aby na mezinárodním fóru zahájil dlouhodobou revizionistickou kampaň proti revolučním silám světa.

 

XX.sjezd KSSS – výron zrady

Na konci roku 1955 se revizionizmus zformoval natolik, že se svou platformou, zatím jemně zastřenou, mohl předstoupit před světovou veřejnost. Proto byl předčasně svolán XX.sjezd KSSS. Konal se na konci února roku 1956 a stal se prvým případem masového, ale zatím opatrnického útoku na podstatu revolučního učení marxizmu-leninizmu.

Kdybych ovládal sdělovací metodu pana Biľaka, orientovanou na city bez údajů věcné povahy, odbyl bych  charakteristiku XX.sjezdu KSSS slovy uvedenými v předcházejícím odstavci. To nedokážu, k tomu se nepřinutím; musím připojit jeho krátkou charakteristiku, ale ta nás, jako ty předcházející, zas na čas odvede od osoby pana Biľaka.

Tak předně: XX.sjezd KSSS měl dvě, v podstatě na sebe nenavazující části. V té prvé, oficiální, se kritika osoby J.V.Stalina nekonala. Tam byl N.S.Chruščovem dvakrát důrazně oceněn. V dobrém se o J,V.Stalinovi na XX.sjezdu KSSS zmínil ještě vedoucí delegace KS Číny, maršál Ču-Te a předseda Komunistické strany Francie M.Thorez. Dokonale zkoncipovaná režie XX.sjezdu KSSS dovolila jen A.I.Mikojanovi, aby zaútočil na J.V.Stalina. Svou úlohu splnil, ale jen za pomoci deformace nepodstatné části Stalinových Ekonomických problémů socializmu SSSR.

Pokud se na XX.sjezdu hovořilo o kultu osobnosti, pak to bylo jen v souvislosti s osobou L.P.Beriji. Kriticky se o minulosti vyjadřovali jen pučisté z hodiny smrti J.V.Stalina; vydatně jim pomáhala A.M.Pankratovová, historička vyhraněné bolševické koncepce, vyznávající a kopírující styl vyjadřovaní J.V.Stalina, která skončila v nejužším týmu N.S.Chruščova – ta hanobila sovětskou kulturní frontu. Jejich projevy byly ouverturou tajného projevu N.S.Chruščova, předneseného delegátům XX.sjezdu KSSS až po jeho oficiálním skončení.

Hlavní projev, přednesený N.S.Chruščovem na oficiálním zasedání XX.sjezdu KSSS byl souborem revizionizmu, ale neútočil v něm, jen své zrádcovské verze předstíral delegátům k víře. Hovořil v něm především o mírovém soužití dvou společenských systémů, o hmotné zainteresovanosti, o kolektivnosti vedení, o možnosti demokratického přechodu k socializmu. Pak se také konaly volby nového ústředního výboru. V nich se revizionizmus zajistil kádrově.

Smyslem tohoto pojednání není podat úplný a hluboký rozbor zrady XX.sjezdu KSSS, ale jen ukázat co všechno pan Biľak, hlavní ideolog reálného socializmu neviděl nebo vidět nechtěl. Přesto, zde přece jen na chvilku odskočím k V.I.Leninovi, který na toto téma, mimo mnoha jiných výroků, také uvedl:

"Uvidíme nehorázný teoretický nesmysl, jaká hloupost je ta běžná maloburžoazní představa o přechodu k socialismu 'přes demokracii vůbec'… Základem této chyby je předsudek, přejatý od buržoazie, o absolutním, nadtřídním obsahu 'demokracie' – to je základ této chyby. Ve skutečnosti však demokracie za diktatury proletariátu přechází v naprosto jinou fázi, třídní boj se dostává na mnohem vyšší stupeň a podřizuje si všechny a veškeré formy… Proletariát tím, že svrhne buržoazii, dělá nejrozhodnější krok k  odstranění tříd. K dovršení tohoto díla musí proletariát pokračovat ve svém třídním boji, využívat při tom aparátu státní moci a používat různých metod boje, vlivu, působení jak vůči svržené buržoazii, tak vůči kolísajícím maloburžoazii. (V.I.Lenin, Ekonomika a politika v epoše diktatury proletariátu, Spisy, sv.30, str.110 – 112)

Revizionizmus na oficiální části XX.sjezdu KSSS zazněl a promítl se i do jeho usnesení – mlýn bolševické orientace byl uveden do provozu; bez odkladů, hned v noci – po skončení XX.sjezdu KSSS N.S.Chruščov sešrotoval J.V.Stalina - pilíř bolševizmu.

V druhém kole XX.sjezdu KSSS, ve kterém přednášel N.S.Chruščov svůj tajný projev, byla bez slitování hanobena osoba J.V.Stalina; jiné téma do tajného projevu zařazeno nebylo. Tak by bylo možno charakterizovat jeho obsahovou náplň. Je však pravdou, N.S.Chruščov si v projevu výrazně přihříval svůj revizionizmus. Tak na příklad útokem na J.V.Stalina rehabilitoval zradu Titovu. To uvedl:

Na červencovém zasedání ÚV se podrobně projednávaly příčiny konfliktu s Jugoslavií. Při tom se konstatovala velmi nechvalná úloha Stalina. Vždyť v 'jugoslávském případu' nebylo takových otázek, které by se nedaly řešit cestou soudružského stranického projednání. Pro vznik tohoto 'případu'  neexistovaly vážné důvody a k roztržce s touto zemí nemuselo dojít. To ovšem neznamená, že jugoslávští vedoucí činitelé nebyli bez chyb čí nedostatků. Ale tyto chyby a nedostatky byly Stalinem nepředstavitelně zveličeny, což vedlo k roztržce vztahů se spřátelenou zemí. Vzpomínám na prvý den, kdy se začal uměle rozdmýchávat konflikt mezi Sovětským svazem a Jugoslávií. Když jsem přijel z Kyjeva do Moskvy, pozval mě Stalin a s poukazem na kopii dopisu, který byl krátce před tím odeslán Titovi, se mě zeptal: 'Četls to?' A aniž by čekal na odpověď řekl: 'Takhle pohnu malíčkem a bude po Titovi. Sletí…' Na tohle 'hýbání malíčkem' jsme draze doplatili. Toto prohlášení zrcadlilo Stalinův slavomam, vždyť on i takovým způsobem jednal: pohnu malíčkem – a zmizí Kosior, znovu pohnu malíčkem a zmizí Postyšev, Čubar a znovu pohnu malíčkem a zmizí Vozněsenskij, Kuzněcov a mnozí další. Jenže s Titem se to nestalo. Ať se Stalin snažil hýbat malíčkem a čímkoli sebevíc. Tito nesletěl. Proč? Proto, že ve sporu s jugoslávskými soudruhy stál za Titem stát, stál za ním lid, který prošel krvavou školou zápasu za svobodu a nezávislost, lid, který své vedoucí představitele podporoval."

Epizoda se Stalinovým malíčkem je nepravděpodobná. V knize K politickým procesům v Československu 1948–1954 – Dokumentace ÚV KSČ pro rehabilitaci 1968, zpracovanou Karlem Kaplanem, publikovanou Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, 1994, vydanou s  přispěním Grantové agentury ČR, reg.č. 404/93/1214 a Nadací Konrada Adenaura, je na str.18 a 19 uvedeno, že 14.července 1948 Stalin zaslal Gottwaldovi dopis, ve kterém mu sdělil: v Moskvě nepočítají v současné době s porážkou Titovy skupiny, na příštím sjezdu získá Tito většinu. Současně Stalin v dopise připomněl: je nyní třeba vyčkat, není pochyb o tom, že marxismus-leninismus v Jugoslávii v budoucnu zvítězí. Dopis byl uložen v archivu ÚV KSČ, f.O2/2. aj. ll7.

N.S.Chruščov bouřil: „Vidíte k čemu vedl Stalinův slavomam. Stalin úplně ztrácel smysl pro realitu, projevoval podezřívavost a povýšenectví ve vztahu nejen k jednotlivcům doma, ale i ve vztahu k celým stranám a zemím.

Nyní jsme se pozorně zorientovali v otázce Jugoslávie a našli jsme správné řešení, které schvalují národy Jugoslávie a Sovětského svazu, jakož i všichni pracující lidově demokratických zemí, pokrokoví lidé celého světa. Odstranění nenormálních vztahů s Jugoslávií bylo ukončeno v zájmu celého tábora socialismu, v zájmu upevnění míru na celém světě…"

N.S.Chruščov se odvolával na červencové plenární zasedání ÚV, kde, jak říkal, se projednávaly příčiny vzniku konfliktu s Jugoslávií. Při tom se měla objasnit velmi nechvalná Stalinova úloha…

Skutečně. V době od 4. do 12.července 1955 jednalo plenární zasedání ÚV KSSS. Mělo neobyčejně široký program. Mezi jiným plenární zasedání projednalo referát N.S.Chruščova o výsledcích sovětsko-jugoslávských jednáních. Usnesení z tohoto plenárního zasedání bylo tak rozsáhlé, že muselo být uveřejněno v Pravdě na pokračování. Ale k sovětsko-jugoslávskému jednání bylo lakonické. Říkalo jen.

„Plenární zasedání Ústředního výboru KSSS vyslechlo zprávu soudruha Chruščova o výsledcích jednání mezi vládními delegacemi Sovětského svazu socialistických republik a Federativní lidové republiky Jugoslávie.“ (KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plenárních zasedání ÚV, díl IV., NPL, 1964, str.95)

A více ani čárka. To dávalo možnost N.S.Chruščovovi „tajit" úlohu J.V.Stalina až do konce února 1956 – do XX.sjezdu KSSS. A to nejen v oblasti vztahů s Jugoslávií. Tím je usvědčen Molotov, Kaganovič, Malenkov, další a další, že N.S.Chruščova podporovali na začátku zrádné cesty. Když ničím jiným, tak tichým souhlasem. Mlčeli nejen o Jugoslávii, ale i o útocích N.S.Chruščova proti J.V.Stalinovi v době, kdy veřejný opor byl možný a měl velký předpoklad na úspěch.

V procesu s protistátním spikleneckým centrem, vedeným R.Slánským byla jasně demonstrována úloha Titovy politiky. Dnes, na příkladu zhroucení socializmu, například v Československu nebo v Sovětském svaz, případně v daleké Číně je jasně vidět, že to byl jediný prostředek likvidace moci proletariátu. V té souvislosti září mimořádný talent J.V.Stalina, který uměl specifikovat záludnou, protože skrytou politiku Tita. Dnes historie ukazuje genialitu J.V.Stalina a proradnost N.S.Chruščova ve zřejmém provedení.

Výsledek celkového pojetí XX.sjezdu KSSS se nechá charakterizovat: koncepce pro třídně nepevné byla stanovena; ti ji nepřehlédli a hned podle toho i jednali; v Československu se za několik dnů po XX.sjezdu KSSS projevili na II.sjezdu Československého svazu spisovatelů. Po stránce jeho režie XX.sjezdu KSSS: to byl vrcholný kousek zrady. Něco takového doposud v dějinách lidstva nebylo vyprojektováno, něco tak ohavného a tak rozsáhlého se doposud nepodařilo realizovat.

To nemělo uniknout pozornosti takové kapacitě, jakou byl budoucí neomylný ideolog reálného socializmu Československa, pan V.Biľak. Ale on si na XX.sjezd KSSS a jeho důsledky ve svých vzpomínkách zapomněl vzpomenout. Nedivme se, psal je v době kdy revizionizmus, kterému zasvětil své síly, odcházel ze světa. A on na tom měl svou nehynoucí zásluhu. S tím se nelze chlubit. To generace příštích komunistů nesmí přehlédnout!

 

Po XX.sjezdu KSSS

Americký státní tajemník J.F.Dulles nezvládl svou radost a o XX.sjezdu KSSS prohlásil, že je „výrazem amerického vítězství". Rudé právo to tak uvedlo. Byla to diplomatická chyba velkého rozsahu nebo výzva k akcím, ke kterým došlo a skutečně představovaly americké vítězství? Tak otevřeně se v diplomacii nehovoří. „Náš" tisk proti Dullesovi rozpoutal kampaň, ale zaměřenou proti jeho osobě, ne proti jeho výroku, který jsem teď zde uvedl. Ten už u nás opakován nebyl!

Ve výrazné úpravě byl v Rudém právu vytištěn článek Národy Jugoslávie vítají výsledky XX.sjezdu KSSS. Byly v něm uveřejněny části z projevu E.Kardelje, který přednesl na krajské konferenci Svazu komunistů Jugoslávie v Novém Sadu 29.února 1956. Z článku vyplynulo, že se o výsledcích XX.sjezdu vyjadřoval pochvalně; na závěr úvahy řekl:

„… můžeme už dnes s naprostou jistotou říci, že národy Jugoslávie a jugoslávští komunisté zvláště, zcela právem vítají výsledky XX.sjezdu, které jsou přínosem pro mír, přínosem pro další rozvoj socialismu a které přispívají k lepšímu vzájemnému porozumění o přátelské spolupráci mezi národy a socialistickými silami Jugoslávie a Sovětského svazu…"

Takové byly informace o XX.sjezdu KSSS. Velmi mnoho slávy, ještě více nadějí. Ale ani slovo o tajném zasedání delegátů XX.sjezdu KSSS, o tom, že kritika kultu osobnosti je kritikou J.V.Stalina, o tom, že J.V.Stalin byl zločinec, který bez politických, třídních nebo jiných důvodů, vhodných zřetele, jen v důsledku své osobní zvůle, zahubil nespočetnou řadu skvělých stranických kádrů. Hanebná hra XX.sjezdu KSSS byla po sjezdu reprizována v mnoha obměnách; ve všech podávala důkaz o pravdě J.F.Dullese. XX.sjezd KSSS byl výrazem amerického vítězství!

Dne 7.3.1956, desátý den po oficiálním skončení XX.sjezdu KSSS vyšel článek v Rudém právu, ve kterém se zrcadlil záblesk celé pravdy. Informoval o tom, že v krajských městech se konaly aktivy, na kterých referovali zástupci Ústředního výboru KSČ. Například A.Zápotocký v Liberci, Al.Čepička v Pardubi-cích. Byl to velmi dlouhý článek. Již v záhlaví o sobě říkal, že vykládá otázky, které byly uvedeny v přednesených referátech zástupců Ústředního výboru KSČ. Ke kultu Stalinovy osoby byl článek opravdu stručný. Říkal:

„K úloze Stalina je třeba říci několik zásadních slov. Je nutno vidět kladnou úlohu, kterou Stalin hrál v období po Leninově smrti, kdy obhajoval spolu s většinou strany a jinými Leninovými žáky leninismus v boji proti trockistům a jiným nepřátelům leninismu, kdy tvrdě odrážel pokusy nepřátel, kteří se snažili rozbít stranu a sovětský stát. Tento boj byl úspěšně dobojován a na tom má Stalin velké dějinné zásluhy. Avšak v pozdějším období své činnosti se Stalin dopustil řady chyb, v jeho práci se projevily nedostatky, jako například v principu kolektivního vedení, které se promítly do života strany a odrazily se i u nás."

Článek J.V.Stalinovi vyčítali chyby a nedostatky. O jeho zvůli, jak o ni hovořil N.S.Chruščov delegátům XX.sjezdu KSSS, neuvedl ani slovíčko.

Ze Stalinových nedostatků bylo jmenováno nedodržování zásady kolektivního vedení. Už jsem se v předcházejících částech tohoto pojednání o tom zmínil. Nyní jen dodám: V dokumentech, jenž zachycují výsledky jednání delegací stran mezinárodního komunistického hnutí z let 1957 a 1960, tato „zásada“ zapadla bez povzdechu. V nich se mluví již opět jen o demokratickém centralismu, proti kterému byla postavena. I v praxi chruščovismu byla neúnosná. Pod jejím vlivem se neobyčejně rozbujela osobní neodpovědnost. Musela zapadnout bez fanfár i když v praktickém životě mimořádně vyhovovala všem, kdož za všech okolností milovali nezodpovědnost. (Bylo nutno „předběhnout" čas, jehož posloupnost se snažím dodržet. Někdy, především když nabývá vrchu revizionizmus, musím přistoupit k tomuto manévru. Nerad, ale někdy musím). Nyní zpět k článku Rudého práva. Ten pokračoval:

„Je nutno zdůraznit, že se v této otázce nedáme mást pokřikem nepřátel. Je charakteristické, že buržoazie, která v minulosti tolik Stalinovi spílala, projevuje dnes pokryteckou starost o jeho památku, snaží se zamlčovat hluboký revoluční smysl boje proti kultu osobnosti, křičí, že Stalin je vymazáván z dějin, a snaží se zkreslit XX.sjezd tak, jako by šlo jen o Stalinovu osobu…" (A ono přes Stalinovu osobu šlo o všechno – o podstatu socialismu a osud stamilionů).

„Jaké závěry vyplývají z kritiku kultu osobnosti pro naší práci?" Ptalo se Rudé právo. A hned také odpovědělo, a to tak že se opravdu na XX.sjezdu KSSS nejedlo jen o Stalina. Ale o celou dosavadní politiku. Duch článku říkal: „Všechno musí být přepracováno, vše se musí změnit ve smyslu nových pohledů; ze všeho musí být vymýcen duch revoluce, důrazně připomínající osobu J.V.Stalina. Konkrétní řeč článku byla opatrnější, a to:

„Je třeba říci, že ÚV naší strany podnikl již před X.sjezdem KSČ kroky k posílení kolektivního vedení, odsoudil kult osob, a zaměřil stranickou propagandu k osvětlování rozhodující úlohy mas v dějinách, k boji proti kultu osobnosti.

Nelze podcenit značný vliv nesprávné praxe historických, literárních, propagandistických článků a brožur, literárních a uměleckých děl, jež jsou proniknuty kultem osobnosti a již zanechaly stopy v  myšlení lidu. Proto je nutno dovést boj proti přežitkům kultu osobnosti zásadním způsobem až do konce. Cesta k tomu je uplatňovat nesmiřitelný zápas proti kultu osobnosti od shora až dolů, od ÚV až do ZO, upevňovat úlohu ÚV jako vedoucího orgánu strany a centra strany, a státní činnosti v naší zemi, jež řeší jako soustavně pracující orgán kolektivně všechny nejzávažnější otázky strany a státu…"

Tak přece jen vymýtit všechno stalinské, všechno socialistické, všechno co se v minulosti projevilo jako úspěšné, potřebné. A tak to také bylo. Sice „nové" se prosazovalo postupně, sotva znatelně, ale prosazovalo. Až přišla hodina pravdy a celý „systém" nového se rozpadl naráz, bez hluku, jako domeček z karet. A hlavní aktéři neztratili nic. Většina jich přešla do podnikatelské sféry a lid, o kterém v rozporu z poznatky leninizmu hovořili jako o aktéru dějin, na ně opět pracuje. Změna je v tom, že jeho podřízenost je hlubší, bolestivější, že již neživí jen „vlastní" revizionisty, ale buržoazii celého světa.

Do této kapitoly patří i zmínka o Německé demokratické republice, Polsku, Maďarsku a Číně. Události, ke kterým tak došlo, jsou pádným a nevyvratitelným důkazem o strašné zradě XX.sjezdu KSSS.

Během XX.sjezdu KSSS zasedaly delegace pěti komunistických stran. A sice: sovětská, polská, italská, bulharská a finská – ty, které v roce 1938 tvořily „polskou komisi" a které v ní daly podnět k závěrům Kominterny: rozpustit Komunistickou stranu Polska, a to proto, že se dostala do rukou zrádců.

Delegace pěti komunistických stran publikovaly své Prohlášení… Uvedly v něm, že rozhodnutí Kominterny v roce 1938 bylo nesprávné, nespravedlivé a nedůvodné. Tedy už ne rehabilitace zrádných jednotlivců, ale celé strany.

Vedoucí polské delegace, první tajemník ÚV Polské sjednocené dělnické strany Boleslav Bierut, se však živý z XX.sjezdu KSSS do vlasti nevrátil. V Moskvě prý nastydl, dostal chřipku, 1.3.1956 infarkt a 12.3.31956 zemřel. Zde mají historici ještě mnoho práce.

Potom měl v Polsku vývoj rychlý spád. Nástupce B.Bieruta, Edvard Ochab, zvolený na VI.plenárním zasedání ÚV PSDS dne 20.3.1956, již v dubnu 1956 oznámil propuštění W.Gomulky a dalších z vězení, kam byli odsouzeni za činnost proti socialistickému Polsku. Jejich politická rehabilitace byla zatím nemožná, lidem nepřijatelná. Proto E.Ochab prohlásil, že kritika jejich ideologických chyb zůstává v platnosti i nadále.

To byl signál pro protisocialistické síly. Začaly organizovat demonstrace a stávky. Ty vústily ve známé poznaňské události. Na nich bylo krveprolití, padaly životy.

Dne 19.10.1956 přiletěli do Varšavy: N.S.Chruščov, A.I.Mikojan, L.M.Kaganovič a V.M.Molotov. Za dva dny, tj. 21.10.1956, byl pod jejich „iniciativou" W.Gomulka zvolen prvým tajemníkem ÚV PSDS!

Vážná politická krize, která po XX.sjezdu KSSS zasáhla Polsko, vyústila zatím jen v orientaci na Titův „socialismus". Masy totiž i přes všechnu aktivitu pravice a kléru, zůstaly socialisticky orientované. Potvrdily to volby do polského Sejmu, konané 20.ledna 1957. Kandidátku Fronty národní jednoty zvolilo 98,4procent hlasů. Při tom se voleb zúčastnilo 94,14procent oprávněných voličů. Úplná likvidace socialismu v Polsku nebyla však stažena z poltického programu N.S.Chruščova a W.Gomulky. Nevzdali se svého záměru. I přes závazek k voličům, přikročili k promyšlenému postupu při destrukci socialismu a brzy překonali stav v Jugoslávii. Gomulka pod tajnou patronací N.S.Chruščova, zlikvidoval jednotnou mládežnickou organizaci, změnil vztah strany k soukromému podnikání, zřídil „Rady pracujících", úplně zlikvidoval zemědělské družstevnictví, pevně spojil Polsko s kapitalistickou ekonomikou. Již v červnu 1957 byla ve Washingtonu podepsána polsko – americká hospodářská smlouva, podle které USA měly poskytnout Polsku úvěr na nákup zemědělských produktů a drobného zařízení. Smlouva byla několikrát rozšířena a různě modifikována. W.Gomulka ještě v roce 1957 spoutal Polsko úvěrem i s Francií.

Pod patronací N.S.Chruščova – přesněji: pod patronací sovětského revizionizmu - šel W.Gomulka neochvějně a velmi energicky pro další důkazy o tom, že byl důvodně trestán za úklady proti socialismu v Polsku a že byl rehabilitován nedůvodně, a to pod vlivem vítězství revizionizmu na XX.sjezdu KSSS.

Dramatický vývoj byl v Maďarsku. Tam mrtvé nikdo nedokázal spočítat, hrůzu, která na lid dopadla, nikdo nedokázal vyjádřit.

Mátyás Rákosi, harcovník maďarského proletariátu, se narodil v roce 1892, studoval na budapešťském gymnáziu i na Východní akademii finančnictví; v letech 1912 – 1913 působil v Hamburku a Londýně jako stipendista, jenž měl za úkol seznámit se s německým a britským dělnickým hnutím. Za první světové války byl poslán na frontu, v roce 1915 padl do zajetí, kde se seznámil s ruskými revolucionáři, ti mu umožnili studium Leninova díla; v období po brestlitevském míru se osobně poznal s V.I.Leninem, ten jej připomněl ve svém projevu na XI.sjezdu KSR(b), který se konal na přelomu března a dubna 1922, krátkou poznámkou a to v místě, kde hovořil o organizaci ústupu – (viz Spisy V.I.Lenina, sv.34, str.366), byl za svého revolučního života lidovým komisařem ve vládě Maďarské republiky rad, v Maďarsku byl uvězněn na osm a půl roku, potom na doživotí. Byl předním činitelem Komunistické internacionály. Ale po smrti Stalina byl tento Rákosi  ve funkci prvního tajemníka Maďarské dělnické strany kritizován. Ostře se mu vytýkalo, že jeho činnost ve straně byla poznamenána metodami kultu osobnosti. Pod tlakem kritiky se své funkce v červenci 1956 vzdal a odjel do Sovětského svazu, kde žil v ústraní. Přesto byl v roce 1962 ze strany vyloučen.

Jeho nástupce Ernö Gerö, podle dostupných pramenů nebyl v dalším období schopen realizovat linii, která odpovídala potřebám a podmínkám země. (Pravděpodobně se nedal do služeb revizionizmu – byl to revolucionář srdcem i činu; proto také byl pronásledován, vězněn i žil v emigraci – krátkou dobu také v Československu) Po kontrarevolučních událostech, na podzim roku 1956, byl zbaven všech funkcí a vyloučen ze strany. Odjel do Sovětského svazu. Se svou rodinou tam žil do roku 1961. Poté se vrátil do vlasti a neúčastnil se veřejného života.

Naproti osudu M.Rákosiho, se úplně jinak vyvíjel život a funkční zařazení těch, kteří byli pravomocně odsouzeni před smrtí J.V.Stalina. Tak například:

Před konáním XX.sjezdu KSSS, v roce 1955, byl rehabilitován Gyula Kállai, který ve funkci ministra zahraničních věcí Maďarska, byl v roce 1951 odsouzen za kontrarevoluční činnost. Po roce 1956 věrně sloužil revizionizmu ve velmi vysokých funkcích.

V roce 1954 byla rehabilitovaná Anna Kéthlyová, která byla v roce 1950 odsouzena za protistátní činnost k 15 letům vězení. Za kontrarevoluce se stala předsedkyní nově vytvořené sociálně demokratické strany a postavila se za kontrarevoluci. Ve vládě Imre Nagye zastávala funkci státního ministra. V listopadu 1956 odjela do Vídně na zasedání Výboru Socialistické internacionály. Do Maďarska se nevrátila. Odjela do New Yorku, kde se dala do služeb emigrace. Jejího antikomunistického postoje využily západní mocnosti při protimaďarské kampani, rozpoutané v OSN. V roce 1957 se Kéthklyová stala předsedkyní organizace sociálně demokratických emigrantů.

