Nová stránka 1

Za zradu vděčnost?

Jiří KARNE

V předvolební agitaci, jejíž cílem snad bylo získat ve volbách 2002 maximální počet hlasů pro Komunistickou stranu Čech a Moravy, jsme měli možnost si na stránkách Haló novin přečíst článek, jenž se vyznačoval neuvěřitelně vyhraněným protikomunistickým zaměřením. Takové zjištění je na prvý pohled nepochopitelné, přesněji však závažné, volající po hlubším rozboru příčin vzniku snad až neuvěřitelného jevu. Nejprve však se seznámíme s podstatnou částí článku a teprve potom se pokusím o rozbor. Nyní článek Haló novin:

"Před několika týdny zemřel ve věku 88 let známý německý spisovatel Stefan Heym. Člověk, jehož život byly dějiny Německa dvacátého století i se všemi jejich temnými stránkami. Stefan Heym, ač sám židovského původu, vždy ztělesňoval to nejlepší, co dala německá kultura světu. Jako mladý židovský intelektuál musel záhy po nástupu Hitlera k moci odejít do emigrace. Na rozdíl od svých krajanů, kteří pasivně nastupovali do transportů smrti, se rozhodl proti hitlerismu bojovat se zbrani v ruce. Ve světové válce působil v americké armádě jako důstojník. Po návratu do vlasti se rozhodl zůstat v Německu a protože měl vždy silné sociální cítění, vložil své naděje do budování NDR, kde se také usídlil. Záhy však poznal zásadní chyby stalinismu a stal se jedním z jeho nejostřejších kritiků. V sedmdesátých a osmdesátých letech byl znám jako jeden z největších odpůrců Honeckerova režimu a byl jedním z čelních disidentů. Ve svých knihách své kritické postoje mnohokrát doložil, ale při tom zůstal věrný myšlenkám demokratického socialismu.

Po pádu berlínské zdi proto musely jeho kroky vést k těm, kteří se záhy stali utlačovanou menšinou v novém státě, k východoněmeckým komunistům – bývalé Sjednocené dělnické straně SED, dnes PDS – straně demokratického socialismu. Jako starý muž zvedl Heym znovu svůj hlas na obranu proskribovaných. Za PDS byl také zvolen poslancem spolkového sněmu. Jako nejstarší člen sboru měl právo řídit jeho první schůzi, co je dávná tradice z pruského sněmu. Pro konzervativní poslance však bylo nemyslitelné, aby tuto funkci vykonával "postkomunista" a na důkaz nespokojenosti opustili jednání. Tak se dostalo Heymovi svérázné ocenění za životní dílo. Snad symbolicky, Heym nezemřel v Německu, ale na přednáškovém turné v Izraeli a z Německa mohl jen zaznít opožděný hold…

I my jsme měli a máme své Stefany Heymy. Nemohu nevzpomenout Ivana Svitáka. Filozofa a emigranta po roce 68, který se vrátil po "sametové revoluci" do vlasti a který stejně jako Heym zasedl po revoluci do parlamentu za ty nejnapadanější a musel snášet bláto a špínu, které na něho neoliberální pravice házela za chyby a omyly jiných. Také on zůstal věrný svému přesvědčení. A také on již nežije – zemřel v roce l994. Také další velcí mužové, kteří se nedočkali vděku od naší společnosti: Mezi námi není Zd.Mlynář nebo J.Pelikán a mnozí další z této svým způsobem nešťastné generace roku 68, kteří mnohdy dostali "nakládačku" nadvakrát: Poprvé od normalizátorů a podruhé od tržních komsomolců. Napadání těchto lidí po roce 89 se jistě zapíše mezi smutné stránky naší historie. Stačí vzpomenout snahy pravice o odvolání A.Dubčeka z křesla předsedy Federálního shromáždění nebo kampaň proti Císařovi či Jičínskému. Smutné bylo, i jak se akademický svět zachoval po listopadu k velkému českému filozofovi Karlu Kosíkovi – také on skončil na straně svých bývalých odpůrců, dnes publikuje své úvahy v deníku Právo. Podobný osud potkal i Egona Bondyho, člověka, který si raději zvolil dobrovolnou emigraci, než by snášel zlovolné útoky samozvaných soudců v roli komentářů Lidových novin, Respektu a Reflexu. Ti všichni hájili a hájí levicové vidění světa a společnosti… Stanislav Holubec, (Autor je kandidátem KSČM ve volbách 2002)"

Z hlasovacího lístku Komunistické strany Čech a Moravy, volební kraj královehradecký, víme, že na třetím, tedy volitelném místě, byl uveden kandidát stejného jména, s dodatkem, obvyklým na volebních lístcích všech stran: Stanislav HOLUBEC, 23 let, student VŠ, Hradec Králové, člen strany: Komunistická strana Čech a Moravy.

Budeme-li porovnávat obsah článku, jeho duch, jenž se nám na prvý pohled jeví jako projev energického antikomunismu, s duchem oficiálních stanovisek KSČM, uloženými ve sjezdových závěrech či v prohlášeních vedoucích činitelů této strany, zjistíme: pan Holubec se od nich neodchýlil, naopak, ctil je, vycházel z nich. Pro takový závěr, vložený na úvod pojednání, nemám ani nemohu mít v ruce argumenty právní síly; takové argumenty neexistují, "dokumenty KSČM" jsou rozplizlé, nekonkrétní, motající pojmy, aby nikdy vysvětleny nebyly. Prostě jsou neurčité, právě tak jako jsou neurčité výroky p.Holubce. Tedy ne litera, ale neurčitost, jen její duch je "zásadou". Neurčitost, jen její duch, to je jednotící základ, neurčitost je podstata antikomunismu KSČM i p.Holubce; v rozmezí této neurčitosti, v duchu antikomunismu se nerozcházejí, jsou jednotní.

A nyní pokus o širší rozbor, spojený s předložením důkazů; nejdříve obecně platná hlediska:

Jak se rodí zrada? To je otázka, která dnes snad ani nikoho nezajímá; přes všechny problémy jež způsobuje, již není podstatná, stala se naprosto přirozenou součástí života společnosti; lidé ji berou na vědomí zcela automaticky, bez vzruchu, který by si snad zasloužila, tak jako každou jinou součást života. Se zradou počítá manžel i milenec, podnikatel i manažer, politik i odborový předák, národ i vlast, státníci i jejich tajemníci, politické strany i dobročinná sdružení, kamarádi i stávkující, naší spojenci i naší nepřátelé.

Se zradou proto počítala i proletářská revoluce; po smrti J.V.Stalina však přišli revizionisté a s důrazem prohlásili takovou orientaci za zločin – to dokazují jiná pojednání, zde se budeme zabývat jen zákonitostmi, podle kterých jedná souběžec revoluce – její zrádce; proto doporučuji odložit ledabylost a ačkoliv se jedná o zradu – jev naprosto běžný, přece jen zbystřit pozornost.

Úvodem však ještě trochu dialekticko-materialistického pohledu do dějin lidského rodu; pokládám jej za nutný, osvětlí nám otázku v dynamickém pohledu – jak se podmínky, ve kterých zrada zevšeobecněla, vlastně vyvíjely; především však jak se vyvíjel souběžec, přeběhlík, zrádce.

Historie lidstva je nyní propracována do podrobných studií; většina z nich uvádí: vývoji společenskoekonomických formací předcházely předhistorické stupně lidského rodu, a to divošství a barbarství; v jeho závěru si člověk osvojil primitivní výrobu pomocných nástrojů k mýcení lesa a jeho přeměně na ornou půdu, nebo louku; založil chov dobytka ochočením některých zvířat; začal praktikovat primitivní zemědělství.

Na této úrovni vývoj neustrnul, filozoficky řečeno: produkce a reprodukce bezprostředního života byla rozhodující, vše určující hnací silou vývoje.

Vývoj to byl však velmi pomalý, poznenáhlý, charakteristický právě tím, že si člověk zdokonaloval své nástroje; jejich produkce vzrůstala, začalo se vyvíjet řemeslo, jež se oddělovalo od zemědělství, vznikly podmínky pro rozvoj dělby práce. S ní vznikaly majetkové rozdíly, společenské třídy.

Lidská pospolitost začala zanikat; tempo tohoto procesu se zrychlovalo jedině v závislosti na růstu majetkových rozdílů členů rodu. Ten již nemohl být pospolitý, musel ho někdo organizovat; proto se začal rodit stát, který měl za úkol sjednotit všemi dostupnými prostředky členy rodu. Jeho úloha rostla i v přímé závislosti na vzrůstu bojů jednotlivých rodů a kmenů mezi sebou - při organizování válek, přirozené součásti života třídně rozčleněné společnosti; vítězný boj zajistil možnost kořistění a to nejen majetků, ale i lidí – zajatců, ti se postupně přestali zabíjet, stávali se z nich otroci. Na úroveň otroků se propadali i členové vlastního rodu a kmene - soukmenovci, kteří nemohli plnit své závazky k boháčům. Uběhlo sice statisíce roků, ale tento stav, pravda, soustavně modifikovaný – neobyčejně zdokonalený, přece jen přetrvává; jeho podstata změněna nebyla, a když, tak jen na chvilku. V něm zrada má zákonité domovské právo.

Stát – nástroj moci vládnoucích tříd všech společenských systémů se zdokonalil, svoji moc dnes vykonává velmi kvalifikovaně, v zastřené formě, sotva znatelně; společnost v nich nikdy není pospolitá, je rozvrstvena do tříd, mezitříd nebo jejich frakcí; ty mají rozdílné zájmy i rozdílné názory na řešení mezitřídních otázek. Jejich vztah je ve zvláštních případech, určujících vývoj, antagonistický.

