Žádný umělec není umělcem po celých čtyřiadvacet hodin svého života. Všechno podstatné, všechno co trvá, daří se mu vždy jen v několika málo okamžicích inspirace. A tak nejsou ani dějiny, v nichž právem obdivujeme největšího básníka a herce všech dob, v každém okamžiku a nepřetržitě tvůrčí. Také v této „tajemné dílně boží“, jek Goethe uctivě nazýval historii, děje se nezměrně mnoho všedního a lhostejného. Také zde jsou, jako v umění a v životě, vznešené, nezapomenutelné chvíle jen řídké. Většinou řadí historie jen jako kronikář, lhostejně a vytrvale, článek k článku v onom obrovském řetězu, který se vine staletími, událost za události, vždyť každé napětí potřebuje čas přípravy, každá skutečná událost potřebuje vývoj. V každém národě je vždycky zapotřebí milionu lidí, aby povstal génius, vždycky musí uplynout ve světě miliony únavných hodin, nežli udeří opravdu historická, hvězdná hodina lidstva.
Zrodí-li se však v umění génius, pak přetrvá všechny věky věků; udá-li se taková hvězdná chvíle, pak rozhodne na desetiletí a na staletí. Tak jako elektřina celého ovzduší na hrot hromosvodu soustředí se nezměrná hojnost událostí do jednoho jediného uzoučkého časového úseku. Co jindy pohodlně odplývá za sebou a vedle sebe, stlačí se do jediného okamžiku, který všechno určí a rozhodne všechno: jedno jediné ANO, jedno jediné NE, jediné „příliš brzy“, jediné „příliš pozdě“ a sta a sta pokolení už nemohou takovou chvíli odvolat: určí život jednotlivce, národa, ba dokonce osud celého lidstva.
Takové dramatické, takové osudové chvíle, v nichž rozhodnutí, které přetrvá čas, je stěsnáno do jediného data, do jediné hodiny, ba často do jediné minuty, jsou řídké v životě jednotlivců, řídké v běhu dějin. Několik takových hvězdných chvil z různých koutů světa a z různých dob – říkám jim tak poroto, že skvěle a neproměnně jak hvězdy ozařují noc toho co pomíjí, pokouším se tu připomenout. Nikde se nesnažím přibarvit nebo zesílit duchovní pravdu vnějších nebo vnitřních událostí vlastními výmysly. Vždyť v oněch vznešených okamžicích, kdy tvoří z hlouby a plně, nepotřebují dějiny pomocné ruky. Kde sama historie vystupuje jako básník, jako herec, nesmí se žádný básník pokoušet s ní závodit.
Dvě poznámky písaře: Už jsem se v minulosti zmiňoval o spisovateli Zweigovi, ale to byl Arnold Zweig, Němec; Stefan Zweig byl o 6 let starší a byl Rakušanem; oba žili určitý čas v USA… Kniha Stefana Zweiga – „Hvězdné hodiny lidstva“, obsahuje dvanáct historických miniatur; tu poslední, o Leninových „Dubnových tezích“, vám teď, v jednadevadesátém výročí jejích vzniku, přináším v českém překladu z roku 1947, (který jsem drobně upravoval, jen když jsem musel), jako doporučení k četbě celého písemného odkazu Stefana Zweiga.