„Zářící" příklad divokého kádrového avanturismu budu demonstrovat na osobě Imre Nagyho. Ten svojí politickou kariéru začínal jako sociální demokrat. Později, pod vlivem světového vývoje, se orientoval revolučně. Za války v Moskvě byl šéfredaktorem vysílání stanice Kossuth. V první koaliční vládě Maďarska zastával funkci ministra zemědělství, krátkou dobu byl ministrem vnitra. V roce 1947 byl zvolen předsedou národního shromáždění. Ale pro rozpory s vedením strany odešel z politických funkcí a převzal katedru politické ekonomie na budapešťské univerzitě. Potom znovu vstoupil do politického života. V červenci 1953 se stal ministerským předsedou – místo M.Rákosiho. Ale v roce 1955 byla jeho činnost ostře kritizována a byl zbaven všech funkcí a když kritiku odmítl, byl vyloučen ze strany. Byl tu urputný boj. Pozice N.S.Chruščova nebyla v něm pevná. Ale politická moc má strašnou sílu. V říjnu 1956 byl I.Nagy rehabilitován. Po vypuknutí kontrarevoluce převzal funkci předsedy vlády, v níž se projevil v úplné nahotě; vypověděl Varšavskou smlouvu, vyhlásil neutralitu Maďarska a odvolal se k OSN. V roce 1948 byl odsouzen k trestu smrti a popraven.

Revizionista N.S.Chruščov si ve věci osudu socialismu v Maďarsku zahrával tak „důkladně", až se mu vývoj situace vymkl z rukou a on svůj politický zápas tam zcela politicky prohrál. Důsledky byly strašné. Krvavé a strašné. Tanky nic nevyřešily!

A ještě jeden kádrový příklad s hmatatelnými důsledky XX.sjezdu KSSS – János Kádár. V roce 1951 byl pravomocně odsouzen. Krátce po smrti J.V.Stalina, v roce 1954, byl rehabilitován. A když se kontrarevoluce vybouřila v nejvyšších funkcích, vedl spolehlivě maďarské revizionisty a s nimi kousek po kousku decimoval socialismus až k jeho úplnému zániku. Rumunské iredentistické síly měly v roce 1989 dostatek maďarské podpory, která vyústila v ozbrojené maďarské útoky na „rumunský socialismus".

Nyní dám slovo V.M.Molotovovi, ten uvedl:

„Po Stalinovi se pokoušeli naši politiku zvrátit. Berija projevoval aktivitu ve vztahu k Německu… Požadoval, abychom neusilovali o socialismus v Německé demokratické republice. Tady se neukázal v dobrém světle… V roce 1953 začaly přicházet zprávy o tom, že v NDR není klidná situace… Byl tam Ulbricht a další předáci… prováděli politiku urychleného útoku na kapitalistické živly, což bylo nesprávné…"

Bylo by podivné, kdyby o ideovém rozložení vedoucích politických představitelů KSSS nevěděla buržoazie; bylo by nepochopitelné, kdyby tento politický rozklad nevyužila v NDR, v nejslabším a nejsložitějším místě výstavby socialismu. Proto tam byly nepokoje. Urychlená socializace, prováděná Ulbrichtem, to bylo jen povrchní a proto i nepřesné vyhodnocení příčin nepokojů; ty musí někdo organizovat. Slevit z tempa socializace, to znamená nastoupit cestu k záhubě. To co uvádím však neznamená, že tvrdím: strana se může odtrhnout od mas, ztratit s lidem kontakt, zanedbat politickou práci v masách, dovolit, aby s lidem manipulovala buržoazie.

Zachvěl se i lidový režim v daleké Číně. Světové buržoazii se zde naskytla velká příležitost. Vedení Komunistické strany Číny bylo v tu dobu rozvrácené; bezprostředně po XX.sjezdu KSSS v něm měla více sil skupina orientovaná na revizionizmus N.S.Chruščova. Síla vlivu Mao Ce-tunga však ustálila revoluční orientaci komunistické strany, ohrožení socialistické výstavby Číny bylo zakrátko zlikvidováno.

 

II.sjezd svazu spisovatelů, prvý plod XX.sjezdu KSSS v Československu

                Po XX.sjezdu KSSS byl v Československu v podstatě jen jeden a to kuloárový otřes. Došlo k němu na II.sjezdu Svazu československých spisovatelů. Ten zasedl k jednání do lavic tehdejšího Národního shromáždění, v neděli dne 22.dubna 1956, v 15,OO hod.

     Sjezdu se zúčastnili jako oficiální hosté nejvyššího stupně důležitosti: prezident republiky a spisovatel Antonín Zápotocký, předseda Národního shromáždění Zdeněk Fierlinger, náměstek předsedy vlády Václav Kopecký a tajemník ÚV KSČ pro řízení kultury Jiří Hendrych.

     Ústřední výbor Komunistické strany Československa zaslal sjezdu dopis, který přečetl Ant.Zápotocký. Pravilo se v něm, mimo jiné: "XX.sjezd KSSS s velkou smělostí ukázal na neblahé důsledky panujícího kultu osobnosti, aby s tím větším rozhodnutím a důsledností byly obnoveny a dále rozvíjeny leninské principy stranického života… To uvolňuje netušené tvůrčí síly lidu, posiluje jeho vědomí odpovědnosti za chod události, rozvíjí kritiku a sebekritiku a vede k ještě hlubší demokratizaci…"

Přesně jak to potřeboval maloburžoazní element, zahalený do hávu literáta. Historie ukázala, že ani jeden z předpokládaných atributů se nenaplnil. Tvůrčí síla lidu upadala, až zcela zanikla, odpovědnost za chod událostí nikdo potom nezajišťoval, tím méně byla upevňována odpovědnost prostého lidu, socialismus mohl být a proto také byl na veřejnosti urážen i zesměšňován, ale slovo se nesmělo dotknout osob vysoko postavených – buržoazie umí vládnout, proto za kapitalismu je tomu zcela naopak. Kritika a sebekritika, tolik za života Stalina zdůrazňovaná, úplně zanikla, byla nežádoucí, trestalo se za ní(!), jak jsem sám poznal. Demokratizace byla, jako v každé sociálně polarizované společnosti, jen pro některé vrstvy.

V předvečer zahájení II.sjezdu SČSS, dne 21.4.1956, přinesly Literární noviny zdravici s kresbou K.Svolinského a s článkem Co chceme. Hned v úvodním odstavečku článek vkládal do pravomoci spisovatelů výsadu, opravňující je k nejvlastnějšímu poslání – promlouvat k srdcím lidí, odpovídat na nejpalčivější otázky a léčit současnost a věštit budoucnost. Nezapomněl si postěžovat: revoluční poslání literatury v naší společnosti bylo potlačováno v souvislosti se známými událostmi v Sovětském svazu i u nás. Aniž by byla uvedena specifikace "známých událostí", šel článek hned na podstatu problému a prohlásil, že literatura mnohdy ztrácela funkci samostatné (to slovo bylo vytištěno proloženě) výzvědnice a objevitelky pravdy o společnosti a o lidech. Tato slova článek neříkal jen tak – do větru. Na podporu svého tvrzení se dovolával citátu, vytrženého z kontextu díla zakladatele socialistického realismu, Maxima Gorkého: "… svatá je pouze nespokojenost člověka se sebou samým a jeho touha být lepším, než je; svatá je jeho nenávist ke všemu životnímu haraburdí, jež on sám vytvořil; svatá je jeho touha zničit na zemi závist, zištnost, nemoci, války a všechna nepřátelství mezi lidmi; svatá je jeho práce."

A po jedné větě, řekl bych po krátkém oddechu, se článek znovu ponořil do žhavého problému dubna 1956 a filozofoval nad otázkou vztahu politiky a umění. I když připustil existenci rozdílných názorů, tak rezolutně otázku uzavřel: "… nelze o nutném vztahu těchto sfér pochybovat. Pochybovat je však nutno, zda tento vztah byl a je v pořádku."

To byl jeden z několika startovních můstků protisocialistických nájezdů. Zde pro potřebu ilustrace uvedu vyjádření jednoho "z povolaných", vůdčí osobnost spisovatelů té doby, literárního a divadelního kritika, publicistu, šéfredaktora měsíčníku Plamen, šéfredaktora Tvorby, poslance České národní rady a politika mimořádně nadaného revizionizmem, pana Jiří Hájka. V Čechách popularizoval Adolfa Hitlera. Přeložil, okomentoval a v nakladatelství Dialog v roce 1993 nechal vydat jeho Mein Kampf. V knize vzpomínek Už jdeme po ulici (Mladá fronta, 1976) J.Hájek napsal charakteristiku II.sjezdu CČSS: "Představa, že odhalení XX.sjezdu dala vlastně za pravdu po dvaceti letech trockismu a všem nepřátelům Sovětského svazu… je nesmyslná." Historie však prokázala Hájkovu "nesmyslnou" představu jako skutečnost a to přesto, že trockisté pravdu neměli. To jen XX.sjezd KSSS jim ji dal. A tento erudovaný literát a politik, v jiné své knize, Mýtus a realita ledna 1968, charakterizoval II.sjezd československých spisovatelů: "Většina českých a slovenských spisovatelů, komunistů i bezpartijních, vyslovila na sjezdu přesvědčení, že zásadní politické změny, směřující k překonaní společenských deformací období tak zvaného kultu osobnosti, mohou být uskutečněny jen komunistickou stranou samotnou a z její vůdčí iniciativy. Izolován zůstal názor, který vyslovil básník Jaroslav Seifert; jen on v podstatě ztotožňoval společenské deformace z první poloviny padesátých let s podstatou komunismu. Tyto akcenty jeho projevu bylo ovšem v dané chvíli možno vysvětlit, i když ne ospravedlnit atmosférou hlubokého otřesu a vzrušení, s nímž na odhalení XX.sjezdu reagovala většina tvůrčí inteligence. Pod vlivem Kopeckého, který byl do jisté míry korigován jen Ant.Zápotockým, byl však Seifertův projev prohlášen ze politickou platformu celého spisovatelského sjezdu."

Pěkná a nerozluštitelná motanice pojmů. Pod jejím příkrovem bylo možné útočit na socializmus ze všech stran. Toho také buržoazie plně využívala. (O tom až v další stati)

 

Nedočkavá buržoazie v nástupu

XX.sjezd KSSS pokládal N.S.Chruščov za své vítězství, které musí využít k dosažení absolutní moci nad vším a nad všemi. Proto se musel zbavit svých nejvěrnějších, pučistů z hodiny smrti J.V.Stalina.

Světový kapitál, ne bezdůvodně, zase pokládal XX.sjezd KSSS za své vítězství a počítal, že otřesy, které způsobil v mezinárodním komunistickém hnutí a v zemích socialistického tábora, kde se aktivizovala reakce, bude možno využít k brzké a úplné porážce socialismu. A to především v Maďarsku a v Polsku. Tam síly socialismu byly v důsledku zpožďujícího se ekonomického vývoje slabé a buržoazie tam měla silné zálohy.

Opožděný vojenský zásah Sovětského svazu v Budapešti v roce 1956 sice významnou měrou snížil oběti kontrarevoluce, ale politicky situaci nevyřešil, naopak, buržoazie ho dovedně využívala po dlouhou dobu k soustředěným útoků proti SSSR. Posloužila jim k tomu především tribuna OSN i diplomatický nátlak. Prostředky hromadného působení využívala k diskreditace tehdejšího vedení Sovětského svazu i celého mezinárodního komunistického hnutí, jeho ideologie především. Podařilo se ji nejen oslabit jednotu mezinárodního komunistického hnutí, ale výrazným způsobem zhoršit podmínky pro jeho úspěšnou práci v masách.

V Maďarsku v roce 1957 docházelo postupně k relativnímu uklidnění, ale v Polsku se reakční síly rozjížděly do stále nových aktivit. Proti socialismu tam vystupovali novináři, spisovatelé, církev i chuligánu. Polská sjednocená dělnická strana byla rozvrácená, neschopná aktivního, natož úspěšného odporu.

V říjnu 1957 se konalo X.plenární zasedání PSDS, na kterém měl projev W.Gomulka. Uvedl, že ve straně je soustavně porušována akční jednota, což pramení z ideologického zmatku. To byla pravda, kterou si však W.Gomulka upravil pro svou potřebu. Stačila mu „maličkost" – závěry XX.sjezdu. O ně se opřel, když řekl: „…tento zmatek byl zanesen do strany různými revizionisty a likvidátory v době, kdy strana společně s celým mezinárodním dělnickým hnutím napravovala chyby, jichž se sama dopustila v minulosti." Zde je to zřejmé, zde je mé tvrzení okolkováno: XX.sjezd KSSS byl základním kamenem Gomulkova (později nejen jeho) titovského antikomunizmu.

Vývoj mezinárodní situace po XX.sjezdu KSSS, charakterizovaný ozbrojeným bojem proti socializmu v Maďarsku a Polsku a politickými akcemi buržoazních elementů v Německé demokratické republice, v Čína a v Československu, se projevil jako produkt nedočkavosti buržoazie a znemožnil, to je třeba s plnou vážností zdůraznit, realizaci původního Chruščovova záměru: V tichosti převést socialistické země na „vývoj" ke kapitalismu a při tom ponechat moc v rukou stávajících „socialistických" vůdců. Druhou, tentokrát globální Jugoslávii nebylo možno za dramatických politických událostí v Německé demokratické republice, Maďarsku, Polsku a v Číně realizovat. To bylo vyloučeno. Pokračovala proto konfrontace doprovázená postupnou, mírnou, sotva znatelnou zradou, postupným vývojem k nové kvalitě, ke starému kapitalismu! Proces byl řízen tak, aby závěrečný třesk dal možnost „socialistickým" vůdcům, především však „socialistickým" hospodářským řídícím pracovníkům účast na uchvácení omezené hospodářské moci.

Po pravdě, na podporu svého tvrzení nemám po ruce důkazy právní síly. Ale disponuji několika přesvědčivými, zatím ničím nepřekonatelnými indiciemi. Uvedu zde dvě:

Za prvé. Politické vědomí mas, a to nejen v zemích vedených SSSR, bylo jasně na straně socialismu. Politicky bylo vyloučeno provést mocenský majetkový převrat. To by masy nepřijaly. Bylo jen možné realizovat postupný, sotva znatelný převod socialistického hospodářství do rukou buržoazie. A to jen pod příkrovem demagogie, používající socialistická, filantropická a pacifická hesla. Opakovat Jugoslávii v globálním rozsahu – to bylo nerealistické. Rok 1968 v Československu to potvrzuje!

Za druhé. Máme k dispozici důkazy jakou důležitost N.S.Chruščov přikládal „normalizaci" vztahů s Jugoslávii.  To v době, kdy Jugoslávie byla fakticky plně, jak politicky, tak i ekonomicky, zapojena do sféry vlivu kapitalismu. A to byla skulina, kterou, za klidných politických poměrů bylo možno do kapitalistické ekonomie politiky zavléci ekonomiku i politiku zemí sovětského tábora. Když rodící se politická pohoda mezi kapitalismem a socialismem, hlásaná XX.sjezdem KSSS byla na padrť rozvrácena třídními bouřemi v NDR, Polsku, Maďarsku a Číně, nebylo možno realizovat jugoslávskou cestu. Proto na sovětské straně zanikla náruživá hra s láskou a partnerstvím k „bratrské" Jugoslávii. Je možné, že zde uváděné směry a cíle politiky sovětského revizionizmu se nikdy nestaly písemným ujednáním diplomatů. Toho nebylo třeba, jasně a přirozeně vyplynuly z revizionizmu XX.sjezdu KSSS!

 

Štěpení pučistů z hodiny smrti J.V.Stalina

Stav, který nastal po XX.sjezdu KSSS, rmoutil všechny prosté komunisty. A do této situace udeřila na začátku července 1957 zpráva o tom, že plenární zasedání ÚV KSSS, které rokovalo od 22. až do 29.června 1957, tedy celých osm dnů, jednalo o protistranické skupině G.M.Malenkova, L.M.Kaganoviče a V.M.Molotova, že je vyloučilo z řad členů předsednictva ÚV a členů ÚV KSSS, že D.T.Šepilova zbavilo funkce tajemníka ÚV KSSS, vyloučilo jej z řad kandidátů předsednictva a členů ÚV KSSS.

Usnesení se hned v prvém odstavci zlobilo a vytýkalo odsouzencům, že v době, kdy strana pod vedením Ústředního výboru a za podpory všeho lidu uskutečňuje obrovské dílo, aby splnila historické usnesení XX.sjezdu KSSS, směřující k co nejrychlejšímu rozvoji národního hospodářství a neustálému zvyšování životní úrovně všeho lidu, k obnově leninských norem vnitrostranického života, k likvidaci porušování revoluční zákonnosti, k rozšíření spojení strany s masami, k rozvoji sovětské demokracie, k upevnění družby sovětských národů… Ne, dál již nemám sílu pokračovat!

Formalismus tohoto ražení pokračoval ještě v dlouhém odstavci a já se vzdal. Nemám sílu přemáhat svou nechuť, svůj odpor k záplavě slov, vyprodukovaných jen proto, abychom jako prostí lidé nikdy nepoznali co vlastně soudruzi konkrétně provedli nebo dokonce snad i spáchali. Tak tedy v dalším „jen" formalismus nutný k tomu, abychom vůbec pochopili a čem byla na plenárním zasedání ÚV KSSS vlastně řeč.

Usnesení delikventům vytýkalo, že se pokoušeli pracovat proti leninskému kurzu mírového soužití mezi státy s rozdílným společenským zřízením, proti zmírňování mezinárodního napětí a proti navazování přátelských vztahů mezi SSSR a všemi národy světa.

Usnesení pokračovalo tvrzením, že členové právě demaskované skupiny byli proti rozšiřování práv svazových republik v hospodářské a kulturní výstavbě a zákonodárství, jakož i proti zvyšování úlohy místních sovětů při řešení těchto úkolů.

V usnesení se dočteme, že protistranická skupina nejenom nechápala opatření proti byrokratismu a za snížení stavu nabubřelého státního aparátu, ale kladla mu odpor. Ve všech těchto otázkách měli členové skupiny vystupovat proti leninské zásadě demokratického centralismu. A co leninská zásada kolektivního vedení? O ní nebyla v usnesení ani zmínka!

Usnesení tvrdilo, že skupina kladla houževnatý odpor tak důležitému opatření, jako je reorganizace řízení průmyslu, vytvoření národohospodářských rad v ekonomických oblastech a pokoušela se toto usnesení zmařit.

V dalším usnesení kritizovalo skupinu za to, že nepochopila celý soubor opatření na zdokonalení sovětského zemědělství. (Všechny okruhy zemědělských novinek v provedené N.S.Chruščova jsou v usnesení vyjmenovány). Jen V.M.Molotovovi bylo konkrétně vytýkáno:

„Nelze považovat za náhodu, že člen skupiny soudruh Molotov projevil konzervativnost a zkostnatělost a nejen nepochopil nutnost obdělat ladem ležící půdu, ale stavěl se proti akci obdělání 35 milionů hektarů ladem ležící půdy, kterážto akce nabyla v hospodářství naší země obrovského významu."

Potom usnesení uvádělo, že soudruzi Malenkov, Kaganovič a Molotov se houževnatě stavěli na odpor proti opatření, která prováděl Ústřední výbor a prý i celá strana, k odstranění porušování revoluční zákonnosti.

Usnesení uvádělo: „V zahraniční politice tato skupina, zvláště soudruh Molotov, projevovala zkostnatělost a všemožně mařila uskutečňování naléhavých opatření, jež měla zmírnit napětí a upevnit mír na celém světě." Která naléhavá opatření? Ne, to usnesení nezveřejnilo!

„Soudruh Molotov", podle usnesení, „po dlouhou dobu jako ministr zahraničních věcí nejen nepodnikal v rámci ministerstva zahraničních věcí žádná opatření ke zlepšení vztahů SSSR s Jugoslávií, ale mnohokrát se postavil proti opatření, jež provádělo předsednictvo ÚV pro zlepšení vztahů s Jugoslávií." (Pane, ta Jugoslávie, to byla otázka!)

A nyní pozor! První konkrétní zmínka a hned vyvolává napětí. Usnesení totiž tuto otázku ještě dále rozvádí slovy: „Nesprávné stanovisko soudruha Molotova v jugoslávské otázce jednomyslně odsoudilo plenární zasedání ÚV KSSS v červenci 1955…" A tím opět, již po druhé, na povrh vyplynul jeden z „malých" podvodů N.S.Chruščova. Závažné věci byly připravovány v tajnosti, mimo vědomí lidu a proti jeho zájmům.

V další části usnesení napadlo znovu V.M.Molotova za jeho postoje, které opět nebyly konkretizovány; měly se týkat věci mírových smluv s Rakouskem a Japonskem. Bylo mu vytýkáno i to, že popíral účelnost navazování osobních styků mezi vedoucími představiteli SSSR a státníky jiných zemí, ačkoliv to bylo podle usnesení nutné pro vzájemné porozumění a zlepšení mezinárodních vztahů.

Usnesení pokračovalo: „Předsednictvo ústředního výboru a celý Ústřední výbor trpělivě uváděly názory členů skupiny na správnou míru, bojovaly proti omylům, domnívaje se, že z nich vyvodí poučení, nebudou na nich setrvávat a budou držet krok s celým vedoucím kolektivem  strany. Oni však na svých nesprávných, neleninských pozicích setrvávali… Základem pozice soudruhů Malenkova, Kaganoviče a Molotova, rozcházející se s linii strany, je okolnost, že byli a jsou v zajetí starých představ a metod, odtrhli se od života strany a země, nevidí nové podmínky a novou situaci, projevují konservatismus, křečovitě se drží přežilých forem a metod práce…"

Toto usnesení bylo přijato jednomyslně. Jen jeden hlas se zdržel hlasování. A to byl hlas V.M.Molotova.

 Před námi se vztyčil rozpor. Nelze totiž přirovnat stanoviska odsouzených, k obsahu jejich vystoupení na veřejnosti, například z autoritativní tribuny XX.sjezdu KSSS. Tam, a to bylo rozhodující pro vítězství revizionizmu, všichni tři odsouzení, v plném rozsahu, L.M.Kaganovič dokonce pateticky, veřejně podpořili avanturistické nehoráznosti N.S. Chruščova.

S těmito rozpory se nám, prostým, v dějinám nic neznamenajícím a bezejmenným, v hlavách rodí otázka: Kdy je možno věřit takovým lidem, jako byl L.M.Kaganovič nebo Molotov, případně Biľak? Odpovídám ze srdce, prost  všech taktických nebo strategických záměrů: Nikdy jim nelze věřit, proto stále musíme jejich projevy pečlivě sledovat a vždy brát v úvahu to co říkají a v jakých souvislostech. Věřit lze jen neúplatným, K.Marxovi, B.Engelsovi, V.I.Leninovi, J.V.Stalinovi, Kl.Gottwaldovi a dalším revolucionářům. A jsou-li obdařeni kultem: Tím lépe! Mají závazek, který je strašnou mocí, který spoutává a zavazuje jít soustavně jen kupředu, stále stejným směrem!

Ve věci proletariátu nelze vést v uzavřeném prostředí drobné šarvátky a na veřejnosti, na sjezdu podpořit revizionizmus, odklon ke zradě revoluce. Po XX.sjezdu KSSS se už náprava nedala zajistit. V té době byla již politická orientace KSSS jednoznačně zaměřena proti marxismu-leninismu. Historie to potvrdila!

Výsledek plenárního zasedání ÚV KSSS dal možnost N.S.Chruščovovi, aby posílil své pozice v kádrové oblasti. A jak toho využil?

Po smrti J.V.Stalina bylo zvoleno pučistické desetičlenné předsednictvo Ústředního výboru KSSS. Po zastřelení Beriji  a vyloučení jeho tří členů, bylo nutno předsednictvo doplnit. N.S.Chruščov, nyní, když vítězně dokončil puč, nechal zcela pochopitelně předsednictvo rozšířit na patnáct členů. A protože vedle G.M.Malenkova, L.M.Kaganoviče a V.M.Molotova, vyloučil v tichosti z předsednictva i další dva nic netušící aktéry na puči z března 1953 a to M.G.Pervuchina a M.Z.Saburova, bylo do rozšířeného patnácti členného předsednictva zvoleno jedenáct nových členů, a to byla výrazná nadpoloviční většina. Novými členy se stali mimo jiných: L.I.Brežněv, G.K.Žukov, J.A.Furcevová a M.A.Suslov.

Z původního, „Chruščovova" – pučistického předsednictva, zrozeného smrtí J.V.Stalina, zbyli v předsednictvu ještě čtyři, a to: N.S.Chruščov, A.I.Mikojan, N.A.Bulganin, a K.J.Vorošilov. Dva posledně jmenovaní patřili do skupiny kritizovaných, ale k likvidaci zatím určeni nebyli, ta přišla později.

