PĚT PONĚKUD SARKASTICKÝCH POZNÁMEK

  1/ Zcela stručně a zcela obecně úvodem
Komunistické hnutí od svého počátku až do dnešních dnů je provázeno nejen antikomunismem, ale také revizionismem a oportunismem. Revizionisté a oportunisté pod etiketou toho nejmodernějšího a nejobjevnějšího znovu a znovu oživují staré vyčichlé argumenty a teorie.
Spolu s tím je komunistické hnutí vytrvale obšťastňováno balastem představitelů jakési „nové vědecké elity", s klasickým „ptačím jazykem" pro zasvěcence, kteří stavějí na obdiv svou svéráznou intelektuální masturbaci. Plně je možno na ně uplatnit slova jednoho významného německého filozofa, který o textech svého kolegy napsal, že toto monstrózní pospojování slov, která se ruší a sobě odporují, způsobí, že myšlení v marné snaze něco přitom myslet umučí samo sebe, člověk padne vyčerpáním a jeho schopnost myšlení se postupně zničí tak úplně, že mu potom budou prázdné a holé floskule platit za myšlenky.

  2/ K návrhu dokumentu VII. sjezdu KSČM Socialismus pro 21. století
Položme si otázku, co je smyslem tohoto materiálu? Má to být popření vědecké marxisticko-leninské teorie socialismu a její nahrazení čímsi, co vlastní podstatu socialismu popírá? Není absurdní, že o tom orgány strany vůbec uvažují a dokonce o tom chtějí na sjezdu hlasováním rozhodovat? Má to být jeden z dalších postupných pokusů o změnu charakteru strany?
Proč je třeba tento materiál jako celek odmítnout a požadovat jeho stažení z programu sjezdového jednání, bylo již nemálo řečeno. Chtěl bych k jeho charakteristice doplnit, že v mnohém je poplatný tomu, co již před 160 lety Marx s Engelsem ostře kritizovali v Manifestu komunistické strany jako buržoazní socialismus, který byl vypracován v celé systémy. Zakladatelé marxismu upozornili, že „socialističtí měšťáci chtějí podmínky existence novodobé společnosti, ale bez bojů a nebezpečenství, které z nich nezbytně vyplývají. Přejí si existující společnost bez živlů, které ji revolucionují a rozkládají. Chtějí mít buržoazii bez proletariátu." Poukázali rovněž na to, že „druhá, méně systematická, jen praktičtější forma socialismu se snažila dělnické třídě zošklivit každé revoluční hnutí, dokazujíc, že jí nemůže prospět ta nebo ona poltická změna, nýbrž pouze změna materiálních životních poměrů, poměrů ekonomických. Ale změnou materiálních životních poměrů nemíní tento socialismus nikterak odstranění buržoazních výrobních vztahů, které je možné pouze cestou revoluční, nýbrž administrativní reformy, které by byly provedeny na podkladě těchto výrobních vztahů, a tudíž by nic neměnily na poměru mezi kapitálem a námezdní prací." (M-E, VS I, Praha 1950, s. 53-54)
V jistém směru je Socialismus pro 21. století poplatný i socialistickým utopiím, o nichž Marx s Engelsem tamtéž uvádějí: „Jestliže... byli původci těchto systémů v mnoha směrech revoluční, tvoří jejich žáci vždy reakční sekty. Bez ohledu na další dějinný vývoj proletariátu tvrdošíjně lpí na starých názorech mistrů. Snaží se proto důsledně znovu otupit třídní boj a vyrovnat protiklady. Stále ještě sní o pokusném uskutečnění svých společenských utopií ... a aby mohli vybudovat všechny tyto vzdušné zámky, jsou nuceni dovolávat se lidumilnosti buržoazních srdcí a měšců. Ponenáhlu sestupují do kategorie svrchu vylíčených reakčních a konzervativních socialistů a odlišují se od nich jen systematičtějším pedantstvím, fanatickou pověrčivou vírou v zázračné účinky své sociální vědy." (tamtéž, s. 56-57)
Marxisticko-leninská vědecká teorie chápe socialismus jako přechod od třídní společnosti ke společnosti beztřídní, ke komunismu. Socialismus proto musí být chápán ne jako stav, ale jako proces, který je úspěšný pouze tehdy, jestliže postupuje tak, že nekonzervuje, nýbrž překonává jednotlivé prvky staré společnosti a rozvíjí prvky nové společnosti. Komunismus není uskutečnění fantazií specialistů na vynalézání společenských ideálů, ale takové společenské uspořádání, jehož charakter je předurčen a dán objektivním chodem společenského rozvoje.