Nejspodnější třídou, otroky, jsou dnes proletáři – ti jsou zmanipulováni a dávají se často do služeb vládnoucí třídy; to však vůbec neznamená, že se stali její součástí, že by jejich třídní vědomí na všechny časy srostlo s ideovými zájmy vládnoucí třídy. I přes tento znepokojivý stav zůstává zákonem budoucnosti: osvobození dělnické třídy může být pouze dílem dělnické třídy samé, vždyť všechny ostatní třídy jako celek jsou pro zachování základů, tedy podstaty starého ekonomického řádu.

Zvláštní úlohu, jež nás v této chvíli především zajímá, hrají jednotlivci, občas i skupiny, které svým společenským postavením spadají mezi krajní společenské třídy; mezi buržoazii a proletariát. Takové společenské postavení jim vytváří nejistotu, z ní se rodí jejich specifikum – spekulace, neustálá otázka, nikdy definitivně nevyřešená otázka: s kterou třídou mají jít, které krajní třídě mají sloužit; to je znepokojuje. A protože vývoj je produktem boje protikladů, jednou v dějinách má perspektivu jedna krajní společenská třída, zakrátko zas druhá krajní společenská třída. A příslušníci středních společenských tříd přebíhají. při tom zrazují jednu a pak zas druhou krajní třídu - bez zrady se mezi krajními společenskými třídami přebíhat nedá! Tak se stává třídní zrada přirozenou součástí života třídně rozvrstvené společnosti.

Výrazem zrada chápeme v češtině jednorázové, záměrné, nečekané porušení věrnosti své třídě, svému národnímu okolí, právním závazkům, např. manželství apod. Zde, v tomto pojednání, však zradu chápeme jako přirozený, zákonitý proces. Zradou začíná kolaborace; tento výraz v češtině vyjadřuje nečestnou spolupráci nebo posluhu politickému, případně třídnímu nepříteli.

Uvedením této specifikace nikoho nevedu k třídní nenávisti. Dobře víme, že revoluční hořlaviny, které produkuje každá vládnoucí třída bez ustání, neztratily schopnost samovznícení. Zákonitě je plodila vláda diktatury proletariátu i její protiklad - vláda reálného socialismu. Uvádím jen pravdu, odhalenou našimi klasiky, prokázanou dějinami i současností.

V.I.Lenin se velmi často zabýval otázkou příslušníků středních tříd - souběžců. V červenci 1918 ji specifikoval v obsáhlém pojednání Výsledky diskuse o sebeurčení, kde mimo jiné uvedl:

"Socialistická revoluce v Evropě nemůže být nic jiného než výbuch masového boje všech (zvýraznil J.K.) utlačovaných a nespokojených. Část maloburžoazie a zaostalých dělníků se jí nutně zúčastní – kdyby se jí nezúčastnili, nebyl by možný masový boj, nebyla by možná žádná revoluce – a stejně nezbytně budou vnášet do hnutí své předsudky, své reakční fantazie, své slabosti a chyby. Avšak objektivně budou útočit na kapitál a třídně uvědomělá avantgarda revoluce, vyspělý proletariát tím, že vyjádří tuto objektivní pravdu různorodého a disharmonického, pestrého a navenek roztříštěného masového boje, dokáže jej sjednotit a usměrnit, dobýt moci, zmocnit se bank, vyvlastnit všemi nenáviděné (třebaže z různých příčin!) trusty a uskutečnit jiná diktátorská opaření, která konec konců povedou ke svržení … a k vítězství socialismu, jež se ani zdaleka hned 'neočistí' od maloburžoazní příměsi." (V.I.Lenin, Spisy, sv.22, str.383)

Život šel cestou, kterou ukázal Lenin; socialistická revoluce v Rusku zvítězila podle jeho dispozic; za velmi těžkých podmínek rostl a sílil Sovětský svaz, plod socialistické revoluce. Jeho síla dala podnět ke vzniku souběžců se socialismem; již to nebyli nespokojenci s vládou cara a potom buržoazie, ale "nadšenci" z řad středních vrstev pro nové, socialistické uspořádání společnosti; výrazně k tomu přispěla i mimořádná světová událost:

Na konci třicátých let dvacátého století se buržoazie stále hlouběji propadala do nové krize. Byla založena nespravedlivým vyrovnáním prvé světové války a potřebou zlikvidovat její hlavní politický plod – existenci proletářského státu, Sovětského svazu. Které hledisko mělo vyšší stupeň potřeby asi nebude rozřešeno; ale s určitostí lze tvrdit: Za prvé, krize kapitalismu by propukla, i kdyby Sovětský svaz neexistoval. Za druhé, tato krize zplodila fašismus, lidská civilizace se dostala do smrtelného nebezpečí. buržoazní demokracie a civilizace vůbec stála před svým zánikem. K překonání tohoto bezprostředního nebezpečí, jež bylo plodem touhy německé buržoazie po světovládě a blahé shovívavosti buržoazně-demokratických velmocí, které neviděly, nechtěly vidět vyzbrojování nacistického Německa, které pozdě reagovaly na růst jeho moci vojenským záborem téměř celé Evropy, neboť bláhově věřily, že jeho síla zničí Sovětský svaz. Nakonec vyvedly dějiny kousek, jaký nikdo nepředpokládal; v zájmu zachování civilizace se spojil socialistický Sovětský svaz s velmocemi buržoazní demokracie; jedině toto spojenectví dávalo záruku přežití lidského rodu. Bez silného sovětského svazu – řízeného Stalinem, by buržoazně Demokratické velmoci civilizaci nezachránily!!!

Existence civilizace byla bezprostředně ohrožena. "Němečtí fašisté si vybrali za svou ideologickou zbraň člověku nepřátelskou rasovou teorii, majíce za to, že hlásání animálního (zvířecího – J.K.) nacionalismu vytvoří morálně-politické předpoklady pro panství… nad podmaněnými národy. Avšak… ideologie a politika rasové nenávisti se stala faktorem rozpadu hitlerovského lupičského bloku… proti se pozvedly nejen potlačené národy Francie, Jugoslávie, Polska, Československa, Řecka, Belgie, Dánska, Norska a Holandska, nýbrž Hitlerovi vazalové – Italové, Rumuni, Finové a Bulhaři. Hitlerovská klika pozvedla svou kanibalskou politikou proti Německu národy celého světa a tak zvaná 'vyvolené německá rasa' se stala předmětem všeobecné nenávisti…" (J.V.Stalin, O Velké vlastenecké válce Sovětského svazu, Svoboda 1945, str.124)

Pochopitelně, nejtěžší úkol zápasu o vítězství civilizace byl svěřen Sovětskému svazu. To především jemu přineslo hluboké uznání milionů prostých lidí, které nabylo konkrétní povahy zřízením států lidové demokracie. Lidstvo postoupilo vpřed; ale to buržoazní demokracie nepřijala, protože přijmout nemohla. Opět se proto vzedmul nový boj třídního záměru; studená válka jej charakterizovala; měl odpovědět na otázku "kdo s koho?" Socialismus byl na postupu, působilo mnoho důkazů, že to bude on, kdo bude určovat další vývoj světa.

A právě v této chvíli se začali rodit souběžci s komunismem nového rodu, řekl bych na běžícím pásu. Střední vrstvy se nadšeně angažovaly socialisticky!

Avšak v prvých dnech března 1953, v hodině smrti J.V.Stalina, vystoupili před světovou veřejnost pučisté, nejbližší spolupracovníci J.V.Stalina: Malenkov, Berija, Molotov, Vorošilov, Kaganovič, Bulganin a Chruščov s Mikojanem. To oni aktivizovali revizionisty; to oni usurpovali všechnu moc v početně zredukovaném předsednictvu ÚV KSSS; v radě minstrů SSSR obsadili všechny důležité funkce, vyměnili osobu na funkci předsedy Nejvyššího sovětu SSSR; potom odstranili i další čelní funkcionáře a nahradili je rehabilitovanými; hned na to začali likvidovat socialistický charakter sovětského zemědělství a změnili poměr k jugoslávskému revizionizmu – při tomto procesu se již začala jejich jednota tříštit; a pak přišel XX.sjezd KSSS, především však tajný projev N.S.Chruščova! Po něm ztratil světový socialismus perspektivu; to souběžci dobře věděli i v Československu, vždyť měli velmi dobré spojení s kapitalistickým západem, kde tajný Chruščovův projev obíhal ve velkých nákladech. Tak nastaly celkem pochopitelné důvody k masovému útěků souběžců. Zradu věci socialismu zakrývali "argumenty", které převzali z Chruščovova tajného projevu; ten nekritizoval, ale hanobil Stalina! Za těchto podmínek se překotně rodila masová zrada souběžců! Jak masově se dávali do služeb věci socialismu, tak v prvé dějinné zatáčce jej masově opouštěli - zrazovali. při tom museli zákonitě přejít do služby buržoazie. Tento přechod nebyl vždy spojen s vyhraněnými protikomunistickými projevy, někteří zrazovali "jen" jako revizionisté – prosazovali levicové vidění světa a demokratizaci forem práce komunistických stran – všichni však z komunismu vyklešťovali třídní hlediska a revoluční metody práce – všichni byli proti Stalinovi, nikdo z nich se nedotýkal odkazů Marxe nebo Lenina přímými výroky, všichni je však zrazovali prakticky a to jak v ideologické, tak i politické, hlavně však v třídní oblasti.