Zde musím čtenáře upozornit: G.K.Žukov byl novým mužem v předsednictvu ÚV KSSS. Dlouho se tam nezdržel; za několik dnů, přesně: již 3.11.1957 oznámila Pravda, že byl uvolněn z předsednictva ÚV KSSS. A ještě jedna zajímavost. Dříve než novinová zpráva o zasedání plena ÚV KSSS doletěla ke čtenářům Rudého práva, přibyl N.S.Chruščov a N.A.Bulganin na oficiální návštěvu Československa. O ní velmi poutavě pojednává Rudolf Černý v knize Exprezident; vyjímám z ní:

Snad i Antonín Novotný byl silou, která pomohla k vítězství N.S.Chruščova, se domníval R.Černý, a přinesl o tom několik poznámek. Připomenu je. A jak jinak než autenticky, bez osobních deformací, nejdříve citátem, ve kterém hovoří A.Novotný:

„Události v červnu 1957 v Moskvě se odehrály bez účasti zahraničních komunistů. Co se v KSSS odehrálo, jsme se dozvěděli později, jaksi z druhé ruky. V jádru se rozhodoval spor o linii XX.sjezdu. Skupina Molotova a Malenkova poukazovala, že nová koncepce politiky KSSS, prosazovaná Chruščovem, je revizionistická, že má na svědomí kontrarevoluční vystoupení v socialistických státech, rozpad mnohých komunistických stran na frakce, že vede k oslabení internacionálního marxisticko-leninského hnutí a po předložení řady dalších argumentů navrhovali návrat k linii Stalina, která vzala za své na XX.sjezdu. Aby přesvědčili plénum, dovolávali se některých prohlášení řady prvních tajemníků komunistických stran, kteří kritizovali z toho či onoho důvodu některá ustanovení XX.sjezdu. Mezi nimi jmenovali i mne… Chruščov po projevu Molotova volal do Prahy a otázal se mne: 'Soudruhu Novotný, co vy vlastně máte proti mně? Proti linii XX.sjezdu?' Přirozeně, že mne tato otázka překvapila. Vůbec jsem netušil, co se na zasedání KSSS odehrává, proto jsem odpověděl podle pravdy: „Nevím co bych měl proti vám vůbec, soudruhu Chruščove. A moje názory na linii XX.sjezdu přece znáte." Byl to krátký rozhovor, to bylo skoro vše, co jsme spolu hovořili. Chruščov se vrátil do pléna, přihlásil se o slovo a obvinil opozici z překrucování faktů. Jako trumf si nechal rozhovor se mnou a zdůraznil, že Antonín Novotný stojí za ním, že KSČ trvá na linii XX.sjezdu, že souhlasí s odsouzením kultu osobnosti. To zvrátilo nepříznivý vývoj v jeho prospěch, tak vznikla fáma o mém zasáhnutí do průběhu zasedání KSSS."

R.Černý potom pokračoval vyjádřením svých stanovisek, musím rád přiznat, že to jsou stanoviska bolševicky vyhraněná a pak dopadají kriticky na A.Novotného. Aby nebylo pochyb, uvedu jeho stanoviska:

„Jeho ‚osobní podíl' (A.Novotného) na rozbití Malenkovy a Molotovovy opozice zavinil, že se stalinismem je v zemích Varšavského paktu na celou jednu generaci konec…"

K doplnění obrazu z plenárního zasedání ÚV KSSS potom ještě přidal citáty O.V.Kuusinena, I.I.Kuzmina a G.A.Děnisova a vyjádřil ještě jedno prohlášení A.Novotného a uvedl:

„Po rozdrcení skupiny stalinistů je si Chruščov náležitě vědom zásluh Novotného o své vítězství; v červenci 1957 podniká N.S.Chruščov v čele stranické a vládní delegace cestu do Československa. Tím chce demonstrovat vděk československým soudruhům, kteří se plně a bez námitek postavili za novou politickou linii KSSS…"

Tuto stať doplnil R.Černý ještě několika výroky, jenž stále zůstávají aktuálními, také i vzpomínkou A.Novotného na projev Kl.Gottwalda v parlamentu v roce 1929 a potom i jeho citátem z projevu, kterým se loučil 16.července 1957 se sovětskou delegací a ve kterém, podle R.Černého, uvedl:

„Jsme plně solidární s ráznými opatřeními, jimiž ÚV KSSS odhalil a rozbil protistranickou frakci Malenkova, Kaganoviče, Molotova a jimiž vyjádřil rozhodnou vůli do všech důsledků uskutečnit leninskou generální linii vytyčenou XX.sjezdem…"

A nakonec R.Černý přinesl svědectví, které by nemělo zetlít v zapomenutí. Z jeho síly nic neubírají některé drobné nepřesnosti. Je historické, dokládá věrnost i schopnost prostých  komunistů, orientovat se ve velmi složitých politických čachrech revizionistů a jejich rabů:

„Manifestace na Staroměstském náměstí byla nesena tradičním přátelství k SSSR. Vše bylo v pořádku až do označení Malenkova a spol. za protistranickou frakci. Statisíce komunistů nemohou uvěřit, že staří členové KSSS, z nichž někteří pracovali ještě s Leninem a stáli v předních řadách revoluce po celé trvání Sovětského svazu, jsou vyloučeni z KSSS. Tento dav chce vědět skutečnou pravdu a skanduje: ‚Ať mluví Bulganin! Ať mluví Bulganin!' Chruščov na tribuně zřetelně znervózní, jeho prsty bezmyšlenkovitě ohmatávají klobouk na hlavě, hledá pohledem podporu u zástupců ÚV KSČ. Bulganin kývá hlavou a mlčí. Rozčilení davu, marně čekajícího na jeho vysvětlení, dosahuje takové intenzity, že by stačilo jediné slovo Bulganina a finále XX.sjezdu by mělo tragickou dohru v Praze. Díky stranické disciplině, která Bulganinovi brání vysvětlit rozpory v KSSS, se daří Chruščovovi vyklouznout z pasti, která hrozila za ním zaklapnout."

Stati R.Černého by se měly číst. Jejich svědectví je neobyčejně cenné. Zde ještě připomenu jeho poslední odstavec z kapitoly, pojednávající o „zajímavostech" návštěvy Chruščova v Československu v roce 1957. Uvedl v ní:

"Největší poznání si z pražského mítinku pravděpodobně odnesl Chruščov. Jistě ho přesvědčilo o nutnosti, že napříště už nesmí poskytnout opozici sebemenší možnost k revizi své politiky. Aby nebezpečí zlikvidoval, počíná si jako tatarský nájezdník, nechává za sebou spoušť. Tupí jména živých i mrtvých, dělá vše, aby ze Stalinovy památky nezbyl kámen na kameni. A přiznejme, že po několikaleté činnosti dosáhl takových 'úspěchů' v boji proti kultu, že vymazal z mysli jedné generace pokračovatele Leninova díla, ale také pošpinil veškeré úspěchy, které Sovětský svaz za Stalinova vedení dosáhl…"

 

Záblesk naděje

Po XX.sjezdu KSSS a politických otřesech ve státech socialistického tábora, začala do mezinárodního komunistického hnutí pronikat skepse, jednota se počala hroutit. Na to bylo třeba reagovat.

Jen delegace vládních stran socialistických zemí: Albánie, Bulharska, Československa, Číny. Korejské demokratické republiky, Maďarska, Mongolska, Německé demokratické republiky, Polska, Rumunska, Sovětského svazu a Vietnamské demokratické republiky, které se zúčastnily oslav 40.výročí VŘSR, se sešly k poradě. Její výsledek, Deklarace představitelů komunistických a dělnických stran socialistických zemí, přijatá na poradě, která se konala v Moskvě 14. až 16.listopadu 1957, byl záblesk naděje. Z XX.sjezdu KSSS zůstaly jen střípky. Ty se však dostaly jako smetí do Deklarace… a staly se později „posvěcenými" argumenty KSSS ve sporech, které mezi jejími představiteli a představiteli KS Číny kulminovaly v roce 1963.

Samozřejmě, Deklarace… se nezačala psát na čistý papír až v Moskvě. Rodila se obtížně v jednáních, se kterými veřejnost dosud seznámena nebyla. My jen víme, že komunistické a dělnické strany nesocialistických zemí se nestaly jejími signatáři. V  Moskvě podepsaly „jen" Manifest míru. Ten svou rozhodností a jasnou komunistickou orientací  vysoko překonal „mírové zásady" XX.sjezdu KSSS. Podepsal je i zástupce Svazu komunistů Jugoslávie.

Mao Ce-tung osobní účastí na poradách vyzvedl význam Deklarace…, který v roce 1957 spočíval především v upevnění, spíše obnovení jednoty a bratrské spolupráce socialistických zemí komunistických a dělnických stran všech zemí, semknutí mezinárodního dělnického, národně osvobozeneckého, ale i demokratického hnutí.

Deklarace… byla dobrým dokladem. Krátkým, ale zaměřeným na důležité otázky doby. Revizionizmus byl však v předstihu. Socialističtí aristokraté už  nedali revolučním silám, jejichž aktivita byla na odlivu, příležitost k vážnějšímu odporu. Přesto pole revizionizmu zcela nevyklidily. Boje se však odehrávaly mimo účast mas. Neutěšený stav v mezinárodním komunistickém hnutí se zhorčoval. Proto bylo nutno v roce 1960, u příležitosti 43.výročí VŘSR svolat novou poradu. Té se již zúčastnilo přes šedesát stran. Výsledný dokument Prohlášení porady představitelů komunistických a dělnických stran již nesl znaky revizionizmu. Především svou mnohomluvností zatlačil komunistické myšlenky. Revoluční duch Deklarace… se z něho vytratil. Katastrofa komunismu se již stala jen otázkou času.

A to všechno, tak nekonečně strašné všechno pan Biľak ve svých vzpomínkách přehlédl. Byl to ideolog revizionizmu. Bez něho by nikdy nebyl tak velkým, tak historicky důležitým, významným. A přesto, o podstatě, na niž doplul ke své velikosti se nezmínil, tu zde neospravedlňoval, nedovolával se jí, mlčel o ni. Je to výmluvné, věc by zasluhovala rozbor; zde však pro něho není místo. Jen uvedu na vysvětlenou: pan Biľak byl revizionistou v každém směru. Aby revizionistou mohl být, nesmí vidět podstatu nebo dokonce třídní boj, on může vidět jen periferii doby. Proto byl schopen se zastavit a uvést ve vzpomínkách:

"Velká politická práce se vykonala, když na podzim 1956 vypukla kontrarevoluce v Maďarsku. Každý den se do tří čtyř míst – rajonů svolávali vedoucí tajemníci ze čtyř pěti okresů a tajemníci krajského výboru, jako předseda KNV a další a informovali aktiv, jaké je situace v kraji nebo republice. Tajemníci a členové předsednictva okresních výborů strany si svolávali aktivy v rámci okresu po střediscích a informovali předsedy základních organizací."

Tedy funkcionářský sbor strany byl v aktivitě. A řekli jste mu, pane Biľak, že ty potoky krve, tekoucí v Maďarsku, jsou jenom kvůli avanturistickému revizionizmu, praktikovanému Chruščovem na XX.sjezdu KSSS a nejenom tam? Neřekli, zamlčeli jste tuto těžkou pravdu. Neřekli – to je v tak závažné věci jako byste mu lhali, podváděli ho. To revizionizmus dovede, to je jeho základní prostředek agitace. Podvodem také všechna vaše aktivita končila, nešli jste až k masám, k revolučním aktům. Proč taky, co kdyby revoluční proletariát chtěl revoluční, bolševické řešení, když revizionisté mají svoje prostředky; pan Biľak o nich napsal:

"Pravidelně jsme svolávali průvodčí nebo řidiče autobusů, aby mohli referovat a reagovat na všechno, co slyší od cestujících a současně nás informovat jaké jsou nálady. Od nás získávali pravdivé informace, aby mohli správně odpovídat. Tato metoda se velmi osvědčila a používali jsme ji, když došlo k nepokojům v sousedním Polsku… Soudruh Gomulka nastupoval do funkce v podstatě na antisovětské vlně. Rozpustil družstva a všechno kritizoval. Principiální komunisté byli prohlašováni za 'konzervy'. Byla to nadávka pro věrné komunisty."

Ještě štěstí, že průvodčí a řidiči autobusů byli informováni, aby mohli reagovat, když stranu – prosté soudruhy, dělnickou třídu drželi páni revizionisté v pasivitě. Bylo to nutné, na Slovensku byly v tu dobu podstatné specifické, nacionální otázky. Nic o tom nevím, ale mnohé napovídá, že je otevřel revizionizmus svými rehabilitacemi. Pan Biľak se nepřiznal, ale napsal o nich:

"V kraji jsme zdědili ještě jeden složitý politický problém. Týkalo se to rezoluce ÚV KSČ o ukrajinském buržoazním nacionalizmu. Jeden čas to byla móda. Když byl slovenský buržoazní nacionalizmus, musel být i ukrajinský. Nejdříve se administrativně prosazovalo, aby se lidé hlásili za Ukrajince a potom ty, kteří byli iniciativní, prohlásili za nacionalisty. Jako nositelé  nacionalizmu byli obviněni členové ÚV KSS a poslanci – zakládající člen KSČ soudruh Peter Babej a předválečný člen strany Vasil Kapišovský. Byli zbaveni funkcí a hrubě, nedůstojně šikanováni.

Postupně se dokázalo, že obvinění byla falešná, ale nikdo neměl odvahu předložit návrh na zrušení rezoluce a soudruhům vrátit stranickou a občanskou čest. Soudruzi se toho právem dožadovali. Nevím, zda to Bacílek s  někým konzultoval, ale když jsem se domáhal, aby předsednictvo ÚV KSS případ uzavřelo, tak mi řekl, ať to udělá KV KSS. Prostudoval jsem tisíce stránek materiálu pod heslem Škorpióni. Někteří lidé, kteří soudruhy Babeje a Kapišovského falešně obvinili, ještě žijí. Dodnes neumím pochopit, jak to mohli udělat. Když je potkávám, mám nepříjemné pocity. Myslím, že se jim nežije lehce, že jim svědomí nedává klidně spát."

Pan Biľak přečetl tisíce stránek o Škorpiónech, ale nám z této četby neuvedl ani slovíčko. Pročpak asi? Nebyla rehabilitace ukrajinských buržoazních nacionalistů akcí revizionizmu? Jak tomu bylo například s rehabilitací slovenských buržoazních nacionalistů? Copak pan Gustáv Husák nedokázal dost zřetelně ve funkci prezidenta, že je slovenským buržoazním nacionalistou až do morku kosti a byl odsouzen oprávněně? Copak to nebyl pan Husák, kdo jednotné Československo dualisoval?  Copak přim tom stát dvou rovnoprávných národů nerozdělil na stát dvou samostatných národů? Copak pan Husák při tom nerozdělil ekonomické řízení států do tří, naprosto samostatných sfér – dvou národních a k tomu ještě do jedné federální? Copak revizionisté nezhanobili Stalina a jeho jugoslávskou politiku v rámci svého boje proti bolševizmu? Copak o tom nejsou hory důkazů? A zde, v pasáži otázek, mám ještě dotaz: Pane Biľak, žije se vám lehko a svědomí vám dává klidný spánek přesto, že nesete velkou odpovědnost za zánik socializmu jako světového sytému, jehož jste se dopracoval svým bojem proti bolševizmu? Nebo si myslíte, že jste v této věci nevinný, protože boj proti bolševizmu jste praktikoval nevýrazně – revizionisticky?

 

Vývoj osobnosti V.Biľaka – další část

O etapě dalšího svého vývoje pan Biľak ve vzpomínkách píše: "Na podzim 1959 bylo svolané zasedání ústředního výbor KSS. Nic jsem netušil, nikdo se mnou nehovořil, že na programu budu i já. Před zahájením rokování si mě zavolal soudruh Bacílek a říká: 'Tak ti děkuji za práci, kterou jsi v Prešově vykonal. Kraj je zkonsolidovaný, již se dostal na úroveň jiných krajů, můžeš jít.'

Myslel jsem si, že nezapomněl na svůj slib, že půjdu do Moskvy na akademii. Sice s velkým zpožděním, ale přece jen, že tento slib plní.

Soudruh Bacílek – podle špatného zvyku žmoulal cigaretu – vyloudil těžko opakovatelný úsměv a pokračoval: 'Sýkora (byl poverenikem) musí odejít z poverenictví školství a kultury.'

Neptal jsem se proč musí odejít, ani mi to nevysvětloval a já jsem stále nechápal proč, proč mi to musí oznamovat. Za chvíli jsem se to dozvěděl. Jakoby se to týkalo  nějaké zprávy, že odpoledne má pršet, doplnil soudruh Bacílek svou řeč tím, že ústřednímu výboru je předkládán návrh na odvolání E.Sýkory z funkce a já mám být schválen do funkce proverenika školství a kultury… Myslel jsem si, že pro práci v kraji mám dobrou přípravu, ale pro školy a kulturu ne."

Potom si pan Biľak ve vzpomínkách zafilozofoval o těžkostech člověka úspěšného v životě, o tam jak se mu závidí, jak na něho jsou rozesílány hanlivé anonymy a přibalil povzdech: "Prosil jsem, aby mě nechali v kraji. Nic nepomohlo. Dokonce mi navrhli, abych se již do Prešova ani nevrátil a nerozloučil se v kraji, že se to všechno zařídí." Při tom si přihřál nám již známou svoji "trošku" o metodách práce ve straně, když v novém odstavečku uvedl: "Byly to divné a těžko pochopitelné metody, ale i ty se již uplatňovaly" a okolnosti, spojené s jeho novým pracovním zařazením pitval ještě i v jiných podrobnostech a tuto stať uzavřel prohlášením: "Neměl jsem nikdy tchány, ani strýce, na které bych se mohl obrátit o pomoc a protekci. Nevyhledával jsem pochybné protekce ani známosti, musel jsem jen prací dokázat, že chci upřímně pracovat pro stranu, pro náš lid."

Skutečností je, že pan Biľak uměl být revoluční, principiální, jak si myslí; ve vzpomínkách uvedl o tom: "Většina kněží byla dobrá, ale byli i takoví, kteří mysleli, že kněžské povolání jim bude dobré jen k tomu, aby mohli pít, popřípadě chodit za ženami. Bylo z toho dost hanby. Vzpomínám si, že jsem osobně dal pokyn okamžitě uvolnit z církevních služeb jednoho kněze, když jsem se dověděl, a to se potvrdilo, že na závěr svaté mše dal zpívat v kostele Internacionálu. Nevím, zda to někdy tento kněz pochopil, ale těžko chápal, že vedoucí krajský tajemník komunistické strany nesouhlasí, aby se v kostele zpívala Internacionála."

Tak to vidíte. Pan Biľak, osoba vysloveně politicky zařazená, v rozporu s naprosto přirozeným zákonným právem, zřejmě uloženém v ustanovení o správném řízení, si přisvojila pravomoc vydat pokyn k propuštění kněze z církevních služeb jen za politicky nevhodné jednání. Zaměnil si politický vliv s výkonnou mocí a to by neměl ani pan Biľak. Kromě toho: Komunisté nemohou vést prostřednictvím pokynů, komunisté přesvědčují, organizují v demokratickém centralizmu přesvědčené, pane Biľak!

Podle mého soudu trpěl pan Biľak nacionalizmem jaksi preventivně, koncepčně; ve vzpomínkách si stěžuje na minstra školství Kahudu, který prý napodoboval prezidenta Novotného tím, že považoval za obtíž respektovat národní specifikum. Aniž by pan Biľak specifikoval národní specifikum, neuznávané ministrem Kahudou, otázku rozvíjí ve vzpomínkách tvrzením: (ministra) "napodobovali zase někteří jeho náměstci, jako byl Václav Pelíšek. Ten se choval přímo hulvátsky. Nakonec Pelíšek skončil jako renegát. V roce 1968 republiku zradil, utekl na Západ a lidsky totálně zradil…" Tak to vidíte, Václav Pelíšek zradil lidsky; možná, že i takové tvrzení může obstát ve společnosti nad kávou, ale komunista by se měl ptát, co ptát, zkoumat by měl, zda Václav Pelíšek nezradil třídně, zda jeho chování a to jak v době kdy vykonával funkci náměstka ministra jako hulvát, tak i v době jeho útěku na Západ, nebylo projevem třídně labilního souběžce. Návod k takové studii by snadno našel v ledasjakých pramenech; není to totiž jen otázka proletářské revoluce; zde připomenu některé takové případy:

Štěpán Páleč, český teolog, mistr univerzity Karlovy, o němž se předpokládá, že zemřel v roce 1422, byl oddaným a zaníceným stoupencem učení mistra Jana Husa. Později, prý asi od roku 1412, tedy od doby kdy perspektiva jeho oblíbence počala být chmurnou, se začal odklánět od učení milovaného mistra, horlící pro blaho lidu a na kostnickém koncilu působil Š.Páleč, nedávno oddaný stoupenec učení mistra Jana Husa velkou vervou jako jeden z jeho hlavních žalobců. Jednal třídně, klonil se jen na tu stranu od které očekával svůj osobní prospěch.

A jak tomu bylo v době po smrti mistra Jana Husa? Zde předložím doušku historikovu:

"V květnu 1420 vyrazili táboři na pomoc Praze. Vojensko-správní organizaci Tábora zajišťovali 4 hejtmané, kteří byli k svým úřadům zvoleni. Byli to Mikuláš z Husi, který byl pravděpodobně v čele celého Tábora, 'muž velké učenosti a rozhledu' Zbyněk z Buchlova, Chval z Řepic a Jan Žižka z Trocnova, 'nad obyčej smělý a udatný'. Byli to vesměs drobní, zchudlí šlechtici, které si lid vyvolil v čelo pro jejich vojenské schopnosti, protože vesměs šlo o rytíře zkušené v bojích. Pod jejich vedením byly organizovány i boje s okolními feudály, pod jejich vedením přitrhli táboři přes odpor panských vojsk 20.května 1420 se ženami a dětmi na vozech, pěšmo i na koních do Prahy. Byli slavnostně a radostně uvítáni, zvláště chudinou, která v nich spatřovala i vítanou posilu v neustálých bojích s měšťanstvem. Táboři znamenali v Praze opravdu posílení revolučních živlů. Vystupovali všude proti přepychu a okázalostem při bohoslužbách a chtěli pyšné pražské město přinutit mocí k evangelické chudobě a pokoře. Ještě více byly revoluční síly upevněny, když brzy po táborech přišel do Prahy revoluční lid ze severozápadních Čech, kde se kolem Žatce, Loun a Slaného počalo vytvářet další mohutné, krajové revoluční středisko. I východočeský lid pod vedením kněze Ambrože – účastníci poutě na horu Oreb (orebité) – posílili Prahu  v jejím odhodlání bojovat se Zikmundem. A tak teprve květen 1420 byl měsícem, kdy konečně revoluční síly ze všech koutů Čech našly v Praze, hlavě království, ústřední bod k sjednocení a soustředění. Praha, připravující se na boj s křižáckou výpravou, sehrála tehdy rozhodující roli pro další průběh revolučních hnutí. Svým postavením a významem byla přirozeným uzlovým bodem, kde se setkaly revoluční nitky zachycující se dosud jen v krajích. V obležené Praze se stal boj husitů věcí celé české země, všeho českého lidu.

Nejprve byla definitivně zlomena moc kolísavého a nerozhodného měšťanstva na Starém Městě pražském. Na nátlak Velké obce, tj. shromáždění všeho lidu a táborských hejtmanů, byli dosavadní konšelé sesazeni a zvolení noví z řad drobného měšťanstva, zastávající neúchylnou linii s Janem Želivským. Současně vypleněny kláštery a domy bohatých měšťanů a vypovězen zbytek patriciátu, především rodiny uprchlých již patricijů, a jejich majetek zkonfiskován… Celkem na 1400 bohatých měšťanů, většinou Němců, odběhlo ze Starého a Nového Města pražského a všechen jejich rozsáhlý majetek připadl obcím, tj. pražskému lidu. Bohatí měšťané utekli se skvosty, šperky a penězi, jež mohli pobrat, na pražský hrad, jenž byl v rukou pana Čeňka z Vartemberka, dříve husity, nyní Zikmundova nejvyššího zemského úředníka.

Nic lépe necharakterizuje postoj všeho českého panstva než právě vývoj politického postoje páně Čeňkova. Byl s husity jen potud, pokud si mohl nahrabat církevní majetek. Jakmile však Zikmund zahájil přípravu k tažení do Čech, přešel naráz k němu a dal si udělit v odměnu za věrnost dočasnou vrchní vládu v zemi. Když však viděl, že je pražský hrad plný uprchlíků, obtížených skvosty, šperky a vzácnostmi, prohlásil se solidárním s Pražany, odstoupil od Zikmunda, pobral patricijům všechen jejich majetek a vyhnal je z hradu. Avšak ani to nebyl poslední bod ve vypočítavé, kořistnické a sobecké politice předního českého pána. Když se celá země otřásala pod nástupem křižáků, padl na pana Čeňka strach a znovu se vrhl do náruče svému chlebodárci, králi Zikmundovi. Tento postoj pana Čeňka z Vartemberka nebyl ojedinělý; více méně podobně se chovala většina šlechty." (Josef Macek, Husitské revoluční hnutí, Rovnost, Praha 1952) A jak se zachoval pan Macek, autor tohoto textu, když viděl po XX.sjezdu KSSS neodvratnost pádu socializmu? Nevím! Neznal jsem ho z přímého styku a jen podle jména nelze osobu určit s naprostou jistotou, proto v této věci raději mlčím.

Koneckonců, souběžcem, přeběhlíkem byl i pan T.G.Masaryk. Původem z prosté české a slovenské krve se dal do oddaných a zanícených služeb rakousko-uherskému feudalizmu. A když viděl, že má na kahánku, odešel ve svých čtyřiašedesáti letech do emigrace, aby svou lásku porazil na hlavu. Postavil se do čela rodící se světové buržoazie. A své nové poslání plnil se zanícením; nešetřil drobný lid, nechal do něho střílet na jeho hladových pochodech; s nasazením zúčtoval s revolučními sociálními demokraty; nešanoval komunisty ani v maličkostech.

A teď malý úryvek V.I.Lenina nám osvětlí marxistický pohled na otázku přeběhlíků a na politickou práci s nimi:

Přeběhlíky byli i pánové Chruščov, Brežněv, Suslov, Novotný i sám pan Biľak a další revizionisté, vyznávající za diktatury proletariátu revoluční orientaci komunistických stran, kterou opustili a orientovali se na revizionizmus hned po XX. a XXII.sjezdu KSSS. Za přeběhlíky nelze považovat například pány Hendrycha nebo Husáka; ti byli protisocialisticky orientovaní již v na začátku padesátých let.

