Prolog:

Nankingský masakr upadl na Západě v zapomenutí… Tím, že ho Iris Changová nazývá „zapomenutým holocaustem“, naznačuje souvislost mezi vražděním milionů nevinných lidí za druhé světové války v Evropě a v Asii…

… Ohromující je dodnes fakt, že toto běsnění bylo veřejné, rozpoutané se zřejmým úmyslem zastrašit. Vybíjelo se přímo před očima mezinárod­ních pozorovatelů a převážně bez ohledu na jejich snahu je zastavit. Přitom nešlo o přechodné uvolnění vojenské discipliny, trvalo totiž sedm týdnů…

William C.Kirby, profesor novodobých dějin, Harvardova univerzita,
v předmluvě ke knize Iris Changové, nankingský Masakr

o číně

Sešit číslo 1

Jiří  K A R N E

ÚVODEM  heslovitě o novodobých dějinách Číny

Čínská lidová republika se rozkládá ve východní a střední části asijského kontinentu. Její rozloha je jen o málo větší než je rozloha Spojených států amerických; podle českých údajů z roku 1984 činí 9 596 961 čtverečních kilometrů.

Na počet obyvatel je však výrazně největší zemí světa; Číňanů, žijících jen v ČLR je podle sčítání k 1.červenci 1990 1,16 miliardy; odhad z roku 1997 už uvádí 1 225 500 000; na početním růstu obyvatel Číny se podílí především vysoká porodnost a dost výrazně se prodlužující věk obyvatel. Plných čtyřiadevadesát procent populace tvoří Číňané (národnost Chan); dále v ČLR žijí příslušníci asi padesáti národnostních menšin, přibližně tvoří 8 procent všeho obyvatelstva. Koncentrace obyvatel je velmi nerovnoměrná; městského obyvatelstva je asi 30 procent. Odhaduje se, že Číňané tvoří přibližně 21 procent všeho lidstva, ale obývají jen 7 procent zemské souše, mají k dispozici 8 procent světových bioklimatických zásob, 10 procent zdrojů pitné vody, 5 procent fosilních (zkamenělých) paliv a méně než 4 procenta světových zásob nehořlavých minerálů; z tohoto hlediska není výhled ČLR do vzdálenější doby jednoduchý. Čínský jazyk je jeden z nejstarších kulturních jazyků, má mnoho jednoslabičných slov; používá několik zvukoznaků - tonů; je však nářečně velmi rozmanitý - Číňané ze severu se nedomluví v Číňany z jihu. Oficiálně zaváděný (možná, že už zavedený) spisovný jazyk je založen na pekingském nářečí. Čínské písmo je snad vůbec nejstarším písmem; má ideografický charakter; každý znak odpovídá jedné slabice; ze 70 tisíc znaků se užívá běžně 5-6 tisíc.

Současní političtí představitelé Komunistické strany Číny prohlašují: Náš stát je jednotný se dvěma hospodářskými systémy, stále se otevírající světu a budující socializmus s čínskými rysy; u nás trh zcela nahradil plánované řízení hospodářství. Na své cestě vysoko třímáme prapor Teng Siao-pchinga, řídíc se teorií a myšlením Mao Ce-tunga; v současnosti je v Číně 80 milionů nezaměstnaných.

Číma patří k nejstarším státům světa, je zemí s nepřetržitým historickým vývojem, trvajícím téměř čtyři tisíce let. Od poloviny 17.století až do roku 1911 vládla v Číně mandžuská dynastie Čchingů, která v oblasti mezinárodních vztahů prováděla politiku samoizolace; ta však nezabránila imperialistickým mocnostem, aby nezačaly od poloviny 19.století přeměňovat Čínu v polokolonii; své snahy realizovaly v rámci řady vnucených a nerovnopráv­ných smluv.

Prvním státem, který napadl Čínu, byla Velká Britanie, která v "opiové válce" (1838-1842) válčila za zájmy anglických obchodníků s opiem; především však za zpřístupnění Číny pro rozmáhající se kapitalistický trh.

Po Velké Britanii začaly násilně uplatňovat hospodářský zájem i ostatní imperialistické státy, především Japonsko, carské Rusko, Francie, Německo, Itálie i Rakousko-Uhersko – dožívající svou existenci; poslední, kdo se začal snažit o svůj hospodářský a politický vliv v Čině, byly USA. Příslušníci imperialistických mocností, žijící v Číně, nepodléhali čínským zákonům a ve všech velkých městech měli pro sebe vyhrazeny celé čtvrtě pod svojí správou.