zaplombovaný vlak
Lenin, 9.duben 1917
Muž, který bydlí u příštipkáře
Švýcarsko, malý ostrov míru, ze všech stran vystaveno bouřlivému příboji světové války, je v letech 1915, 1916, 1917 a 1918 nepřetržitě jevištěm vzrušujícího detektivního románu. V přepychových hotelech se potkávají a míjejí chladně, jakoby se nikdy neznali, vyslanci znepřátelených mocností, ač spolu ještě před rokem přátelsky hrávali bridže a vzájemně se zvali na návštěvy. Z jejich pokojů vylétá celé hejno postav s nejasným určením. Poslanci, tajemníci, attaché, obchodníci, dámy v závojích i bez nich, každý pověřen nějakými tajnými příkazy. Před hotely zastavují nádherná auta se zahraničními výsostnými znaky a z nich vystupují průmyslníci, novináři, virtuosové a zdánlivě náhodní turisté. Ale téměř každý má totiž pověření: dozvědět se něco, vyslídit něco. A na vrátného, který je odvádí do pokojů, i na děvče, které jim zametá, se naléhá, aby dávali pozor, aby slídili. Všude pracují organizace proti sobě, v hostincích, v pensionech, na poštách, v kavárnách. Co se nazývá propagandou, je z poloviny vyzvědačstvím, co se vydává za lásku, zradou a každá zjevná činnost je u těchto uspěchaných příchozích jen zástěrkou jiné činnosti, provozované v pozadí. Vše se hlásí, vše se hlídá; sotva vstoupí Němec do Curychu, jeho společenská příslušnost je lhostejná, už o tom vědí na vyslanectví odpůrců v Bernu a hodinu poté v Paříži. Celé svazky pravdivých i vymyšlených zpráv posílají denně malí i velcí agenti svých attaché a ti je dávají zase dále. Všechny zdi jsou jakoby ze skla, telefonní rozhovory jsou odposlouchávány, z košů na papír a ze sacích papírů je rekonstruována všechna korespondence a nakonec se toto pandaemonium, (pandemonium – sídlo démonů, zlých duchů), stává tak zběsilým, že mnozí již sami nevědí, čím jsou, lovícími či lovenými, vyzvídající nebo vyzvídanými, zrazenými nebo zrazujícími.
Jen o jednom muži je z těchto dnů málo zpráv. Proto možná, vůbec nestojí za povšimnutí a nenavštěvuje vznešené hotely, nesedí v kavárnách a nezúčastní se propagačních představení, nýbrž bydlí se svou ženou zcela v ústraní u příštipkáře, Hned za Limmatem, v úzké, staré, křivé Zrcadlové ulici žije v druhém poschodí jednoho z oněch důkladně stavěných, střechami překlenutých domů Starého města, v domě, začouzeném zpola věky, zpola malou továrničkou na uzeniny, pracující dole ve dvoře. Žena pekaře, Ital, rakouský herec, jsou sousedy. Obyvatelé domu o něm vědí sotva víc, než že je Rus a že má těžko vyslovitelné jméno, neboť je málo hovorný. Že už před mnohými lety uprchl z vlasti, že nevlastní velká bohatství a že se nezabývá žádnými výnosnými obchody, to pozná bytná nejlépe podle chudých jídel a obnošeného šatstva obou. Všechno jejich domácí nářadí se vejde hravě do malého koše, který si při nastěhování přinesli sebou.
Tento malý podseditý muž je zcela nenápadný a žije tak nenápadně, jak je jen možno. Vyhýbá se společnosti, zřídka spatří obyvatelé domu ostrý, tajemný pohled šikmých očí, málokdy k němu přicházejí návštěvy. Ale pravidelně den co den, jde každé ráno v devět hodin do knihovny a sedí tam dokud se ve dvanáct nezavře. Přesně deset minut po dvanácté je zase doma, deset minut před jednou opouští dům, aby byl v knihovně zase první, a sedí tam do šesti hodin večer. Jelikož si však zpravodajští agenti všímají jen lidí mnohomluvných a poněvadž nevědí, že při každém převratném dění jsou vždy nejnebezpečnější samotáři, kteří mnoho čtou a mnoho se učí, nepodávají zpráv o muži, který nestojí za pozornost a bydlí u příštipkáře. V socialistických kruzích se o něm zase jen ví, že býval v Londýně redaktorem malého radikálního listu ruských emigrantů a že je v Petrohradě znám jako vůdce jakési nevyslovitelné opoziční strany; protože mluví tvrdě a pohrdavě o nejvážnějších osobách socialistické strany a prohlašuje jejich metody za špatné a jelikož se ukáže, že je nepřístupný a naprosto nekonciliantní, (nevlídný), ruští emigranti si ho nevšímají. Do schůzí, které občas svolá do malé proletářské kavárničky, přijde nanejvýš patnáct až dvacet lidí, většinou mladých, a tam přijímají tohoto samotáře jako všechny ostatní ruské emigranty, kteří s velkými dávkami čaje a mnohými diskusemi rozpalují hlavy. Pro nikoho však není významný, tento malý muž s přísným čelem; ani třem tuctům lidí v Curychu se nezdá být důležité pamatovat si jméno tohoto Vladimíra Iljiče Uljanova, muže, který bydlí u příštipkáře. A kdyby tenkrát jedno z těch nádherných aut, která ostrým tempem letí od vyslanectví k vyslanectví, bylo náhodou tohoto muže na ulici smrtelně zranilo, pak by jej byl ani svět nepoznal, ať již pod Jménem Uljanov nebo Lenin.