Socialismus v pojetí autorů Tapu („Teoreticko – analytického pracoviště ÚV KSČM"), které je bezostyšně vydáváno za mimořádný teoretický přínos nejen pro KSČM, ale i pro mezinárodní komunistické hnutí a dokonce snad pro celé lidstvo, a socialismu vědecký je v základních otázkách zcela odlišný. Socialismus v obou případech je sice slovo stejného zvuku, ale různého významu. Jde pouze o homonyma.
Má-li být politika komunistické strany úspěšná, potom se musí opírat o skutečnou vědeckou teorii socialismu a ne o myšlenkové konstrukce, které mají stejnou hodnotu, jako tvrzení, že je možno vytvořit kruhový čtverec nebo čtvercový kruh.

  3/ K úloze strany
Zakladatelé marxismu teoreticky zdůvodnili, proč a jak dojde k zániku třídního rozdělení společnosti. A také proč a za jakých podmínek hegemonem tohoto společenského procesu se stane proletariát. Ukázali, že k tomu, aby proletariát mohl naplnit tuto svou historickou misi je nutno, aby si jí byl vědom, aby se z „třídy o sobě", jako produktu sociálně ekonomických (vlastnických) vztahů, přeměnil v „třídu pro sebe", jako subjektu společenského pohybu. To platí i dnes. Přispět k tomu svou ideologickou a organizátorskou činností je smysl existence a činnosti komunistických stran.
Marx spolu s Engelsem si plně uvědomovali význam revoluční strany proletariátu. Engels o tom napsal v konspektu dopisu Garzonu Tricrovi takto: „Má-li mít proletariát v rozhodující chvíli dost sil k vítězství, je třeba – Marx a já jsme od roku 1847 vždy hájili toto stanovisko – aby vytvořil zvláštní stranu, odlišnou od všech ostatních a proti nim, která by si byla vědoma, že je třídní stranou" (M-E, Vybrané dopisy, Praha 1952, s. 374).
Také Lenin teorii strany a jejímu uplatnění v praxi věnoval mimořádné úsilí. Ujal se úkolu přispět k překonání dědictví reformismu, revizionismu a oportunismu stran II. internacionály a vytvořit „strany nového typu", „skutečně revoluční, skutečně komunistické" (L, S. 33, s. 194). Stranu chápal jako avantgardu proletariátu, která je nerozlučně spjata s jeho životem, aktuálními i perspektivními zájmy, a jeho prostřednictvím se všemi vykořisťovanými, zbídačovanými a utlačovanými. Zdůrazňoval, že k tomu, aby strana mohla plnit tuto úlohu, musí být vyzbrojena revoluční teorií, znalostí zákonů revoluce, musí se touto teorií řídit a zabezpečit, aby se její základní ideje odrazily v myslích i činech lidových mas.
Uvedené pojetí charakteru komunistické strany je terčem stálých útoků. Jsou to nejen útoky zvenku, ale i uvnitř jednotlivých stran, s cílem buď jejich přímé likvidace, nebo alespoň jejich přeměny ve strany sociální reformy. A tak je navrátit do lůna bezzubého reformismu, revizionismu a oportunismu sociální demokracie. Tohoto problému není ušetřena ani KSČM.
Problémem naší komunistické strany je, že jako taková – jako komunistická – nemá teoreticky jasno v otázce konečného cíle a způsobu jak němu dojít, že nemá jasno v otázce hegemona předpokládaných revolučních změn a že má i problémy s pochopením smyslu své vlastní existence a činnosti.