To všechno pan Biľak jaksi z principu neviděl; byl to revizionista a ten nevnímá třídně, pro něho společenské jevy nejsou projevem zákonitostí, ale důsledkem jednání zcela nezávislých jednotlivců. Kromě toho, revizionisté neuznávali V.I.Lenina z principu, ale formálně se k němu hlásili; hned další kapitola nám ukáže ve zkratce jak ve věci diktatury proletariátu revizionisté zatočili s odkazem V.I.Lenina na XXII.sjezdu KSSS.

Mnohé by bylo možno ještě uvést ze vzpomínek pana Biľaka na jeho působení v kultuře. Zájem tohoto pojednání se však nemůže ze široka vázat na tuto oblast, proto zde uvedu z tohoto soudku ještě jen jednu, dost obsáhlou zmínku; ta nám osvětlí osobnost pana Biľaka z několika profilů, které autor vzpomínek čtenářům představil slovy:

"Jsem jedním z milionů pracujících naší Československé socialistické republiky. Nevyznačuji se ničím zvláštním. Neodlišuji se výškou, silou, či krásou, ani původem. Obec, kde jsem se narodil, leží na jihozápadních svazích Dukelského průsmyku. Založili ji moji dávní předkové někdy ve 14.století. Bylo to v hlubokých lesích, které poskytovaly bezpečí, ale málo chleba. Snad pro množství bystřin ji pojmenovali Bystrá.

Pro můj rodný kraj jsou přiléhavá slova básníka, že leží tam, kde větry dují, trávy se zelenají, kde orli létají, se sluncem rozmlouvají, kde jsou hory vysoké a bystré potoky a tam je vždy i srdce mé. Viděl jsem hodně krásných koutů světa. Pro mě však nikdy nebylo nic krásnějšího, než je Československo. Má neopakovatelné kouzlo. I když vroucně miluji Československo, netajím se tím, že nejmilejší je ni stále rodná obec. Nevím, co mě tam tak přitahuje. Je to pot a kosti předků? Anebo ozvěna matčina hlasu, vzpomínka na její líbezná slova a pohlazení? Jsou to nehty zlámané o kameny či první slabikář? Nemám tam již z rodiny nikoho a přece je to můj domov, který mi vytváří konkrétní obraz o vlasti. Pro tento kousek země bych nikdy nemohl opustit a zradit svou vlast…" Nemohl? Tak proč s takovým nasazením zrazoval naší vlast, Československo dvou rovnoprávných národů, jdoucí revoluční cestou k socializmu?

Krásná slova o velké lásce k vlasti nám však nepodávají konkrétní svědectví ani o specificky národním cítění pana Biľaka. Ze vzpomínek víme jen, že jeho otec byl velkým odpůrcem maďarizace. "Uznával jen to co bylo slovanské a hlavně ruské. Po dobu první světové války byl dvakrát odsouzený k trestu smrti. Jednou ho zachránilo to, že náš okres obsadili kozáci, podruhé, že omylem oběsili jiného občana z naší vesnice. Jmenoval se Hojda. Popravu vykonali maďarští vojáci na mostě u Svidníka.

Otce vzrušovala Velká říjnová socialistická revoluce. Musel být všude, kde se něco o ní revolučního dělo. Když se vytvořila v Prešově Republika  rad, odešel do Prešova. Po jejím potlačení, po příchodu legionářů, bylo vše, co sympatizovalo s novým Ruskem pronásledované. Otec byl nucen se schovávat. V roce 1920 zemřel. Matce bylo 43 let. Zůstala se dvěma dětmi. Sedm sourozenců zemřelo mezi dvěma a čtrnácti lety. Nezkoumalo se proč. Přisuzovalo se to nadpřirozeným silám."

O své matce psal pan Biľak také velmi pěkně. Její touhou bylo, aby její syn Vasil se stal učitelem. Zemřela v kruté zimě 1928/29 – dvaapadesátiletá; byla oblíbená, plakala celá vesnice; zůstali sami dva – bratři, blízkých příbuzných v kraji neměli; začátkem května 1929 opustili rodnou vesnici; bratr odešel do Svidníku učit se řezníkem; Vasil do Kapišové dělat pacholka u kováře T.Husáka; odměnou mu bylo bití a tři sta korun ročně. Bratr Dimitrij byl starší a ještě v roce 1929 odešel do Hradce Králové, kde se učil stolařem, pan Biľak ho tam následoval v létě 1931; aby, jak jsem již uvedl, se vyučil krejčím.

A jaké byl národnosti pan Biľak? Je to dost podstatná otázka. Hrála v jeho politické činnosti i v politické orientaci Československa velmi významnou úlohu, ale odpovědět na ni neumím, nicméně, k objasnění jeho národnostní, ale i třídní orientace předložím zde ještě jednu doušku ze vzpomínek pana Biľaka:

"Mimořádně úspěšné a radostné chvíle vytvořil zájezd pražského Národního divadla po Slovensku a vyvrcholení slavnostního představení Libuše na Děvíně 21.června 1959. Do těchto starých historických míst soutoku Moravy a Dunaje se přišlo podívat a vyslechnout si zde slavnostní Smetanovy tóny z Libuše více než 100 tisíc lidí. Byl to velký svátek kultury a bratrství našich národů. Považoval jsem za velkou čest, že mi připadla povinnost pozdravit tento velký svátek bratrství na Děvíně. S chvějícím se hlasem a srdcem plným vděčnosti českému národu, Národnímu divadlu jsem vzpomenul slova velkého slovenského básníka Pavola Országha Hviezdoslava, když řekl: 'Praha, Praha, ty sídlo zmužilosti, ktorá vyrúša národ z nevoli, aby se prebral z ospalosti, ty putuj, národe moj, do školy.' Dodnes nejen Bratislavané, ale i lidé ze všech krajů republiky, kteří se toho zúčastnili, vzpomínají na tyto slavnostní chvíle prožité na Děvíně."

Nejenom v teto čas vlál nitrem pana Biľaka národní požár. Ale jaký? Slovákem zřejmě nikdy nebyl a není! Jakou národnost ctí, miluje? To zatím zůstává, (a zůstane?) otázkou.

Zde jen za sebe připomenu: B.Smetana i P.Hviezdoslav žili v letech impozantního nacionálního nástupu české buržoazie. Zde bude namístě podívat se k marxistickému klasiku, vyhlášenému specialistovi na národnostní otázky, na specifika zrodu národů. Ten o době uvedených umělců, o okolnostech a příčinách vzniku národů i specifickém postavení české buržoazie uvedl mimo jiné:

"Kapitalizmus se však začíná vyvíjet také ve východních státech. Rozvíjí se obchod a dopravnictví. Vznikají velkoměsta. Národy se hospodářsky konsolidují. Kapitalizmus, který vtrhl do klidného života utlačovaných národů, burcuje tyto národy a uvádí je do pohybu. Rozvoj tisku a divadel, činnost říšské rady (v Rakousku) a dumy (v Rusku)  přispívá k zesílení 'národního cítění'. Vznikající inteligence se oddává 'nacionální myšlence' a usiluje ve své činnosti o totéž…

Ale utlačované národy, které procitly k samostatnému životu, se již nekoncipují v nezávislé národní státy: narážejí na své cestě na urputný odpor vedoucích vrstev panujících národů, které již dávno stanuly v čele státu. Opozdily se…!

Tak se konstituují v národy Češi, Poláci atd. v Rakousku, Chorvaté aj. v Uhersku, Lotyši, Litevci, Ukrajinci, Gruzínci Arméni aj. v Rusku. To co bylo v západní Evropě výjimkou (Irsko), stalo se na východě pravidlem.

Na západě odpovědělo Irsko na své výjimečné postavení národním hnutím. Na východě musely probuzené národy učinit totéž.

Tak se utvářely okolnosti, pobádající mladé národy na východě Evropy k boji.

Boj začal a vzplanul vlastně nikoli mezi celými národy, nýbrž mezi vládnoucími třídami panujících a utlačovaných národů. Boj vede obyčejně buď městská drobná buržoazie utiskovaného národa proti velkoburžoazii panujícího národa (Češi proti Němcům), nebo venkovská buržoazie utiskovaného národa proti statkářům panujícího národa (Ukrajinci v Polsku), nebo veškerá 'nacionální' buržoazie utiskovaných národů proti vládnoucí šlechtě panujícího národa (Polsko, Litva, Ukrajina v Rusku).

Buržoazie je hlavní jednající osobou.

Základní otázkou pro mladou buržoazii je trh. Jejím cílem je, aby odbyla své zboží a zvítězila v konkurenci proti buržoazii jiné národnosti. Z toho vyplývá její touha zajistit si 'svůj vlastní', 'domácí trh'. Trh je první škola, kde se buržoazie učí nacionalizmu." (J.V.Stalin, Marxizmus a národnostní otázka, Vídeň v lednu 1913)

V tomto duchu měl pan Biľak oslovit umělce pražského Národního divadla a ne svůj dík nést na nevyspecifikované ideji rodící se nezkušené slovenské buržoazie, kterou pronesl její mluvčí, básník a překladatel Pavol Hviezdoslav, vlastním jménem Országh. Vždy je třeba vysvětlovat třídní charakter i národního hnutí. Kdyby to komunisté dělali soustavně, nebylo by dnešní odnárodňování národů pro světovou velkoburžoazii tak snadné, jak je snadné dnes.

Ale k "naší" otázce; (nebo snad sporu?). Kde je Husák tam je buržoazní nacionalizmus – jak jsem již uvedl; dodám, kde je pan Biľak, tam je revizionizmus a s ním i nacionalizmus. Z těchto důvodů se leninská národnostní politika musí stát výraznou součástí tohoto pojednání. Z toho vyplývá:

Opera Libuše, přes všechnu svou uměleckou, národní i patetickou sílu, by měla být každým komunisticky orientovaným jednotlivcem považována za neobyčejný, stále zářný projev intelektuální síly do dějin vstupující rozpolcené a nejednotné české buržoazie; proto nyní ve zkratce, jak a za jakých podmínek se rodila česká buržoazie.

Na konci XVIII.století praskal feudalizmus ve švech. V Rakousku tomuto vývoji čelil osvícený vládce Josef II. (Ten však krátce zemřel v roce 1790). Ve Francii despotizmus Ludvíků z rodu Bourbonů nepolevil, proto v roce 1789 zvítězila Velká (buržoazní) francouzská revoluce.  Ta ve svém dějinném procesu vyústila v napoleonské války – na nich se v Evropě zrodil světový kapitalizmus. Rakousko, stát jehož dějiny z této doby nelze přehlédnout, se po zdráhání přece jen přidalo k protifrancouzské frontě a tak se stalo jedním z vítězů nad Napoleonem.

Čas válek urychlil i v Rakousku průmyslové podnikání; to, podníceno Napoleonovou kontinentální blokádou Anglie, rostlo v závislosti na rozvoji technické revoluce; ta měla zrychlující tempo, brzdící politické vlivy feudalizmu výrazně zeslábly.

Protinapoleonské války byly vedeny i hesly národního osvobození. Bouřlivá doba dokonce připomínala historickou úlohu lidu – proč ne, vždyť lid krví a strádáním platil za pokrok buržoazie.

Čeští vlastenci měli k lidu blízko, nepochybovali o budoucnosti českého národa. Jejich vůdčí osobností byl Josef Jungmann, jazykovědec a překladatel. Se svými druhy vypracoval základy českého jazyka, schopného tlumočit literární, básnická i odborná díla – začala se rozvíjet doba českého národního obrození.

V prvé polovině XIX.století nebylo českých šlechticů – ty vyhubili Habsburkové hned po Bílé Hoře; nebylo ani českých boháčů, ani českých velkoobchodníků či jiných podnikatelů. Česká buržoazie startovala ke svému rozletu z velmi chudých, skromných podmínek. Nevzdala se však německému náporu, který na začátku rozmachu kapitalizmu zakládal v českých zemích své podniky. A ty, jak uvádí pamětník, právě s ohledem na vrozenou inteligenci českých lidí, vzdělanost prostého lidu, jeho kulturnost, vlohy jeho synů a dcer, dovednost českých rukou, rostly na našem území jako houby po dešti.

Česká buržoazie let šedesátých i pozdějších – ta nebyla složena z fabrikantů; to byli bohatnoucí čeští advokáti, bohatnoucí čeští hostinští, živnostníci, obchodníci a bohatnoucí sedláci.

Rozvoj českého průmyslu byl vytvářeny tím, že se v záložnách a spořitelnách soustřeďovaly peníze z úspor malých českých měšťáků. Ty byly masově nasazovány do rozvoje českého průmyslu. Později, v roce 1866, byla založena česká finanční síla; dala si název Živnostenská banka. Z ní vyrostl později nejvlivnější finanční činitel československého kapitálu. (Vznikly i jiné české finanční podniky.)

Samozřejmě, k tomuto historickému procesu nebyl netečný kapitál německý – rozpoutal se konkurenční boj se vším co k němu patří, tedy i s nacionalizmem. O tom jsme byli již poučeni ze Stalinova díla Marxizmus a národnostní otázka.

Vypjatý nacionalizmus nebyl typický jen pro poměry v Čechách. I na jiných místech Evropy řádil silou, jakou může produkovat jen progresivní – nastupující třída. A tou byla buržoazie. Její mluvčí přebírali do boje zkušenosti prověřené dávnými předchůdci. Tak například:

Roku 1870 uveřejnil Macpherson Zlomky staré poezie na vrchovině… Mělo se jednat o překlad starogaelských originálů z 3.století. Později se ukázalo, že autorem byl sám vydavatel, který podvrhem podnítil aktivitu rodícího se romantizmu. Počáteční úspěch "překladu" byl ohromný; k jeho obdivovatelům patřil Goethe i Napoleon. Macpherson našel své následovníky v jiných zemích. V Čechách, jak je známo, se k následování odhodlal, prý všeho schopný Václav Hanka, podvrhem Rukopisů královédvorského a zelenohorského; úryvky z jejich textu se dostaly do libreta Libuše. Nevím jak se tam dostaly, když jeho autorem byl Němec Josef Wenzig(!), který v tu dobu češtinu neovládal (Byly vydány německy? To těžko!) Aby takový údaj nezůstal osamocený, zcela sám, uvedu: B.Smetana mluvil a psal německy, ale s českým pravopisem měl obtíže. Proč to zatajovat, proč z takových skutečností dělat i dnes protičeskou politiku; taková byla doba po Bílé Hoře, tak bylo poznamenáno znovuzrození českého národa. Nejen to! Ani ve výlučně českém prostředí neprobíhaly v té době procesy na které můžeme být hrdí. A zase o věc hanby nebo nějaké mimořádné zvláštnosti; jde jen o projev doby, projev tvorby tříd a projev přeskupování jednotlivců i rodů mezi třídami.

Vážený pane Biľak, dnes je v Čechách – i vaší zásluhou, situace opět českému živlu nepříznivá. Někdy v roce 1993 až 1995, v době, kdy i v českém rozhlase se dávala opera Libuše, bylo možno slyšet tato slova:

"Josef Wenzig nabídl Smetanovi text vycházející z tenkrát oblíbeného okruhu pověstí o Libuši. Zdá se však až podivné, že se česká národní kultura opírá o libreto, které bylo napsáno německy. Tak podivné, že se tato nepatřičnost raději ani nepřipomíná. Obvykle se zamlčují zásluhy, které o vznik naší opery přísluší dnes zcela neznámému Ervínu Špindlerovi, jenž Wenzigův text dodatečně přetlumočil do češtiny. Při tom Wenzigovo libreto bylo vlastně jen jednou z mnoha německy zpracovaných témat, která se zdají být Čechům tak výlučně česká. Pro německé básníky obecně měl příběh o kněžně Libuši zcela zvláštní půvab. Byla to pro ně látka vlastní, patřící plně do německé kulturní sféry. Při tom to byla pro ně současně látka exotická, odkazující k temnému bájnému podloží jiné vzrušivě neznámé etnické prehistorie Německa. Pověst o Libuši ukazovala směrem do minulosti, dovolovala vytvářet fantazii, představy o říši bájí, velkých hrdinských činů, o době těsného sepětí člověka a přírody, kde kouzla a tajná úsloví umění určovala běh věcí…

Tak to vidíte, pane Biľak i česká kritika, dnes německy orientovaná, argumentuje podle vašeho revizionistického vzoru; hezky pateticky, ale bez důkazů; právě tak, jak jste to dělal vy po celou dobu svého ideologického působení; zřejmě i ve vašem poděkování českým umělcům za přednes opery Libuše ve slovenském prostředí jste zůstal revizionistou bez poskvrny. A tam se mohla propagace mezinárodní spolupráce opřít o Wezigův a Špindlerův umělecký přínos české kultuře. To jste nevyužil, to jste prohospodařil revizionistickým povídáním, pane Biľak! (Mezinárodní kulturní spolupráce, to ano, ale internacionalizmus se operou Libuše asi dá těžko propagovat – jde přece o kněžnu, která  ve smyšleným syžetu glorifikuje feudalizmus!).

 

XXII.sjezd KSSS – vrchol zrady

V říjnu 1961 probíhal XXII.sjezd KSSS. O rozpisu směrných čísel sedmiletky rozhodl mimořádný XXI.sjezd KSSS, který se konal v roce 1959, o programu strany – oficiálně o stěžejním úkolu XXII.sjezdu KSSS, již v létě rozhodla ulice a proto sjezd měl volné ruce k politickým pletichám. Využil toho měrou vrchovatou. Stal se hanbou komunistického hnutí na všechny časy. Až do krajnosti rozběsnil vášně v boji proti skupině Molotova, Kaganoviče, Malenkova a ostatních "frakcionářů". Překvapil nevraživostí, použitou v boji s představiteli Albánské strany práce. V podstatě bez zanícení přijal třetí Program strany a nové Stanovy. Na tomto místě je proto možné vystačit jen s poukazem na několik míst v programu KSSS.

V úvodním referátu N.S.Chruščov prohlásil mimo jiné: …návrh programu byl vypracován na historické období dvaceti let, při návrhu se někteří soudruzi dožadovali dobu výstavby komunismu zkrátit, ale on jim namítal tvrzením: komunismus je pohár hojnosti a ten musí být vždycky plný až po okraj a kdyby tomu tak nebylo, zkompromitovali bychom ideu komunismu, podlomili iniciativu pracujících a zdrželi postup komunismu. Tak to se "podařilo" do všech důsledků, těžkých důsledků a jiný vývoj nebylo možno očekávat, vždyť to bylo v době kdy zemědělská produkce v SSSR po všemožných úpravách revizionistů soustavně klesala a sovětská společnost se dostávala na práh všeobecného hladu.

Nyní k hlavním předmětům zrady XXII.sjezdu KSSS. Ten prvý N.S.Chruščov ve svém projevu uvedl slovy: "Je přirozené, že když v naší zemi zcela a definitivně zvítězil socialismus a když jsme vstoupili do období rozvinuté výstavby komunismu, zmizely podmínky, které vyvolaly nutnost diktatury proletariátu, její vnitřní úkoly byly splněny."

Diktatura proletariátu byla nahrazena koncepcí všelidového státu. Takový byl to revizionizmus. Neměl v ruce ani jeden důkaz, že socialismus zvítězil zcela a definitivně, naopak, doléhaly na něho hlasy silně zpochybňující jeho tvrzení a on i přesto naléhal na oficiální zrušení diktatury proletariátu, koncepci se kterou socializmus stojí i padá. Proč ne, když v té době se taková politická koncepce už dávno neuznávala, už se nepraktikovala. Sám to přiznal slovy:

"Teze o přerůstání diktatury proletariátu ve všelidový stát, obsažená v programu, plně odpovídá tomu co se děje v životě. Všelidový stát je zrozen životem a vyjadřuje naší linii v politické organizaci společnosti – všestranné rozvíjení demokracie." Takovou formu státu revizionizmus potřeboval, bez falše všeobecné demokracie nemohl soutěžit s kapitalizmem v mírovém soužití států s rozdílným společenským zřízením. Konec konců, takové řešení vycházelo ze zásad XX.sjezdu, jehož duch do světa vyhlásil: socialismus byl v Sovětském svazu vybudován a jeho vítězství je nezvratné. Pravda to nebyla, to se revizionisté smáli V.I.Leninovi, který komunisty varoval, zaklínal:

"Přechod od kapitalismu ke komunismu" (zdůrazňuji: ke komunizmu, nestačí vybudovat prý nezvratný socializmus pozn.J.K) "je celá dějinná epocha. Dokud tato epocha neskončí, vykořisťovatelům nevyhnutelně zbývá naděje na restauraci. A po první vážné porážce se vrhají svržení vykořisťovatelé, kteří nečekali, že budou svrženi, kteří v to nevěřili, ani v myšlenkách to nepřipustili, se zdesateronásobenou energií, se zběsilou vášní, se stokrát větší nenávisti do boje za ztracený 'ráj', aby ho znovu dobyli, za své rodiny, které si tak příjemně žily a které teď 'sprostá lůza' přivádí na mizinu a odsuzuje k bídě (nebo k 'sprosté' práci…) A za vykořisťovateli – kapitalisty se belhá široká masa maloburžoazie, o které desetiletí dějinných zkušeností ve všech zemích dosvědčují, že se potácí a kolísá, dnes jde za proletariátem, zítra se leká obtíží převratu, propadá panice po první porážce nebo poloviční porážce dělnictva, je nervózní, pobíhá sem a tam, fňuká, přebíhá z tábora do tábora." (V.I.Lenin, Proletářská revoluce a renegát Kautsky, Spisy, sv.28, str.231 – 330)

Je třeba se ještě zastavit u té části projevu N.S.Chruščova, která pojednává o straně a kterou charakterizoval výrokem: "Naše marxisticko-leninská strana, která vznikla jako strana dělnické třídy, se stala stranou všeho lidu."

Tak jak dávno před XXII.sjezdem KSSS již existoval všelidový Sovětský svaz, tak dávno před XXII.sjezdem KSSS existovala Komunistická strana Sovětského svazu jako strana všeho lidu. Proti takovému prohlášení nelze mít námitek, s tím je nutno souhlasit. Každému bylo a zůstává jasné, že v tomto ohledu byla strana velmi správně charakterizována. Jak "socialistická" aristokracie pronikala do strany, na vedoucí funkce v celém jejím organizačním systému, měnil se i třídní charakter strany přesto, že v členstvu zůstával značný počet dělníků. Ti však neměli vliv, jejich revolučnost nikdo nepodněcoval ani neorganizoval, jejich revolučnost byla preventivně nežádoucí. K této kardinální otázce se vrátím, až čtenáře budu informovat o rozsáhlém, zásadním a kritickém stanovisku subjektu, který na počátku šedesátých let dvacátého století nemohl přehlédnout ani ÚV KSSS, krytý zrádným usnesením XX. a XXII.sjezdu KSSS.

 

*

Zmýlená neplatí, ale platí se za ni

(české lidové pořekadlo)

 

ANTIKOMUNISTA
pan vasil Biľak

 Jiří KARNE

 

 

Sešit II.

Revizionizmus šedesátých let a pan V.Biľak

 

 

 

Dne 22.června 1941, večer v den napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem, přednesl W.Churchill prý historickou rozhlasovou řeč; zde  z ní vyjímám:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

*

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

XXII.sjezd KSSS – vrchol zrady

V říjnu 1961 probíhal XXII.sjezd KSSS. O rozpisu směrných čísel sedmiletky rozhodl mimořádný XXI.sjezd KSSS, který se konal v roce 1959, o programu strany – oficiálně o stěžejním úkolu XXII.sjezdu KSSS, již v létě rozhodla ulice a proto sjezd měl volné ruce k politickým pletichám. Využil toho měrou vrchovatou. Stal se hanbou komunistického hnutí na všechny časy.

Až do krajnosti rozběsnil vášně v boji proti skupině Molotova, Kaganoviče, Malenkova a ostatních "frakcionářů". Překvapil nevraživostí, použitou v boji s představiteli Albánské strany práce. V podstatě bez zanícení přijal třetí Program strany a nové Stanovy.

Na tomto místě je proto možné vystačit jen s poukazem na několik míst v programu KSSS.

V úvodním referátu N.S.Chruščov prohlásil mimo jiné: Návrh programu byl vypracován na historické období dvaceti let, při návrhu se někteří soudruzi dožadovali dobu výstavby komunismu zkrátit, ale on jim namítal tvrzením: komunismus je pohár hojnosti a ten musí být vždycky plný až po okraj a kdyby tomu tak nebylo, zkompromitovali bychom ideu komunismu, podlomili iniciativu pracujících a zdrželi postup komunismu. Tak to se "podařilo" do všech důsledků, těžkých důsledků a jiný vývoj nebylo možno očekávat, vždyť mimo jiné to bylo v době kdy zemědělská produkce v SSSR po všemožných úpravách revizionistů soustavně klesala a sovětská společnost se dostávala na práh všeobecného hladu.

Nyní k hlavním předmětům zrady XXII.sjezdu KSSS. Ten prvý N.S.Chruščov ve svém projevu uvedl slovy:

"Je přirozené, že když v naší zemi zcela a definitivně zvítězil socialismus a když jsme vstoupili do období rozvinuté výstavby komunismu, zmizely podmínky, které vyvolaly nutnost diktatury proletariátu, její vnitřní úkoly byly splněny."

Diktatura proletariátu byla nahrazena koncepcí všelidového státu. Takový byl revizionizmus. Neměl v ruce ani jeden důkaz, že socialismus zvítězil zcela a definitivně, naopak, doléhaly na něho hlasy silně zpochybňující jeho tvrzení a on i přesto naléhal na oficiální zrušení diktatury proletariátu, koncepci se kterou výstavba socializmu stojí i padá. Proč ne, když v té době se politická koncepce diktatury proletariátu už dávno neuznávala, už se nepraktikovala. Sám to N.S.Chruščov přiznal slovy:

"Teze o přerůstání diktatury proletariátu ve všelidový stát, obsažená v programu, plně odpovídá tomu co se děje v životě. Všelidový stát je zrozen životem a vyjadřuje naší linii v politické organizaci společnosti – všestranné rozvíjení demokracie."