radost
Jednoho dne, je to 15.března 1917, se knihovník diví. Ručička je na devítce a místo, na kterém nejdochvilnější ze všech vypůjčovatelů knih den co den sedí, je prázdné. Je půl desáté, deset, neúnavný čtenář nejde a už nepřijde. Na cestě ke knihovně jej oslovil nebo spíše přepadl ruský přítel se zprávou, že v Rusku vypukla revoluce.
Lenin tomu zprvu nechtěl věřit. Je zprávou jakoby omráčen. Ale pak běží svými krátkými kroky ke kiosku na nábřeží a tam před redakcí novin teď čeká od hodiny k hodině a den co den. Je to pravda. Zpráva je pravdivá a stává se pro něho každým dnem radostnější. Zprvu jen pověst o jakési palácové revoluci zdánlivě jen výměna ministerských křesel, pak sesazení cara, nastolení prozatímní vlády, duma, ruská svoboda, amnestování politických vězňů – vše, o čem po léta snil, oč usiloval, se splnilo. A najednou se mu zdá, že miliony mrtvých, které si tato válka vyžádala, nezemřeli nadarmo. Již se mu nezdá, že byli zabiti pro nic za nic, nýbrž stávají se mučedníky pro právě se rodící novou říši volnosti a spravedlnosti i věčného míru. Všecek opojen je tento jinak tak ledově jasný a matematicky chladný snílek. A jako on, se teď zachvívají a jásají stovky jiných, kteří sedí ve svých malých emigrantských příbytcích v Ženevě, Lausanne a v Bernu, při blaživé zvěsti, že se mohou vrátit ne s falešnými pasy, ne s vypůjčenými jmény a pod hrozbou smrti do carovy říše, nýbrž jako svobodní občané do svobodné země! Již všichni chystají svůj skromný majetek, neboť v novinách je Gorkého lakonický telegram: „Vraťte se všichni domů!“ Na všechny strany posílají dopisy a telegramy: domů, domů! Sejít se! Spojit se! Teď ještě jednou dát život všanc pro dílo, kterému od první chvíle zasvětili své bytí: pro ruskou revoluci.
… a zklamání
Ale po několika dnech je konsternuje poznání: ruská revoluce, jejíž zvěst pozvedla jejich srdce jakoby orlími perutěmi, není revolucí, o které snili, a není ani ruskou revolucí. Šlo jen o proticarskou palácovou vzpouru, nastrojenou anglickými a francouzskými diplomaty proto, aby caru zabránila uzavřít s Německem mír, a nešlo ani o revoluci lidu, který chce tento mír a svá práva. Není to revoluce, pro kterou žili a pro kterou jsou ochotni zemřít, nýbrž intrika válčících stran, imperialistů a generálů, kteří nechtějí být rušeni ve svých plánech. A brzo pozná Lenin se svými druhy, že onen slib, že se všichni mají vrátit, se nevztahuje na všechny, kteří si tuto opravdovou revoluci v duchu Karla Marxe přejí. Již vydal Miljukov i ostatní liberálové rozkaz, aby jim bylo zabráněno v návratu. A zatím co umírnění socialisté, které je možno použít pro další vedení války, jako Plechanov, jsou nejvýš přívětivě a za čestného doprovodu torpedoborců dopravováni z Anglie do Petrohradu, jest Trockij zadržen v Halifaxu a ostatní radikálové na hranicích. Ve všech dohodových státech jsou na hranicích vyloženy černé listiny se jmény těch, kteří se zúčastnili sjezdu třetí internacionály v Zimmerwaldu. Zoufale posílá Lenin telegram za telegramem do Petrohradu, ale ty jsou zachyceny nebo zůstanou bez odpovědi; co se v Curychu neví, co ví v Evropě sotva kdo, to je v Rusku dobře známo: jak silný, energický, cílevědomý a svým odpůrcům smrtelně nebezpečný je Vladimír Iljič Lenin.
