Avantgarda č. 16 - Rozhovor s J. Sedlákom

Avantgarda: Súdruh Sedlák, môžete sa čitateľom Avantgardy predstaviť? Kedy ste vstúpil do KS a z akých pohnútok?

J. Sedlák: Literární příspěvky, Avantgardě adresované, často podepisuji jako Jiří Karne, někdy i jinak. Do Komunistické strany Československa jsem vstoupil 1.3. 1947. To mi bylo právě 16 let; tedy, byl jsem předúnorovým členem strany. Nic mimořádného to tenkrát nebylo – v ten den do strany vstoupila celá mládežnická organizace obvodu, kde jsem žil. Byl to vlastně protest proti zakládání mládežnických organizací ve straně národně socialistické a lidové – což Košický vládní program nedovoloval. Komunisté se jen bránili nástupu reakce, obratně se bránili, nezakládali mládežnické organice, ale Komise mladých. Bojovalo se urputně o každou píď, o každého člověka. Za dva roky jsem se stal předsedou základní organizace; pamatuji se, jako kdyby to bylo dnes, ta organizace měla v tu dobu 105 členů.

Avantgarda: Ste známym kritikom revizionizmu, v čom spočíva jeho nebezpečie?

J. Sedlák: Ptáte se v čem spočívá nebezpečí revizionizmu. To je široká a složitá otázka; zde jen uvedu:
Komunisté se snaží probojovat k životu nový svět; tomu se nedivme, už nejde jenom o vykořisťování, ale o lidstvo samo, které už zažilo a zatím přežilo hrůzostrašné apokalypsy, které se od etapy k etapě zvětšují a neobyčejně zostřují; teď už je lidstvo v bezprostředním nebezpečí, které varuje: v příští globální válečné srážce svět zahyne; v tom nejlepším případě, téměř zahyne.
Touha a úsilí po novém, lidském světě, jsou samozřejmě nepříjemné těm, kteří by měli být změnami stávajícího světa dotčeni. Za takových podmínek, zcela pochopitelně, protože zcela přirozeně, se probouzí nesmlouvavý třídní boj. Jeho hlavními aktéry jsou dvě skupiny - proletariát na jedné straně a buržoazie na straně druhé. Velká masa ostatních, snad mohu uvést velká masa středních vrstev, se zákonitě tohoto boje musí také účastnit a ona se také účastní – hned na straně proletariátu, hned na straně buržoazie – jak jsme viděli v naší historii, za posledních 50 – 70 let. Když vítězila politika proletariátu, střední vrstvy se masově, zdůrazňuji, masově se tlačily mezi komunisty, jen tam, mezi nimi, viděly svoji perspektivu, až proletariát zcela vytlačily z politiky komunistických stran. Za takového stavu začaly střední vrstvy dělat v komunistických stranách svou vlastní politiku; a ta musela být buržoazní, jiná nepřicházela v úvahu, vždyť – po XX. sjezdu KSSS, politická orientace komunistických stran zcela přestala být perspektivní; v té souvislosti zanikla historická mise proletariátu na toto období(!) - (pro jedno století?).
Střední vrstvy nemohou dělat krajní politiku; vždy jsou závislé na krajní třídě, na buržoazii nebo na proletariátu. Jsou střední vrstvou proto, že jinou politiku dělat nemohou. Jak ukázala nedávná minulost, buržoazie by střední vrstvy k moci nepustila; ta jim přisuzuje jen právo poctivě, věrně sloužit. Ještě jednou zdůrazním: Střední vrstvy mají v dějinách jen dvě možnosti; vyrovnané partnerství s vedoucím proletariátem nebo vazalství k buržoazii.
„Komunisté“, kteří byli také zasažení sladkostmi a líbeznostmi revizionizmu, však rádi dali šanci středním vrstvám a ty, zcela podle regulí, zde řeknu XX. a XXII. sjezdu KSSS, se mohly veřejně, přímo slavnostně podbízet buržoazii. V revizionistickém přetlaku, střední vrstvy, řídící se sovětským revizionizmem a jeho důsledky, komunisty, vyhraněné proletářské orientace, nepustily do šance, utloukly je revizionizmem; sám jsem to zažil, nejednou.
V jednotném šiku, v dohodnutých koncepcích a potom v jednotném nasazení, nakonec, na špici řídícího voje, bojovaly zrádné kruhy středních vrstev, spolu s revizionisty; světová buržoazie zůstávala v hlubokém pozadí; pro veřejnost byla zcela stranou tohoto zápasu – mohla být stranou.
Na podporu mé pravdy uvedu zde jeden důkaz: Sametovou, buržoazní revoluci v Československu; jak je dnes zřejmě vidět každým pohledem, praktické a přímé řízení, vykonávali jen lidé ze středních vrstev pocházející; jen jeden typický buržoa byl mezi nimi…