Čínský lid byl v tu dobu vykořisťován nejen zahraničními kapitalisty, ale současně i domácími velkostatkáři, kupci, lichváři a zkorumpovanými úředníky.

Čínská historie té doby je naplněna nejedním povstáním proti vykořisťovatelům. V letech 1851-1864 zachvátilo postupně celou zemi velké rolnické povstání Tchaj-pchingů. Silami mandžuské dynastie, čínských statkářů a zahraničních intervenčních armád však byla poraženo. Také povstání I-che-čchüan, zvané boxerské, vedené v letech 1899-1901 svazem Pěsti spravedlivých a míru proti cizí nadvládě; bylo potlačeno spojenými silami Německa, Japonska, Velké Britanie, USA, Itálie, Francie, Ruska a Rakousko-Uherska. Další vzpoury nedaly na sebe dlouho čekat, vyvrcholily v letech 1911-1912 v buržoazní revoluci; jejími silami byla 1.10.1911 odstraněna – přesněji: zhroutila se mandžuská dynastie a 1.1.1912 byla vyhlášena Čína republikou.

Prvním čínským prezidentem se stal "otec čínské revoluce" Sun Jat-sen, zakladatel tehdy pokrokové buržoazní strany Kuomintang.

Jak to bývalo obvyklé všude na světě, po vítězství revoluce buržoazie zradila lid, který ji podporoval, který ji rozhodným způsobem dopomohl k vítěz­ství; v důsledku toho musel po šesti týdnech Sun Jat-sen odstoupit. V Číně pak nastalo období vlády různých militaristických klik, financovaných imperialisty; jejichž zájmy hájili dobrodružní generálové.

Po roce 1917 nabylo revoluční hnutí v Číně otevřeného protiimperialis­tického charakteru. Dne 1.7.1921 vznikla Komunistická strana Číny, která od té doby vedla boj čínského lidu. Zpočátku KS Číny pracovala v jednotné frontě se Sun Jat-senovým reorganizovaným Kuomintangem. V roce 1925, po Sun Jat-senově smrti, se stal vůdcem Kuomintangu Čankajšek.

Spojen s komunistickou stranou v jedinou organizaci, postavil kuomintang vojsko jaké Čína ještě neviděla; Jeho důstojníci byli vycvičeni v kuomintangské akademii, které velel Čankajšek; studium frekventantů řídil mladý intelektuál, který krátkou dobu studoval a pracoval ve Francii – Čou En-laj.

Kuomintang, sloučený s komunistickou stranou, v roce 1925 zahájil, opírajíc se o organizace dělníků v Kantonu a v Šanghaji, tažení proti generálům občanských válek.

Na začátku roku 1927 přivedlo úspěšné dvouleté tažení celou jižní a střední Čínu do rukou buržoazní revoluce, ale také před brány Šanghaje; a ta byla zvláštním problémem, byla sídlem soustředěné moci a síly amerického, anglického, japonského a francouzského imperializmu a milionů kuliů, kteří se nepočítali.

Čankajškova armáda znamenala v představách zástupců imperiálních mocností konec bílých obleků, početného služebnictva, koloniálního přepychu, pola, milované whisky o páté, konec všech posvátných tradic Dálného Východu, jež teprve dodávaly životu cizinců v Číně „správnou cenu“.

Čou En-laj se odebral v přestrojení do města a zorganizoval tam bouři šanghajského dělnictva, jež toužebně čekalo na tento okamžik. Stará čínská správa byla smetena ze svých úřadů, čínská čtvrť padla bez odporu ještě dříve než k městu dorazila kuomintangská armáda.

Nejen cizinci reagovali s hrůzou na tento vývoj. Poděšeni byli i čínští obchodníci a továrníci; nenáviděli sice cizí imperialisty, kteří sbírali smetanu ze zisků, ale přece se jen vedle nich „dalo žít“. S revolučními dělníky to bylo vyloučeno.

Naděje umírá až naposledy. Tou současnou nadějí byl pro šanghajskou buržoazii Čankajšek; vždyť sám byl feudálního původu a dobře věděl, že měl v rukou nejsilnější armádu, že s ním, s jeho silou půjdou zastrašení měšťáci, představitelé imperialistických mocností, že získá podporu imperialistických států, že ho budou podporovat gangsteři i tajné svazy; jediné co bylo třeba učinit: strhnout na sebe veškerou moc; aby toho dosáhl, nechal vyvraždit komunisty, kteří se opírali o šanghajské a kantonské dělníky.