Zoufalství bezmocně zadržovaných je nesmírné. Po léta si v nesčetných zasedáních generálního štábu v Londýně, v Paříži a ve Vídni strategicky promyslili svou ruskou revoluci. Každou organizační jednotlivost uvážili, prozkoumali předem a prodebatovali. Desetiletí si ve svých časopisech navzájem teoreticky i prakticky odvažovali potíže, nebezpečí, možnosti. Celý svůj život promýšlel tento muž jen tento jediný myšlenkový komplex, stále a stále znovu jej reviduje a přivádí k definitivním formulacím. A teď má být tato jeho revoluce rozředěna a pokažena jinými jen proto, že je tu ve Švýcarsku držen. Svatá mu myšlenka osvobození lidu má sloužit cizím národům a cizím zájmům. V podivuhodné analogii se Lenin v těchto dnech dožívá osudu Hindenburgova z prvních dnů válku; také ten manévroval a připravoval čtyřicet let protiruské tažení a když k němu dojde, musí sedět doma v civilu a sledovat úspěchy a chyby povolaných generálů praporky na mapě. Nejpošetilejší, nejfantastičtější sny spřádá jinak neúprosný realista Lenin v oněch dnech zoufalství. Zda by se nedalo nejmout letadlo a letět přes Německo nebo Rakousko? Ale hned z prvního, který nabídne pomoc, se vyklube vyzvědač. Myšlenky na útěk nabývají stále divočejší a zmatenější podoby: píše do Švédska, aby mu obstarali švédský pas. Chce si hrát na němého, aby nemusel odpovídat na dotazy. Samozřejmě poznává Lenin vždy ráno po všech těch problouzněných nocích sám, že všechny ty horečné sny jsou nesplnitelné. Ale jedno ví i za bílého dne: musí se dostat zpět do Ruska, musí jít udělat svou revoluci na místě tam těch, revoluci skutečnou a poctivou místo revoluce politické. Musí zpět a brzy zpět do Ruska. Zpět stůj co stůj!
Německem: ano či ne?
Švýcarsko je obklopeno Itálií, Francií, Německem a Rakouskem. Dohodovými státy jest Leninovi jakožto revolucionáři cesta uzavřena. Německem a Rakouskem nesmí jako ruský poddaný, jako příslušník nepřátelské mocnosti. Ale absurdní konstelace: od Německa císaře Viléma se může nadít větší ochoty než od Ruska Miljukova a Francie Poincaréovy. Německo potřebuje v předvečer amerického vyhlášení války mír s Ruskem za každou cenu. Tak se musí stát revolucionář, který tam dělá vyslancům Anglie a Francie potíže, jen vítaným pomocníkem.
