Od vítězství Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku se celosvětové komunistické hnutí mohlo opírat o tuto jistotu. Příklad Sovětského svazu v časech Lenina a Stalina byl nejen inspirací, ale i přímým návodem – jak organizovat boj s imperialismem. Účinná solidarita se všemi utlačovanými a vykořisťovanými byla také školou revolučního boje.

  Po Stalinové smrti nastaly jiné časy. Poučeni především vývojem Sovětského svazu za Chruščova a jeho následovníků – od systémové degenerace až po systémový krach – dnes víme (a někteří to věděli již tehdy), že i solidarita a s ní spojená podpora revolučních sil se v rámci komunistického a všeobecně pokrokového hnutí tehdy stala součástí „pragmatického" jednání a konání revizionistů. N. S. Chruščov a jeho následovníci zjistili, že i se solidaritou lze manipulovat, , že i na „revoluční činnosti" lze vydělat. Připomínáme, že kromě čínských soudruhů na tuto pokřivenou „revoluční" solidaritu – či spíše na absenci revoluční solidarity SSSR a ve s ním spojených socialistických zemích hlasitě upozornil E. Che Guevara. Na ekonomickém semináři konference afro-asijské solidarity konané v Alžíru, dne 24. 2. 1965 označil tehdejší socialistické země za spoluviníky imperialistického vykořisťování. Výzva E. Che Guevary k vytvoření nezištné revoluční jednoty mezi třetím světem a socialistickými zeměmi nebyla vyslyšena – revizionisté sebereflexí netrpěli – definitivní naplnění jejich činnosti proběhlo až o čtvrt století později.

  Mezinárodní revoluční solidarita je příkazem a povinností vůči všem projevům běsnění mezinárodního imperialismu ničícího naši planetu, lidské osudy a životy. Je vysoce morálním jednáním, bez něhož si nelze představit protiimperialistický revoluční boj. O mezinárodní revoluční solidaritě není nutno příliš diskutovat – je třeba ji účinně realizovat.