Taneční hodiny Vojtěcha Filipa

(Zdeněk Havlík)

Vystoupení předsedy KSČM Vojtěcha Filipa na letošním Vratimovském semináři připomíná svou formou mistrovské dílko Bohumila Hrabala Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Hrabal v něm přistoupil k netradiční formě zachycení empirie života hovorem staršího muže k mladé dívce. Stavba promluvy onoho muže postrádá logickou posloupnost a odvíjí se prostřednictvím asociačních procesů, jeho řeč je plna zajíkání, porušení, překvapení, protože není jednoduché získat obdiv a úctu mladé dívky, která třeba ani moc neposlouchá, ale občas přikývne, nebo slovem vyjádří svoje uznání. Jestliže Hrabal svou uměleckou formou dokázal netradičně zachytit poezii života, Vojtěch Filip svou formou, stejně však i obsahem svého vystoupení ve Vratimově prezentoval teoretickou plytkost nového vedení KSČM, zrozeného ze zákulisních intrik VII.sjezdu. Znovu tak potvrdil pravdivost lidové moudrosti o tom, že není vždy totéž, když dva dělají totéž.

Jestliže u autora beletrie oceníme asociační bohatost vzešlou z empirické roviny, nemůžeme totéž ocenit u předsedy politické strany, dokonce strany komunistické. Zde očekáváme logickou výstavbu, vycházející ne z pouhé empirie, nýbrž i z analyticko-syntetických myšlenkových procesů ověřených praxí. Předseda komunistické strany však považuje takovýto postup pramenící z teorie dialektického a historického materialismu za zastaralý, protože i toto učení je dle něj zastaralé. On chce být „moderní“, proto fabuluje „moderně“. A tak si z debaklu české politiky odskočí k hospodářské krizi, odtud se přehoupne k okupantské roli českých vojáků v zahraničí, což mu umožní učinit přesun k tematice militantní vlády reakce. Pak se znovu navrací k ekonomické krizi, kterou předvídaly odbory (proč ne komunistická strana?), povšimne si problémů korupce české politiky, privatizační moci, absence veřejné debaty a zcela nečekaně přenáší zorné pole svého pohledu do Číny, aby posluchačům oznámil novinu, že Čína nedrží USA, ale sebe. V mapování Filipovy „moderní“ fabulace, která se tak podobá fabulaci onoho ševce z Hrabalových Tanečních hodin, bylo by možno jistě pokračovat, avšak kvalitativního obratu se stejně nedočkáme.

Proto si povšimněme některých obsahových ostrůvků této „moderní“ fabulační změti. A začněme ostrůvkem, který nemohl opětovně neupoutat pozornost i těch posluchačů, ztrácejících již bystrou mysl z fabulačních skoků řečníkových z Čech do Číny a odtud zase na Rhodos. Tím znamenitým ostrůvkem znovunabyté posluchačovy pozornosti je bezesporu ostrůvek svatého Václava. V něm se posluchači s údivem dozvěděli, že „…jsme si připomínali svatováclavské dny, že slavíme 1 100 let od narození sv. Václava…“ V ten okamžik jistě mnohý z posluchačů navrátil se do časů studentských a z hlubin dějepisných vědomostí vyvodil si  závěr, že uvedené Filipovo konstatování odporuje historické pravdě, neboť 28. září připomínáme si nikoli narození patrona české země, nýbrž jeho úmrtí, kteréžto historici kladou buď do roku 929 nebo 935. Pokud jde o narození našeho prvního světce, neznáme přesně jeho rok. Kronikář Kosmas ho klade někam do období po roce 905. Objeví-li se mezi historiky přece jen nějaký letopočet zrození svatého Václava, pak jde o odhad pravděpodobný, neaspirující na roli pravdy absolutní. Ale proč se zaobírat historickou pravdou v „moderní“ teorii? A tak se svět z úst předsedy KSČM dozvídá  úžasnou novinu: svatý Václav se narodil roku 908 po Kristu!

V epizodně přerušovaném ostrůvku hospodářské krize by člověk očekával, že předseda komunistické strany mistrně odhalí její příčinu, že obnaží rozpor mezi výrobou a spotřebou v kapitalistické společnosti, vyvěrající z rozporu mezi společenským charakterem práce a soukromokapitalistickým přivlastňováním si výsledku práce, že ukáže na progresivní vývojovou tendenci překonání soukromého vlastnictví výrobních prostředků vlastnictvím celospolečenským, že kritickým ostnem napadne tmářské, antivědecké rozhodnutí   Ministerstva vnitra ČR o zákazu KSM z důvodu prezentace oné progresivní vývojové tendence vlastnictví výrobních prostředků, kterou si vynucuje běh života i v kapitalismu, byť v deformované podobě. Žel, ničehož takového se v tomto obsahovém ostrůvku nedočkáme. „Moderní“ teorie vyžaduje nejen „modernizaci“ struktury projevu, ale i dílčích myšlenkových paradigmat.