Ale ta obrovská odpovědnost za takový krok; s císařským Německem, kterému stokrát ve svých spisech spílal a vyhrožoval, teď najednou navázat jednání. Neboť, podle jakékoli dosavadní morálky, je samozřejmě velezradou, vstoupit uprostřed války, se souhlasem nepřátelského generálního štábu, do protivníkovy země a projet jí. A samozřejmě si musí Lenin uvědomit, že tím hned z počátku kompromituje vlastní stranu a vlastní věc, že bude podezříván z toho, že byl vyslán jako placený a najatý agent německé vlády do Ruska, a že mu v případě, že se uskuteční jeho program okamžitého míru, bude v dějinách věčně přičteno na vrub, že připravil Rusko o ten pravý, vítězný mír. Samozřejmě nejsou jen umírnění revolucionáři, nýbrž také většina Leninových stoupenců zděšeni tím, že je ochoten jít, nebude-li vyhnutí, i tou nejnebezpečnější a nejvíce kompromitující cestou. Poděšeni odkazují na to, že přes švýcarské sociální demokraty jsou již dávno navázána jednání, která mají uskutečnit návrat ruských revolucionářů legální a neutrální cestou výměny zajatců. Ale Lenin vidí zdlouhavost cesty, ví, jak ruská vláda bude uměle a záměrně oddalovat jejich návrat do nekonečna, zatím co si je vědom, že každý den, každá hodina je drahá. Vidí jen cíl, zatím co ostatní, méně cyničtí a méně odvážní se bojí rozhodnutí k činu, který je podle všech platných zákonů a názorů velezrádný. Ale Lenin se vnitřně rozhodne a zahajuje pro svou osobu, na svou odpovědnost, vyjednávání s německou vládou.
pakt
Právě proto, že Lenin ví o senzačnosti a vyzývavosti svého činu, jedná co možná otevřeně. Z jeho příkazu se odebere tajemník švýcarských odborů Fritz Platten k německému vyslanci, který už předtím vyjednával s ruskými emigranty o všeobecných věcech, a předloží mu Leninovi podmínky. Neboť tento malý, neznámý uprchlík se neobrací na německou vládu s prosbou – jakoby již tušil svou budoucí autoritu - nýbrž předkládá podmínky, za kterých by cestující byli ochotni přijmout souhlas německé vlády: že vozu bude přiznáno právo exteritoriality. Že ani při vjezdu na německé území ani při jeho opuštění nesmí být provedena pasová nebo osobní prohlídka. Že svou cestu zaplatí podle normálních sazeb sami. Že nebude nařízeno opustit vůz, ani že nebude opouštěn z vlastního popudu. Ministr Romberg pošle tyto zprávy dále. Dostanou se až do Ludendorffových rukou, který, prost jakýchkoliv pochyb, doporučí příznivé vyřízení; v jeho vzpomínkách se nenajde slovo o tom, že šlo o světovou historii, o nejdůležitější rozhodnutí, jaké učinil za svého života. V jednotlivostech se vyslanec snaží dosáhnout změn, neboť protokol je Leninem úmyslně stylizován dvojsmyslně – tak, aby ustanovení se nevztahovalo jen na Rusy, ale i Rakušana Radka. Němci ten den byli neobyčejně uspěchaní, 5.dubna Spojené státy americké vypověděly Německu válku.
Za tohoto stavu dostane Fritz Platten v poledne 6.dubna památnou zprávu: „Záležitost vyřízena podle přání.“ Dne 9.dubna 1917, o půl třetí, se dá malý zástup nuzně oblečených lidí, obtěžkaných zavazadly, od restaurace „Zähringer Hof“ na pochod k curyšskému nádraží. Celkem je jich dvaatřicet, mezi nimi ženy a děti. Z mužů se nám zachovalo jen jméno Leninovo, Zinověvo a Radkovo. Skromně společně poobědvali, společně podepsali dokument, že je jim známa zpráva Petit Parisienu, podle které má ruská prozatímní vláda v úmyslu nakládat s cestujícími, projíždějícími Německem, jako s velezrádci. Podepsali neohrabaným, těžkopádným písmem, že přejímají celou, plnou odpovědnost za tuto cestu a že souhlasí se všemi podmínkami. Tiše a odhodlaně se teď připravují k jízdě, která vejde do světových dějin.
