Oč šlo v únorové krizi

  V souvislosti se 60. výročím dočasného vítězství československého pracujícího lidu v únoru 1948 přinášíme článek „Oč šlo v únorové krizi“ komunistického novináře a politika Gríši Spurného (1906 – 1978) publikovaný v knize „Únorové dny“ (Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1958). Soudruh Spurný, který v letech 1939 – 1945 pobýval v emigraci ve Velké Británii a poznal dobře politiku imperialistů i sociální poměry v imperialistické velmoci, v tomto článku výstižně popsal, co by se stalo, kdyby v únoru 1948 nezvítězil pracující lid vedený Komunistickou stranou Československa, nýbrž reakce usilující o návrat ke kapitalismu.

  Z tohoto článku vidíme nejnázorněji, že co se kontrarevolucionářům nepodařilo v letech 1948 a 1968 – 1969, se podařilo v roce 1989 – se všemi důsledky, které soudruh Spurný dokázal odhadnout už před padesáti lety. Pozdě jsme si my komunisté uvědomili, jak nebezpečné a nezodpověděné bylo časté používání výrazů „na věčné časy“, „navždy“ apod. v souvislosti s naším únorovým vítězstvím.

  Nesčetněkrát bylo, a to plným právem, zdůrazňováno, že chystaným, na štěstí prohraným pučem chtěla československá buržoazie ve spojení se zahraničními imperialisty a v jejich službách uloupit našemu lidu všechny revoluční vymoženosti, všechna politická a sociální práva, všechny plody jeho úporného boje proti vlastním kapitalistům i hitlerovským okupantům. Reakce chtěla překazit našemu lidu cestu k socialismu, chtěla opět zavést a upevnit kapitalistický pořádek.
  Zahraničně politicky pak šlo v únoru 1948 o to, zda i nadále se náš stát bude vyvíjet jako samostatný, nezávislý stát, zda půjde dál cestou spojenectví se Sovětským svazem a ostatními zeměmi mírumilovného socialistického tábora, či zda se podaří nepřátelům míru a svobody vyrvat naši republiku z tohoto svazku a učinit z ní opět objekt imperialistické politiky západních mocností.
  Přeloženo do praktické řeči denního života šlo tedy o to, zda budou do našich továren a podniků uváděni vítěznou reakcí znovu jejich bývalí majitelé, nenasytní vydřiduši a vykořisťovatelé, aby znovu sáli krev a pot našeho lidu a rozhazovali pracujícími vydřené miliony na Rivieře, v Monte Carlu či u Ženevského jezera.
  Zenklovsko-šrámkovská reakce si pod přímým vedením dr. Beneše vytyčila cíl: bývalé majitele zpátky do jejich vil, zámků, kanceláří, továren a bank, dělníky na dlažbu, do bídy a nezaměstnanosti, do propasti bezmezného vykořisťování, a ty neposlušné, kteří by se proti takovému pořádku bouřili, jednoduše do kriminálů! Šlechtice a statkáře zpátky na jejich zámky, zemědělce zpátky do chatrčí a pastoušek! To byl jejich program.
  Představme si, že by byla reakce v únoru 1948 zvítězila – tak jako zvítězila např. r. 1947 ve Francii, kdy vyhnala komunisty z vlády – že by byla skutečně prosadila své plány, tak jak je měla narýsovány a s dr. Benešem dohodnuty. V závodech, na dolech, v bankách i na radnicích a ve vládě by znovu šafařila buržoazie proti lidu, jak tomu bylo za předmnichovské buržoazní republiky. Místo prudkého rozmachu výroby průmyslové i zemědělské by vládla u nás krize a nezaměstnanost, jako vládne dnes již v mnoha kapitalistických zemích. Dělnické masy by hladověly a živořily při žebráckých mzdách. Politická práva a vymoženosti by byly odbourány. Statisíce dělníků by nešly rok co rok na několikatýdenní rekreaci do nejkrásnějších lázní a letovisek, sanatorií a do hor, nýbrž tisíce dělníků by putovaly do kriminálů. Mladá generace by za kapitalistického pořádku tonula v zoufalství a beznaději. Takový pořádek, za jaký bojovali Zenkl, Šrámek a spol., by nedal mládeži ani svobodnou práci, ani školy, nedal by jí možnost učit se řemeslu ani vzdělávat se, ale dal by ji do polepšovny. Místo stále se zlepšujícího obchodu bychom měli možná takovou situaci, jakou má např. Velká Británie, kde jsou dodnes zásobovací obtíže. Ceny by nebyly snižovány, nýbrž stoupala by drahota, jako stoupá všude, kde vládnou kapitalističtí vydřiduši. Pracující rolníci by otročili na panských lánech a v panských lesích. Dnes a denně by se proháněli našimi vesnicemi exekutoři a četníci, jak to náš venkov dobře znal za buržoazní republiky.
  Avšak co nejhroznějšího by nás bylo potkalo! Kdyby byla reakce v Únoru zvítězila, rozbila by svazek československo-sovětský a vydala naši vlast v plen americkému imperialismu. O „roucho“ naší vlasti by byli metali los. Znamenalo by to strašlivé zotročení lidu Československa. Američtí imperialisté si zvykli dávat nohy nikoliv pod stůl, nýbrž na stůl, nejraději ovšem na cizí. Okované boty amerických žoldáků by byly nejen na našem stole, byly by i na šíji našeho lidu.
  Kdyby byla reakce v únoru 1948 zvítězila, nebudovali bychom přehrady na Oravě, na Lipně, na Orlíku atd., nýbrž americký imperialismus by si budoval v naší vlasti své vojenské základny, podobně jako si je buduje všude tam, kde zrádné vládnoucí kruhy plují ve vodách americké politiky, tam, kde zaprodaly zájmy svých zemí za dolary.
Ne, takové konce nelze ani v nejchmurnější fantazii domyslit! Je nutno však mít stále na paměti, že reakce o takové konce usilovala, takhle to chtěla, o to zápasila.
  Zvítězivší reakce by byla uloupila našemu lidu nejen jeho revoluční vymoženosti, vysokou životní úroveň a práva, uloupila by mu i jeho národní kulturu. Zaměnila by ji americkými krváky a škváry, které vedou člověka k rasové a nacionální nenávisti, k pohrdání člověka člověkem, k vraždám, jak to ukázala řádění amerického imperialismu např. v tříleté válce v Koreji a všude jinde, kde se američtí žoldáci usadili.
  Malou, ale strašnou a pádnou ukázkou toho, co by byla v případě svého vítězství dala reakce našemu lidu, jsme viděli na osudu mnoha nešťastných, svedených lidí z řad poúnorové emigrace. Ty Zenkl přímo prodával jako otroky do francouzské cizinecké legie a ta je posílala na vietnamské bojiště.
  Takové „vymoženosti“ a demokracii by byli chtěli také pro náš lid v případě svého vítězství. Tomu všemu bylo navždy zabráněno porážkou únorového puče reakce, tyto hrůzy byly odvráceny skvělým vítězstvím našeho lidu, vedeného Komunistickou stranou Československa!

Připravil Leopold Vejr