Takovou formu státu revizionizmus potřeboval, bez falše všeobecné demokracie nemohl soutěžit s kapitalizmem v mírovém soužití států s rozdílným společenským zřízením. Konec konců, takové řešení vycházelo ze zásad XX.sjezdu, jehož duch do světa vyhlásil: socialismus byl v Sovětském svazu vybudován a jeho vítězství je nezvratné. Pravda to nebyla, to se revizionisté smáli V.I.Leninovi, který komunisty varoval, zaklínal, když uváděl:

"Přechod od kapitalismu ke komunismu" (zdůrazňuji: ke komunizmu, nestačí vybudovat prý nezvratný socializmus pozn.J.K) "je celá dějinná epocha. Dokud tato epocha neskončí, vykořisťovatelům nevyhnutelně zbývá naděje na restauraci. A po první vážné porážce se vrhají svržení vykořisťovatelé, kteří nečekali, že budou svrženi, kteří v to nevěřili, ani v myšlenkách to nepřipustili, se zdesateronásobenou energií, se zběsilou vášní, se stokrát větší nenávisti do boje za ztracený 'ráj', aby ho znovu dobyli, za své rodiny, které si tak příjemně žily a které teď 'sprostá lůza' přivádí na mizinu a odsuzuje k bídě (nebo k 'sprosté' práci…) A za vykořisťovateli – kapitalisty se belhá široká masa maloburžoazie, o které desetiletí dějinných zkušeností ve všech zemích dosvědčují, že se potácí a kolísá, dnes jde za proletariátem, zítra se leká obtíží převratu, propadá panice po první porážce nebo poloviční porážce dělnictva, je nervózní, pobíhá sem a tam, fňuká, přebíhá z tábora do tábora." (V.I.Lenin, Proletářská revoluce a renegát Kautsky, Spisy, sv.28, str.231 – 330)

Je třeba se ještě zastavit u té části projevu N.S.Chruščova, která pojednává o straně a kterou charakterizoval výrokem:

"Naše marxisticko-leninská strana, která vznikla jako strana dělnické třídy, se stala stranou všeho lidu."

Tak jak dávno před XXII.sjezdem KSSS již existoval všelidový Sovětský svaz, tak dávno před XXII.sjezdem KSSS existovala Komunistická strana Sovětského svazu jako strana všeho lidu. Proti takovému prohlášení nelze mít námitek, s tím je nutno souhlasit. Každému bylo a zůstává jasné, že v tomto ohledu byla strana velmi správně charakterizována. Jak "socialistická" aristokracie pronikala do strany, na vedoucí funkce v celém jejím organizačním systému, měnil se i třídní charakter strany přesto, že v členstvu zůstával značný počet dělníků. Ti však neměli vliv, jejich revolučnost nikdo nepodněcoval ani neorganizoval, jejich revolučnost byla preventivně nežádoucí. K této kardinální otázce se vrátím, až čtenáře budu informovat o rozsáhlém, zásadním a kritickém stanovisku Komunistické strany Číny, subjektu, který na počátku šedesátých let dvacátého století nemohl přehlédnout ani ÚV KSSS, krytý zrádným usnesením XX. a XXII.sjezdu KSSS.

 

Rehabilitace

Ve svých vzpomínkách si pan Biľak dost stěžoval na šedesátá léta minulého století. Podle jeho názoru velká územní reorganizace nepřinesla očekávaný obrat k lepšímu; naopak, reorganizací se oslabilo řízení i kontrola po celé ose odshora až dolů; byly narušeny svazky a zaběhnuté metody; přerušily se spoje a všechno co souvisí s hladkým chodem administrativy. Kromě toho, mnohé těžkosti, vyskytující se za pochodu celkem zákonitě se neřešily zkoumáním příčin jejich vzniku, ale reorganizací. "Když se narazilo na nějaké překážky – a bez těch se nic nového neobejde – už se troubilo na ústup. Nepřipisuji tento nešvar socializmu, ale jakési dětské nemoci, kterou jsme trpěli… Že jsme to všechno vydrželi a bez velké újmy překonali, to svědčí o síle toho nového, co se rodí a roste, o síle socializmu", napsal pan Biľak.

Jak jsem uvedl, tak fantazíroval pan Biľak na celé vstupní stránce do nové kapitoly. V nic neříkajícím formalizmu byl pan Biľak přeborník. Asi první překonání jeho blábolu je možno spatřovat v tvrzení: "Žádaly se jen učesané zprávy a dobré informace. Jediným vzorem pro Novotného byl Nikita Segejevič Chruščov. V tom se viděl a snažil se ho napodobovat. Chruščovův odchod z politiky v říjnu 1964 Novotný těžce snášel a nemohl se s ním smířit. Dokonce i ústřední výbor strany se snažil zmanipulovat a přesvědčit, aby odchod Chruščova byl naším vedením kritizovaný". Dobrá kritika, ale bez hodnoty faktu, není podepřena konkrétní, známou nebo snadno doložitelnou skutečností. Bahno formalizmu, to je jediný terén pro každého revizionistu, tedy i pro pana Biľaka.

A.Novotný to byl milník pana Biľaka snad ve všech oblastech a ne jen ve věci slovenského autonomizmu, jak jsem si původně myslel; zde, v těchto místech vzpomínek na něho, on, revizionista Biľak, vychrstl vědro konkrétních údajů, když uvedl: "A.Novotný se stával neomylným, nechtěl připustit, že pětiletý plán byl nadsazený. To se muselo vymstít. Výroba začala stagnovat. Jen na jednom příkladu je to možné vidět. Jestliže v letech 1950 až 1960 byl roční přírůstek  národního důchodu v průměru 7,5 procenta (což vedlo A.Novotného k závěru – který vyhlásil na jedné poradě – že máme tak vysoké přírůstky, že si s národním důchodem nevíme rady), pak v roce 1962 jen 1,4 procenta a v roce 1963 byl už mínus 2,5 procenta. Vznikla nejistota. Každý národohospodář viděl, že se žije z podstaty. Na Slovensku to bylo ještě horší. V roce 1948 byla tvorba národního důchodu na obyvatele oproti českým krajům nižší o 2500 Kčs, v roce 1960 to bylo o 4000 Kčs a v roce 1963 už o 5000 Kčs méně. Nevyužívalo se práce schopné obyvatelstvo."

Nejsem národohospodář, ale žil jsem v té době a viděl jsem panem Biľakem vzpomínaný ekonomický propad a nezdá se mně, že jeho důvodem byl vinen jen nadhodnocený pětiletý plán; já jsem ho viděl především v klesající aktivitě strany i mas, já jsem v poklesu tvorby Československa viděl hospodářské důsledky politiky revizionizmu. Konečně, stejný trend byl patrný i v Sovětském svazu, tam především v zemědělství, zasaženém revizionizmem, byla situace zvlášť obtížná; ze zemědělství revizionizmus svlékal socialistický charakter a za tohoto stavu se mnohé zemědělské produkty nedostaly na státní trh.

Že ve věci soustavného a všeobecného poklesu výroby byl revizionizmus rozhodujícím činitelem také dokazuje stav ve straně – ta na negativní dopady ve výrobě nereagovala bolševickou kritikou – tu nikdo neorganizoval, ta byla nežádoucí, za tu se trestalo, sice nepřímo, ale trestalo. Na takový stav reagovali souběžci jak únikem všeobecného charakteru, tak i stoupajícím antikomunizmem, ale i zlou třídní zvůli, která se promítla do nadhodnoceného plánu, zvýšenou emigrací a jinými protisocialistickými projevy.

V té době - za revizionistického vlivu, se antikomunizmu nejbujněji rozrostl především  v literatuře. A komunisté byli drženi v letargii – takové byly důsledky revizionizmu XX.a XXII.sjezdu KSSS, pane Biľaku! Byl to především systém revizionizmu, prostoupený do všech sfér života a práce celého socialistického systému, kdo zavinil klesající trend v hospodářské činnosti socialistického státu; v Sovětském svazu opět hrozil hlad, jako v období kolem buržoazní intervence v sovětském Rusku – jeho nebezpečí nikdo nepocítil ani za Velké vlastenecké války, kdy ohromné oblasti úrodné půdy byly pod mocí fašizmu a sovětský lid žil ze zásob, vytvořených v předcházející době z vlastních zdrojů.

Takové příčiny těžkých politických a hospodářských jevů pan Biľak neviděl a uvedl, zcela zaslepen revizionizmem: "Právě v takové nedobré hospodářské situaci narůstala vlna kritičnosti a požadavek přehodnotit metody práce strany i politické procesy z padesátých let. Kdyby se byly politické procesy objektivně přehodnotily dříve, než se to žádalo, v polovině padesátých let, mohly se hospodářské těžkosti šedesátých let řešit s menšími oběťmi a hlavně bez kumulace s politickými."

Tady vzpínám ruce k nebi; pan Biľak procesy – většinou probíhající veřejně, vždycky však před právní stolicí státu, nazývá politickými a chtěl je řešit s menšími obětmi a hlavně bez kumulace s politickými. Je nad slunce jasnější, že ne jen procesy, ale především rehabilitace všech pravomocně potrestaných byla vysloveně politickou, jedině politickou a ne právní akcí. Nesmlouvavě dokazovala, že směr politického větru se otočil o 180 stupňů, že bolševizmus je v likvidaci a nemá naději na záchranu. S tím, to je pochopitelné, neměl naději na existenci ani socializmus. Historie to potvrdila v plném rozsahu.

Není už o čem diskutovat, vše je prohospodařeno, socializmus neexistuje i rehabilitace mu vykopala hrob. Konečně, vše bylo úplně jasné každému kdo žil s přímým pohledem na své okolí již v roce 1988, kdy pan Biľak dával své vzpomínky z rukou; ne procesy - po nich socializmus sílil, ale rehabilitace byla jednou z mnoha smrtelných ran, uštědřených socializmu.

Stále se nedařilo dosáhnout absolutní rehabilitace všech postižených – bylo to právně zcela neúnosné. Ale tlak politického avanturizmu, produkovaný čelními představiteli KSSS, osobně především  Chruščovem, tlačil rehabilitační procesy do dalších a dalších kol. Rehabilitace tak po dlouhou dobu hrály historickou úlohu otevřené zrady, přispívající k soustavné a řízené likvidaci socializmu.

 Pan Biľak v celém svém několika stránkovém pojednání o procesech se nezmínil o zákonitostech třídního boje, o jeho stále se měnícímu charakteru, stoupající nebo klesající intenzitě a blábolil ve vzpomínkách jen o hlediscích, patřících do pohledů vysloveně měšťáckých; v nich uvedl:

"Po dobytí moci pracující nemají zájem používat potlačovatelské metody. Hlavní pozornost se zaměřila na novou organizaci práce, rozdělování, výchovu a upevňování dobyté moci, na řešení staletím nahromaděných, sociálních a třídních problémů. Jaké metody použít, ostré nebo mírné, to vnucuje vnitřní nepřítel. To je tak jednoduchá logika, jako když vznikne v domě požár. K jeho uhašení se použije voda, i kdyby se zničily hodnoty, které jsou v bytě…"

Tady je nutné, aby vystoupil V.I.Lenin, na kterého si pan Biľak ve svém dvousvazkovém pojednání zapomněl vzpomenout:

" Vykořisťovatelé jsou poraženi, ale nejsou zničeni. Mají ještě mezinárodní základnu, mezinárodní kapitál, jehož součásti jsou… mají ještě peníze a rozsáhle společenské styky. Síla jejich odporu – právě v důsledku jejich porážky – stokrát a tisíckrát vzrostla… Třídní boj… se stal daleko urputnějším. A jinak tomu nemůže být, jde-li o revoluci, nechceme-li tento pojem úmyslně zaměňovat reformistickými iluzemi." (V.I.Lenin, Spisy, sv.30, str. 110, v článku, uveřejněném v Pravdě 7.11.1919)

Doplním V.I.Lenina citátem Kl.Gottwalda, vysloveným na zasedání ÚV KSČ v únoru 1951: "… k případu zrádců a spiklenců – Šlinga, Švermové, Clementise a dalších… v tomto případě šlo o rozsáhlé spiknutí uvnitř strany s cílem ovládnout stranu, změnit její politiku, zmocnit se vedení státu, změnit kurs jeho politiky a nastoupit cestu zpět, cestu ke kapitalizmu. Jde tedy o klasický případ zostřování třídního boje." A to nevyvrátíte; ani nevyvracíte, pana Biľaku!

Ještě vás oslovím otázkou. Pane Biľaku! Proč do rehabilitace byli zahrnuti všichni, absolutně všichni právně postižení v procesech padesátých let? Hned vám odpovím: Všichni proto, že rehabilitace měla demonstrovat změnu politické orientace – jugoslávská cesta byla Chruščovovu vedení božským vzorem!

J.V.Stalin v přípravě na válku, vzal na milost odsouzené důstojníky Rudé armády, (ne všichni dodrželi slib věrnosti), ale nepoužil rehabilitace – přiznání absolutní nevinny ve všech směrech a v každém okamžiku, ale jen amnestie – udělení milosti, prominutí výkonu zbytku trestu; ani prezident, nastupující do úřadu nevydává rehabilitace – navrácení společenského postavení, obnovení cti, bezúhonnosti, dobré pověsti, práv, vyhlášení omluvy za neoprávněné odsouzení, ale jen amnestie – prominutí výkonu zbytku trestu. Absolutní politická rehabilitace všech právně postižených za trestné činy proti vlasti, to co se praktikovalo za Chruščova a z jeho podnětu, to nebyla právní spravedlnost, to byl akt právní a politické zvůle revizionizmu, důrazně odsuzující politickou minulost komunistických stran. To byl akt důrazně dokazující nové, vyhraněně protikomunistické politické orientace KSSS a s ní i KSČ a ostatních komunistických stran států, které později oficiálně zakuklily zvou zradu do mlhavého, neurčitého a nikdy nevyspecifikovaného tvrzení: budujeme reálný socializmus.

V době konání procesu se skupinou kolem R.Slánského stál lid s přímým pohledem do nebezpečí vzniku nové světová války neochvějně za komunistickou stranou. Dokazovaly to nejenom jeho politické postoje, projevující se manifestačním nadšením, ale, to snad především, jeho pracovní výkony, lámající všechny rekordy. Pochopitelně, budovatelské nadšení se promítlo i do hospodářského efektu padesátých let, jak ho připomínal ve svých pamětech sám pan Biľak.

Ještě se podíváme na procesy očima a srdcem dvou Američanů. Nejdříve několik zajímavostí z procesu s protisovětským trockistickým centrem, jenž se konal v posledním týdnu měsíce ledna roku 1937:

"Radek vysvětloval jak dospěl k uznání své viny a k přiznání všech fakt, která mu byla o spiknutí známa:

'Když jsem byl na lidovém komisariátu vnitra, hlavní úředník mi řekl: "'Nejste dítě. Tady je patnáct lidí, kteří svědčí proti vám. Nemůžete se z toho dostat a jako rozumný člověk na to nemůžete ani pomyslet…'"

Po dva a půl měsíce jsem trýznil vyšetřujícího úředníka. Byla tu nadhozena otázka, zda jsme byli za vyšetřování mučeni. Musím říct, že jsem to byl nebyl já kdo byl mučen, nýbrž že jsem mučil vyšetřující úředníky a nutil jsem je dělat spoustu zbytečné práce. Po dva a půl měsíce jsem nutil vyšetřujícího úředníka, aby mě vyslýchal a konfrontoval s výpověďmi ostatních obžalovaných, a tak aby mi ukázal všechny své karty, takže jsem věděl, kdo se přiznal, kdo se nepřiznal a co kdo přiznal…

A jednoho dne ke mně přišel hlavní vyšetřující úředník a řekl: "'Teď jste už poslední. Proč maříte čas a zdržujete? Proč neřeknete to, co máte říct?'" Odpověděl jsem mu: "'Ano, zítra začnu vypovídat.'"…

Vojenské kolegium Nejvyššího sovětského soudu odsoudilo Pjatakova, Muralova, Šestova a deset dalších k smrti zastřelením. Radek, Sokolnikov a dva méně významní agenti byli odsouzeni na dlouhá léta do vězení.

Ve své závěrečné řeči dne 28.ledna 1937 státní žalobce Vyšinskij prohlásil:

'Lidé, kteří pod vedením Trockého a Pjatakova vystoupili ve spojení s německou a japonskou výzvědnou službou, se snažili svou špionážní činností dosáhnout výsledků, které by vážně poškodily zájmy nejen našeho státu, nýbrž i zájmy celé řady států, které si spolu s námi přejí mír a které spolu s námi za mír bojují… Máme velký zájem na tom, aby vláda každé země, která si přeje mír a bojuje za mír, zakročila co nejpřísněji proti každému pokusu o zločinnou, špionážní, záškodnickou, teroristickou činnost, organizovanou nepřáteli míru, nepřáteli demokracie, temnými fašistickými silami, které se připravují na válku, které se chystají zhatit úsilí o mír a tudíž i úsilí všeho pokročilého, všeho pokrokového lidstva.'

Vyšinského slova se nedostala na veřejnost za hranice Sovětského svazu; ale slyšeli je a pamatovali si je někteří diplomaté a žurnalisté.

Na amerického velvyslance v Moskvě Josepha E.Daviese zapůsobil proces hlubokým dojmem. Byl v soudní síni každý den a s pomocí tlumočníka bedlivě sledoval průběh procesu. Velvyslanec Davies, bývalý advokát akciových společností, prohlásil, že sovětský žalobce Vyšinskij, jenž byl v protisovětském zahraničním tisku všeobecně líčen jako surový inkvizitor, mu velmi připomínal Homera Cummingse, byl klidný, nezaujatý, důmyslný, schopný a moudrý. Řídil proces proti zrádcům tak, že si získal mou úctu a obdiv jako právník.'

Dne 17.února 1937 napsal Davies v tajné depeši americkému ministru zahraničních věcí Cordellu Hullovi, že téměř všichni zahraniční diplomaté v Moskvě sdílejí jeho názor, totiž, že rozsudek je spravedlivý. Velvyslanec Davies psal:

'Mluvil jsem s mnoha, ne-li se všemi členy zdejšího diplomatického sboru a snad až na jednu výjimku jsou všichni toho názoru, že za procesu byla jasně zjištěna existence politického komplotu a spiknutí, jehož cílem bylo svržení vlády.'

Tyto skutečnosti však nebyly uveřejněny. Mocné síly se spikly, aby zatajily pravdu o páté koloně v Sovětském svazu."

V poznámce bylo ještě uvedeno:

"Trockého přívrženci a obdivovatelé v Evropě i v Americe chrlili nekonečný proud prohlášení, brožur, letáků a článků, v nichž líčili moskevské procesy jako Stalinovu pomstu Trockému a výplod Stalinovy orientální mstivosti. Trockisté a jeho spojenci měli přístup do mnoha významných novin a časopisů. Ve Spojených státech vycházely jejich prohlášení a články ve Foreign Affairs Quarterly, Reader's Digest, Saturday Evening Post, Amerikan Mercury, New York Times a v jiných známých a rozšířených novinách a časopisech. Takovými přáteli, přívrženci a obdivovateli Trockého, kteří v americkém tisku a rozhlase rozkřikovali své pojetí moskevských procesů, byli: Max Eastman, bývalý zástupce Trockého v Americe a jeho oficiální překladatel, Alexander Barmine, sovětský renegát, který byl kdysi v sovětském komisariátu zahraničních věcí, Albert Goldman, Trockého právní zástupce, který byl v roce 1941 odsouzen federálním soudem pro účast na spiknutí a podněcování ke vzpouře v armádě Spojených států, generál Krivický, ruský dobrodruh a svědek Diesův, který se vydával za bývalou významnou osobnost v OGPU a pak spáchal sebevraždu, kterou v zanechaném dopise vysvětloval jako smírnou oběť za své velké hříchy, Isaac Don Levina, vysloužilý protisovětský propagátor a pravidelný dopisovatel Hearstova tisku, a  William Henry Chamberlin, rovněž pravidelný dopisovatel Hearstova tisku, který uveřejňoval své názory o procesech v tokijském propagačním orgánu Současné Japonsko pod názvem Ruská krvavá čistka.

Významný americký trockista James Burnham, který se později stal známým jako autor knihy Ředitelská revoluce, líčil moskevské procesy jako zákeřný pokus ze strany Stalinovy zajistit si pomoc Francie, Velké Britanie a Spojených států ve svaté válce proti ose a vyvolal mezinárodní perzekuci všech těch, kdo hájí politiku revolučního defétismu (tj.trockistů)…" (Michael Sayers, Albert E.Kahn, Velké spiknutí, Boni a Gaer, New York, 1946; Svoboda, Praha, 1949, str.286 – 294)

To byl boj, viďte, pane Biľaku! (Když říkám viďte, pane Bilaku, tak očekávám váš souhlas, protože třídní boj nelze popřít; nemluvit o něm, zastírat ho, to prosím, to je možné, ale když se na něho ukáže, tak ho zapřít nelze.) V třídně rozpolceném světě tomu ani jinak být nemůže; vždycky, ať promluvíte jakkoliv nebo mlčíte-li, jste na jedné nebo na druhé straně třídní barikády; jiné póly nejsou, neexistují, existovat nemohou. S tím se nedá nic dělat. Z této premise pak zcela přirozeně vyplývá, že tomu tak bylo i s procesy, provedenými v Československu během padesátých let. Kl.Gottwald, kterého před A. Novotným ve svých vzpomínkách ochraňujete, o tom řekl na zasedání ÚV KSČ v únoru 1951: "A buržoazie v určitých momentech povolává, aktivuje, mobilizuje všechny své rezervy a zejména se snaží proniknout do vládnoucí strany a změnit směr její politiky. Když třídní boj je – abych tak řekl – normální a vývoj celkem klidný, tu agentura třídního nepřítele v komunistické straně se přikrčuje, skrývá a přizpůsobuje se. Ale jakmile se třídní boj zostřuje, jakmile buržoazie ztrácí jednu pozici za druhou, tu přirozeně třídní nepřítel se snaží vyhodit poslední, ale zároveň svou hlavní kartu. To znamená, že mobilizuje svou agenturu uvnitř komunistické strany…"

A to byl případ Československa na začátku padesátých let minulého století. Když buržoazii nevyšla II.světová válka, ani poslední karta, puč v únoru l948, tak bojovala o svůj zítřek útoky na procesy. V tu dobu ani jiné bojiště neměla. A k buržoazii se aktivně přidávaly její elementy, působící pod různými názvy; trockisté patřili mezi nejhorlivější. Právě tak to dělaly ústrojné součásti buržoazie před druhou světovou válkou, jak nám ukázali "naší" dva Američané.

Zde je místo zmínit se o vás; pane Biľaku! Rozhodně patříte mezi trockisty, ostatní exponenty antistalinizmu, obhájce buržoazních zájmů; tam máte své místo, vždyť, mimo jiné(!), po dobu delší jak dvacet let jste jako hlavní ideolog revizionizmu Komunistické strany Československa stál v pevném, sice oficiálně nesjednaném svazku s mezinárodními silami militantní buržoazie. Při tom jste útočil, mimo jiné(!), na revoluční obranu komunizmu. Nic jiného jste asi i dělat nemohl. Spoután zradou XX.a XII.sjezdu KSSS jste šel cestou mírového soužití dvou antagonistických systému – ta cesta nevedla, vést nemohla jinam než k zániku socializmu. Na to vás upozorňovaly světové marxistické síly – jejich aktivita, především z roku 1963, musela dolehnut až k vám.

 Ne, nebyl jste svedený, byl jste proradný.  Četl jste tisíce podvržených stránek, které ve své většině neměly věcnou - právní spojitost s procesy; v pamětech jste se o nich zmiňoval pateticky, ale neuvedl jste z nich ani jedno slovíčko; s tím, to se rodí zákonitě, je možno tvrdit: nepřečetl jste si ani jednu stránku, která procesy obhajovala i v dobách napjatého náporu, který útočil jak proti obsahu jejich tvrzení, tak i proti bezpečnosti i životu čestných a odvážných, kteří takové texty zpracovali a na vaše kompetentní místa předložili. Jeden z nich, Karel Košťál, hlavní vyšetřovatel R.Slánského, v tento čas publikoval podrobné pojednání o procesech i o deformovaném výkladu procesů; konkrétně se kriticky dotkl publikací K.Kaplana, S.Stewena a publikací, činnosti i výroků dalších aktérů z druhé strany třídní barikády. Začíná svítat nad procesy i nad vaším zrádným výkladem procesů, pane Biľaku!

Nyní, aby otázka procesů byla zodpovězena v jakési rovnováze mezi Sovětským svazem a Velkou Britanií, přidám ještě doušku od "našich" dvou Američanů:

"Dne 10.května 1940 podal Chamberlain rezignaci na funkci ministerského předsedy, když už přivedl zemi do tak zoufalé situace, v jaké snad nebyla po celou svou dlouhou historii. Téhož dne, kdy král požádal Winstona Churchilla, aby sestavil novou vládu, vtrhla německá armáda do Holandska, Belgie a Lucemburska. Dne 21.května stáli už Němci, kteří si prorazili cestu hroutící se obranou, na břehu Lamanšského průlivu a odřízli spojence ve Flandrech.

Francie se zmocnila panika. Pátá kolona byla všude na nohou. Francouzští důstojníci zbíhali od vojska. Celé divize zůstaly bez vojenských zásob. Paul Reynaud se v senátě vyjádřil, že velitelé francouzské armády se dopustili 'neuvěřitelných omylů'. Odsuzoval 'zrádce, defetisty a zbabělce'. Desítky vysokých francouzských důstojníků byly zatčeny. Ale zatýkání přišlo příliš pozdě. Ve Francii se již zmocnila nadvlády pátá kolona.