Kromě tohoto procesu, je nutno vidět celkem přirozený, průběžný zrod zrádců; například těch, kteří byli souzeni během roku 1952; ti všichni byli maloburžoazního, nebo buržoazního původu, ale jako souběžci se zrodili v dřívější době, která byla poznamenána "jen" vítězstvím bolševické revoluce v Rusku; neznám případ, že mezi těmito odsouzenými byli lidé zrozeni, vychováni a zakaleni v proletářském prostředí. I když zradu nelze vyloučit ani u jednotlivců, pocházejících z této skupiny; z této třídy jsou ke zradě náchylní především ti, kteří se stali aristokraty.

Pochopitelně, to máme za zlé zrádcům jako osobám, ale hlavní vina leží především na nevyhraněnosti třídy, ve které se zrodili, která jim dala své disposice, to máme za zlé revizionistům v čelních funkcích, kteří je pustili do strany, dosadili na vysoké funkce, nebo jim dali možnost masové publikace protisocialistických literárních projevů a nevedli proti nim politicko-ideový boj s otevřeným hledím a to s celou stranou, se vším lidem, vedeným proletářskou diktaturou.

Pan Holubec, autor článku uvedeného v úvodu, právě tak jako vedoucí politikové KSČM a většina přeběhlíků se vůbec nezmiňují o klasických komunistických pojmech jako na příklad dělnická třída, její vykořisťování a její historická mise, mlčí o Marxovi i o Leninovi a jejich ideových odkazech. To podává důkaz o pravdivosti mého tvrzení. Kromě toho, kdyby tomu bylo jinak, kdyby připomínali komunistické klasiky, to by již nebylo možné vychvalovat – orientovat se na občanskou společnost, "politiku" demokratického socialismu s lidskou tváří či levicové "vidění", které vynášejí na vrchol lidské dokonalosti i přesto, že právě tato "politika" vždy v demokratickém předklonu a na kolenou prosila i nyní prosí jen o právo kolaborace s buržoazií; dobře víme, že jen pokusy o demokratický socialismus, či levicové "vidění" vždycky v minulosti byly zradou učení Marxe i Lenina, zradou komunismu a jako takové ve svých důsledcích vedly k otřesným porážkám proletariátu a prostého lidu vůbec; víme také, že "politika" demokratického socialismu či levicového "vidění" je jedním z hlavních "argumentů" vrcholného oportunismu i revizionizmu, víme, že tyto směry vždy skončily ve zradě, následně pak v porážce. To dokazují mnohé historické události. Pro nedostatek místa zde uvedu jen rok 1968 v Československu a historii roku 1989 téměř v celém socialistickém společenství, které bylo vedeno Komunistickou stranou Sovětského svazu.

Myslím, že v polemice s "argumenty" p.Holubce bude správné opřít se ještě o jiný citát V.I.Lenina, citát z jiné doby, avšak citát přiléhavý, vysvětlující velmi významnou část podstaty demokracie vůbec či levicového vidění světa:

"Víra v univerzální, samospasitelný účinek 'demokracie' vůbec, nechápání toho, že je to buržoazní demokracie, historicky omezená ve své prospěšnosti a ve své nutnosti, že tato víra a toto nechápání se udržovaly ve všech zemích po staletí a desetiletí zvláště pevně mezi maloburžoazií. Velkoburžoa je všemi mastmi mazaný, ten ví, že demokratická republika jako každá jiná forma státu není za kapitalismu nic jiného než nástroj k potlačování proletariátu. Velkoburžoa to ví proto, že se důvěrně zná se skutečně vedoucími osobnostmi a že dobře zná nejhlubší (často právě proto nejzastřenější) pružiny každého buržoazního státního stroje. Maloburžoa je v důsledku svého ekonomického postavení, v důsledku všech svých životních podmínek nejméně s to pochopit tuto pravdu, má dokonalé iluze o tom, že prý demokratická republika znamená 'čistou demokracii', 'svobodný lidový stát', netřídní nebo nadtřídní demokracii, čistý projev vůle všeho lidu a tak dále a tak podobně. Tyto předsudky maloburžoazního demokrata jsou nevyhnutelně tak pevné proto, že je vzdálen ostrého třídního boje, bursy, 'skutečné' politiky, a bylo by naprosto nemarxistické očekávat, že se tyto předsudky dají vymýtit pouhou propagandou a v krátké době." (V.I.Lenin, Spisy, sv.28, str.188 – 189; v článku: Cenná doznání Pitirima Sorokina. Ten, soukromý docent, člen Ústavodárného shromáždění Ruska a člen eserské strany, byl přeběhlíkem již tenkrát, když v roce 1918 se zřekl své politiky, kterou prohlásil za pochybenou). To zatím neuvádím jako polemiku s autorem článku, který vyvolal mou reakci, ale především jako důkaz pravdy schématu o přebíhání souběžců.

V.I.Lenin otázkám přeběhlíků věnoval mnoho pozornosti. Proto máme k dispozici rozsáhlý odkaz kvalitních, přesvědčivých argumentů. Z nich jsem ještě vybral několik jeho výroků, pronesených německy na začátku března roku 1919, na I.kongresu Komunistické internacionály.

"l. Růst revolučního hnutí proletariátu ve všech zemích vyvolal křečovité úsilí buržoazie a jejich agentů v dělnických organizacích najít ideově politické argumenty na obranu panství vykořisťovatelů. Mezi těmito argumenty vystupuje zvlášť do popředí odsouzení diktatury a obrany demokracie. Lživost a pokrytectví tohoto argumentu, opakovaného v tisícerých obměnách v kapitalistickém tisku a na konferencích žluté Internacionály v únoru 1919 v Bernu, jsou zřejmé každému, kdo se nechce zpronevěřit základním zásadám socialismu.

2. Tato argumentace operuje především pojmy 'demokracie vůbec' a 'diktatura vůbec', aniž se ptá, o jakou třídu jde. Takové mimotřídní nebo nadtřídní, jakoby celonárodní pojetí otázky je přímo výsměchem základnímu učení socialismu, totiž učení o třídním boji, jež socialisté, kteří přešli na stranu buržoazie, slovy uznávají, ale ve skutečnosti zapomínají. Neboť v žádné civilizované kapitalistické zemi neexistuje 'demokracie vůbec', nýbrž jen buržoazní demokracie, a nejde o 'diktaturu vůbec', nýbrž o diktaturu utlačované třídy…

3. Dějiny učí, že žádná utlačovaná třída nikdy nedospěla k panství a nikdy k němu nemohla dospět, neprošla-li obdobím diktatury, tj. obdobím vydobytí politické moci a násilného potlačení nejzuřivějšího a nejzběsilejšího odporu, nezastavujícího se před žádnými zločiny… Buržoazie, jejíž panství nyní obhajují socialisté, kteří vystupují proti 'diktatuře vůbec' a zuby nehty brání 'demokracii vůbec', dobývala moci ve vyspělých zemích řadou povstání, občanských válek, násilným potlačováním králů, feudálních pánů, otrokářů a jejich pokusů o restauraci. Socialisté všech zemí tisíckrát a milionkrát objasňovali lidu ve svých knihách, brožurách, v rezolucích svých sjezdů a ve svých agitačních řečech třídní charakter těchto buržoazních revolucí a této buržoazní diktatury. Proto nynější obhajoba buržoazní demokracie řečmi o 'demokracii vůbec' a nynější nářky a výkřiky proti diktatuře proletariátu pokřikem o 'diktatuře vůbec' jsou přímou zradou socialismu, faktickým přechodem na stranu buržoazie, popřením práva proletariátu na svou, proletářskou revoluci, obhajobou buržoazního reformizmu právě v takové historické chvíli, kdy buržoazní reformizmus na celém světě zkrachoval a kdy válka vytvořila revoluční situaci…" (V.I.Lenin, Spisy, sv.28, str.471 a 472)

Nyní důkazy, jak vyplývají z upřesněné politické specifikace některých osobností, kterých se pan Holubec ve svém článku dovolával. Jejich politická stanoviska rámcově odpovídají specifikaci, kterou jsem zde uvedl; politicky odpovídají i tradici, svým předchůdcům, renegátům z doby, ve které působil Lenin; začnu Stefanem Heymem.

Podle slovenské encyklopedie, pojednávající o spisovatelích světa, Stefan Heym, vlastním jménem Helmuth Fliegel, se narodil v roce 1913 v Saské Kamenici. Svá literární díla psal jak v německém, tak i v anglickém jazyku. V roce 1933, ihned po nástupu Hitlera k moci, emigroval. Nejprve do Československa, později do USA. Do Německa se vrátil jako voják americké armády; ale pro svůj kritický postoj k poválečné americké politice byl propuštěn z americké armády; v roce 1952 se přestěhoval do Německé demokratické republiky. Jeho prvý román se slovenským názvem Prípad Glasenapp má své dějiště v Československu. Světový úspěch si získal velmi objemný román z druhé světové války; v překladu do slovenštiny nese název Križiaci. V několika českých vydáních je označen názvem Křižáci na Západě, což je sice nepřesné přetlumočení původního anglického názvu The Crusaders, avšak přece jen přiléhavější k zaměření románu. Při jeho čtení se totiž nezbavíte dojmu, který se vám neustále vtírá do podvědomí: autor za křižáky považuje jak Němce, tak i občany v uniformě armády USA, ale jako takové, jako národní globál; nespecifikuje jednu ani druhou stranu podle třídního rozvrstvení, jeho odsudky padají, řekl bych stejným dílem jak na vrub německé, tak i americké strany; je to těžké a dlouhé, velmi dlouhé čtení. Autor svému dílu připisuje historický význam; v předmluvě o něm tvrdí, že s postupem času bude stále zřetelnější, že s časem poroste jeho historický význam. Nevěřím tomuto tvrzení; román obsahuje mnoho podrobností, kreslí s bravurou okolí děje i charaktery jednotlivých postav; o historii, o politice, o ideologii je v románu zmínka, která uzavírá téměř každou etapu – "kapitolu"; to je správné, z toho je vidět, že autor měl politický záměr, ale ani z takové zmínky nemůže dílo udělat historický dokument; čas bude autentičnost díla neustále umazávat; nevím, zda toto zhoubné působení času už nevykonalo úplnou zkázu autentičnosti Křižáků na Západě. Román zaujal světové mínění, ale marxistický román to není, to jen autor, příslušník střední třídy S.Heym, se jevil v pozitivním, velmi pozitivním světle.

