Pět lží o Hugu Chávezovi

Nejpřívětivější epiteton, na něž má Hugo Chávez šanci v našich médiích - českých s malým č - je, že je kontroverzní.

  Většinou to ale schytá mnohem hůř. Líčit ho jako ďáblova spřežence patří ke sklapovačkám místního rituálu. Takhle to nechodí ani v Británii. Před pár dny vyhrál Chávez znovu prezidentské volby. Za naprosto svobodné a férové je označil i tým zahraničních pozorovatelů. Po drtivém volebním vítězství - v zemi, kde se proti němu militantně staví téměř všechna média- následuje lavina lží, píše v deníku Independent jeho komentátor Johann Hari. A dodává, že zná i jejich důvod. Jmenuje se Maria Gonzales, šedesátiletá babička z barria Nueva Tacagua, slumu z plechů a bláta na vysokých kopcích kolem Caracasu. Maria vyrostla ve Venezuele, topící se v bohatství z ropy, ale nikdy nechodila do školy ani neviděla lékaře, protože ropné zisky země končily na účtech 25 nejbohatších rodin. Jako drtivá většina Venezuelců byla odsouzena žít i umřít v nouzovém příbytku z rezavého plechu a lepenky. V den, kdy jsem se s ní potkal, napsala Maria poprvé v životě své jméno roztřeseným rukopisem na tabuli. Její úděl se začal měnit, až když byl Hugo Chávez poprvé zvolen v roce 1998. Nový prezident začal využívat ropného bohatství země k výstavbě klinik, kde se Marii dostalo péče zdarma, k subvencování cen potravin pro 70 procent Venezuelců, žijících jako ona ve zdrcující chudobě, i k masovým alfabetizačním kampaním, které zemi - a miliony Marií - naučily číst.

  A právě proto, píše Hari, je z Cháveze rázem groteskní diktátor . Oč tu kráčí? Sám pro to mám jediné přesvědčivé vysvětlení: lidé, kteří Cháveze líčí tímto způsobem, jsou hluboce prosyceni politickou kulturou, která pohlíží na zbytek světa skrz vlastní firemní zisky. Pokud režim v rozvojovém světě sype profit hrstce bohatých, instinktivně se mu přisuzuje zásluha za regionální stabilitu a demokracii . Když ovšem vláda užívá bohatství zdrojů země ku prospěchu lidí, žijících ve slumech, upadne rázem v podezření, že stabilitu ohrožuje. V Chávezově případě, píše dále Johann Hari, se lidem vtlouká do hlav především pět lží:

  Lež č. 1: Chávez je diktátor. Ve skutečnosti byl zvolen lidem Venezuely ve volbách, které označilo za svobodné i Carterovo centrum - extraliga monitoringu voleb všude po světě. Chávez vyhrál zcela demokraticky, přestože šest ze sedmi venezuelských deníků ho bombarduje invektivami den co den.

  Lež č. 2: Skutečný Chávez se pozná podle jeho spojenců. Že k Chávezovým přátelům patří i lidé typu Roberta Mugabeho? píše dál Hari. No a co? Nemá snad i Tony Blair kámoše mezi lidmi, neštítícími se mučit a vraždit? ... Znamená to snad, že v Británii není demokracie?

  Lež č. 3: Chávez potlačuje lidská práva. Tohle obvinění se šíří tím hlučněji, oč méně pro ně existuje důkazů. Ve skutečnosti je to úplně jinak. V roce 2002 unesla antidemokratická junta, složená z ropných baronů, mediálních bossů a pár kverulantských generálů, Huga Cháveze a prohlásila, že přebírá moc v zemi. Rozpustila parlament a soudy a vyhlásila výjimečný stav pod pohrůžkou, že nechá střílet po komkoli, kdo si troufne vystrčit nos z domu. Bushova administrativa začala převrat vychvalovat do nebes s rychlostí, vzbuzující podezření. Více než milion demokratů vyrazilo s neuvěřitelnou odvahou z předměstských slumů do ulic - zabránit svržení prezidenta, kterého si zvolili. Jedinými politickými vězni ve Venezuele - takzvanými 200 - jsou lidé, kteří tento pokus zničit demokracii v zemi přímo plánovali a podíleli se na něm. Kdyby skupina, financovaná ze zahraničí, unesla Tonyho Blaira a vydala v Británii zákaz vycházení, my bychom snad pár hlavních viníků neposadili do vězení?

  Lež č. 4: Chávez je komunista, rozhodnutý znárodnit celou ekonomiku země. To je ovšem rumsfeldovská lež, neváhá to nazvat Hari. Cháveze považuje spíš za sociálního demokrata evropského ražení. Uvádí dokonce, že právě za Cháveze podíl HDP generovaného soukromým sektorem ve skutečnosti vzrostl. Také akcie na caracaské burze si trvale drží vysoký kurs. Chávez neznárodnil ani půdu; místo toho rozdělil bezzemkům velké polnosti, ležící dosud ladem. Chávezova politika se podobá mnohem víc Homestead Actu Abrahama Lincolna z roku 1862, jenž rozdal půdu na západě lidem, kteří se tam chtěli usídlit.

  Co z toho plyne, neuniká žádnému nejčtenějšímu britskému listu: Zatímco tržní fundamentalismus sráží ekonomiku dolů - historie Latinské Ameriky je toho dokladem -, Venezuela loni zaznamenala 12procentní růst. Chávezovým kritikům, podle nichž je to zásluhou rostoucích cen ropy, Johann Hari na špek neskáče: Jak by nám ráčili vysvětlit, že v 70. letech, kdy šly ceny ropy nahoru úplně stejně, ekonomika Venezuely stěží rostla vůbec? Ne, příčinou není suma peněz z ropy, ale to, jak se s ní naloží. Chávez užívá svých petrodolarů k tomu, co si přejí lidé - aby je pozvedl ze slumů. Říká tomu socialismus 21. století . Tragédií je, že v Latinské Americe, pod botou Mezinárodního měnového fondu a moci Spojených států, je revoluční být i sociálním demokratem.

  Pravý chlap s gulama je v Caracasu, a ne z našeho modrého ptactva. Hovory o něm už lezou krkem i londýnskému Independentu. I ten už ví, kde se ta žhavá třídní nenávist bere. Že to je trest za vše, co Chávez dělá pro miliony těch, s kým se dřív jako s lidmi nepočítalo. Nepřipomíná vám to něco? Z hororů o našem vlastním dnešku - a včerejšku?

Převzato z HaNo, 18. prosince 2006, Josef SKÁLA