Čankajšek naspěch zahájil jednání s představiteli tajných svazů o vniknutí ozbrojených svazů z mezinárodní části města do čínské čtvrti, samozřejmě, jednalo se  i o finanční podpoře bankéřů a kompradorů.

Dělníci drželi město pro Čankajška, ale neočekávaně byli napadeni jednotkami kuomintangu. Tisíce jich přišlo o život v bitvách, které byly rozpoutány. Současně byli fyzicky likvidováni komunisté, které se podařilo dostihnout.

Rolníci, kteří věřili, že dělají politiku kuomintangu, když zakládají výbory pro provádění pozemkové reformy, byli náhle přepadáváni vojsky kuomintangu a zabíjeni mimo Šanghaj.

Kantovští dělníci se unáhleně vzbouřili; nebyli připraveni na ozbrojený boj, zato je stihla vražedná smršť; stejně jako dělnictvo šanghajské.

V roce 1927, ještě před Čankajškovou zradou, Mao Ce-tung varoval: "Mnoho stovek milionů rolníků se vzbouří a žádná síla jim neodolá. Kdokoli půjde proti nim - velkostatkáři, imperialisté, úředníci, politikové nebo vojáci - bude zničen. Rolníci budou určovat jaké revoluční strany si přejí a jaký druh revoluční soudruhů je má vést."

Znělo jako ozvěna Mao Ce-tungova varování, když 1.3.1948 prohlásil Čankajšek na shromáždění Ústřední výcvikové jednotky kuomintangu: "Pohleďte přece na své nepřátelé! Když ti něco podnikají, činí to celým srdcem, s celou svou energií a s největší vážností. Nezmění-li se od základu vaše chování a vaše výkony, budu brzy válečným zajatcem a vy všichni budete obžalováni jako váleční zločinci. My všichni budeme bělogvardějskými emigranty!"

Po Čankajškově puči, musela v nastalé změně, KS Číny řešit svou politickou orientaci. Nebyla to otázka lehká. Starší funkcionáři došli k závěru: čínská revoluce má buržoazní charakter a proto je třeba i přes prolitou krev znovu zkusit spolupráci s buržoazii a s kuomintangem. Jiní mysleli, že je třeba se pokusit o přípravu povstání dělníků v nečetných přístavních a průmyslových městech.

Mao Ce-tung tvrdil: současná revoluce má buržoazní charakter, ale pro svůj reakční charakter, nemůže být buržoazie spojencem proletariátu; proletariát je nepochybně nejvíce vyvinutá revoluční síla Číny a proto si musí podržet vedoucí úlohu v revoluci, tvoří však jen nepatrnou část obyvatelstva – ne více jak jedno procento lidí žijících v Číně jsou dělníci – proto osvobození rolníků je nejdůležitějším úkolem. Je naděje, že se dosud neorganizovaná a neuvědomělá vůle rolníků, zbavit se polofeudálních okovů vesnického života, stane velkou zásobárnou revoluční síly a mohutným spojencem proletariátu. Na této politické bázi se utvořilo pevné přátelství Mao Ce-tunga a Čou En-laje; na této bázi se utvářela politika Komunistické strany Číny v revoluci.

Brzy si Čankajšek zajistil pomoc cizích imperialistů, uklidnil zastrašené kompradory i jejich feudální odnože a získal liberální část čínské buržoazie poukazem na nezbytnost protikomunistické a protisovětské politiky. Pučem si Čankajšek v podstatě upevnil své postavení. Odpor generálů občanských válek na severu nebyl velkým vojenským úkolem; v důsledku svého obratu mohl postupně tyto loupežné rytíře spíš přijímat do své aliance zrady, než aby je likvidoval jako třídu. Proto také místo boje nastalo kupování jejich loajality penězi, rozdělováním guvernérských míst a stavěním jednoho generála občanských válek proti druhému.

Čankajšek, hlava Čínské republiky jen podle jména své funkce, byl vnitřní logikou své zrady nucen zastávat místo nejvyššího feudálního generála všech feudálních generálů. Aby si udržel své postavení, musel věčně lavírovat mezi různými provinčními generály. Jeho moc se opírala o nejednotnost vazalů.