Tím S.Heym neuzavřel svoji literární činnost. Později ještě napsal další historický román, ale ten byl již únikem do hlubší historie, pojednával o správě krále Davida; napsal i řadu povídek. Svůj literární vrchol měl s Křižáky… a to v době, kdy jako příslušník střední společenské vrstvy – třídy, podkuřoval nastupujícímu socialismu, jen mu podkuřoval, ale v té době to byla velmi prospěšná práce, za to budiž S.Heymovi zachována světlá památka.

Nevím, jak se choval S.Heym politicky jako občan NDR. Tuším, že svá literární stanoviska v občanském životě nepřekonal; když později útočil na Honeckera, tak to bylo z hlediska praktického boje proti „socialismu“ zbytečné, Honeckerova NDR se i bez Heymovy kritiky, pod vlivem revizionizmu Komunistické strany Sovětského svazu, vyvíjela do stále hlubšího bahna zrady věci proletářské revoluce; to jako přeběhlík "z povolání" jen podkuřoval v tu dobu buržoazii, kterou před tím, když byl socialismus v nástupu, ohleduplně, netřídně kritizoval. Tak je to u souběžců zcela běžné, tak se snaží zavděčit té třídě, na kterou právě vsadili, protože je v nástupu a má perspektivu. Proto se právě jí podbízejí, aby se jí zavděčili, proto, aby měla jistotu, že jejich levicové vidění světa jí není ani nemůže být nebezpečné; vždyť mate proletariát, odvádí ho od snahy řešit problémy světa svojí, revoluční politickou orientací.

Chtěl-li S.Heym dělat levicovou politiku, tak tu přece nejde dělat v srdečném objetí s politiky veřejně vyznávající pravicovou orientaci; v tomto ohledu někdy nevím, co si myslet o stěžejních představitelích KSČM; ti by chtěli každý den obědvat s prezidentem, s představitelem buržoazie; a to přece není možné, kdyby je jen jednou pozval na oběd, tak před prostým lidem se rozpadne celá jejich umělá konstrukce opoziční politiky, ta musí být projevem umění, jež dovede ovládat masy. Znám rým: … tak jak orchestr musí mít basy/ tak buržoazie musí mít opoziční hlasy./ Pak je komplet, pak je skvělá,/ pak má co sama chtěla.

Jako nejstarší člen spolkového sněmu si S.Heym zachoval dobrý vztah k prušácké tradici, udržel ji i přes nepříznivou zvláštnost náhody. Konzervativní poslanci sněmu se však na prušácké poměry chovali odsouzeníhodným způsobem. Nic snad ani nerozbili, nepoprali se čestně se svými oponenty a v klidu, ukázněně, oportunisticky opustili zasedací místnost. Neuvěřitelné.

Tak jak nemohu odpustit p.Holubcovi jeho antikomunismus, nemohu mu odpustit ani odsudek Židů, ve kterém říká: "… Na rozdíl od svých krajanů, kteří pasivně nastupovali do transportu smrti, rozhodl se (S.Heym) proti hitlerismu bojovat se zbraní v ruce…" Copak pan Holubec nechápe, že ne všichni Židé byli tak zámožní, aby si mohli po dlouhá léta dopřát pohodlí exilu, tak jako S.Heym; on, příslušník středních vrstev, mohl v roce 1933 odejít do Československa, později do Spojených států severoamerických. Měl na to nejen finanční prostředky, ale i známosti a znalosti. Ne každý německý Žid uměl anglicky. Kromě toho, drobné Židy nikdo neorganizoval, neměli vedení, byli odkázáni na smrt a nic z jejich vůle na tom nebylo možno změnit. Genocida se židovské velkoburžoazie netýkala, ta na válce vydělávala jako všichni ostatní, kteří patřili k velkoburžoazii. I židovská otázka se musí chápat třídně a ne jinak!

Schématu a jeho historicko-materialistickému zdůvodnění, jak jsem je již zde uvedl, odpovídá i kádrový profil profesora I.S. Podle jeho písemného tvrzení, která zpracoval, byl jeho dědeček, L.S., rozhodující osobou, jež významně ovlivnila konstrukci automobilu President. Konkrétně uvedl:

"Na žádost historické komise Tatry poslal Hans Ledwinka rok před svou smrtí do Kopřivnice dopis se vzpomínkou na stavbu "Presidenta" a vyjádřil se k závěru komise zasadit na hukvaldský domek S. pamětní desku. Dopis Hanse Ledwinky je důležitý, protože autor dopisu na rozdíl od Sepera je pamětníkem počátků kopřivnické výroby automobilů a protože zde vydává svědectví jeden z nejdůležitějších představitelů dějin automobilismu. Je tu doložena výrazná úloha S.…" (viz Naše pravda č. 43, z roku 1992)

Takto vznešený I.S. se v období globálního nástupu socialismu dal do služeb socialismu; jinak tomu ani nemohlo být, to by nedosáhl "hodnosti" profesora, vysoko ceněné mezi elitou, to by nepatřil mezi vyvolené tak, jak mezi ně patřil dědeček. Hned jak se však socialismus zatřásl po výbuchu nálože vložené do jeho základů revizionisty, profesor I.S. změnil svoji politickou orientaci. Ke svým protisocialistickým výpadům využíval především Literární listy, v době vypjatých politických bouří v roce 1968 i časopis Student a další tiskoviny.

Poučení z krizového vývoje… se o činnosti I.S. v roce 1968 zmiňuje jen na jednom místě, ale tímto textem:

"… Stratégové center světového antikomunismu měli v socialistickém Československu své přímé pomahače. Ústy jednoho z nich, I.S., se přihlásily o slovo krajně reakční síly, jež se formovaly v takových organizacích jako K 231 a Klub angažovaných nestraníků. Jejich programem byla likvidace vymožeností února 1948 a faktická likvidace socialismu… Zakladatelem KAN byli kromě S. spisovatel V.H. a prof.V.Č., který měl těsné spojení s poúnorovou emigrací. KAN i K 231 měly úzké spojení se západními rozvědkami a dostávalo se jim nejen politické, ale i materiální podpory."

Nikdo se nemůže divit, že po mocenském potlačení těchto projevů I.S. emigroval, není důvod pochybovat o tvrzení tisku: I.S. přijal občanství USA. Bylo to ale zbytečné. Revizionisté by se nedotkli jeho svobody ani jeho cti, ani možnosti vykonávat takové zaměstnání, které by odpovídalo jeho erudici; tato hlediska uplatňovali i vůči jiným, stejně exponovaným osobám; za rozvrat socialismu v roce 1968 nebyl uplatněn ani jeden trestní postih, jen nepříjemná, ale v postatě tolerantní pracovní opatření, která nelze s nezaměstnaností, čítající statisíce, vůbec srovnávat – ani v tom nejmenším.

Po zhroucení reálného socialismu se nevrátil I.S. domů (byl občanem USA) a do Levého bloku, (ten neexistoval, ten musel založit), ale ke své práci, přerušené mocenským zásahem, k rozvracení torza dělnického revolučního hnutí. Bylo to však zcela zbytečné. Vždyť Komunistická strana Československa mu byla plně k dispozici. Její mimořádný sjezd, konaný 20.- 21.12.1989, se rozhodl: zrušit Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII.sjezdu KSČ a současně politicky rehabilitovat ty soudruhy, kteří v tomto dokumentu byli jmenovitě odsouzeni. Mimo to, mimořádný sjezd zrušil závěry stranických orgánů týkající se "tzv. krizového vývoje ve straně a společnosti v letech 1968-69." Schválil provolání k bývalým členům KSČ vyloučeným a vyškrtnutým po roce 1968, jehož obsahem byla prosba: soudruzi, vraťte se. Mimořádný sjezd KSČ také rozpustil Lidové milice.

I.S. měl volné ruce, toho také využil; úplně ovládl Naší pravdu, levicovou demagogií strhl na svou stranu absolutní většinu aktivu komunistické strany Ostravska. Ten byl připraven bít se za jeho dispozice do posledního dechu. To podává důkaz o úplném ideologickém rozkladu komunistického hnutí, ke kterému došlo za čtyřicet let vlády revizionizmu v Československu.

Předpremiéra, konaná v roce 1968 na slova: Socialismus s lidskou tváří, byla sice vážným varováním, ale revizionisté na ni nedbali. Musela přijít strašná bilance.

Nasazení I.S. v roce 1989 svědčí o obezřetnosti buržoazních agentur; ani tam nevěřili v tak strašnou hloubku ideového rozkladu aktivu bývalé Komunistické strany Československa.

A že I.S. třísnila neoliberalistická skupina - ta to přece dělat musela, bez útoků zprava by si ani I.S. nevytvořil absolutní punc levicového politika; ani I.S. by bez rozvratu proletářského hnutí nemohl buržoazii dopředu zaručit, že dělníci nebudou hledat revoluční odpověď na bouři, jakou byl mocenský majetkový zvrat.

Nyní krátce o K.K., jehož, představte si, pan Holubec vychvaluje; a proč ne, vždyť jistě jeho sociální vidění se dobře uplatní v ukradeném, dnes buržoazním listu Právo.