Tedy, mluvit o pomýlených, to je banální šarlatánství. Nezmínit se v Poučení… o procesech, vyvolaných představiteli středních vrstev v roce 1968, to je revizionizmus kardinálního provedení…
A teď několik pohledů na život extrémních exponentů středních vrstev. Otec pana Č.C., jak vyplývá z pamětí Č.C., byl drobným živnostníkem na severu Čech; odtamtud ho vyhnal německý živel; jako živnostník se potom otec Č.C. zachytil v Praze. Zde je nutno zdůraznit: Pan Č.C. měl francouzské střední vzdělání; jeho talent zřejmě vyslídila náboženská tykadla – ve francouzské škole, kde Č.C. absolvoval střední vzdělání, byly čtyři kostely; Č.C. neuvedl, který navštěvoval, ve kterém se nábožensky, politicky, hlavně však třídně utvářel. Pak přišlo sovětské vítězství ve druhé světové válce a pan Č.C., jsa ohromen, uchvácen silou Sovětského svazu, se dal – na chvíli - do služeb komunizmu; pak, po XX. sjezdu KSSS, když komunizmus ztratil perspektivu, pan Č.C. přeběhl, dal se do služeb buržoazie, kam původně patřil.
Letmo se zmíním i o některých jiných absolventech cizích škol: Takové, možná, že jen podobné, ale také francouzské vzdělání, měl i pan D. Tatarka; byl tedy dobře, intelektuálně disponovaný k přebíhání.
V mém dětském okolí se v zaujetí vyprávělo o francouzských školách Ed. Beneše – o něm platí, že často couval, ale nikdy nepřebíhal, ten byl vždycky věrný své buržoazní, prozápadní orientaci.
To T. G. Masaryk byl přeběhlíkem; ve svých čtyřiašedesáti letech, s lehkým srdcem opustil Rakousko, svou velkou lásku a dal se do služeb západní civilizace, která byla v tu dobu s Rakouskem ve válečném stavu na život i na smrt. Na druhou stranu, na celý život si T. G. Masaryk ponechal náboženské, ale necírkevní, úplně pomatené mámení.
A ještě jeden - generální příklad přeběhlíka: Boris Savinkov; ten, za politické i finanční podpory, nejen Masaryka i Beneše, organizoval krvavé bojové nájezdy proti bolševikům, aby nakonec je prosil o možnost sloužit jim. V textu, který dobrých deset let zahaluje ineditum, jsem o tom napsal:
„… Savinkova výpověď trvala dva dny, jmenoval státníky a finančníky z Anglie, Francie a z jiných evropských zemí, kteří ho podporovali; o sobě prohlásil: „Žil jsem jako ve skleněné kleci. Neviděl jsem nic jiného než své spiknutí... Neznal jsem lidi. Měl jsem je rád. Ale jejich zájmy - jejich skutečné přání - mohl jsem o nich něco vědět?' Podle jeho výpovědi začal v roce 1923 uvažovat o bolševické revoluci a toužit po návratu do Ruska, aby viděl, na vlastní oči a slyšel na vlastní uši... „Myslel jsem si, že možná vše, co jsem četl v zahraničních novinách je lež. Říkal jsem si, že není možné, aby lidé, jež nikdo nemůže přemoci, nebyli udělali nic pro ruský lid“.
Sovětský soud odsoudil Borise Savinkova k trestu smrti, jako zrádce své země, ale pro úplnost a upřímnost jeho výpovědi mu byl trest zmírněn na deset let žaláře.
Sovětské orgány jednaly se Savinkovem slušně, v žaláři mu byly povoleny výsady, dostával všechny knihy o které požádal, bylo mu umožněno psát; ale toužil po svobodě; dne 7.května 1925 napsal dlouhé odvolání Felixi Dzeržinskému, náčelníku Čeky; „Buď mě zastřelte, nebo mi dejte možnost pracovat. Byl jsem proti vám; nyní jsem pro vás. Nemohu už déle snášet tuto poloexistenci, že nejsem proti vám, ani pro vás, že sedím ve vězení...“ Prosil o milost a nabízel se, sliboval že učiní, cokoli vláda na něm bude požadovat; jeho žádost byla zamítnuta; brzy nato spáchal Savinkov sebevraždu, vyskočil ze čtvrtého poschodí věznice.“
Bylo období, vůbec ne krátké, kdy se do náruče bolševizmu přebíhalo s právě takovým nasazením, které jsme před časem viděli v úletech středních vrstev pod křídla buržoazie. Přebíhání středních vrstev je zákonitý proces; ale(!), je neobyčejně obtížné dosáhnout změny politické orientace středních vrstev – to dokázalo jen vítězství bolševizmu na začátku, hlavně pak na konci prvého pololetí minulého století; to dokázala jen zrada revizionizmu, v jednohlasné spolupráci se světovou buržoazií, na konci druhé poloviny minulého století.