Bývalý francouzský ministr letectví Pierre Cot napsal později v knize Triumf zrady:

'Fašisté měli všude i v armádě, úplnou volnost. Protikomunistická propaganda byla kouřovou clonou, za níž se připravovalo velké politické spiknutí, jež mělo ochromit Francii a usnadnit Hitlerovi práci… Nejúčinnějšími nástroji páté kolony: byli Weygand, Pétain a Laval. Na ministerské radě, jež se konala dne 12.června 1940 v Cangé u Toursu, naléhal generál Weygand na vládu, aby skončila s válkou. Jako hlavní důvod pro to uváděl, že v Paříži vypukla komunistická revoluce. Tvrdil, že M.Thorez, generální tajemník francouzské komunistické strany, se již usadil v prezidentském paláci. Ministr vnitra G.Mandel telefonoval ihned pařížskému policejnímu prefektovi, který popřel Weygandovo tvrzení: v městě se nic nedělo, obyvatelstvo se nebouřilo… Jakmile se Pétain a Weygand za zmatku při porážce s pomocí Lavalovou a Darlanovou zmocnili vlády, ihned si pospíšili, aby potlačili všechny politické svobody, zacpali lidu ústa a nastolili fašistický režim.'

Zmatek vzrůstal každou hodinu a katastrofa se blížil stále hrozivěji, zatímco francouzští vojáci zoufale a beznadějně bojovali, svět se stal svědkem zrady na národě, jaké dosud nebylo…

Od 29.května do 4.června evakuovala britská armáda své vojsko z Dunkerque a hrdinně uchránila 335.000 mužů.

Dne 10.června vypověděla fašistická Itálie válku Francii a Anglii.

Dne 14.června padla Paříž; Pétain, Weygand, Laval a trockista Doriot se stali členy nacistické loutkové vlády Francie.

Dne 22.června bylo v compiegneském lesíku podepsáno příměří mezi Německem a Francií, a to v témž železničním vagónu, v němž maršál Foch před dvaadvaceti lety nadiktoval poraženému Německu podmínky kapitulace…

Koncem července 1940 zahájili nacisté hromadné nálety na Londýn a jiná anglická města a házeli celé tuny trhavin na civilní obyvatelstvo. Nálety, které se po celý následující měsíc stupňovaly, měly zastrašit a ochromit celý národ a srazit vážně oslabenou Anglii co nejdříve na kolena.

Ale ve Velké Britanii došlo k hlubokým změnám. Zmatek a nejednotnost, které byly výsledkem Chamberlainova vedení, ustoupily rozhodnosti a sílící národní jednotě. Přes úzký Lamanšský průliv viděl britský lid dílo páté kolony. Churchillova vláda jednala rychle a rozhodně. Scotland Yard a britská výzvědná služba zakročily proti nacistickým agentům, britským fašistům a strůjcům tajných intrik páté kolony. Při náhlé prohlídce londýnského ústředí svazu britských fašistů nalezla policie důležité dokumenty a zatkla mnoho příslušníků páté kolony. Vůdce britské fašistické strany sir Oswald Mosley byl zatčen ve svém bytě. Poté následovala senzační zatýkání. Byli zatčeni: John Beckett, bývalý poslanec a zakladatel protisovětské a pro-nacistické Lidové strany, kapitán A.H.Ramsay, konzervativní poslanec za Peebles, Edward Dudley Elan, úředník ministerstva zdravotnictví a jeho žena paní Darce Foxová a jiné význačné osobnosti. Byla odhlasována osnova zákona, jíž se zaváděl trest smrti za velezradu.

Britská vláda ukázala, že si vzala poučení z průběhu událostí ve Francii a z moskevských procesů, a v červenci 1940 oznámila, že byl zatčen admirál Barry Domvile, bývalý šéf námořní výzvědné služby, Domvile, přítel Alfreda Rosenberga a zemřelého generála Maxe Hoffmanna, byl zapleten téměř do všech protisovětských spiknutí od roku 1918. V době svého zatčení byl Domvile vedoucím tajného pro-nacistického spolku a byl organizován za pomoci šéfa gestapa Heinricha Himmlera…

Britský lid, zabezpečený proti zradě zevnitř, začal ihned čelit nacistické bleskové válce ze vzduchu a bránil se. Za jediný den 17.září 1940 sestřelilo britské letectvo nad Anglií celkem 185 německých letadel.

Když Hitler narazil na tento prudký a neočekávaný odpor a uvědomil si, že na východních hranicích Německa stojí Rudá armáda, zastavil se na pobřeží Lamanšského průlivu. Nepodnikl invazi na britské ostrovy…" (M.Sayers a A.E.Kahn, Velké spiknutí, Svoboda, Praha 1949, str.320-323)

I zdegenerovaná Velká Britanie, kterou nelze s hrdinstvím sovětského lidu srovnat, se bránila; začala sice až v hodině dvanácté, ale našla svého Churchilla, sjednotila se pod jeho vedením a podle sovětského vzoru se v podstatě vypořádala s pátou kolonou; tím si vytvořila předpoklady vybojovat si záchranu. Ale reálný socializmus? Ten byl zásluhou revizionistů typu pana Biľaka tak zdegenerovaný, že i hodina dvanáctá jej minula, aniž by si toho někdo všiml. Těžké, přetěžké rekviem se zhusta rozprostranilo nad prostým lidem; kdo ho bude rehabilitovat? Pane Biľaku!

Zrodem světové soustavy socializmu skončila druhá světová válka, vyvolaná buržoazii, aby napravila pro ní nepodařenou první světovou válku, která skončila vítězstvím socializmu v Rusku. Opět to byl vojenský i politický  primitivizmus buržoazie, jenž udával směr světového vývoje. V této historické chvíli se projevil totální neschopností buržoazie ocenit vojenskou sílu a vnitřní pevnost Sovětského svazu; svědčí o tom už to, že Německo vůbec napadlo SSSR, ale i projev W.Churchilla, pronesený v den zahájení vojenského útoku. Předpokládal v něm, že Hitler nad Sovětským svazem zvítězí v ojedinělých bojích místního významu během několika dnů. Na důsledky svých kardinálních chyb musela buržoazie reagovat po svém; dalšími kardinálními chybami. Začala připravovat třetí světovou válku; v předehře k ní zorganizovala, dalo by se říct válku kontinentální – probíhala "pouze" v Asii a buržoazie v ní utrpěla další porážky; některá bojiště tam dokázala ustát v patové politické situaci. Kromě toho, se socializmem otevřela bojovou frontu ve Studené válce – ta v tu dobu neměla naději na úspěch. Nastal soumrak buržoazního světového panství – historická etapa proletářských revolucí, předpokládaná K.Marxem a ideologicky, politicky i organizačně zabezpečovaná V.I.Lenin, spěla do svého vítězného závěru. Na konci této historické etapy se konal v Československu proces se spikleneckým centrem, vedeným R.Slánským; po něm byl světový socializmus silnější; riziko třetí světové války, hrozící buržoazii novými katastrofami, které svým rozsahem a politickým dopadem by překonaly důsledky obou předcházejících světových válek, se zvětšilo. ALE za několik dnů po procesu přišla smrt J.V.Stalina. V těchto hodinách se poprvé veřejnosti zjevila zrada pučistů; ta zachránila světové panství buržoazie jednoduchým prostředkem - likvidací bolševizmu, toho nebylo možno dosáhnout jinak než hanobením Stalina a celé etapy vítězného socializmu. V tomto hanobení nemohly chybět útoky na procesy, ty byly jednou z mála hlavních zbraní revizionizmu a buržoazie; v takových podmínkách se zásadně změnil směr vývoje světa.

Bolševizmus je horší nežli mor, proto v zájmu buržoazie umíral na zradu Chruščova, (nejen v této věci šlo o spojence), přímo před očima světa; boj proti němu však nemohl ani nemusel skončit. Proč taky! Vždyť na tomto úseku měla buržoazie velmi zdatného spojence – revizionizmus! Ten také s největším vypětím bojoval proti stalinizmu, proti revoluční obraně socializmu. Revizionisté, zrádci socializmu, pevně spojeni s militantní světovou buržoazií, se předháněli v hrdinství; K.Kaplan, S.Stewen či V.Biľak jsou lidé jednoho bojového týmu – V.Biľak i na konci své dráhy, v době, kdy po Brežněvově smrti propadl nepřízni nového politického panstva z SSSR, bojuje proti procesům ve svých pamětech, v nich si zapomenul vzpomenout na jiné, významnější události. FUJ! Ještě mu některé z nich připomenu později. Teď několik důkazů této jednoty z knihy, již zde připomínaného K.Košťála Svědectví plukovníka i z knihy R.Černého Exprezident; nejdříve z té části, ve které R.Černý  cituje A.Novotného, kterého pan Biľak nemá rád, proti kterému zaujatě a vítězně bojoval, nad kterým slavně zvítězil, ale s kterým byl ve věci revizionizmu zcela jednotný i když ve věci rehabilitací se přece jen rozcházeli:

R.Černý: "I když některé části Chruščovova projevu na XX.sjezdu vyvolaly vlnu kritiky a odporu, valí se na pomoc l.tajemníka KSSS lavina domácích  i zahraničních revizionistů od Jevtušenka až po Springera. Aplaus rovnající se uragánu patřil N.S.Chruščovovi.

Největší nepřátelé Sovětského svazu najednou ujišťují sovětský lid sympatiemi a vnucují mu že… 'Konečně se v SSSR dostala k moci zdravá nacionální vlna, která má pochopení pro potřeby dnešního světa.' Nejpřednější reakcionáři této planety v čele s Adenauerem si pochvalují, že… 'Chruščov má v úmyslu domluvit se s kapitalistickým světem.' Propaganda Západu ve svých časopisech, v rozhlase a televizi snáší důkazy o 'zločinnosti' Stalina, který byl 'největší překážkou k domluvě mezi USA a SSSR'.

Podle mínění generálů Pentagonu stačil jediný argument Chruščova o 'kultu osobnosti' k narušení socialistického bloku atd.

Toto vyzvánění umíráčkem socializmu, za jehož provaz tahali imperialisté všech národností a ras, mělo alarmovat východní blok. Je neuvěřitelné, s jakou nedbalostí je nebezpečí opomíjeno a stává se příčinou vytvoření opoziční skupiny, která nesouhlasí s veřejným flagelantstvím (sebemrskání jako projev kajícnosti) Chruščova. Zástupci KS Číny, Albánie, Vietnamu a Itálie v rozhovorech s účastníky XX.sjezdu neskrývají obavy o vývoj událostí, ale většina delegací, ovlivněna průběhem zasedání, podléhá grandiózním plánům KSSS. Čs.delegace mezi ně nepatřila z důvodů, o nichž mluví A.Novotný: 'My jsme jako většina komunistických a dělnických stran v Moskvě a potom doma postupovali tak, jak nám velely zásady komunistického hnutí. Postavit se plně za novou politickou linii KSSS, která přišla s výzvou hledání nových cest, jež by přiblížily vítězství socializmu. Veškeré nepříjemnosti, jež z odhalení XX.sjezdu vzniknou, jsme pokládali za nutné zlo vyplývající z obratu politiky.'" (R.Černý, Exprezident, II.díl, str. 6 a 7, Orego; K.Košťál, Svědectví plukovníka, str. 132 a 133, Orego 2003).

Na jiném místě své knihy K.Košťál uvádí:

"K hodnocení práce Kaplana, iniciátora přehodnocování poslední komise ÚV, tzv. Pillerovy, bych rád ještě upozornil na své výpisky z článku Paul Blackstota Knihy pro idioty, přetištěné na jedno pokračování v Literárních novinách ze dne 26.11. a 3.12.1966, z italské komunistické Rinascity.

Článek značně podrobně popisuje činnost skupiny padělatelů, kteří tvoří Besedovského 'školu' a vydávají na Západě neuvěřitelné množství 'apokryfních sovětských pamětí' a 'životopisů', jež jsou tak obratně zfalšovány, že se dali oklamat i tak proslulí 'kremlogové' jako Issac Deutscher a historikové jako Angličan E.N.Carr.

O zakladateli školy se v článku uvádí: 'Besedovskij, bývalý chargé d´affaires sovětského velvyslanectví v Paříži, se stal jedním z prvních sovětských zběhů, když za dramatických okolností uprchl přes zeď (nebo plot) velvyslanectví v říjnu 1929…'

'Různé knihy napsané Besedovského skupinou měly obrovský komerční úspěch… V dopisu R.Wragovi (Niezbrzycki) Besedovskij objasňuje své řemeslo 'padělatelé dějin' takto: 'Pokud jde o mne, pane, píši knihy pro idioty. Věříte doopravdy, že někdo na Západě by četl to, co nazýváte apokryfickými (nepravý, podvržený spis atd.) díly, kdybych při citování Kaganoviče, Žukova, Mikojana či Bulganina zůstal věrný způsobu, smyslu a formě jejich projevů?… Když však uvádím Stalina nebo Molotova v pyžamu, když o nich vyprávím pokud možno skandální historky – nezáleží na tom, zda pravdivé nebo vymyšlené – můžete si být jist, že je budou číst nejen všichni intelektuálové, nýbrž že po mé knize sáhne i nejvýznamnější kapitalistický státník odjíždějící na mírovou konferenci dříve, než ulehne ve svém kupé lůžkového vozu…" (viz.K.Košťál, Svědectví plukovníka, str. 135 a 136, Orego 2003)

A právě do takové skupiny knih, o kterých pádné skutečnosti napovídají, že je dnes v buržoazní literatuře jedinou skupinou knih, zabývající se životem a činností význačných osobností, v podstatě patří i vzpomínky pana Biľaka; autor se v nich rozhodně vyhýbá košilatým scénám. Je však buržoazní, přesněji: vyhraněně revizionistický, protože mluví, útočí, pomlouvá, uráží i spílá, ale nic konkrétního neříká; absolutně se vyhýbá specifikaci příčin nebo následků politických jevů; vůbec nehovoří o politických pohnutkách tříd, nespecifikuje třídy a jejich záměr v hodnoceném období, případně čím takové pohnutky byly vyvolány. Je i zde věrný své metodě, kterou praktikoval při řízení ideologie KSČ!

 

Rozvrat

Pro rozbor následující kapitoly nemám dostatek podkladů o funkčním postavení pana Biľaka; z jeho vzpomínek je možno vyvodit to co jej nenechávalo být klidným i to jak po svém, tedy jak revizionisticky reagoval. Nedočetl jsem se tam (nebo snad při čtení přehlédl?) z jaké politické pozice, z jaké politické či vládní funkce si svůj názor tvořil, z jaké politické či vládní funkce své aktivity prováděl. To jsem nevěděl s absolutní přesností ani při práci na právě skončené kapitole; ale její obsah, který je možno specifikovat výrazem rehabilitace, je politicky i časově velmi široký a proto otázka funkčního zařazení pana Biľaka nebyla tak důležitá jako nyní, kdy je nutno pojednat o otázkách místních a časových. Pro překonání tohoto vakua v informacích, uvedu aspoň údaje encyklopedického slovníku, zmiňující se o panu Biľakovi.

Do této stati budu vstupovat svými komentáři; přiznám se: pokud jde o jakýkoliv revizionizmus, vždycky bouřím; někdy jsem jen uštěpačný, pardon;  tak tomu bude i zde – ale s výjimkou, takový projev uzavřu do závorky; děkuji za pochopení.

Encyklopedický slovník institutu ČSAV, vydaný v roce 1972, o panu V.Biľakovi uvádí jen údaje mající spojitost s jeho vysloveně politickou činností, mlčí k mé a jistě i k vaší lítosti, o odborné činnosti pana Biľaka, o tom kdy a v jakých ministerských funkcích působil. Teď z textu encyklopedického slovníku: Pan Biľak se narodil v roce 1917; byl účastníkem Slovenského národního povstání, od roku 1945 je členem KSČ, od roku 1954 členem ÚV KSČ, v letech 1955 až 1968 byl členem ÚV KSS a v roce l968 prvním tajemníkem ÚV KSS, od roku 1968 členem předsednictva ÚV KSČ a tajemníkem ÚV KSČ.

A nyní vybrané pasáže z textu pana Biľaka:

"A.Novotný měl zvláštní metodu při výběru lidí do funkcí. Opíral se jen o dva typy funkcionářů. Takové, kteří ho nemohli přerůst, nebo ty, kteří měli kádrové závady, o nichž věděl a držel je v šachu." (V tom nevidím zvláštnost, to praktikoval, to musel praktikovat téměř každý vedoucí, působící v řídící funkci za reálného socializmu). "Jsem přesvědčený, že z podobných příčin si vybral A.Dubčeka za tajemníka ÚV KSČ a potom za prvního tajemníka ÚV KSS. Situace dospěla tak daleko, že K.Bacílek musel být odvolán. Za prvního tajemníka byl navržen A.Dubček. Na zasedání ÚV KSS přišel A.Novotný a dlouho omlouval Bacílkovy chyby, ale na volbu nového tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Slovenska ani nepočkal. To nemohli pochopit ani ti, co si Dubčeka nepřáli za prvního tajemníka. K čemu byla takováto chlapecká demonstrace odporu, to nikdo neuměl pochopit. Dubček, ale i my ostatní jsme to považovali za urážku.

Když byl Bacílek odvolán, tak se čekalo, že dojde na Slovensku k nápravě některých chyb. Každý, kdo jen trochu sledoval politický vývoj, předpokládal, že se přikročí k nápravě alespoň těch chyb a omylů, které se napravit dají." (To je motanice pojmů. A co ta revizionistická skrývačka ve výrazech: některých chyb, či náprava chyb a omylů, které se napravit dají?) "Čekalo se, že alespoň tiskový orgán ÚV KSS Pravda bude mít možnost publikovat, že soudruzi Husák a Novomeský byli odsouzeni nevinně. Byl na to velký tlak, ale ani to se nesmělo oznámit." (Jó, byl to slabý led, nejen pro všechny politicky exponované v třídním boji padesátých let, ale i pro sám socializmus; někdo z exponovaných to cítil, ale zradě se bránil nebolševicky - pasivně, nešturmoval do protiútoku, ale jen na čas znemožňoval zveřejnění pokřivených, neúnosných a život socializmu ohrožujících "důkazů" - bolševizmu v tu dobu zvonila hrana, pro mnohé byla naprosto zřetelná.) "Stranické organizace na Slovensku považovaly usnesení ÚV KSČ o rehabilitaci soudruhů Husáka a Novomeského za tak obecné proto, že jejich případ by měl dořešit orgán na Slovensku. Už i proto, že to posuzoval sjezd KSS." (Co posuzoval sjezd KSS? A který sjezd? Sjezd KSS jednající na základě podkladů a bolševického zvážení, rozhodl o závažné škodlivosti politiky slovenských buržoazních nacionalistů? Tak by to bylo správně(!), kdyby nám nechyběla přesná, číselná specifikace jednotlivých sjezdů.  Leč…)

"Později se ukázalo, že formulace o nacionalizmu byla záměrně tak nejasně formulována." (Která a čí formulace? O nacionalizmu? V které části a jakým záměrným výrokem byla nejasně formulována?) "Na Slovensku nebylo jediného krajského, okresního výboru a většiny základních organizací strany, kde by se nedomáhali uzavřít daný případ." (Kdo tuto jednotu organizoval? Jaké argumenty ve své agitaci používal. Nebyla tato jednota nadekretována shora nějakým orgánem? Bez předcházející diskuse mezi členy strany? Nebyla tak porušena nejvyšší zásada demokratického centralizmu, na jehož respektování strana stojí a s ním i padá? Jak nám ukázala historie v roce 1968 i v roce 1989! Pane Biľaku!) "Proto zasedání ústředního výboru Komunistické strany Slovenska už 8.června 1963 uložilo předsednictvu ÚV KSS a kontrolní a revizní komisi přezkoumat závěry IX.sjezdu KSS, především část o kritice nacionalizmu. Čtyři dny nato si Novotný zorganizoval aktiv V Košicích…" (Tady padám do mdlob. Pane Biľaku! Vy ještě v roce 1988 obhajujete rozhodnutí ÚV KSS z 8.6.1963, kterým tento řídící orgán, jistě v rozporu se stanovami KSS, rozhodl, aby jeho orgány – předsednictvo a kontrolní a revizní komise přezkoumaly rozhodnutí IX.sjezdu KSS – který byl, to nevyvrátíte, vrcholným orgánem strany. K tomu si stěžujete: Novotný si zorganizoval truc aktiv v Košicích. Revidovali jste usnesení sjezdu. Za takové porušování stanov vás měli Novotného lidé vyloučit ze strany. Nemohli, nemohli, byli to stejní političtí šejdíři jako vy, jako všichni straničtí potentáti po XX. a XXII.sjezdu KSSS. Kdyby jste nebyli šejdíři, tak by vás revizionisté už ze strany nebo alespoň z funkcí dávno vyřadili.)

Potom pan Biľak pokračoval ve svých úvahách citátem Novotného, který v Košicích měl uvést: "Můj názor je, že na IX.sjezdu Komunistické strany Slovenska byla kritika nacionalizmu v zásadě správná. V mnohých věcech nebyla však dostatečně doložena, ani ve všech jednotlivostech oprávněná. Ústřední výbor správně rozdělil a změřil politickou odpovědnost i soudní důsledky. To se týká, pravda, i mnohých slovenských představitelů strany, Husáka, Novomeského a mnohých dalších, kteří v očích ústředního výboru zůstali vinni z porušování zásad jednoty strany při uplatňování programu strany, při praktickém uskutečňování politiky strany na svých úsecích".

Jak by ne, to se nelíbilo panu Biľakovi, který ještě v roce 1988 ve vzpomínkách bouřil: "Bylo to v hrubém rozporu s usnesením ÚV KSČ z dubna 1963. Soudruzi Husák a Novomeský byli podle ÚV KSČ neprávem odsouzeni, kdežto Novotný tvrdil, že 'v očích ústředního výboru zůstali vinni'. Byla to neodpustitelná chyba a hloupost. Soudruh Novotný nerespektoval ani to, pro co hlasoval. To vyvolalo vlnu odporu." (Tady má každý pravdu, neboť: Jestliže se pravomocné rozhodnutí státního soudu prohlásí za neplatné politickým orgánem, pak každá vlna jednoho zrádného proudu může ve svých očích vidět svoji představu. Rozdíly mohou vznikat třeba jen požadavkem na rychlejší nebo pomalejší tempo procesu zrady, jak tomu bylo asi v případě tohoto sporu. Vyhnout se různému výkladu rehabilitací nebo různému stupni rehabilitace v jednotlivých případech, bylo možné jedině tehdy, kdyby bylo i v detailech specifikováno s právnickou přesností orgánem, který byl vyšším, nadřízeným tomu, kdo původní soudní rozhodnutí učinil. Ale rehabilitace byla toliko politickým aktem a proto nespecifikovala, nemohla specifikovat rozsah rehabilitace. N.S.Chruščov a jeho kamarila usilovala o absolutní milost pro všechny právně postižené. A to nemohli přijmout ti revizionisté, kteří si zachovali prostý úsudek, svou lidsky logickou spravedlnost. Tak vznikaly spory, až vítězem se stala absolutní rehabilitace, neznající míru prostého slitování s poznanou skutečností a s bolševizmem).

Pan Biľak pokračoval: "Při tom A.Novotný nebyl spokojený a sekretariát  ÚV KSČ ústřednímu výboru Komunistické strany Slovenska vytýkal, že se neztotožnil s projevem Novotného v Košicích, a proto máme zorganizovat aktiv v Bratislavě včetně Západoslovenského kraje a přihlásit se k projevu Novotného. Korunu všemu nasadil Novotný ještě tím, že i když jsme prosili, aby to nedělal, na aktiv delegoval Viliama Širokého. Široký byl v minulosti na Slovensku velmi oblíbený, populární, ale po dubnovém zasedání ústředního výboru v roce 1963, když se odhalily některé jevy, o nichž stranický aktiv nevěděl, byl dokonce předložen návrh na jeho vyloučení z ÚV KSČ. To, že Novotný delegoval právě Širokého na bratislavský aktiv, byl projev necitlivosti, nerespektování reality nebo vědomé dráždění, doslova provokování lidí." (na Slovensku oblíbený V.Široký zcela propadl, "když se odhalily některé jevy, o nichž stranický aktiv nevěděl…" Zde se vtírá otázka: které některé jevy?… taková neurčitost je přece projevem čistokrevného revizionizmu; sice mluví ostře, ale nic neřekne; to za prvé; za druhé: V.Široký byl funkcionářem Československého významu, byl od 12.12.1954 až do 11.7.1960 předsedou vlády Československé republiky, od 11.7.1960 až do 19.9.1963 předsedou federální vlády Československé socialistické republiky a členem předsednictva ÚV KSČ od roku 1949 do roku 1963. Proto měla být o jeho špatných jevech informována celá československá veřejnost hned jak se jeho špatné jevy projevily a ne delegovat ho k tak těžkému jednání, jaké ho čekalo v Bratislavě, se špatnými jevy v týle. Konečně, V.Široký byl aktivní člen KSČ v době její bolševické orientace; nebyl v tomto pohledu uvolněn ze svých ústředních funkcí se značným zpožděním? A za co stál V.Široký, když s revizionisty šel 10 let cestou zrady?)

Pan Biľak pokračoval: "Chtě nechtě jsme museli aktiv začátkem června l963 svolat. Široký byl přijat velmi vlažně a jeho vystoupení nebylo přesvědčivé. Část aktivu byla ochotna ho podpořit, ale Široký jim nedal příležitost, nedistancoval se od projevu Novotného v Košicích v celé šíři. Některé věci tak měl správně kritické,  ale ne právě o Husákovi a Novomeském. (Pane, to je řeč! Plácá a jen plácá, konkrétní slovo neuvede; jak víme, je to u revizionisty, formátu pana Biľaka, naprosto samozřejmé.)

V následujícím odstavečku pan Biľak přiznal slovenský nátlak, když uvedl: "Situace se nedala udržet. A tak opět pod tlakem ÚV KSS i široké členské základny, sekretariát ÚV KSS přijal 26.6.1963 usnesení" (aniž by se o tom jednalo mezi členy strany) "o vytvoření nové komise pro přezkoumání této otázky. V prosinci 1963 byla předložena zasedání ÚV KSČ rezoluce, ve které stojí: 'Kritika tzv. buržoazní nacionalistické frakce ve vedení Komunistické strany Slovenska byla neoprávněná, založená na vymyšlených obviněních a tendenčně přehnaném zveličování a překrucování skutečných chyb, uvedených do nepravdivých vzájemných souvislostí.