Prvá práce K.K. Česká radikální demokracie, na které jistě pracoval delší čas se zanícením socialisticky orientovaného intelektuála, vychází jak ze studia G.W.F.Hegela, K.Marxe, B.Engelse, V.I.Lenina, tak i Z.Nejedlého. K.K. v ní hlavní pozornost věnuje Sabinovi. O tom v úvodu říká: "Nerozebírám Sabinův charakter, ale kriticky analyzuji směr k němuž Sabina patřil." Byla vydána v roce 1957, rok po XX.sjezdu KSSS, po tajném projevu N.S.Chruščova; pak v ní pochopitelně není zmínka o J.V.Stalinovi, i když ten by jistě měl co říci k české národní radikální orientaci, vždyť se jí výrazným třídním pohledem kriticky a velmi pregnantně dotýkal v práci Marxismus a národnostní otázka. Nebyl to již projev útěku souběžce? Zaměření díla K.K. mojí domněnku nepotvrzuje zcela!

V díle K.K. můžeme najít text: "… Mladý Marx je nejvzdělanější člověk své doby, od začátku svého intelektuálního vývoje atheista, geniální myslitel, který kriticky přepracovává vymoženosti evropské kultury… zda buržoazní revoluce má být provedena důsledně, radikálně a masami samotnými, anebo polovičatě, dohodou feudálního panstva s buržoazií… buržoazní demokraté jsou konec konců představitelé vykořisťovatelských tříd, a to i za předpokladu, že o tom subjektivně nevědí… Není rozpor mezi Leninovým tvrzením o buržoazně demokratické podstatě revoluční demokracie a vyzvednutím samostatné úlohy lidových mas, které se mohou prosadit v buržoazně demokratické revoluci jen tehdy, jestliže dočasně odsunou stranou 'spořádanou a umírněnou buržoazii' (výrok Lenina) a učiní tuto revoluci 'velkou pomocí teroru proti všem utlačovatelům, jak proti statkářům, tak i proti kapitalistům'? (výrok Lenina, otazník K.K., =J.K.=.)… taková forma politického a veřejného života, která je nejvhodnější pro osvobozenecký boj proletariátu. Dvojakost revoluční demokracie se tedy projevuje ještě z jiné stránky: objektivní ekonomická opatření, která je schopna provést, často za pomoci teroru proti velkostatkářům a boháčům, mají buržoazně demokratický obsah, přinášejí bezprostřední výhodu kapitalistům, ale v perspektivě vytvářejí příznivé podmínky pro revoluční boj proletariátu. Vyvrcholením revolučně demokratického hnutí v epoše buržoazních revolucí je revolučně demokratická státní moc, revolučně demokratická diktatura. Demokratická diktatura lidových mas se v klasické podobě uskutečnila před rokem 1905 pouze ve Francii v letech 1793 – 1794, kdy chudina a pařížská 'ulice' dočasně vykonávaly státní moc."

Opatrně(?) hovořil K.K. o mocenském násilí, nevysvětlil jeho třídní podstatu, ale se zanícením, které nebylo možno skrýt, zdůrazňoval jeho demokratický charakter. To byl již ideový základ jeho přechodu pod prapor buržoazní filozofie, kde se nemusí filozofická tvrzení zdůvodňovat, kde je ani nelze vyvrátit, protože jsou rozplizlá a v podstatě nic neříkají, nic neznamenají, kde stačí když jen zpochybňují předcházející ideologické nebo politické výroky, například K.Marxe nebo V.I.Lenina, a tak činí ideologii či politiku komunismu nejistou, vratkou, ve svém důsledku bezcennou?!

V.I.Lenin nám ještě jednou upřesní filozofii maloměšťáka, představitele velké buržoazie i proces dějin, ve kterých třídní boj byl rozhodujícím činitelem: "Je všeobecně známo, že snahy jedněch členů dané společnosti se příčí snahám druhých členů, že společenský život je plný rozporů, že dějiny nám ukazují boj mezi národy a společnostmi, jakož i vnitřní boj, a kromě toho ještě střídání období revoluce a reakce, míru a válek, stagnace a rychlého pokroku nebo úpadku. Marxismus dal vodítko, které umožňuje v tomto zdánlivém bludišti a chaosu objevit zákonitost, totiž: teorii třídního boje… 'Dějiny všech dosavadních společností,' praví Marx v 'Komunistickém manifestu' (kromě dějin prvobytné společnosti, dodává později Engels), 'jsou dějinami třídních bojů. Svobodný a otrok, patricij a plebejec, baron a nevolník, cechovní mistr a tovaryš, zkrátka utlačovatel a utlačovaný stáli proti sobě ve stálém protikladu, vedli nepřetržitý, tu skrytý, tu otevřený boj, který po každé končil revolučním přetvořením celé společnosti nebo společným zánikem bojujících tříd… Moderní buržoazní společnost, vzešlá ze zániku feudální společnosti, třídní protiklady neodstranila. Přinesla jen nové třídy, nové podmínky útisku a nové formy boje místo starých… Ze všech tříd, které dnes stojí proti buržoazii, je skutečně revoluční třídou pouze proletariát. Ostatní třídy s vývojem velkého průmyslu upadají a zanikají, proletariát je však jeho nejvlastnějším produktem. Střední stavy: malý průmyslník, malý obchodník, řemeslník a rolník, ti všichni bojují proti buržoazii, aby zachránili před zánikem svoji existenci jako střední stavy. Nejsou tedy revoluční, nýbrž konzervativní. A nejen to: jsou reakční, snaží se otočit kolo dějin zpět. Jsou-li revoluční, pak jenom vzhledem k svému nastávajícímu přechodu do řad proletariátu, pak nehájí své nynější, nýbrž své budoucí zájmy, pak opouštějí své vlastní stanovisko, aby se postavili na stanovisko proletariátu.' V řadě historických prací… podal Marx skvělé a hluboce promyšlené vzory materialistické historiografie a analysy postavení každé jednotlivé třídy… a ukázal názorně, proč a jak 'každý třídní boj je bojem politickým…" (V.I.Lenin, Spisy, sv.21, str.52 – 53)

"Po Chruščovově atentátu na socialismus", nebyla již materialistická historie tematikou K.K., ten od ní kvapem přešel do buržoazně abstraktní, tedy protikomunistické filozofie, vyjádřené v díle Dialektika konkrétního. Tam se nedovolával K.Marxe, ale zápasil s ním a to nejen v kapitole jen jemu věnované; občas používal hmaty mimo literární etiku. V.I.Lenina v celé práci vzpomněl jen třikrát; poprvé jen v závorce, aniž by vyjádřil jeho stanovisko, podruhé když uvedl: "Plechanov ve svých teoretickofilozofických názorech nikdy nepřekonal dualismus poměrů a psychiky, protože plně nepochopil smysl Marxova pojetí praxe. Plechanov cituje Marxovy teze o Feuerbachovi a poznamenává o nich, že do jisté míry obsahují program moderního materialismu. Marxismus, pokračuje Plechanov, nechce-li uznat idealismus za silnější v určité oblasti, musí umět podat materialistické objasnění všech stránek lidského života." V poznámce pod čarou k tomu K.K. uvedl: "V tomto totálním chápání marxismu se Lenin shoduje s Plechanovem, ale již v tomto bodě se od něho odlišuje pojetím praxe, kterou chápe zcela jinak než Plechanov." Jak?; to už K.K. neuvedl; bylo to zbytečné, pomluva (přesněji urážka?) byla na světě! Ač politická potřeba díla byla jen v jeho antikomunistickém zaměření, dostalo se mu velké podpory. Propagovali jej s velkým nasazením i nejvýše postavení představitelé ideologie Komunistické strany Československa; mezi nimi nechyběl „neomylný pan J.F“. Neuvěřitelné, ale pravdivé. Toto „dílo“, obsahující protisocialistické invektivy, bylo v podmínkách reálného socialismu, jen do roku 1961, vydáno třikrát!

Nejsem filolog ani filozof, nejsem proto schopen pronášet kvalifikované soudy o použité češtině v některých kapitolách již uvedeného díla K.K., nejsem ani schopen kriticky posoudit jeho filozofickou úroveň. Jak je jeho text vzdálen zvyklostem, (výrazům a stavbě vět), pevně zabydlených v češtině, jak je jeho argumentace netřídní, tedy antikomunistická, ukáži v přepisu náhodně vybraného odstavce:

"Skutečný svět, zakrývaný pseudokonkrétnosti, a přece se v ní projevující, není světem skutečných poměrů proti neskutečným poměrům či světem transcedence proti subjektivní iluzi, nýbrž světem lidské praxe. Je pochopením společenskolidské skutečnosti jako jednoty produkce a produktů, subjektu a objektu, geneze a struktury. Skutečný svět není tedy světem fixovaných "skutečných objektů", jež vedou za svými zfetišizovanými podobami transcendentní existenci jako naturalisticky chápaná obdoba platónských idejí, ale je to svět, v němž věci, významy, vztahy jsou pochopeny jako produkty společenského člověka a člověk sám je odhalen jako skutečný subjekt společenského světa. Svět skutečnosti není sekularizovanou představou ráje, hotového a bezčasového stavu, nýbrž je procesem, v němž lidstvo a jedinec realizují svou pravdu, tj. uskutečňují polidštění člověka. Svět skutečnosti na rozdíl od světa pseudokonkrétnosti je světem realizace pravdy, světem, v němž pravda není dána a předurčena a jako hotová a neměnná kopírována v lidském vědomí, nýbrž v něm se pravda děje. Proto mohou být lidské dějiny děním pravdy a dějinami pravdy. Destrukce psudokonkrétnosti znamená, že pravda není ani nedosažitelná, ani jednou provždy dosažitelná, nýbrž že pravda sama se děje, tj. rozvíjí a realizuje se." (To je blábol! J.K.)