Pro ilustraci se tedy začtěme do jedné části řečníkova „moderního“ myšlenkového paradigmatu, zaměřeného na hospodářskou krizi: „Chci ovšem připomenout, že v současném období je výrazně moderován mezinárodní proces. Je to finanční a určitě dlouhodobá krize amerického dolaru. Jestli někdo říká, včetně ministra financí ČR, že se nás to nedotkne - tak lže. Někdo říká: Ne, nejde o krizi černého pátku na newyorské burze z roku 1929 . Ano, nejde - tato krize může být horší. Dopady budou nejen na Velkou Británii, Itálii, kde se už projevily, dopady budou nejen na Českou republiku jako na subjekt mezinárodního práva, ale budou zejména na občany! Jde o to, že se této krizi musíme nějak postavit. Musíme se jí postavit jako lidé a pochopit, že každý stát je také ovlivněn tím, jak se lidé podílejí na jeho procesech, jak je lidé ovlivňují, jestli je chtějí zneužít nebo využít, anebo jestli je chtějí řešit…Pokusím se ještě vysvětlit, v čem spatřuji počátky velké globální ekonomické krize. Přiznávám, že mnoho nevíme o jejích samotných podmínkách, ale určitě víme, že už teď se bezprostředně v USA čtyři miliony lidí dostaly do situace, že ztratily byty, domy a že nesplacené účty vedou k pádu dalších ekonomických subjektů. Věřitelé totiž požadují další, pro většinu lidí nesplnitelné, záruky. A stejné záruky budou požadovat i jiní věřitelé a jinde… Situace v globální ekonomice je mnohem složitější, než byla kdykoliv v minulosti. Bude záležet na teoretické sféře, abychom byli schopni zmodelovat průběh krize…“ Také jste uneseni tou krásnou, „moderní“ pavučinou vět, v níž živoucí myšlenka nemá šanci zrodu?

Hospodářská krize buší na prahy našich domovů a železná logika ducha očekává, že v dalším obsahovém ostrůvku bude zodpovězena otázka: Jakými konkrétními kroky zareaguje na danou situaci komunistická strana? Jak komunistická strana zaktivizuje svoje řady a povede dělný lid do boje za práci a chléb? Jak zorganizuje hnutí nezaměstnaných? Jak naplní vyprázdněný obsah buržoazní politiky novou kvalitou politiky proletářského rozměru? Jak vytrhne z letargie zástupy ponížených a ukřivděných a zaměří ostří jejich aktivit proti růstu fašistických tendencí ve společnosti a proti hrozbě nové světové války?

Leč výzvy logiky ducha zůstávají nevyslyšeny. A jak mohou být vyslyšeny, když dle „moderního“ pojetí probíhá třídní boj mezi prací a kapitálem jen v uvozovkách a společenské třídy patří do staré terminologie. Staré schéma tedy neplatí a v novém figurují pouze skupiny – ekonomické, společenské a pak ovšem řečníkem nově objevený fenomén skupiny trpaslíků. Sněhurka se zatím v novém schématu neobjevuje, ale „moderní“ teorie, jíž se řídí předseda komunistické strany, je pružná, možná se časem dočkáme i Sněhurky. Ta by pak mohla v novém schématu organizovat třídní spolupráci a koordinovat protikrizová opatření, která - dle Filipových slov - „…musejí dosáhnout toho, že nebude rozvrácen sociální smír…“ Jakápak dialektika! S ní si hlavu nelamme, ostatně i ta patří k oné „teoretické veteši“.

Předpokladem prosazení protikrizových opatření jsou výsledky voleb. To je dle předsedy ta správná páka pro „moderní“ řešení hospodářské krize. Teď vše záleží na lidech samých, nikoli na aktivitách KSČM. Ta v „moderním“ schématu volí vyčkávací taktiku. Vyčká a uvidí, zda lidu zdejšímu nějaký ten deus ex machina vnukne myšlenku, že „… politiku pro sebe mohou udělat jenom tím, že půjdou a odevzdají hlas ve volbách, že se pokusí změnit politiku. Pokud to občané neudělají, tak debakl české politiky bude pokračovat…“ Jak je to řešení jednoduché! A nekrvavé! Vyčkáme, zda chápání lidí zůstane v rovině „o sobě“, nebo se přesune do roviny „pro sebe“. Vida, jak nám ten chvostismus mutuje i v jednadvacátém století!