Ústřední výbor Komunistické strany Československa po zvážení všech okolností pokládá rozhodnutí ÚV KSS a ÚV KSČ z let 1950 a 1951, kterými byli soudruzi Husák, Novomeský a Clementis vyloučeni ze strany a z ústředního výboru Komunistické strany Československa i odvoláni ze státních a veřejných funkcí a soudruh Šmidke byl zbaven členství v ústředním výboru Komunistické strany Československa, v celém rozsahu za neopodstatněné a jako celek se ruší.' (Tím mělo učení K.Marxe a V.I.Lenina o třídním boji zapadnout v zapomenutí, tím všechny právní důkazy, předložené při procesech před světovou veřejností pozbyly platnosti? Na určitý čas neplatily; asi jsme museli počkat na reprízu Husákova buržoazního nacionalizmu, která se projevila mimo jiné až za jeho "demokratického" panství dualizmem Československa; museli jsme počkat na globální porážku socializmu, aby pravda revolučního učení K.Marxe a V.I.Lenina opět nabyla na plné hodnotě. Lidé třídně vzdálení prostému lidu, především dělnictvu, zůstali i nadále hluší a slepí, nadále se ožrávají podvodem revizionizmu; je třeba odhalovat jejich tvář bez slitování, nelze s nimi opět splynout; je bezpodmínečně nutné se s nimi rozejít ideově i politicky. Takový proces musí mít charakter nesmiřitelného politického boje; jiná alternativa nepřichází v úvahu; toto pojednání by mělo být využito k oprávněné kritice revizionizmu).

(Pan Biľak tvrdí: sekretariát ústředního výboru Komunistické strany Slovenska přijal usnesení o vytvoření nové komise pro přezkoumání této otázky – asi otázky rehabilitace pravomocně odsouzených. Při tom se ani slovem nezmíní o výsledku práce této komise, nepředloží čtenáři jeho vzpomínek ani jeden důkaz, ani jednu informaci o konkrétním zjištění – asi komise nedospěla ani k jednomu závěru, který by snesl světlo střízlivého pohledu a nebo jde o prosté okecávání, slušněji řečeno o nám už dobře známou zásadu každého revizionistického projevu, který mluví a nic neřekne; ale zde přece jen tvrdí: "V prosinci 1963 byla předložena zasedání ÚV KSČ rezoluce…" Prvé konkrétní tvrzení, které je asi omylem nebo nedopatřením, možná, že jde o nepřesný překlad; ale je-li tvrzení pana Biľaka, uvedené ve vydání vzpomínek, které mám k dispozici autentické, pak slovenský nátlak na zasedání ÚV KSČ je zřejmý, je v plném světle, je v nabíledni – vždyť zasedání ÚV KSČ byla předložena rezoluce(!) – nebo to byl jen návrh rezoluce(?); À propos, jaké podklady ke svému rozhodování měli členové ústředního výboru KSČ? Žádné! Nebo jen blábol vrcholného revizionizmu, který tvoří obsah usnesení ÚV KSČ? Pane, strana byla v pěkných rukou, jen co je pravda! Pojďme dál, pan Biľak ještě neskončil své expozé a pokračoval:

"Ústřední výbor Komunistické strany Slovenska se plně postavil za rezoluci přijatou zasedáním ÚV KSČ v prosinci 1963. Bylo to velké ulehčení pro práci strany na Slovensku. Velký balvan hříchů se odvalil. Začalo se lehčeji dýchat. Bylo možné mnohé věci rychle napravovat. Dokonce i Novotný mohl získat autoritu a uznání, že má schopnost chyby si uvědomit a napravit je. Novotný však jakoby nic nechápal. Na rezoluci, za kterou hlasoval zapomněl a už v lednu 1964 na zasedání ÚV KSČ opět vyhlásil, že 'na košickém projevu nemění ani čárku'. Byl to jeho rozum nebo rozum jeho poradců? Asi ano, a to těch přátel, kteří ho tlačili do záhuby. Těm, kteří usilovali o odstranění Novotného, tato metoda a podařené rady pomáhaly, ale jednotu strany a její autoritu to neupevňovalo." (Zde jen jednu malou poznámku: Těch, co tlačili A.Novotného do záhuby bylo asi mnoho, ale byl to pan Biľak, kdo byl první, který mu před očima otevřel propast a trošku ho do ní popostrčil; «o tom později a podrobněji»; nakonec v propasti skončili oba; kdyby jen oni! ale to dnes, kdy v propasti zeje i sám socializmus, nesmí být pro nás podstatné, to se pro nás nesmí stát podstatné; my musíme hlavně vidět věci veřejné; musíme se dívat třídně a především na třídní projevy našich činů; to proto abychom se nedostali do omylů A.Novotného nebo pana Biľaka. Důsledky jejich porážky – jejich pádu do propasti jsou zátěží především prostého lidu, znamenají úplnou likvidaci dělnického hnutí v našem okolí. Těžké, přetěžké důsledky přinesla politika revizionizmu. A není podstatné, zda jej praktikoval ve větším rozsahu A.Novotný nebo pan Biľak; i když rozdíly mezi nimi vidím, vždyť každého oslovuji jinak.

Pane Biľaku! Nyní několik, na prvý pohled ironických, ve skutečnosti však velmi závažných otázek. Když jste v dlouhém a usilovném boji o rehabilitace zvítězili, proč jste nešli dál, proč jste nemobilizovali spravedlnost trestající zločiny procesů? Proč jste se v tomto ohledu spokojili s tresty, vyhlášenými hned na začátku éry rehabilitací, které sice napadly osoby na procesech zúčastněných, ale zařazené až někde ve třetí nebo dokonce čtvrté linii? Proč jste podporovali verbální protesty proti sovětským poradcům, když oni byli jen poradci, odborníky, úředníky, kteří sloužili sice věci proletářské spravedlnosti, ale bez odpovědnosti – ta přece dopadala na vedení komunistické strany, na vládu Československa, na jejich hlavní představitele, především tedy na Gottwalda, Širokého a řeknu i Zápotockého, o kterém bylo obecně známé, že věci procesů se velmi aktivně účastnil? Proč jste nevolali k odpovědnosti stovky (nebo tisíce?) svědků, kteří usvědčovali a usvědčili obžalované. Neměla právní odpovědnost dopadnou i na ně? Bez ohledu na to, že většina z nich byla také procesy soudně postižena! Ale všichni křivě svědčili – tedy podle vás! Jednalo by se například o dr.Ed.Goldstückera, který usvědčoval R.Slánského i B.Gemindera, A.Londona, L.Frejku ale i V.Clementise z protistátních styků se Zilliacem; P.Reimana, který také svědčil proti R.Slánskému, B.Geminderovi a proti K.Švábovi; jednalo by se i o M.Švermovou, která usvědčovala R.Slánského, J.Franka. B.Gemindera, O.Šlinga; asi by se jednalo o J.Jirčíka, L.Novomeského a dr.I.Horvátha, kteří usvědčili dr.V.Clementise z uzavření závazku s tajnou službou buržoazní Francie; jistě by se jednalo o mnoho, mnoho dalších. Zodpovědnost za svědectví, by podle vašeho tvrzení: procesy byly konstrukcí, měla dopadnout i na G.Fučíkovou.

Kromě toho, velmi často jsem slyšel i četl o nelidském týrání vyšetřovaných, ale vůbec nikdy jsem se nestkal se slovem, ať tištěným nebo řečeným, které by dávalo ve všeobecnou známost, že jste nelidská jednání dali vyšetřovat, že jste pachatelé nelidských projevů dali potrestat. Nenarazil jsem ani na informaci, která by dávala ve všeobecnou známost, že jste se obrátili na státní orgán, který by požadoval soudní postih osob, které se dopustily týrání; nesetkal jsem se zprávou, která by říkala, že někdo z postižených se obrátil na zákon, který by mu nahradit újmy týráním způsobené; leč četl jsem:

"Eduard Goldstücker. První vyslanec čs.republiky v Izraeli po roce 1945. Když byl z této funkce v roce 1950 odvolán, varoval na schůzích a přednáškách, že největším nebezpečím ohrožující socialistický tábor je sionizmus, který zneužívá svých stoupenců a příbuzenských vztahů k boji za své imperialistické cíle. Začátkem roku 1952 napsal studii o 'sionistickém nebezpečí' a tento materiál se stal konkrétním obviněním řady osob v tom smyslu, že byly účastníky Slánského a Šlingova sionistického spiknutí…" "… skutečným generálním svědkem proti ostatním obžalovaným je profesor Goldstücker. Z vlastní iniciativy vypracovává udavačský dokument v podobě kádrového dotazníku ostatních sionistů. V roce 1968 omlouvá svoji tehdejší vinu argumentem: 'Nesnášel jsem fyzickou bolest!' Orgán, který pana profesora vyšetřoval: 'Nesmysl! Nikdo je nepotřeboval nutit! Předháněli se mezi sebou, aby zachránili vlastní kůži na úkor druhého. Jak Goldstücker, tak Löbl nám vypracovali takové materiály, že stačily k 'potopení' většiny zatčených. A volali nás z vlastní vůle pokaždé, kdykoliv si vzpomněli na další fakta. Nejhlavnější starostí profesora Goldstückera v roce 1968 bylo nás vyhledat a snažit se zajistit 'vynechání naší paměti' z doby, kdy jsme je vyslýchali." (R.Černý, Exprezident, OREGO, sv.I., strana 109 a 110).

Z vítězství nad procesy jste nevyvodili ani polovičatá řešení. Báli jste se jít za představou vaší spravedlnosti, do všech důsledků, neboť jste věděli, že v těchto "končinách" musíte zahynout pod tlakem pravdy masově působící?

Nezdá se vám dnes, že rehabilitování pokračovali v politice své koncepce, za kterou byli soudně postiženi, že Husák jako prezident si dělal dál svůj slovenský buržoazní nacionalizmus, že jako rehabilitovaný snadno prosadil dualizmus Československa; že Novomeský si po rehabilitacích dělal svoji antikomunistickou politiku v literatuře, jako ji dělal za Masaryka i po roce 1945 s Clementisem?

Viděli nebo neviděli jste, že každý úder rehabilitace znamená krvácející ránu světového socializmu, že v tomto směru jste bojovými druhy militantní světové buržoazie? Neměli jste veřejně, slavnostně odvolat učení marxizmu-leninizmu o třídním boji? Proč jste se v tomto ohledu spoléhali, schovávali jen za usnesení XX.a XX.sjezdu KSSS – vždyť vy, bojovníci za rehabilitace, jste snad také přinesli své, osobní důkazy o neplatnosti bolševického učení, učení o třídním boji? Nebo se snad mýlím? Samozřejmě! Mýlím se! Nic z učení K.Marxe a V.I.Lenina jste nevyvrátili! Jen jste potvrdili správnost jejich důkazů o labilnosti postojů maloburžoazie, jdoucí krátký úsek cesty s revolucí drobného lidu, s revolucí proletářů!

Život zcela rozmetal vaší politiku revizionizmu, avšak nezavál, ale obnažil, prohloubil strádání prostého lidu. Za takového stavu zcela zákonitě a proti vaší vůli rehabilitoval bolševizmus – jeho marxisticko-leninské učení o třídním boji – (k tomu nebylo třeba nátlakových rezolucí);  nyní jde o aktivizaci bolševizmu. Aktivizaci neumíme dělat, dlouhá léta jsme ji nedělali, aktivizaci se musíme naučit dělat, ale už definitivně a navždy jen a jen bez vás a proti vám.

Pane Biľaku! Dějiny vás budou soudit; dějiny musí poučit příští generace; je to nutné; vaše politika není projevem několika pomýlených jedinců, ale: Proletariát, pokud bude existovat kapitalizmus, bude existovat v bezprostředním sousedstvím maloburžoazie a to mnoha způsoby bude ovlivňovat jeho vývoj. Váš proud, nesoucí revizionizmus, byl přímým a zákonitým důsledkem kolísání maloburžoazních vrstev, bojujících o své – proboha, o to nejlepší postavení v třídně rozpolcené společnosti. Proto nejste prvými, (bohužel ani posledními), kdo prošel cestu od maloburžoazní demokratické dobrosrdečnosti až ke zradě; to vás však neomlouvá, jste a na věky zůstanete skvrnou lidského rodu, chtěli jste si zajistit takové společenské postavení, které by vám bylo prospěšné i za cenu zatarasení cesty pokroku i za cenu uvedení prostého lidu do období strádání; nejtěžší na problému však je, že jste nebyli ani posledními, kdo se pletl pod nohy dějinným procesům; příští generace s tím musí počítat, vycházet z toho co o vás uvedl V.I.Lenin:

"Pro socialistické strany epochy II.internacionály byla typická taková strana, která trpěla ve svých řadách oportunizmus, jenž se po desetiletí 'pokojného' údobí hromadil stále intenzivněji, avšak utajen, přizpůsoboval se revolučním dělníkům, od nichž převzal jejich marxistickou terminologii, a vyhýbal se každé jasné zásadní diferenciaci… Skončí-li válka v roce 1915, jistě se najdou mezi socialisty lidé, kteří mají hlavu na pravém místě, ochotní v roce 1916 obnovovat dělnické strany společně s oportunisty, když ze zkušeností vědí, že při další krizi jakéhokoli druhu budou všichni do jednoho (včetně všech bezcharakterních a zmatených lidí) pro buržoazii, která si zcela jistě najde záminku, aby zakázala jakékoli řeči o třídní nenávisti a třídním boji?" – (jak to udělaly XX.a XXII.sjezd KSSS, které sledovaly záměry maloburžoazie, až pod jejich vlivem došla "k odškodnění" i buržoazie světová; poznámka J.K.) (V.I.Lenin, Spisy, sv.21, str.106 a 107).

Dějiny se opakují a třídy v nich se chovají stále stejně. S tím se nedá nic dělat, jejich činnost je naprogramovaná zákonem? Ano, zákon tu působí, jde o třídy a ne o vůli náhodných jedinců. To však neznamená, že progresivní třída nemůže sílu zákona využít ke svému prospěchu. Kdyby taková možnost neexistovala, tak by byl zcela vyloučen pokrok; a ten, přes všechny peripetie návratů šel vždy kupředu, například od feudalizmu ke kapitalizmu; není důvod se domnívat, že pokrok další etapu vývoje nenajde.

Rok 1963 byl politicky zcela mimořádně významný. V běhu jeho života proběhl III.sjezd SČSS a významné jednání představitelů KS Sovětského svazu s představiteli KS Číny, které položilo hranice nové etapy vývoje mezinárodního komunistického hnutí. Na tyto události si pan Biľak ve svých vzpomínkách nevzpomněl; nechce se tomu věřit, ale nevzpomněl; asi proto, že v tento čas maloburžoazní živel ve straně i ve společnosti dospěl do nového vyššího stadia, do likvidátorství;

Pan Biľak vidí těžkosti roku 1963 jen v reorganizaci státní správy a v potížích s rehabilitací slovenských buržoazních nacionalistů; (o rehabilitacích československých antikomunistů se nezmiňuje, československá otázka pro něho neexistuje ani na poli rehabilitací. Byl jen slovensky orientovaný? Rok 1963 byl pro československý, ale i pro světový socializmus skutečně zcela mimořádný, ale jevy a události, které mu takový charakter vtiskly, pan Biľak neviděl, nechtěl vidět, jako revizionista až do morku kostí ani vidět nesměl. Já rozhodující jevy zde připomínám; někde poznámkou, jinde obšírnějším pojednáním či důrazem, volajícím: všechny se dotýkaly zrady, všechny byly rozvratem nebo rozvratem vyvolané. Rozvratem jsem pojmenoval i tuto kapitolu.

A jací byli odsouzenci procesů – slovenští buržoazní nacionalisté? Podklady pro hlubší a kvalifikované pojednání nemám k dispozici i když jsem jejich vyhledání věnoval pozornost; například, v mé mysli stále vládne představa, tvrdící: protokol, právě takový jaký byl pro veřejnost pořízen z procesu se skupinou R.Slánského, byl pořízen  i z procesu se skupinou G.Husáka. Viděl jsem ho, pamatuji se na něho? Nebo se mýlím? Hledání i za účasti odborníků, znalých otázku evidence vydavatelské činnosti v padesátých letech, bylo bezúspěšné. Nakonec jsem dospěl k závěru: kniha, spis o slovenském procesu byl asi vydán jen ve slovenštině; přehledy o vydavatelství slovenských publikací však nejsou v mém okolí dostupné; asi se bude muset na osvětlení této otázky a otázek jí příbuzných, nějaký čas ještě čekat a zatím čerpat poznání jen z útržků, které jsou k dispozici nyní; a z takového zdroje předkládám čtenáři text, který hovoří o zrodu "slovenské otázky" a o třídním profilu měšťáků typu V.Clementise či Ivana Sekaniny:

"Otázka zvaná SLOVENSKO je stará padesát let." Napsal někdy začátkem sedmdesátých let R.Černý a pokračoval: "Dne 30.5.1918 byla v americkém městě Pittsburku podepsána dohoda mezi profesorem Masarykem na jedné straně a zástupci Slováků na straně druhé, že Češi a Slováci ihned po válce vytvoří společný stát. Protože Slováci neměli s Čechy žádné politické zkušenosti a veškerý styk probíhal po příbuzenské, slovenské" (asi má být slovanské, pozn.J.K.) "stránce, klauzule, vložená do smlouvy, hovořila o 'sňatku na zkoušku'. Obě strany se dohodly, že nebude-li 'slovenské nevěstě sňatek s českým šohajem' vyhovovat, půjde Slovensko po uplynutí desetileté lhůty vlastní cestou. Opatrnost Slováků byla na místě, život obou národů se vyvíjel zcela odlišně. Češi trpěli 300 let nadvládou Habsburků, Slováci byli celých 1.000 let v Uhrách. Dohoda nabyla platnosti vyhlášením československé samostatnosti 28.října 1918. Maďarský a rakouský kapitál byl ze Slovenska vyhnán, pozice se zmocnili čeští kapitalisté. Česká buržoazie se neřídila pittsburskou dohodou a vůči Slovákům začala provádět imperialistickou politiku hodnou kolonizátorů. 'Sňatek na zkoušku' přinesl Slovákům roztrpčení, začali se dožadovat práva vlastního parlamentu, autonomní vlády, zakotvené v úmluvě. Masaryk se ze závazku vyvlékl prohlášením, že závazek je neplatný, protože byl podepsán v den veřejného klidu (v neděli). Tímto okamžikem bylo separatistické slovenské hnutí na světě. Jeho nositelem byla slovenská buržoazie a vtěleným symbolem ružomberský farář Andrej Hlinka a jeho ľudová strana.

Andrej Hlinka šel proti Praze do politické opozice. Ta se projevila jako otevřený boj proti všemu co 'čpělo Prahou'. Připravuje puč a utíká před zatčením do Polska, kde se pokouší zformovat legie pro válku s Čechy. Poznává pošetilost svého postavení a vrací se do vlasti, aby přijal trest za 'vlastizradu'. Je odsouzen na několik let, která si 'odseděl…' v podolském sanatoriu. Po uplynutí trestu předkládá Praze neproplacený účet. Při příležitosti Pribinových oslav v roce 1933 chystá odtržení Slovenska od Čech. Puči předcházela volba prezidenta Slovenské republiky dr.Budaye, který na důvěrné schůzi hlinkovců ustanovil Slovenskou národní radu, jež měla Slovensko přivtělit k Maďarsku. Zásahem vojenské síly bylo povstání poraženo, proti pučistům byl veden soud. Není bez zajímavosti, že zástupcem někdejšího župana z Lučence dr.Bazovského byl dr.Clementis. I když tyto události jsou přikryty prostorem čtyřiceti let, je nutné si k pochopení dalších věcí uvědomit, že úloha dr.Clemetise v tehdejším procesu se dá přirovnat k tomu, jako když dr.Sekanina ve třicátých letech obhajoval např. Gajdu za jeho brněnský fašistický puč…" (R.Černý, Exprezident, OREGO, sv.I., str. 31 a 32)

Rozpor, který lze vidět na orientaci právě uvedených právníků, kteří prý byli ústrojnou součástí dělnickému hnutí, je snadno pochopitelný, uvědomíme-li si, že oba pocházeli z měšťáckého prostředí. Pro lidi takového rodu je snadné pronášet fráze protkané komunistickými termíny a současně podepsat závazek cizímu, buržoaznímu státu a plnit povinnosti z něho vyplývající, které jsou zradou, strašnou zradou – to nám dokazují stovky případů, které přerostly do tisíců po sametové revoluci.

Ne každý měšťák, působící v komunistickém hnutí se musí "dopracovat" až ke zradě a setrvat v ní. Například I.Sekanina, spoluzakladatel Levé fronty, Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku, Rudé pomoci a jiných akcí, byl v roce 1939 zatčen a umučen v Oranienburgu-Sachsenhausenu. Šel pokrokovou cestou, leč na čas z ní vybočil a právně hájil fašistickou bojůvku Radola Gajdy, všeobecně známého jako krvavého generála a náčelníka hlavního štábu československých legií v Rusku, (mnohokrát ostře a nesmlouvavě kritizovaných V.I.Leninem). Kromě toho, R.Gajda byl zakladatelem fašistické obce Československa, od roku 1939  vůdcem kolaborantského českého národního výboru svatováclavského, který byl po roce 1945 souzen Národním soudem. Měšťácký původ, to je pro člena komunistického hnutí těžko překonatelné prokletí; jen jedinci typu K.Marxe, B.Engelse, V.I.Lenina, (i velký a hrdý S.K.Neumanna bloudil, ale hledal cestu vpřed, veřejně a statečně bojoval se svým třídním prokletím) a jim podobní, se dokáží vymanit z jeho moci. Tak nevím, kde jste vzal, pane Biľak, důvody k zanícené obhajobě V.Clementise, který v zajetí buržoazního původu praktikoval soustavné a veřejné vybočování, ostře zamířené proti oficiální politice světového komunizmu. Nebo vám jeho časté, přímo zákonité vybočení z politiky mezinárodního komunizmu nebylo a není známé, nic o něm nevíte? Tomu se nechce věřit! Je-li to pravda, pak jste rozhodně nepatřil na vrchol ideologické fronty Československa; ale za revizionizmu jste tam měl místo i takový, jakým jste byl.

R.Černý dále uvádí: "Maďarský a rakouský kapitál byl ze Slovenska vyhnán, pozice se zmocnili čeští kapitalisté. Česká buržoazie se neřídila pittsburskou dohodou a vůči Slovákům začala provádět imperialistickou politiku hodnou kolonizátorů." A vaše politika, promiňte pane Biľak, končila, dalo by říct jednotou Čechů a Slováků, kteří jako na povel, téměř v jednom šiku, se rozhodně, rezolutně postavili proti společenskému vlastnictví výrobních prostředků – prý osm milionů jich vystálo fronty, aby se stali DIKy – držiteli investičních knížek – to byla součást malé privatizace, která otevřela privatizaci velkou, privatizaci kolonizátorů. Pak, že se dějiny neopakují; opakují, ale většinou na změně profituje jiná strana, třeba téže třídy. (Buržoazie, jako třída, je značně rozvrstvena). Na zřízení Československa vydělala česká buržoazie. Na sametové revoluci mezinárodní buržoazie, jen ten největší kapitál; sametová revoluce dala vznik nové, české i slovenské buržoazii; ta je však bez šance probojovat se mezi světovou špičku, bude pro ní radost skomírat v kompradorském zajetí; výroba se v Čechách ani na Slovensku vůbec nepraktikuje masově, vždyť pracovní síla jinde na světě je stále ještě levnější; téměř všichni Češi a téměř všichni Slováci – i absolutní většina DIKů se budou muset k novému pracovnímu uplatnění prodlužit, protrpět na úroveň těch nejchudších, raději ještě níže; bude to cesta snadná, ale výsledek nadšení nevyvolá, to mohu zaručit. Na tomto stavu, na této perspektivě máte rozhodující zásluhu vy, pane Biľak a politika vašeho revizionizmu. Dnes to snad chápete; v té souvislosti vám vzkazuji: Nehledejte argument, který by dokázal, že jste nevinní, který by vás mohl zbavit zodpovědnosti – takový argument neexistuje, existovat nemůže. Je vyloučeno se vymlouvat na dočasný neúspěch, na to, že buržoazie vás přemohla v čestném, otevřeném zápase. To by byla lež, nikdo by vám ji nevěřil, vždyť přece je nad slunce jasnější, že jste celou svou politiku, již od začátku, dělali v zájmu světové buržoazie. Že jste si to neuvědomili, ale jděte k šípku. Za čtyřicet let omylů, přesněji zrady a velikých, někdy dokonce směšných neúspěchů jste ani jednou, ani na chvilku neprokoukli? To vám nikdo neuvěří!

 

L.Novomeský a III.sjezd SČSS

Nyní o Ladislavu Novomeském a o III.sjezdu Svazu československých spisovatelů, včetně některých doplňujících informací.

Chceme-li poznat skutečný politický profil L.Novomeského, (z kterého se nelze vykroutit), tak tedy je poznatky nutno čerpat jen z autentických, skutečně věruhodných podkladů. Jak jsem již zde uvedl, takových mnoho nemám, zatím disponuji jen těmi, které byly L.Novomeským přímo nebo s odvoláním na jeho jméno předneseny na III., případně na IV.sjezdu SČSS a které jsou uloženy ve veřejně vydaných protokolech obou sjezdů.