K.K. zařadil do svého díla i kapitolu s příznačným názvem: Problematika Marxova "Kapitálu". V ní je čeština již česká, (bez blábolu); ale s hlavním zaměřením: vyvolat pochybnosti o díle K.Marxe. Jako důkaz uvedu stať, kde se K.K. potřetí zmiňuje o V.I.Leninovi:

"… Je analýza zboží a analýza pouze výchozím bodem a závěrem vnějšího rozčlenění látky, anebo se v jejich souvislosti projevuje struktura díla? Třebaže tyto otázky nebyly v dosavadní literatuře položeny, jejich problematika není nová. Objevuje se například v odhalení styčných bodů mezi 'Kapitálem' a Hegelovou 'Logikou' a ve známých aforismech, že nelze plně pochopit 'Kapitál' bez studia a pochopení celé Hegelovy 'Logiky' a že Marx sice nezanechal Logiku (s velkým písmenem), ale zanechal logiku 'Kapitálu.'" K tomu K.K. pod čarou poznamenal: "Lenin, jak známo, nečetl Fenomenologii ducha. Ve světle tohoto prostého faktu nabývá zvláště komického charakteru spor francouzských filozofů, zda sledování souvislostí mezi 'Kapitálem' a 'Logikou' je projevem materialismu, kdežto zkoumání souvislostí mezi 'Kapitálem' a 'Fenomenologií ducha' projevem idealismu."

Soudy bez důkazů, odvádějící pozornost od stěžejních hledisek, především od třídně zanícených pohledů; lze věřit takové filozofii? Není dobře, že autor s výše uvedenými praktikami se sám vyčlenil z komunistického hnutí, že se proti němu postavil veřejně? Záludnost jím používaná charakterizuje nejen jeho samotného, ale i směr, v jehož zájmu se angažuje. A pak, nepřítel v čelní srážce je méně nebezpečný než nepřítel ve vlastních řadách; ne nadarmo mluvil V.I.Lenin o nutností očisťovat proletářské hnutí od příměsi rozmanitého původu.

K.K. vydal v roce 1994 ještě jednu knihu. Má název Století Markéty Samsové. Obsahuje nevydané statě i novější úvahy K.K. Jen jsem ji prolistoval a tak se dozvěděl, že její autor prošel po válce studiemi na filozofických fakultách university v Praze, v Leningradě a v Moskvě; poté byl do roku 1968 vědeckým pracovníkem Filozofického ústavu ČSAV v Praze. V roce 1968 byl jmenován univerzitním profesorem filozofie na KU, ale roku 1970 musel z fakulty odejít, že druhé vydání této publikace bylo v roce 1994 vyznamenáno cenou Nadace Český literární fond a to za nejlepší esej roku 1994.

Schéma transferu souběžců, jak jsem ho předložil čtenáři na začátku tohoto pojednání, potvrdil i proces politického vývoje K.K.!

Do sestavy lidí levicového vidění zařadil pan Holubec i Prof.JUDr.Z.J.Dr.Sc. Ten byl, jistě i zůstává, velmi pilným publicistou. Zde je však možno se zastavit jen u několika jeho literárních výroků. Dříve než k tomu přistoupím, uvedu o něm: po studiu na reálném gymnáziu studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze; po ukončení studia na fakultě zůstal jako asistent, poté byl 10 let docentem na Vysoké škole politické Komunistické strany Československa, do roku 1970 profesorem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1969 byl zvolen poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění, v letech 1971 až 1977 byl zaměstnán ve funkci právníka České státní pojišťovny, po podpisu Charty 77 byl propuštěn, po roce 1979 pracoval ve funkci právníka obchodní organizace, kde setrval do 31.12.1989. Po 17.11.1989 byl jako představitel Občanského fóra kooptován do Sněmovny národů Federálního shromáždění a zvolen jeho místopředsedou, v červnu 1990 byl zvolen poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum a prvním místopředsedou Federálního shromáždění… Úctyhodná životní bilance. Není důvod se tomu divit. Za všech okolností zastával Prof.Z.J.jasná, angažovaná stanoviska. Tak například:

V roce 1956 vydala Vysoká stranická škola při ÚV KSČ, katedra státu a práva, publikaci, v níž měl Z.J.samostatnou část, nesoucí název „Mechanismus socialistického státu“. To mu bylo neuvěřitelných 26 let.

Nahlédněme do jedné kapitoly, do té, která nese název: „Systém diktatury proletariátu“; začíná větou:

"Sytém diktatury dělnické třídy se skládá z řídící síly a převodů – pák." To je stalinské stanovisko, které koncem února roku 1956 na XX.sjezdu KSSS zaniklo; nebylo snad vyvráceno literou usnesení, ale jeho duchem, který se mu v postupných, stále "zdokonalených" dávkách podsouval. Zaspala nejvyšší politická škola zrazené KSČ, zaspal Z.J.! Připomenu, originál (v překladu) si zvídavější čtenář může nalistovat v brožuře, vydané nakladatelstvím Svoboda v roce 1949 nebo ve spisech J.V.Stalina, sv.8, str. 22-96. Pozná při tom, že Z.J.jej celkem správně interpretoval, tlumočil, když uvedl:

"Vedoucí úlohu strany není možno chápat jako diktaturu strany. Názor, zaměňující vedoucí úlohu strany za diktaturu strany, byl šířen v SSSR různými zrádci z řad trockisticko-zinověvského bloku. Jeho uplatňování by vedlo ve svých důsledcích k velmi vážným politickým chybám. KSSS zavrhla tento hluboce škodlivý názor, odporující všem leninským zásadám výstavby strany, který by – uplatněn prakticky – vedl k odtržení strany od třídy, již reprezentuje, který by postavil stranu proti proletariátu. Nositelé této zrůdné teorie byli později odhaleni jako zrádci dělnické třídy, jako přímí nepřátelé Sovětského svazu, usilující o svržení diktatury proletariátu. V Československu zločinná banda Slánského a jeho společníků sice otevřeně nevystupovala s těmito názory, v praktické práci se však pokoušela jejich uplatňováním odtrhnout KSČ od pracujících, oslabit důvěru dělnické třídy v KSČ a připravit pád lidové moci."

Další kniha Z.J., do které nyní nahlédneme, byla vydána Státním nakladatelstvím politické literatury v roce 1960. Rodnou institucí se stala Vysoká stranická škola při ÚV KSČ, katedra státu a práva. Název: "Demokratický socialismus" západoněmecké sociální demokracie.

V roce 1960 již každý "dobrý" souběžec se socialismem zapouštěl kořeny do antikomunismu, v lepším případě do revizionizmu, ale Z.J. stál stále pevně na ortodoxní straně barikády; snad ani nic nevěděl o zrádném procesu v KSSS nebo v československé komunistické straně samé, snad nic nevěděl o sporech v mezinárodním komunistickém hnutí, které měly být eliminovány na konferencích v Moskvě a to jak v roce 1957 za účasti Mao Ce-tunga, tak i v roce 1960. Nyní posuďte se mnou stanoviska Z.J.z roku 1960:

"Při rozboru programových tezí se přesvědčivě ukazuje, že sociální demokracie nevidí obsah, smysl nového poslání v zápase o radikální sociální přeměnu, ale že ji spatřuje v úsilí o lepší plnění úkolů státní moci založené na kapitalistické základně.

'Demokratický socialismus' k němuž se hlásí SPD (v terminologii jejich teoretiků =freiheitlicher Sozialismus=), jak to formuje jeho základní dokument Cíle a úkoly demokratického socialismu, opustil půdu vědeckého socialismu a v podstatě opět přešel na pozice tzv. etického socialismu. Místo střízlivé ekonomicko-sociální analýzy nastupují opět morální tirády jako teoretické odůvodňování =socialistického programu='" Z.J. nepustil ze zřetele materiálně-třídní hlediska, když se o této svůdné, ale matoucí a obluzující argumentaci rozepsal, uvedl:

"Vědecký socialismus nemůže však kritiku kapitalismu ani požadavek socialismu zakládat eticky. Tím se marxismus také zásadně odlišoval a odlišuje od jiných socialistických teorií a sociálních kritik a návrhů na společenské reformy, jež hledají jejich odůvodnění v nespravedlnosti, nemravnosti současného stavu. Marxismus vychází z konkrétní analýzy kapitalistického výrobního způsobu, vychází z toho, že výrobní síly jím vytvořené se dostaly do ostrého rozporu s jeho výrobními vztahy, které povede s dějinnou nutností k převratu celého sociálního řádu… je zřejmé, jaký krok zpátky znamenají pokusy reformistických ideologů odůvodňovat socialismus… etickými postuláty, smiřovat jej s náboženstvím atd."