O zmatcích v otázce konečného cíle například svědčí obsah návrhu dokumentu VII. sjezdu KSČM Socialismus pro 21. století, který je dokonce ve dvou variantách předkládán k vnitrostranické diskusi. K tomu jsem se již vyjádřil.
Pokud jde o otázku hegemona, tak při čtení materiálů z posledního zasedání ÚV KSČM jsme měli možnost jednak se poučit, že jej musíme teprve hledat, ale současně, že je jím „globální proletariát" a že „jsou to ti, kteří nemají přístup ke globálním pohybům kapitálu, nejsou spojeni s velkými finančními prostředky nadnárodních korporací, společností a bank, a možná, že berou tisíckrát více než zaměstnanec podniku v ČR". Tedy zřejmě zcela vážně je míněno, že tito „globální proletáři" s měsíčním příjmem více než 20 miliónů korun budou hegemonem příští revoluce a že strana by měla být v čele boje za jejich zájmy.
No a co se týče smyslu existence a činnosti samotné strany, ani zde nedochází k zahálce a přichází se s „inovacemi". V prvním čísle nového časopisu „levicového nakladatelství" Futura „Naše alternativy" mimo jiné lahůdky je také článek nazvaný „KSČM na rozcestí", který volá k diskusi o reformě KSČM, kterou má být především diskuse o identitě, názvu a image strany, o jejím odpoutání od minulosti. To, co se zde prezentuje, není bohužel ojedinělým výkřikem, ale je odvozeno od rozsáhlého, byť značně rozporuplného materiálu Tapu, nazvaného „Charakter a budoucnost strany".
Je v něm mimo jiné uvedeno, že „problematiku identity nelze řešit bez jednoznačně deklarovaného vypořádání se s minulostí nejlépe v tom smyslu, že se strana od minulosti odpojuje, vylučuje návaznost na KSČ a prezentuje se jako nový politický subjekt, který není dědicem prohry pokusu o socialismus", že „je třeba deklarovat, že v praxi jde o demokratickou socialistickou stranu... stranu pluralitní levice... stranu historické zkušenosti levice, osvobozené od představ a metod, které v minulosti zavedly socialistickou myšlenku na totalitní scestí, stranu odmítající historicky překonané, stalinismem, státním kapitalismem a velmocenskou nadvládou zatížené pojetí socialismu."
Dále se zde píše, že „skutečná a do důsledku dotažená změna by pochopitelně vyžadovala promítnutí nově definovaných identifikačních znaků do struktur a organizačních forem vnitrostranického i veřejného života strany, do složení orgánů i aparátu, do možnosti utváření názorových proudů a platforem otevřených celé levicové veřejnosti, reprezentujících generační, profesní, odborné aj. zájmy". Navrhuje se, aby strana se přeměnila ve stranu volební. V podstatě v jakousi obchodní společnost, sloužící pro vyvolené modernizátory, která by se řídila tržně – peněžními vztahy, ziskovým motivem. K tomu cituji: „Profesionalizace řady činností jak v teoretické, tak v organizační rovině by byla nezbytností. Proto by modernizace strany byla spojena se značnými finančními nároky. Lze však předpokládat, že reforma a modernizace by vedla k vzestupu volebních výsledků, což by nepochybně znamenalo i zvětšení přílivu finančních prostředků. Ekonomika strany a její modernizace by fungovaly jako spojené nádoby".
Pokud jde o název strany, tak prý „dnes už se nelze dovolávat výsledku vnitrostranického referenda na počátku devadesátých let. Konalo se v době, ve které ze zcela pochopitelných důvodů převládal přístup emocionální nad racionálním. Bylo organizováno jen ledabyle, bez promyšlenější argumentace a náležité diskuze". Autoři Tapu si uvědomují problematičnost svých snah o změnu názvu strany, proto navrhují také „řešení >vývojové< v podobě takové úpravy, která by zakládala možnost budoucí změny v další fázi pod vlivem případného přílivu nových levicových sil do řad členů, voličů a sympatizantů, kterými by byl vývoj strany ovlivňován a dynamizován. Z tohoto hlediska se pro první fázi nabízí řada možných variant, ještě se zachováním slova >komunistická<, např. >Demokratická komunistická strana<, >Komunistická strana demokratické levice<, >Demokratická komunistická levice<". Bezprostředně se domáhají, aby sjezd přijal „dokument >Deklarace o identitě a názvu strany<, přičemž slovem >názvu< by byla míněna buď již přijatá změna či úprava, nebo otevřená diskuze ke změně, pode toho, v jakém stadiu by se řešení této otázky nacházelo".