III.sjezd SČSS se konal 22.až 24.května 1963. Jeho jednání zahájil V.Závada, který v dobách Masarykovy republiky patřil s Halasem a Levitem do skupiny, vedené melantrišským ředitelem B.Fučíkem, pořádající štvanice proti J.Wolkerovi; v roce 1934, v článku Jiří Wolker po desíti lety, o něm tato skupina uvedla mimo jiné: "Wolker je polotovar, polotovar umělecký, básnický a sociálně etický… Úhrnem je to osud proletářského básníka, vracejícího buržoovi vše, co od něho vzal." – (viz L.Štoll, Třicet let bojů za českou socialistickou poezii).

V.Závada, právě zde připomenutý, uvedl při zahájení III.sjezdu spisovatelů: "Co nejvřeleji pozdravuji mezi námi delegaci ÚV KSČ, kterou vede člen předsednictva a tajemník ústředního výboru Jiří Hendrych. Jejími členy jsou soudruzi Jozef Lenárt, Čestmír Císař, Vasil Biľak a Jaroslav Hes." Vedoucí delegace J.Hendrych byl stoupencem R.Slánského a měl být stíhán. A.Novotný k tomu uvedl: "Já jsem byl tehdy za něho osobně orodovat, dělal jsem všechno, abych ho z toho dostal. Kl.Gottwald nakonec podlehl mým argumentům…" (R.Černý, Exprezident, OREGO, sv.1, str.126)

Potom V.Závada vzpomněl šestapadesáti členů SČSS, kteří zemřeli v době mezi sjezdy; zde z nich připomenu jen: Petra Bezruče, Jaromíra Hořejše, Josefa Ladu, Zdeňka Nejedlého, Vítězslava Nezvala, Marii Pujmanovou, Václava Řezáče a spisovatele a prezidenta Antonína Zápotockého.  

Pod řízením Vladimíra Mináče bylo zvoleno předsednictvo sjezdu; převážně bylo složeno z lidí, kteří před veřejnosti už ověřili své protisocialistické ledví; z nich uvedu: J.Drdu, J.Hájka, F.Hrubína. M.Kunderu, O.Mikuláše, L.Mňačko, V.Neffa, I.Skálu, D.Tatarku a V.Závadu.

Pak přišel dvouetapový úvodní projev prvního tajemníka SČSS Ivana Skály. Ten pateticky blábolil o pokroku, nespecifikovaném pokroku, o polidštění člověka, o subjektivním činiteli dějinného procesu, o funkci literatury, o velkolepém programu komunizmu XXII.sjezdu KSSS atd.

Zmínil se i o maloměšťákovi, když uvedl: "Lhostejnost, pokud je výrazem individualistického sobectví, má své historické kořeny. Ve své podstatě se váže k psychologii maloměšťácké vrstvy za kapitalizmu", (v roce 1963, po XX.a XXII.sjezdu KSSS už něco takového v našich podmínkách neexistovalo?), " jejíž touha po dosažení blahobytu a lesku buržoazního světa je zasahována z jedné strany neustálým ohrožením existence ze strany buržoazie, z druhé strany 'děsivým' kolektivistickým programem proletariátu. Z toho plyne pro maloměšťáka touha dojít životní jistoty, vytvořit si bezpečné hnízdečko, v němž by se mohl obrátit zády k vnějšímu světu naplněnému pro něho nejistotami… Nelze nevidět, že… ideál malého štěstí byl lidem vštepován i určitou části literatury, která nadbíhala přirozenému lidskému sklonu po harmonii a podsouvala mu její nejpříznivější podobu, kterou stejně tak rozpoznáme v kondelíkovštině jako v pragmatických představách." Byl blízko naší, komunistické pravdy, dotýkající se otázek životní praxe maloměšťáků vůbec a z nich se rodících souběžců s komunistickým hnutím zvláště; ale utopil se v blábolu i on, I.Skála, znalec otázek třídního boje; spolu s maminkou jsme v padesátých letech vyhledávali jeho básnické, třídní specifikace v Rudém právu, těšili i posilovali jsme se z nich. Leč I.Skála vyrostl ze světa třídního boje; nezahrnul ho do svého úvodního vystoupení na třetím sjezdu SČSS, jeho tematiku vyřadil i ze svazků, pojednávajících o jeho celoživotním literárním odkazu.

Na II.sjezdu SČSS spisovatelů, tedy hned po skončení XX.sjezdu KSSS, v roce 1956 to bylo, prohlásil básník F.Hrubín, razící prvé veřejné kroky antikomunizmu mezi literáty, o I.Skálovi: držel v ruce páku stínadel hlav. Hezky vzletně, básnicky, ale neurčitě mu to řekl. V takovém projevu byl dávno před panem Biľakem a už byl i lepší než pan Biľak, měl také jasně vyhraněné maloburžoazní zrození, z něho byl malý krůček k antikomunizmu, uměl hovořit básnicky, byl to všestranný a dovedný básník. Něco pravdy na jeho výroku asi bylo, asi si to vzal I.Skála k srdci, rozhodně se chtěl vemluvit do přízně maloburžoazie, která po XX.sjezdu KSSS dostala nekontrolovatelnou volnost i perspektivu. Tomu se nemůžeme divit, jinak tomu ani v maloburžoazním světě nemůže být. Asi proto si I.Skála vzal na paškál J.V.Stalina; v úvodním projevu ke III.sjezdu SČSS ho tepal a tepal bez ustání, snad bez konce v každé, naprosto každé kapitole tepal J.V.Stalina; tvrdil v rozporu s logikou, spřátelen kde s kým i s třídním nepřítelem: "Přátelé socializmu, i lidé váhající a těžko překonávající předsudky, i největší nepřátelé socializmu – všichni vidí, že za několik málo let od XX.sjezdu KSSS vzrostla přitažlivost socialistického hnutí při řešení všech klíčových otázek současné světové politiky. Leninská mírová politika soužití zemí s různým společenským zřízením, záchrana civilizace před nukleárním zničením, boj proti strnulým dogmatům o nevyhnutelnosti války, reálná perspektiva všestranného hospodářského a kulturního rozvoje národů – to vše vystoupilo po odhalení kultu osobnosti Stalina před zrakem národů v jasné a srozumitelné podobě a naplnilo je nadějí…" Pak přišlo rozčarování i pro I.Skálu; v té souvislosti si vzpomínám na říkanku, uveřejněnou ve Zpravodaji samozvaného Výboru národní kultury, ve které I.Skála sténal: bez poplatku ani vyčůrat se nelze a tvrdil, že si nezvykne; bohužel, nemusel si zvykat, zemřel; to ho však nezbavilo odpovědnosti. Třídní odpovědnost podle všeobecně platného statutu je trvalá, nezničitelná!

O nepřekonatelné platnosti strnulých stalinských dogmat se zmiňovat nebudu, je to zbytečné; jejich obsah s třídní řízností varoval a nadále varuje svět; ale to co bylo prohospodařeno revizionistickou lží, se musí znovu protrpět; náprava se musí znovu v boji s těžkými ztráta vybojovat, jiné řešení nepřichází v úvahu. Nejdříve je však třeba na padrť rozbít podvod XX.i XXII.sjezdu KSSS, se všemi falešnými ideály Chruščova, Hendrycha, Biľaka, Fojtíka, Skály a všech ostatních politických podvodníků prostého lidu.

I.Skála v úvodu mluvil pateticky o umění, o dějinách, o prostém člověku, o jeho zápasech s kapitalismem, o hrobech těch kdo padli pod četnickými kulkami, v mučírnách gestapa i o hrobech krasnoarmějců, o patosu partyzánských bojů ve slovenských horách, o budování, o prvních nadšených, překotných a střemhlavých krocích budovatelů, o letech zrání, "kdy jsme dorůstali svých úkolů, kdy nejednou úkoly přerůstaly nás, kdy v nás často bylo více víry než poznání a připravenosti. Jsou to léta vítězství i proher, hledání i nalézání i omylů, nadšení i únavy…", uvedl I.Skála.

Potom pokračoval: "Jestliže na XII.sjezdu KSČ řekl s.Novotný, že 'v naší vlastní praxí se plně potvrzuje správnost jedné ze základních pouček  programu KSSS o tom, že diktatura proletariátu, jakmile splní své historické poslání, to znamená potlačí odpor vykořisťovatelských tříd a odstraní tyto třídy, organizuje výstavbu socialismu a zajistí jeho úplné a definitivní vítězství - přerůstá ve všelidový stát - také u nás vede vývoj socialistické státnosti od proletářské demokracie k demokracii všelidové', pak za tímto zjištěním se nám vynořuje konkrétní podoba člověka, přetvářejícího na různých úsecích práce svoji zemi a sebe v ní…" ,

Bože, jak to všechno zašmodrchal I.Skála; ale buďme přísní, ale i spravedliví; on to převzal od autorit, a ne malých, od XXII.sjezdu KSSS, tam to bylo přece slavnostně vyhlášeno i když trochu jinak, ale vyhlášeno to bylo; diktatura proletariátu, v souladu s již dosaženou skutečnou skutečností tam byla odvolána; proč ne, už dávno před XXII.sjezdem KSSS byli "socialističtí" aristokraté, lidově - papaláši - vládnoucí třídou, to oni prováděli diktát, dokonce i XXII.sjezdu KSSS, který v souladu s jejich vůli, prohlásil Sovětský svaz, zatím budující socializmus za všelidový stát a kdysi bolševickou - proletářskou Komunistickou stranu Sovětského svazu za stranu  všeho lidu.

V tomto duchu hovořil i J.Hendrych, vedoucí delegace ÚV KSČ. Ten, aby se náhodou nedotkl maloměšťáka, nebo, proboha měšťáka, přítomného na sjezdu spisovatelů, nikoho neoslovil a hned spustil svůj revizionistický mlýn. Po několika slovech uvedl: "Potvrdilo se, že osvědčená zásada strany – začlenit do aktivní tvůrčí účasti na rozvoji socialistické společnosti všechny pracující republiky – zapustila pevné kořeny." Na prvý pohled nezávadná slova, ta však kryla tu skutečnost, ve které se vliv i moc společnosti přesouvaly na jedince, kteří se den ode dne stále rychleji vzdalovali prostému lidu, který se propadal do stále hlubšího područí. To se projevovalo jak v běžném životě protekcí a různými výhodami pro vyvolené, tak na pracovišti, kde se prohlubovalo postavení mezi jednotlivými skupinami dělníků, tak i ve výši mzdových požitků. J.Hendrych také uvedl: "Strana dnes, v kvalitativně nové etapě", (tak decentně se říkalo zradě), "může od samého základu řešet otázky našeho života proto, že prakticky od svého X.sjezdu a zejména pod vlivem XX.a XXII.sjezdu KSSS usilovala o překonání důsledků kultu osobnosti, o obrodu leninských principů výstavba socialistické společnosti, že upevňovala své spojení s pracujícími a všestranně rozvíjela socialistickou demokracii, vytvářela podmínky pro rozmach tvůrčí ideologie." A to snad stačí, vždyť v již v tomto místě byl překonán i pan Biľak, kterého pokládám za rekordmana ve formalizmu.

Teď, když máme jakous takous představu o politickém klimatu, kdysi komunistické části světa i o směru, který byl vytýčen XX.a XXII.sjezdem KSSS i III.sjezd SČSS, nyní, když každodenně vidíme co všechno bylo prohospodařeno revizionistickou zradou, co všechno se musí znovu vybojovat, za cenu nových, tedy zbytečných ztrát, můžeme se zamyslet nad vystoupením, které učinil L.Novomeský a jeho revizionističtí a antikomunističtí druzi na III.sjezdu Svazu československých spisovatelů.

A bude to úkol neobyčejně obtížný, je-li vůbec řešitelný; uvažujte se mnou. L.Novomeský, přivítán na tribuně frenetickým potleskem – maloburžoazie na sjezdu měla bohaté zastoupení a její členové se vzájemně podporovali, nejen potleskem, spustil bez skrupulí:

"Značná část naší literární historie dospěla už dnes – v naprosté shodě s pravdou – k poznatku, že komunistický světový názor a z něho plynoucí politické vyznání bylo velmi upřímné, nekonjunkturální, nemódní, celkem logické u převážné většiny příslušníků tzv. avantgardy mezi dvěma válkami i když jejich díla z různých období této epochy neodpovídaly představám proletářského umění na počátku dvacátých let a socialistickému realizmu později a dnes. Možno říct, že soudobé mladé čtenářstvo rádo a s láskou bere do rukou díla představitelů této avantgardy z roků dvacátých a třicátých a nastupující tvůrčí generace v Čechách i na Slovensku se hlásí k jejich odkazu (vhodně či nevhodně, to je jiná otázka), ale hlavně proto, neboť zpozorovali, přesvědčili se a  imponuje jim, že vychází z revolučních pozic a ne proto, či jen proto, že tvůrci ignorovali požadavky, které jim kladla schéma ve jménu revolučnosti, stranickosti, dokonce strany."

A tady máme buržoazně orientovanou filozofii L.Novomeského jako na dlani; podle revizionistického zákona informuje bez informací, argumentuje bez argumentů a při tom motá myšlenky i pojmy do nerozluštitelných formací; z nich snad v tomto prvém případě plyne, že značná část historiků dospěla k poznatku: avantgarda mezi dvěma válkami zpracovala a vydala dobrá díla, která však neodpovídala představám o proletářském umění, ani socialistickému realizmu; je to zhuštěný výklad, ale jiný jsem z textu nevyluštil. Neurčitost a motanice pojmů – to je charakter celého diskusním vystoupení L.Novomeského.

Kromě toho, svými slovy L.Novomestký hned na začátku, sice nejasně, nepřesvědčivě a zašmodrchaně, demonstroval nezvratnou vůli rozhodně se nepodřídit vlivu komunistické strany, jejímž rehabilitovaným byl členem, když tvrdil, že čtenáři se sympatiemi "zpozorovali, přesvědčili se a imponuje jim, že" (asi avantgarda)  "vychází z revolučních pozic a  ne jen proto, či jen proto, že tvůrci ignorovali požadavky, které jim kladla schéma ve jménu revolučnosti, stranickosti, dokonce strany."

Pane, to byl pro L.Novomeského úspěch, když komunistická strana byla vyřazena z vlivu na literární práci svých členů nebo když se k němu nedostala, neprobojovala. Zde je nutno prohlásit: individualistické stanovisko L.Novomeského je plném souhlase s duchem XXII.sjezdu KSSS. K tomu je však třeba uvést ještě dvě nepřehlédnutelné a nezvratné skutečnosti. A) L.Novomeský by nebyl rehabilitován kdyby nebylo zrady XX.sjezdu KSSS; B) V.I.Lenin měl na otázku řízení literatury zcela jiný, zcela protichůdný názor; uvedu z něho část:

"Literatura se musí stát stranickou. Na rozdíl od buržoazních mravů, na rozdíl od buržoazního podnikatelského, kramářského tisku, na rozdíl od buržoazního literárního kariérizmu a individualizmu, 'panského anarchizmu' a honby za ziskem musí socialistický proletariát vytyčit princip stranické literatury, rozvinout tento princip a uvést jej v život v co možno nejplnější a nejucelenější formě.

V čem však záleží tento princip stranické literatury? Nejen v tom, že pro socialistický proletariát literární činnost nemůže být nástrojem zisku jednotlivců nebo skupin, literární činnost vůbec nemůže být věcí individuální, nezávislou na společné proletářské věci. Pryč s nestranickým literáty! Pryč s literáty-nadlidmi! Literární a vydavatelská činnost se musí stát částí všeproletářské věci, 'kolečkem a šroubkem' jednoho jednotného, velikého sociálně demokratického mechanizmu, uváděného do pohybu celým uvědomělým předvojem celé dělnické třídy. Literární a vydavatelská činnost se musí stát součástí organizované, plánovité, sjednocené sociálně demokratické stranické práce.

'Každé srovnání kulhá', praví německé přísloví. Kulhá i moje srovnání literatury se šroubkem, živého pohybu s mechanizmem. Možná že se dokonce najdou hysteričtí intelektuálové, kteří začnou naříkat nad takovým srovnáním, které snižuje, umrtvuje, 'byrokratizuje' svobodný ideový boj, svobodu kritiky, svobodu literární tvorby atd. atd. V podstatě by podobné nářky byly pouze výrazem buržoazně intelektuálského individualizmu. Je nesporné, že právě literární činnost ze všeho nejméně snese mechanické srovnání, nivelizaci, vládu většiny nad menšinou. Je nesporné, že v této oblasti je nezbytně nutné zabezpečit větší prostor pro osobní iniciativu, pro individuální sklony, prostor pro myšlenku a fantazii, formu a obsah. To vše je nesporné, ale to všechno dokazuje pouze to, že literární část stranické práce věci proletariátu se nemůže šablonovitě ztotožňovat s jinými částmi stranických úkolů proletariátu. To všechno nijak nevyvrací tu pro buržoazii a buržoazní demokracii cizí a nepochopitelnou tezi, že se literární a vydavatelská  činnost musí nezbytně a nutně stát částí sociálně demokratické práce, nerozlučně spojenou s ostatními částmi. Noviny se musí stát orgány různých stranických organizací. Literární pracovníci musí nutně vstoupit do stranických organizací. Nakladatelství a sklady, obchody a čítárny, knihovny a různé obchody s knihami – to všechno se musí stát stranickým, odpovědným. Všechnu tuto práci musí sledovat organizovaný socialistický proletariát, celou ji kontrolovat, do celé této práce bez jediné výjimky vnášet živý proud živé proletářské věci a vzít jakoukoli půdu staré polooblomovské, polokramářské ruské zásadě: spisovatel si píše, čtenář si čte.

Neříkám ovšem, že taková změna v literatuře, znešvařené asiatskou cenzurou a evropskou buržoazií, by mohla proběhnout najednou. Jsme vzdáleni myšlenky kázat nějaký standardní systém nebo řešení úkolu několika předpisy. Ne, o schematizmu se dá v tomto oboru mluvit ze všeho nejméně. Jde o to, aby celá naše strana, aby všechen uvědomělý sociálně demokratický proletariát v celém Rusku si uvědomil tento nový úkol, jasně jej vytyčil a začal jej řešit všude, na každém místě. Ze zajetí nevolnické cenzury nechceme jít a nepůjdeme do zajetí buržoazně kramářských literárních poměrů. Chceme vytvořit a vytvoříme svobodný tisk ne pouze ve smyslu policejním, ale také ve smyslu nezávislosti na kapitálu, nezávislosti na kariérizmu, a nejen to: také ve smyslu nezávislosti na buržoazně anarchistickém individualizmu…" (V.I.Lenin, Stranická organizace a stranická literatura, Novaja Žizň, č.12, 13.listopad 1905, Spisy,sv.10, str.37-42)

V tomto smyslu měl rehabilitovaný L.Novomeský hovořit nejen na III.sjezdu SČSS; leč, to nebyla jeho ideová orientace; on právě sjezdu spisovatelů využil k propagaci, k dalšímu uvolnění individualizmu; to se mu podařilo; s jeho rehabilitaci se otevřely hranice a proudy buržoazních bestsellerů, bez literární ceny, protikomunisticky laděné zaplavily knihovny i prodejny knih v Čechách a jak věřím i na Slovensku. Teď, když byl dokončen proces započatý rehabilitacemi, kdy se v knižní produkci uplatňují výhradně buržoazně kramářské praktiky, byla zlikvidována celá produkce knih, pořízena za reálného socializmu; teď se likvidují i knihy buržoazního ražení, pořízené za období Masarykova i Hitlerova panství; snad jen proto, aby se v knihovnách uvolnil prostor pro uložení literárního braku soudobé buržoazní produkce. Byl to L.Novomeský, který se výrazným způsobem přičinil o tento vývoj, o tento stav. I pan Biľak má na něm svoji nepřehlédnutelnou zásluhu.

L.Novomeský by však nebyl antikomunistou své pověsti, svého rozsahu, kdyby nezaútočil na Třicet let bojů za českou socialistickou poezii L.Štolla; na III.sjezdu SČSS uvedl:

"Pravda je taková, že když se strana k moci dostala, úvaha Třicet let… vyloučila z revolučního kontextu převážnou většinu českých básníků, kterých díla – než se strana k moci dostala… velkolepě a pyšně demonstrovala… mocnou zakotvenost revolučních idejí, ba komunizmu, v domácí kulturní půdě…

Pravda je ještě i taková, že dva básníci, kteří touto divnou prověrkou prošli, stihl špatný, povězme hned, že celkem nezasloužený osud přitakávačů různých dogmatických doktrín, což je, zejména S.K.Neumana, zbavovalo ve vědomí čtenářů úcty, která jinak jeho básnickému dílu i jeho boji bez diskuse přináleží."

Tak je to, znovu zdůrazňuji, v celém diskusním vystoupení L.Novomeského. Přesně, jako každý jiný revizionista, útočil slovem tak vybraným, tak uspořádaným, že nic jednoznačného neříkalo, že delegáti a hosté, právě tak jako my, čtenáři textu, u vědomí co se od L.Novomeského očekává, se musíme domyslet smyslu jeho záměru. A ten, ten byl v tomto místě, jednoznačný; útočil na L.Štolla a jeho Třicet let bojů za českou socialistickou poezii. L.Novomeský, jako revizionista, antikomunista, právě tak jako pan Biľak neviděl, nechtěl vidět že i na literární frontě probíhá ostré třídní střetnutí, ve kterém buržoazie a její početné maloburžoazní vrstvy mají absolutní převahu, která jim dává možnost literaturou kymácet se socializmem, ohrožovat jeho základy.

Ale buržoazní síly, praktikující na literární frontě třídní boj, si v tu dobu ještě nevěřily; jejich mluvčí se vyjadřovali neurčitě, nepřesvědčivě, rozvláčně. To plně platilo o L.Novomeském, když útočil na L.Štolla. Situaci zachraňoval L.Mňačko, ten hovořil přímo, bez servítků; mezi spisovateli byl jeho antikomunizmus zcela určující, proto i strhávající ostatní; to on, L.Mňačko prolomil bariéru ostychu, vyvěrajícího ze strachu. K útoku na L.Štolla potřeboval jen několik vět; ty se vešly do jednoho odstavečku; uvedu ho zde:

"Sedí mezi námi soudruh Ladislav Štoll. Napsal svého času knihu, která existuje ve veřejných i soukromých knihovnách v mnohatisícových exemplářích. Byla svého času téměř dokumentem a učebnicí. Všichni víme, že způsobila negativní  následky a důsledky. Dobře, vždyť i já jsem napsal svého času o jednom člověku nechť zhyne. Ale nedalo mě to pokoj a dal jsem si deset let práci, aby jsem tento čin na něm odčinil a napravil; a pokud jde o veřejné vyúčtování, už jsem ho napsal. Soudruh Štoll mlčí. Už ví, ale mlčí. Nechci soudruha Štolla vyhánět, vyřazovat z našich řad, patří mezi nás, nežádám ani nějaký flagelantský stripíz, jde jen o mužné slovo, na které mají všichni ti, kteří knihu četli a kterých mohla na čas ovlivnit, právo."

Důsledky XX.sjezd KSSS byly neobyčejně složitou otázkou; na III.sjezdu Svazu československých spisovatelů, kryti příkrovem zrady revizionistů, soustředěných v hodinách smrti J.V.Stalina kolem N.S.Chruščova, zaútočili dva Slováci na studii, přesněji na přednášku L.Štolla, pronesenou na pracovní konferenci SČSS 22.1.1950, kterou autor charakterizoval názvem Třicet let bojů za českou socialistickou poezii. (Zdůrazňuji: přednáška se týkala české a socialistické poezie, téma se netýkalo těch kdo neměli zájem se uplatnit v poezii; a těch byla absolutně absolutní většina ze spisovatelů působících v "inkriminovaných" třiceti letech, kdy poezie byla větší popelkou než kdykoliv za reálného socializmu). Ale L.Štoll, literárně, politicky, hlavně ideologicky vzato, do okrajového literárního okruhu vložil veliký bolševický náboj; na to musela podrážděně reagovat většina lidí a nemuseli být spisovateli, činnými v hodnocených třiceti letech. Do své kritické úvahy L.Štoll nezahrnul L.Novomeského, ani L.Mňačka; ale zmínil se v ní o F.Hrubínovi, který antikomunistickou vřavu proti Třiceti letům… rozpoutal již v roce 1956, na II.sjezdu spisovatelů. Nemohu se zde neuvést slova L.Štolla, mající vztah k F.Hrubínovi:

"… i v naší pokvětnové poezii" (myšleno po květnu 1945) "můžeme pozorovat proces dramatického zápasu, v němž znovu podléhají ti, kdo se v prvých pokvětnových dnech pod hlubokým dojmem historických událostí zdánlivě zbavili kletby minulosti. Mezi ně patří na prvém místě Hrubín a Holan, jejichž dočasné napřímení by si zasloužilo zvláštního kritického rozboru.

Zejména Hrubínovo vystoupení mělo veliký význam proto, že Hrubín se nespokojil jen novým kladným postojem, ale proto, že ukázal jedině správnou cestu, která vede k ozdravění a vykoupení z prokletí – cestu sebekritiky. V 'Jobově noci' jako by chtěl promluvil za všechny ty, kdo jsou povinni sebekritikou:

 

 

"A stará země s hněvem vydává,
co rozdrtila na prach pro vzpomínku,
stonavé básníky má, stonavá,
uhnívající s nimi od kořínků,
stonavé lásky, které odstrkují
poslední kolébku jak prázdný člun,
z obětí jedy samot destilují
a pláčou za mřížemi krutých strun,
proklínajíce v jejich doprovodu
svůj zánik, zánik nemocného rodu
… … …
A zatím co tu pro sebe jen zpívá,
pod starou zemí čeká země živá.
A jako stín už chodí básník Job,
to jediné, co zbylo z poezie
na staré zemi – slupka, slupka slov,
a jejich jádro v nové zemi žije
… … …

Ten psí Job, jehož páteří je bič,
ten Job, jež krásu lže a život haní,
ten Job, to nelidské, to umírání,
to shnilé, staré, to, co už je pryč
… … …
Básníku český,
a tvým srdcem dnes
ty miliony
věří.
A do tvé noci
voní z dálky bez –
vstávej, u tvých dveří
máj rudý, vonný."