V agitaci proti "koncepci" politiky KSČM budu ještě pokračovat prostřednictvím citátů Z.J.z knihy "Demokratický socialismus" západoněmecké sociální demokracie. Tam, s odvoláním na: publikaci Marx, Engels, Lenin, Stalin O Rakousku a české otázce, také uved: "… Jde však o třídní, politický charakter programových zásad, o teoretickou správnost odůvodnění a i o samo stanovení jeho hlavních myšlenek. A v tomto smyslu, z hlediska jejich vědeckého charakteru lze o nich jen opakovat Marxova slova: 'Spravedlnost', 'lidskost', 'svoboda', 'rovnost'… to jsou víceméně morální kategorie; sice znějí velice hezky, ale naprosto nic nedokazují v historických a politických otázkách… Obecné netřídní vymezení pojmu 'svobody' a 'spravedlnosti', jak je zřejmé… skrývá v sobě třídní, buržoazní obsah…"

Ještě krátký úryvek ze závěru publikace Z.J.: "Hrubé překrucování marxismu-leninismu, jímž se řídí komunistické strany, i pomlouvání politického a společenského zřízení v NDR, v Sovětském svazu i v ostatních socialistických zemích sociálně demokratickým autorům protikomunistických pamfletů nijak nevadí. Naopak, je nutným prostředkem k dosažení jejich vlastního cíle – šíření lží a pomluv, špinění německého socialistického státu, SSSR i zemí lidové demokracie. Jednostranným, zkresleným a podle potřeby i lživým výkladem o komunismu mají být dělnictvo a pracující v západním Německu udržováni v zajetí měšťácké ideologie, odváděni od boje proti panství velkoburžoazie. Pěstování hrozby domnělému komunistickému nebezpečí ohrožujícího 'ideály demokracie a svobody' má učinit masy povolnějšími a trpělivějšími ve snášení kapitalistického útlaku."

V socialistickém duchu, bez výhrad k ideologii nebo politice praktikované vedením komunistické strany, psal Z.J. ještě i v knihách: Socialistické právo a jeho hlavní rysy, vydané v roce 1961, Socialistické právo a jeho úloha, vydané v roce 1964 a v politicky i ideově velmi závažné knize K politické ideologii buržoazní ČSR, vydané v roce 1965. V ni podrobil zdrcující kritice masarykovské, sociálnědemokratické i buržoazně demokratické pojetí ideologie státu, kritizoval v ní také Masarykův boj proti bolševismu vůbec (Masaryk byl také souběžcem, zradil skomírající rakouský feudalismus, který vroucně miloval, a v ostré zatáčce dějin přeběhl na čelo šiku buržoazní demokracie, nabírajícího sílu i světovou moc, J.K.); podal kritiku fašismu a Benešovy teorie "socialistické" přeměny společnosti jako buržoazně demokratického protějšku marxisticko-leninského učení o revolucích…

Pak se Z.J. dal celou silou své osoby do služeb buržoazie. S velkým nasazením, (nejen literárním) angažovaně přešel do boje vedeného k urychlené porážce reálného socialismu. Své záměry prosazoval argumenty, které v předcházejícím období rozhodně, často s bolševickou řízností kritizoval. Svědčí o tom např. tyto jeho knihy: Právní myšlení v 60.létech a za normalizace, … vznik ČNR (tato kniha byla původně vydána redakcí časopisu Listy, Řím, ve spolupráci s Nadací Charty 77, Stockholm a v exilovém nakladatelství INDEX v Kolíně nad Rýnem), Ústavněprávní a politické problémy ČR – jež obsahuje soubor novinových článků a statí z období po převratu a také Charta 77 a právní stát. Opírá se v nich o svoji vysokou erudici právníka – tu si upevňoval i jako člen právní komise ÚV KSČ, ve které působil od roku 1966. Je toho mnoho, co by nás zajímalo z literární produkce Z.J., leč zde se zabýváme otázkou zrady souběžců – přeběhlíků obecně. Nemůže proto stať o Z.J.vládnout nad podstatou tohoto pojednání, nemůže ani přehlušit hlas ostatních členů týmu p.Holubce. Proto o Z.J. již jen velmi krátce.

Nebyli jednotní všichni, co stáli v závěrečném dramatu reálné socialismu na straně buržoazie. Není důvodů se tomu divit. Absolutní většina z nich byla "komunistické líhně", přesněji: byli to souběžci, přeběhlíci a zrádci – právníci, básníci, herci atd., jen někteří byli trockisté "původním povoláním" a snad jen jeden byl buržoazního původu, milionář. A tak vznikaly mezi nimi různé náhledy, různá stanoviska. Ukazuje nám to i v podstatě prázdný spor, vedený s velkým nasazeném mezi Z.J.a M.U. o A.D. jako osobu. (Ta byla právě pro svou slabost zneužívána ještě před rokem 1968 V.B.) Ve své stati z 1.7.1993 (Ústavněprávní a politické problémy ČR, str.233) se Z.J. dovolává kapitoly z knihy Naděje umírá poslední, Vlastní životopis A.D. (Svoboda, Praha 1993). A zde je nutno se zastavit už u mnohomluvného názvu knihy a zdůraznit jeho druhou část - Vlastní životopis A.D., což není a ani nemůže být pravda. A.D. neměl tolik intelektuálních schopností, aby alespoň plynule přečetl to, co mu jiní napsali, a najednou je mu připisováno autorství objemného traktátu. To je nelogické, nepochopitelné, to nemůže překlenout ani to, že kniha byla přeložena do češtiny z anglického originálu, vydaného nakladatelstvím K.A.,Inc., New York. Nástin pravdy nám ukáže poznámka, uvedená drobným tiskem hned vedle tučného názvu nebo v tiráži knihy, která říká: "Editor J.H. Ohio" Nebyl on skutečným autorem? Ať tak nebo i jinak. Ale! A.D. ve vrcholných funkcích dožívajícího reálného socialismu i nastupující české buržoazie upozorňuje:
reálný socialismus byl zcela prohnilý a nastupující buržoazie v Československu slabá, přímo slaboučká! Okázalá manipulace s prázdnými pojmy – to je jeden z moha prostředků manipulace s prostým lidem. Ovládal ji i Z.J. i M.U.

Pan Holubec nominoval do svého týmu i Z.M., syna četnického velitele a spolumajitele továrny na mýdlo. (R.Černý, Exprezident II., Orego, 1998, str.142). Ten se v mnohém podobal Z.J., v mnohém se od něho lišil. Tak například oba se narodili v jednom období, oba vystudovali práva, Z.M. na Lomonosově univerzitě v Moskvě, oba byli členy právní komise ÚV KSČ, Z.M. od roku 1964; tam se zapsal jako erudovaný právník s vyhraněnou orientací na revizionizmus XX.a XXII.sjezdu KSSS, s bohatými vědeckými poznatky, které získal studiem politických systémů v Ústavu státu a práva ČSAV a jako docent PF Univerzity Karlovy; zde je nutno připomenout jeho dvoudílnou studii Z dějin západoevropských politických ideologií. Vstup do svého díla uvedl Z.M. poznámkou: "… Soudruh Štoll se podílel na novém zpracování těchto kapitol jako konzultant a jeho připomínky pomohly autorovi řešit mnohé nesnadné problémy, související především s koncepcí celé práce. Za tuto spolupráci mu co nejupřímněji děkuji. Autor."

V politické změně, která se před Z.M. otevřela po tajném projevu N.S.Chruščova delegátům XX.sjezdu KSSS, se jako přeběhlík po etapách (v tu dobu Z.J. tajně propagoval J.V.Stalina!) postavil do pozice nemilosrdného bojovníka proti dogmatismu. Jeho kritika J.V.Stalina nepřipouštěla žádné pardony; svědčí o tom jeho kniha S.a č., uvedená na trh v roce 1964. A nyní pozor(!), byla vydána v nakladatelství Svobodné slovo – (a to je příznačné, komunistická nakladatelství rukopis odmítala?)

Je nutno se zmínit i o práci Z.M. (Z.o.t.s.a s.t.s.) Ta byla vydána v červnu 1968 katedrou státu a práva Vysoké školy politické ÚV KSČ. Lze předpokládat, že autorem byla zpracována někdy v roce 1967. I ta je ještě bez výhrad orientovaná na koncepci revizionizmu, oficiálně vyhlášeného na XXII.sjezdu KSSS v Programu… Ten, spolu se Z.M. uznával oprávněnost státu diktatury proletariátu, ale současně tvrdil: 1) cestu k demokracii znemožnil Stalinův kult; síla třídního boje výrazně opadla; 2) potřeba diktatury proletariátu v důsledku demokratického vývoje Sovětského svazu; zcela zanikla. Historie ukázala závažný stupeň zrady této revizionistické "koncepce".

„Koncepci politiky“ Z.M. si nyní mírně přiblížíme několika citáty z jeho díla:

"c) … taková moc však nevzniká fatálně a nutně prostě jen z existence kapitalistických vztahů, ale v důsledku aktivní činnosti subjektu, dělnické třídy, a tedy nutně, jestliže se 'vykořisťování stává tak hmatatelným, že se musí zhroutit', jestliže vzniká situace, kdy masa si 'nedá líbit tak nezahalené vykořisťování celku' malou menšinou parazitních vykořisťovatel (tj. v tzv. revoluční situaci);…" (str.16 – stať: Marxovo a Engelsovo pojetí diktatury proletariátu)

"a) … upevňování metod diktatury v situaci, kdy nebylo uvnitř společnosti třídního antagonismu, vytvářelo stav, kdy si 'nástroje' této diktatury – zejména zvláštní státně bezpečnostní aparát – 'hledaly' cíle svého zaměření… nabývaly mimořádně na významu v celém politickém řízení a svými metodami se vměšovaly do politického života…" (str.30 - stať: Negativní rysy Stalinova pojetí diktatury proletariátu)

"Jakmile socialistické společenské (vlastnické) vztahy plně zvítězí a není koho již potlačovat ve smyslu třídy ani koho 'převádět' do socialistických vztahů (rovněž ve smyslu tříd a vrstev), dochází k tomu, že další vývoj socialistických vztahů nelze již chápat: A) zúženě… B) jednostranně… C) jako proces omezování, zatlačování a destrukce stávajících vztahů… neboť existující jsou již socialistické…" (str.55 a 56 – stať: Vztah politického řízení a výrobních sil)

Jak hezké, jak slaďoučké. To revizionisté dovedou, ale skutečnost roku 1989 ukázala život a jeho vztahy v jiném, nesmlouvavém, třídními rozpory až do krajnosti napjatém stavu! Ukázala, že klasikové, mezi nimi i J.V.Stalin, měli pravdu, že revizionisté podváděli svými demokratickými výroky.