Když chápání lidí setrvá v rovině „o sobě“, pak se s tím nedá nic dělat. Sami si o to řekli, ať se tedy vykoupou v té špíně hospodářské krize až  po okraj. Když se chápání lidí přesune zázrakem do roviny „pro sebe“, pak předseda Filip se svými druhy zahrne „sociální partnery“ řadou doporučení.

A kteráže konkrétní doporučení to budou? Nu, ocitujme si je v autentické řečníkově podobě:„…doporučujeme dále nesnižovat sociální transfery, neomezovat platový růst v rozpočtové sféře, přiměřeně zvýšit daně vysokopříjmovým skupinám a snižovat daně nízkopříjmovým skupinám, zavést znovu daňovou progresi, zásadně přehodnotit reformu Topolánkovy koaliční vlády a všechny riskantní operace, zastavit je nebo alespoň částečně zastavit. Pokusit se ještě nyní donutit vládu, aby věnovala pozornost koordinaci a spolupráci hlavních subjektů hospodářské politiky země místo nadměrného posilování zahraničního kapitálu…“ Takových doporučení! To by bylo, aby se jimi krize nezlikvidovala.  Avšak co když doporučení nebudou vyslyšena? Pak nezbude nic jiného než „demokraticky“ odtroubit k ústupu. Ale svědomí předkladatelů bude čisté. Udělali přece maximum možného. Ať žije alibismus! Neboť bez něj by nebylo ani „moderní“ teorie.

Jako každému šiřiteli „moderní“ teorie nechybí ani Vojtěchu Filipovi dostatek „zdravého sebevědomí“. Toho si jistě posluchači povšimli, když jim řečník sdělil, že jako jeden z prvních ve střední Evropě hovořil o sedmi centrech globální moci a to na řeckém ostrově Rhodos. Považte, jakou historickou událostí byl poctěn ostrov boha slunce Hélia! A dost možné je i to, že o těchto centrech globální moci hovořil v památných místech slavného odeonu pod akropolí Monte Smith, kde kdysi řečnívával samotný Cicero nebo Julius Caesar.

Zatímco Cicero a Caesar aktivně ovlivňovali vývoj antického světa, V.Filipovi, vyzbrojenému „moderní“ teorií, tento úděl nehrozí. Ostatně, proč by měl uvažovat o faktických aktivitách směřujících k překonání kapitalismu, když ho kapitalismus zahrnul větší mírou bohatství než socialismus? Jemu stačí jen jakási kosmetická úprava, jakési „polidštění“ kapitalismu. Proto události roku 1989 nehodnotí jako kontrarevoluci, nýbrž jako období, v němž lidé chtěli uskutečnit v dobré víře více demokracie. Svatá prostoto! Není tedy náhoda, že o socialismu hovoří jaksi ostýchavě.

V obsahovém ostrůvku nazvaném Šance pro socialismus si posluchači semináře vyslechli tato slova: „Tyto teorie už jsou dlouho vykládány ve světě a existuje poznatek, který je spojen s jednou nadějí: že existuje reálná možnost levicového, reálná možnost socialistického řešení problémů současného globalizujícího se světa a v tom případě je i reálná možnost socializace evropského projektu a záchrany naší vlasti.“ To bylo vše. Na základech jakého socialismu však bude realizována socializace evropského projektu, není jasné. Z celkového vyznění Filipovy „moderní“ teorie je však zřejmé, že na základech socialismu maloburžoazního. Ten by jistojistě v intencích „moderního“ myšlení „polidštil“ kapitalismus a současně zachoval majetky. V žádném případě nemůže jít o socialismus vědecký, který by zbavil, řečeno „moderní“ terminologií, jisté „sociální skupiny“ bezpracných zisků. Že socialismus maloburžoazní je socialismem veskrze reakčním, jak přesvědčivě dokazují autoři Manifestu komunistické strany? To se musí „utancovat“ onou „moderní“ teorií, která maloburžoazní socialismus, coby strategickou vizi nového vedení KSČM, zahalí do implicitní podoby. A kdo by ve straně „konzervativně a nostalgicky“ setrvával na pozicích socialismu vědeckého, obdrží známku „rozbíječe strany“. A s „rozbíječi strany“ netřeba diskutovat. Strategická vize nového vedení KSČM, umně zahalená „moderní“ teorií, si tak může razit cestu do života.

Ale dějiny se obelstít nedají. A v nich teoretická plytkost zůstane teoretickou plytkostí, maloburžoazní socialismus maloburžoazním socialismem a renegátství renegátstvím. Taneční hodiny Vojtěcha Filipa mohou vykouzlit ještě řadu „teoretických piruet“, ale materialistickou pravdu dějin stejně nevyvrátí.                                                                                                    

14. října 2008