Tamtéž se rovněž dozvídáme, že strana si dosud „neosvojila dostatečně nově progresivní teorie společenského vývoje" a že v ní působí „konzervativní vrstvy tzv. stalinistů". Takže k navrhovaným změnám nelze dospět uvnitř strany a je proto třeba zabezpečit, aby politiku strany vytvářela také mimostranická veřejnost. To je evidentně důvodem proč se požaduje: „ vytvoření různých typů členství nebo přidružení", „vytvoření institutu >sympatizanta< strany a jeho volné začlenění do okresních či krajských organizačních struktur", „stanovy nechat spíše volnější, pružné", „co nejvíce hranice mezi členskou základnou a veřejností relativizovat a maximum stranické činnosti vykonávat veřejně" a také změna „od stále ještě ideologicky příliš sevřené strany do úzkého ideového rámce stranického myšlení ke straně otevřené širokému proudu pluralitního levicového a levicově intelektuálního myšlení".
Uvedené nápady z dílny Tapu svědčí o stálé platnosti staré známé pravdy, že oportunismus v programových otázkách je zákonitě provázen oportunismem v organizačních otázkách.
Dnes, více než kdy jindy platí, že ideové sjednocení komunistické strany zásadami marxismu – leninismu musí být nezbytně upevněno organizační jednotou. Je planým blouzněním tvrdit, že strana může sehrát roli předvoje třídy bez splnění těchto dvou podmínek své výstavby. Novátoři z Tapu se vracejí k tomu, co bylo řešeno ve známém sporu Lenina s Martovem o první paragraf stanov strany. Tedy o to, kdo může být pokládán za jejího člena. A nejen to. Znovu je tak nastolována otázka, zda strana bude pevným ideově jednotným, organizovaným, akceschopným celkem nebo amorfním, beztvarým shlukem individuí bez jednotící ideologie a společné vůle. Prosazení druhého přístupu by znamenalo zbavit KSČM smyslu její existence.
Chtěl bych v této souvislosti znovu připomenout Leninova slova,která jsou i nyní pro nás plně aktuální.Totiž, že „čím pevnější budou organizace naší strany, zahrnující skutečné sociální demokraty (dnes rozumíme: skutečné komunisty), čím méně vratkosti a kolísání bude uvnitř strany, tím širší, všestrannější, intensivnější a plodnější bude vliv strany na obklopující ji a jí vedené elementy dělnických mas" (V. I. L, VS I, Praha, 1951, s. 328).

  4/ K úloze teorie
O teorii se hovoří jako o zobecnění praxe, zobecnění zkušeností. Jakmile však dojde k tomuto zobecnění, teorie se stává hlavní, určující podmínkou dalšího úspěšného řešení praktických úkolů. Teorie se nemůže uvádět do souladu s praktickými úkoly, ale tyto se musí posuzovat na základě teorie, poněvadž teorie je praxe v celé své šíři a ten či onen konkrétní praktický úkol zpravidla vystupuje pouze jako zvláštní případ. Plně platí, že jestli fakta nesouhlasí s teorií, tím hůře pro fakta.
Komunistické hnutí se opírá o vědeckou teorii – marxismus – leninismus. Ne vždy se s ním jako s vědou zachází. Zejména jsou problémy s jeho studiem. V KSČM i přes trvalou kritiku není toto studium organizováno a zabezpečováno. To má bohužel své neblahé důsledky v politice strany, kde kromě cizích tónů zaznívají v důsledku neznalosti not i vlastní falešné tóny. Tato kakofonie nejenže málokoho získá, ale naopak mnohé odrazuje.