Od dubna do listopadu 1968 zastával Z.M.funkci tajemníka ÚV KSČ. V ní se projevil jako jeden z nejdovednějších a nejzatvrzelejších antikomunistů - obhájců demokratického socialismu – socialismu s lidskou tváří. Toto období je celou závažnou historii a tu zde nelze zdokumentovat. Musíme se spokojit jen s několika důkazy, převzatými z knihy Z.M.M.p.z K. Tu zpracoval na přelomu let 1977/1978 v emigraci, která mu byla nabídnuta(!); na stránkách této knihy rozebírá, hodnotí, zesměšňuje i uráží nejen socialismus a Stalina, ale i ostatní představitele světového komunismu. Mimo to, dokázal v ní skvěle charakterizovat rozložení politických sil. Tak například:

"Nový, protistalinský obsah ideologie se stal za Chruščova oficiální ideologií Sovětského svazu… I Novotný – byrokrat byl tehdy vystaven tlaku, který vyžadoval změnu předchozí orientace. Zatímco koncem padesátých let nebyla ještě Novotného pozice ve vedení strany tak silná, aby mohl svalit vinu za politický teror na jiné a sám přitom ve své funkci zůstat, změnil se počátkem šedesátých let i tento faktor. Dva významní členové starého Gottwaldova vedení – A.Zápotocký a V.Kopecký – zemřeli, R.Baráka, který se uvnitř politbyra v mocenském boji pokusil Novotného vinu na politických procesech využít ve svůj prospěch, dal Novotný s Chruščovovým požehnáním zavřít. V politbyru měl už místo nich nové lidi, sobě nakloněného J.Hendrycha, D.Koldera a M.Chudíka, v sekretariátu měl na své straně nového tajemníka V.Kouckého, měl i svého ministra vnitra L.Štrougala… Roku 1963… vinu svalil na zbývající tři členy vedení z Gottwaldovy éry – na V.Širokého, K.Bacílka a B.Köhlera. Do předsednictva dosadil tři nové funkcionáře – A.Dubčeka, J.Lenárta a M.Vaculíka… Teprve to ho zbavilo strachu, že chruščovovskou politikou ohrozí vlastní pozici… Vnitřní přechod A.Notného na pozice Chruščovovy ideologie a politiky se však udál příliš pozdě. Koncem roku 1964 byl Chruščov v Moskvě sesazen." (str.79 – 81)

Zde se před námi, sice na krátké trase, ale v plné síle své zhoubnosti, defilovala Chruščovova avanturistická koncepce. To nebyla ideologie nebo náprava nesprávné praxe, sám Z.M. to říká, to byl nástroj postupné destrukce, mohutnou silou zasahující celou podstatu socialismu.

Z literárních projevů Z.M. ještě připomenu knihu K.v s.s. od S.ke G. a zastavím se na chvilku i u díla Reformátoři nebývají šťastní, které sestavil spolu s M.Gorbačovem. Je v ní i kapitola Kdo, co, a kdy zradil? M.G.v ní jen povídá, Z.M. filozofuje, když uvádí:

"Změna názorů a přesvědčení není totéž, co zrada ideálu. Navíc zradit lze přece jenom lidi, ne nějakou 'věc komunismu' o sobě, k lidem nevztažnou…" (str.171)

A zde máme zcela a vlastnoručně obnaženého Z.M.; jeho komunismus neměl vztah k lidem. To je pravda, to lze říci o všech přeběhlících, měnících svá přesvědčení za každého odbočeni směru historického vývoje. Skloňovali komunismus ve všech pádech, slibovali lidu komunistický blahobyt, ale mysleli jen na svůj maximální osobní prospěch!

Tomuto jevu se nelze vyhnout, neboť komunistické hnutí vzniká a roste v těsném sousedství se světem maloburžoazie, socialismus lze vybudovat jen z buržoazní podstaty.
Souboj prospěchu s přesvědčením, existuje takový lidský svár? Nevím, neznám psychiku každého jednotlivce, vím jen: za každé změny "politického klimatu" se chová jako přeběhlík ten, kdo není pevně připoután ke své třídě. U těchto lidí pak převládne touha vlastního prospěchu a ta je zažene do uličky hanby, ze které se nelze vylhat.

Ještě přidám doušku, kterou nemíním generalizovat; musím ji však opatřit malou úvodní poznámkou: Dne 26.srpna 1968, když v Moskvě skončila československo-sovětská jednání, pozval k sobě Ludvík Svoboda několik osob. Mezi ně se prý vnutil Z.M., pak si vzal slovo, "nechal nalít koňak a přednesl dlouhý přípitek na oslavu Dubčeka. Připomněl značně glorifikovaný kus historie svého života. Líčil, jak rostl, jak se chtěl stát komunistou, jak se jím stal a jak se ve svých představách zklamal. To ho přivedlo k rozhodnutí, že z KSČ vystoupí. (Je třeba dodat, že Z.M. nebyl nikdy pasivním členem. Projevoval mimořádnou aktivitu, chtěl být ve všech orgánech a komisích, které byly při ústředním výboru, jen aby si ho Novotného vedení všimlo). Od tohoto osudného kroku ho zachránil Dubček. Svým reformním přístupem ke komunismu, tím, že vytyčil cíl vybudovat v Československu socialismus s lidskou tváří, dostal jeho život nový smysl, že ho zachránil pro věc komunismu, pro marxisticko-leninské ideje… Přípitek a farizejství Z.M. mě tak rozčílilo, že jsem si nalil do sklenky koňak, vstal a řekl, že i já bych chtěl připít na dobrou práci KSČ, na její dobré vedení a přál bych si, aby strana byla uchráněna takových lidí, takových prostitutů, jako je zde Z.M. Vypil jsem koňak, aniž bych se podíval, jestli mně někdo následuje, a odešel jsem od stolu." (V.B., Paměti, Agentura Cesty, 1991, díl II. str.144 a 145)

Které třídě vlastně sloužil V.B.? A vůbec! Uměl by odpovědět na tuto otázku sám V.B.?

Ještě připomenu jednoho muže ze sestavy pana Holubce, Dr.Č.C. Ten ve čtyřicátých letech redigoval vydání Dějin všesvazové komunistické strany (bolševiků). Z titulu své funkce do nich nechal napsat o souběžcích:

"Porážka revoluce r.1905 způsobila úpadek a rozklad mezi souběžci revoluce. Zvlášť se prohloubil rozklad a úpadkové tendence mezi inteligencí. Souběžci, kteří přišli do revolučních řad z buržoazního prostředí v období bouřlivého vzestupu revoluce, odpadli v době reakce od strany. Část z nich přeběhla do tábora zjevných nepřátel revoluce, část se usadila ve zbylých legálních dělnických spolcích a snažila se svést proletariát z revoluční cesty a diskreditovat revoluční stranu proletariátu. Souběžci, odpadávajíce od revoluce, snažili se přizpůsobit se reakci, přizpůsobit se carismu.

Carská vláda využila porážky revoluce k tomu, aby nejzbabělejší a nejhamižnější souběžce revoluce získala za agenty a provokatéry…

Kontrarevoluce útočila i na ideové frontě. Vyrojila se celá spousta módních publicistů, kteří 'kritizovali' a 'potírali' marxismus, hanobili revoluci, zesměšňovali ji, opěvovali zradu a oslavovali pohlavní nevázanost pod rouškou 'kultu osobnosti'.

Ve filozofii přibylo pokusů o 'kritiku', o revizi marxismu. Vznikly rovněž nejrůznější náboženské proudy, halící se v roušku 'vědeckých' důvodů…

Kritika marxismu se stala módou.

Všichni tito pánové, ačkoliv byli společností pestrou, měli jeden cíl – odvrátit masy od revoluce.

Úpadkové tendence a nevíra zasáhly rovněž část intelektuálů ve straně… K nim patřili publicisté jako Bogdanov, Bazarov a Lunačarskij (kteří se v roce 1905 přimkli k bolševikům), Juškevič a Valentinov (menševici)… Na rozdíl od obvyklé kritiky nebyla jejich kritika vedena otevřeně a poctivě, nýbrž zaobaleně a pokrytecky pod rouškou 'obrany' hlavních hledisek marxismu. Jsme, říkali, v podstatě marxisté, chtěli bychom však marxismus 'zlepšit' a zbavit ho přítěže některých hlavních pouček. Ve skutečnosti byli odpůrci marxismu, snažili se podkopat jeho teoretické základy, ačkoliv pokrytecky prohlašovali, že jej neodmítají, a i nadále se obojetně vydávali za marxisty. Nebezpečí takové pokrytecké kritiky bylo v tom, že měla oklamat prosté pracovníky strany…"

Takový byl Č.C., když redigoval Dějiny VKS(b). Později chtěl být prezidentem buržoazního Československa; samozřejmě, se zlou kritikou se potázal; jiní byli přeurčeni, to je pochopitelné; v buržoazním prostředí nejsou okázalé pocty pro souběžce běžně přístupné!

Souběžci, revizionizmus, zrada; to je bilance falše, zakleté do demokratizace, levicového vidění, socialismu s lidskou tváří atd., ale i do vysloveného antikomunismu. Pokračováním už bylo jen dílo kořistníků socialistického majetku. Na něm se v „drobném“ podíleli ti souběžci, (hlavně jejich děti), kteří zcela formálně zůstali věrni zrádnému revizionizmu až do jeho pádu; o nich zde nebyla uvedena ani zmínka; snad někdy příště na ní dojde.

Kdo bude určovat vývoj po kořistnicích.