Avantgarda: Ako hodnotíte politiku KSČM?

J. Sedlák: Ptáte se jaký je můj názor na KSČM. Ostatní strany buržoazní orientace usilují, celkem dost veřejně o zájem, o prospěch středních vrstev, hlavně však o prospěch podnikatelských zájmů; tedy, někdy i o „nečeský“ prospěch. KSČM, aby se mohla jevit jako strana komunistická, musí zrazovat své proklamace; i když i ty, v absolutní většině, odporuji klasické koncepci komunistické. Je v tomto směru dobře disponovaná, dobře vedená. Tak například, podle Práva, pan Filip, ještě ve funkci místopředsedy strany, prohlásil na posledním stranickém sjezdu KSČM: „Kupředu, kupředu a ne zpátky k socializmu! Vtipný výsměch komunistické ideologii i komunistické historii. Členstvo, které v této straně ještě zůstalo a zahrnuje své vedoucí podporou nebo jen pozorností, se už nepoučí; v současnosti není třeba toho litovat; nám by to nepomohlo, nepomohlo by to ani jiným, všelidským zájmům.

Avantgarda: Ako vnímate súčasnú politickú situáciu?

J. Sedlák: Jak posuzuji současnou politickou situaci? Nevím jaký je stav obecného vědomí na Slovensku. Tady, v Čechách, je naprosto zřejmé, že prostý lid, s kterým se potkávám, začíná na mnoha místech sténat současně s tím jak procitá z ideologického mámení, vyvolaného Sametovou revolucí. Ale uplakané nálady mas dějiny nedělají… nicméně, posun je zřejmý, veřejně patrný a je na něm významné to, že se zrodil bez resuscitace, praktikované vnějšími sílami, když komunisté byli vypleveněni; ze značné části vlastními silami…;
Revizionizmus, to je zázrak, zdá se. ALE! Vše co existuje, je hodno svého zániku, (uvedl K. Marx nebo B. Engels; nebo jak to bylo s tímto výrokem(?), nevím, jsem však hluboce věřícím marxistou a proto toto tvrzení znám a jako takový jsem ho zde musel vyslovit(!).)
Ptáte se jak chápu současnou politickou situaci. Nejsem Pýthie - Apollónova věštkyně v Delfách; nejsem ani pomatený Chruščov – protagonista mírového soužití v antagonistickém rozporu proti sobě stojících tříd či států; jsem prostý pocestný našich dnů a jako takový vidím jen drobty vývoje smrtících zbraní a vzpomínám si na výrok pruského generála, barona Karl von Clausewitze, kterým definoval válku jako pokračování politiky jinými, násilnými prostředky; při tom si přeji, aby se tento pruský generál, konečně mýlil, ale dopředu vím, že se doposud nemýlil a že nejsou žádné důvody, aby se mýlil pro budoucnost. Jeho tvrzení je zatím, zatím, zatím neměnné, neboť se nic ve světovém mechanizmu dějin nezměnilo; s tím existují jen otázky: kdo přežije příští válečnou smršť? Bude vůbec takový? Bude schopen pokračovat v životě?
Ani zánik existence světového komunizmu nevyřešil hlavní problém buržoazie, spočívající v její neschopnosti žít a rozvíjet se v míru. Naopak, je zcela zřejmé, že pád zdeformovaného a proto i výrazně oslabeného socializmu, otázku světového míru obnažil; v důsledku toho se sice mnozí stali bohatšími, mocnějšími než byli před tím, ale vedle toho země, které padly do područí světové buržoazie, byly výrazně zdecimovány; staly se přívěskem, závislým především na USA, neschopným se uživit – jejich dluhy nejsou, nemohou být činitelem aktivní ekonomiky.
Kromě toho: vývoj běžel i tam, kde napětí, vyvolané úsilím o porážku komunizmu, ovlivňovalo nepříznivé ekonomické problémy jen nepatrně.