Podle Lenina bez revoluční teorie nemůže být ani revoluční hnutí a roli avantgardy může splnit pouze strana řídící se pokrokovou teorií. Jiný postoj je pozicí metafyzického materialismu, chvostismu, oportunismu, ekonomismu, bezprincipiálního prakticismu, přizpůsobování se denním událostem, drobným politickým zvratům při ignorování základních rysů celého kapitalistického řádu, celého kapitalistického vývoje. Vede k zanedbání základních zájmů proletariátu, k jejich obětování kvůli skutečným nebo předpokládaným výhodám daného okamžiku. Často jsou tyto neadekvátní postoje také důsledkem ješitnosti, touhy po privilegiích, osobní moci, osobním vlivu a až na prvním místě touhy po snadných penězích.
Jestliže revoluční hnutí nemá teoreticky jasno o svých cílech a úkolech a o způsobu jejich realizace, je dříve či později nevyhnutelně odsouzeno k politickému krachu. Otázkám teorie se v KSČM na úrovni centra věnuje Teoreticko – analytické pracoviště ÚV KSČM. O jeho dvou výtvorech jsme se již zmínili, posoudit, jakým jsou přínosem pro stranu, dokáže jistě každý sám.
Rada Tapu předložila ÚV KSČM v srpnu letošního roku analýzu jeho dosavadní práce s návrhem na zaměření činnosti v dalším období. Autorům této analýzy nelze upřít jejich sebevědomí. TAP v ní hodnotí jako významnou společenskovědní instituci, která prý má ojedinělé poslání i v mezinárodním měřítku. Uvádějí, že jeho silnou stránkou je zpracování obsáhlých teoretických materiálů ke koncepčním a strategickým otázkám a že nelze jejich vědecký, ale i politický přínos bagatelizovat, neboť prý jsou v nich obsaženy zásadně nové a objevné přístupy, schopné konkurovat odlišným názorům doma i v zahraničí. V antickém Římě by se tázali: „Cui prodest?" – „Komu ku prospěchu?" I my se tak ptáme.
Autoři uvedeného materiálu se domnívají, že žádat zrušení Tapu a nahradit ho „nějakým" – jak se pejorativně vyjadřují – ideologickým oddělením ÚV KSČM, by bylo krokem zpět. Z jejich pohledu rozhodně ano. Ve své další činnosti vkládají naděje do možnosti spolupráce s některými skupinami a osobnostmi na levici mimo KSČM, zejména se Socialistickým kruhem, se kterým je TAP již nyní do jisté míry personálně a pracovně propojen. Větší pozornost chtějí také věnovat kontaktům s některými institucemi ČSSD, zejména Masarykovou akademií. Avšak zlepšení situace je prý závislé především na tom, jak se s problémy otevření se veřejnosti vyrovná strana jako celek, jak zdokonalí své výstupy do veřejnosti a celou svou ideologickou orientaci. Inu, vrána k vráně sedá a ani šídlo v pytli neutajíš.
V bodě 12 závěrů pro zkvalitnění práce TAP ÚV KSČM v dalším období požadují jeho postupnou přeměnu na levicové vědecké pracoviště mimo rámec struktury KSČM.Přitom na posledním zasedání ÚV KSČM jeho předseda Vojtěch Filip pravil, že „TAP by se měl stát záhy po sjezdu autoritativním a ideově politickým centrem zajišťujícím potřeby KSČM, tedy zpracovávat studie, analýzy pro politická rozhodnutí, ale zejména tvořit strategické koncepce strany". Vypadá to tedy tak, že snad teoretická východiska i samotná politika strany budou koncipovány a formulovány, nejen jako dosud členy jiných stran a nestraníky, ale dokonce mimostranickým subjektem na základě dodavatelsko – odběratelských vztahů.
V Highgate se země prudce otřásá – to jak se Marx obrací v hrobě.

  5/ Závěrem
Není všechno tak špatné, jak si myslíme. Je to mnohem horší. A má-li se to změnit, to záleží také na nás.

P. D
převzato z internetových stránek Společnosti Klementa Gottwalda, 4. 1. 2008