Jejich příchod na nádraží nevzbudí pozornost. Nedostavili se reportéři ani fotografové. Neboť kdo ve Švýcarsku zná pana Uljanova, který tu se zmačkaným kloboukem, v obnošeném svrchníku a se směšně těžkými okovanými botami (až do Švédska je dovezl), uprostřed zástupu mužů a žen, obtěžkaných bednami a koši, tiše a nenápadně hledá ve vlaku místo. Tito lidé nevypadají jinak, než četní vystěhovalci z Jugoslávie, Ukrajiny, Rumunska, kteří sedí často v Curychu na svých dřevěných kufrech a odpočívají několik hodin, než je dopraví dále k francouzskému moři a odtud do zámoří. Švýcarská dělnická strana, která s cestou nesouhlasí, nevyslala zástupce, jen několik Rusů přišlo, aby poslali do vlasti trochu potravin a pozdravů, několik též proto, aby Lenina ještě v poslední minutě varovali před nesmyslnou, zločinnou cestou. Ale rozhodnutí padlo. Ve tři hodiny deset minut dává průvodčí znamení. A vlak odjíždí do Gottmadingen, k německé pohraniční stanici. Tři hodiny deset minut, a od této chvíle má orloj světa jiný chod.
zablombovaný vlak
Miliony ničivých střel bylo ve světové válce odpáleno, nejtěžší, nejdalekonosnější projektily byly inženýry vynalezeny. Ale žádná střela nedoletěla dále a neúčinkovala v novější době osudněji, než tento vlak, který se v této hodině žene, naložen nejnebezpečnějšími, nejrozhodnějšími revolucionáři století od švýcarských hranic přes celé Německo, aby se zastavil v Petrohradě a tam zvrátil řád doby.
V Gottmadingen stojí tento jedinečný projektil na kolejích, jeden vůz druhé a třetí třídy, ve kterém ženy a děti obsadily třídu druhou a muži třetí. Křídová čára na podlaze odděluje jako neutrální pásmo výsostný prostor Rusů od oddílů dvou německých důstojníků, kteří doprovázejí tento transport živého ekrazitu. Vlak projíždí bez zvláštních příhod nocí. Jen ve Frankfurtu se náhle přiženou němečtí vojáci, kteří slyšeli o průjezdu ruských revolucionářů, a jednou jest zabráněno pokusu německých sociálních demokratů dohovořit se s cestujícími. Lenin ví dobře, jakému podezření se vystaví, vymění-li jediné slovo s Němcem na německé půdě… Pak konečně dosáhnou ruských hranic.
projektil dopadne
První gesto Leninovo na ruské půdě je charakteristické: nevidí lidi, nýbrž vrhá se především na noviny. Čtrnáct let nebyl v Rusku, neviděl zemi, prapor vlasti, stejnokroj vojáků. Ale tento železný ideolog se nerozplývá v slzách jak ostatní, neobjímá jako ženy nic netušící vojáky. Noviny, nejdříve noviny. Ne, stále málo, ještě stále vlastenčení, ještě stále patriotizmus, ještě stále málo revolučnosti, jak on ji chápe. Je na čase, poznává, že přišel, aby obrátil kormidlo a vyrazil se svou životní myšlenkou za vítězstvím nebo zánikem. Ale dokáže to ještě? Poslední neklid, poslední obavy. Nedá ho Miljukov hned v Petrohradě – tak se město tenkrát ještě jmenuje, ale již ne na dlouho – zatknout? Přátelé, kteří mu přijeli vlakem naproti, Kameněv a Stalin, se usmívají v temném oddělení třetí třídy, osvětleném nejistě plynovým plamínkem, s podivným tajnůstkářstvím. Neodpovídají nebo nechtějí odpovídat.
Ale neslýchaná je pak odpověď, kterou dává skutečnost. Jak vlak vjíždí do finského nádraží, je obrovské náměstí před ním naplněno desetitisíci dělníky, čestné stráže všech druhů zbraní očekávají navrátilce z vyhnanství, zahřmí internacionála. A jak Vladimír iljič Uljanov vystoupí, je muž, který ještě předevčírem bydlel u příštipkáře, uchopen stovkami paží a vyzdvižen na obrněné vozidlo. Světlomety z domů a z pevnosti jsou na něho namířeny a z pancéřového auta pronese svou prvou řeč k lidu. Ulice se zachvějí a brzy nastane oněch „deset dnů, jež otřásly světem“. Střela dopadla a obrátí jednu říši, jeden svět v trosky.