Kromě toho, ekonomicky se rozeběhla světová, hlavně americká buržoazie v Číně, kde jsou podmínky pro všeobecný rozvoj mimořádně příznivé – je tam nadaný a pracovitý lid, jsou tam vhodné klimatické i surovinové podmínky pro rozvoj průmyslu; lid je tam v podstatě jednotný, svorný, není rozštěpen do náboženských nebo jiných nesmiřitelných frakcí; a pak, je to mocnost, kterou nelze porazit, vždyť v Číně žije 1,2 miliardy lidí; nespočetné miliony Číňanů jsou roztroušeny mimo území Číny – je to činitel nepřemožitelný, zvlášť nyní, kdy v jeho světě hraje významnou úlohu americká buržoazie – ta která se nemohla prosadit doma, v USA a našla uplatnění v Číně. Za těchto okolností se tam vytvořila nebo ještě jen vytváří(?) mocnost, vedle které bude zakrátko buržoazie americká, v USA teď vládnoucí, jen statistou; právě takovým, jakým se stala buržoazie anglická hned po druhé světové válce – zásluhou anglické buržoazie, vládnoucí v USA; pro dějepisnou úplnost dodám: předehra k těmto událostem v USA, se realizovala v letech 1775 až 1783, za americké revoluce – vedené proti Anglii; dnes však vývoj pádí větší rychlostí než tenkrát…
To co zde uvádím je hypotetické, není opřeno o materiální důkazy, těmi nedisponuji. Na druhé straně, nevím nic o důvodech, které by měly sílu zabránit tomu, aby v anglickém světě nedošlo k repríze dějin ze začátku druhého pololetí minulého století, kdy USA zcela ožebračily Velkou Británii – stát který jim dal život, (za strastiplných okolností, sice) – všechno se může opakovat, v jiné formální úpravě.
Prostý lid v Číně, případně v jiné zemi, na tomto očekávaném americkém zápasu nic nemůže získat. Tato eventualita, která je sice jen pravděpodobná, ale kterou nelze z prognózy příštího vývoje světa vyloučit, ukazuje, v souvislosti s jinými jevy, že buržoazní perspektiva je pevně, zákonitě spojena s otřesy, s válkami, se zvraty a to proto, že se ve vývoji střetávají zájmy skupin, zájmy tříd, které trpí neduhem – schopným snadno přerůst v antagonistické rozpory. To také ukazuje, že politika tzv. mírového soužití, za existence výrazného buržoazního vlivu, byla zřejmým, do nebe volajícím podvodem revizionizmu! A přesto na něm, na podvodu, revizionizmus Chruščova dost pevně držel svou pochybnou existenci.
A ještě jeden problém, zdá se, že jen náš, český problém; ale ono jde o otázku světovou. Je to „boj pacifistů“ proti americkému radaru v Čechách; ten je ideálním únikem z reality světa; váže na sebe pozornost veřejnosti a tak zakrývá otázky připravované války vůbec!
Doposud žijeme a proto na nás naléhá povinnost bojovat za sebe i za ty ostatní, za budoucnost života na Zemi. Leč, boj by to měl být vědecky organizovaný a potom i perspektivní; k takovému pojetí vývoje je dnes velmi daleko, nedozírně daleko. Pád socializmu, vyvolaný XX. a XXII. sjezdem KSSS, je důsledkem těžkých dopadů do mnoha oblastí života celého světa; jejich náprava nebyla sestavena; kadlub nápravy doposud nebyl zformován, historie se jím bude razit později, daleko později… snad tu šanci přece jenom dostane.

Avantgarda: A nejaká myšlienka alebo pozdrav na záver?

J. Sedlák: Nakonec bych rád vyjádřil několik svých pocitů. Neobyčejně si vážím Slováků a Slovenska vůbec. Čechy i Slovensko bylo mou vlastí, mým domovem; na Slovensku, v Kremnici a v Nitře, jsem se vzdělával. Vždycky jsem se snažil zůstat věrný slovenské zásadě: „ani pán, ani kňaz nedali ma na reťaz“. Nikdy nezapomenu na Slováka, Hlávka se jmenoval; byl starší než já, žil v Čechách, poznal jsem ho už nemocného; jako takový obsluhoval čističku odpadních vod; tam jsem za ním chodil, tam jsme diskutovali, tam jsme se, v létě roku 1963, učili, (z čínského dopisu KSSS), nenávidět revizionizmus; ale v tu dobu jsme neuměli proti němu vystoupit; tak teď se to snažím napravit, spolu s Vámi, soudruzi z Avantgardy.
K vaším dalším otázkám bych se rád vrátil později; jsou složité a naléhavé, zaslouží si proto naší pozornost, leč tou já v současnosti nedisponuji na potřebné úrovni.

Avantgarda: Ďakujeme za odpovede. Prajeme veľa síl do ďalšej publikačnej činnosti.