V době "absolutní" Čankajškově moci, kdy podle vojenských dispozic německých vojenských odborníků, v čele s generálem von Seecktem, soustředěně útočil proti sovětským územím, vytvořených orgány Komunistické strany Číny, vystoupilo 19.9.1931 Japonsko jako aspirant absolutní moci na Dálném Východě. Mělo k tomu své důvody; o nich se nyní zmíním; nejdříve však musím uvést alespoň letmý pohled na dějiny polokolonizace Číny – vytvoření sfér vlivů v Číně.

V době raného kapitalizmu, kdy Anglie byla absolutně nejvyspělejší zemí, byla však Čína příliš velkým soustem i pro anglickou kolonizaci. Uchvátila proto jen to na co její síly stačily. Jak se rozvinuly další státy do imperialistického stadia, přisvojovaly si volné části Číny; sloužily jim k tomu nerovnoprávné smlouvy s čínskou dynastií; ta sice zůstala vládnoucí mocí, ale zcela bez hospodářského vlivu – (podobná, ne-li dokonce stejná situace se rozvíjí v nynější Číně). Tak se zrodila koncepce sfér vlivu.

Japonsko využilo první světové války, kdy ostatní imperialistické mocnosti byly soustředěny na vzájemný boj, k vynucení si dalekosáhlých výhod v Číně. Samozřejmě, to bylo nejen na úkor Číny, čínského lidu, ale i na úkor zájmů "držitelů" sfér vlivu. Ty s takovým stavem souhlasit nemohly. Nesouhlasily s tím především USA, které byly sice nejmocnější, ale s ohledem na své zpoždění v hospodářském vývoji, se začaly uplatňovat v Číně až po rozdělení sfér vlivu. Proto v roce 1921, když si imperialistické státy oddechly od válečných ran prvé světové války, vyhlásily USA válku novou, válku o Čínu; zatím diplomatickou; svolaly do Washingtonu konferenci devíti mocností. Ta skončila v únoru 1922 podepsáním paktu, který formálně zaručoval Číně nedotknutelnost; a zavedl zvláštní změnou, ta spočívalo v tom, že paktem byla zrušena koncepce sfér vlivu a nahrazena politikou otevřených dveří. Pochopitelně, to bylo výhodné především pro ekonomicky nejsilnější imperialistickou mocnost a tou, v tu dobu, už byly USA.

Japonsko, zklamané výsledkem konference, rozhodlo se rehabilitovat; v roce 1931 uchvátilo Mandžusko; odtrhlo ho od Číny a vytvořilo z něho Mandžukuo - Mandžuskou říši, (formálně v čele s posledním čchingským císařem Pchu-im).

Vládnoucí kruhy Velké Britanie, Francie a USA zůstaly netečné, spekulovaly s nadějí, že agrese je jen nástupištěm Japonska proti Sovětskému svazu.

Japonci neměli dostatek sil k útokům v několika oblastech Číny; proto přistoupili k jednání; podle wusungské dohody z května 1932, uzavřené za přítomnosti představitelů Velké Britanie, USA, Francie a Itálie, dostala japonská vojska právo setrvat v Číně "až do obnovení pořádku". Čínská vláda se zavazovala podniknout na japonskou žádost kroky k zastavení protijaponského hnutí odporu. Bezhlavé násilí bylo však hlavní zbraní japonských sil; Kuomintang odpovídal ústupky; tak například:

Roku 1932 přepadlo Japonsko Šanghaj, bombardovalo čínskou čtvrť a přinutilo jednotky kuomintangu, aby se stáhly. Čankajšek prohlásil, že souhlasí, aby místo čínské posádky chránila část města vojska japonská.

Roku 1933 vniklo Japonsko z Mandžuska do severní Číny. Roku 1935 proniklo dál a vynutilo si "dohodu" s Čankajškem, podle níž kuomintang stáhl ze severní Číny nejen své vojsko, ale i civilní úředníky. Správa těchto území byla odevzdána vojákům, důstojníkům a úředníkům, kteří vyhovovali Japoncům.

V téže době Čankajšek souhlasil i s tím, že v Číně potlačí všechny projevy nepřátelství vůči Japonsku; své rozhodnutí zdůvodňoval: "...protože by vztah k spřátelené sousední zemi mohl být takovými projevy zkalen."

Roku 1937 nastal obrat v Čankajškově orientaci; když Japonsko učinilo nový výpad přes most u Pekingu, vyhlásil Japonsku válku. Kuomintang a komunistická strana se po desetileté občanské válce spojily pod Čankajškovým vedením.

Pro pozorovatele, kteří se naučili předvídat politické události nejen z oficiálních výnosů vlád, ale i z hnutí mas, ze stávek, z demonstrací, ze vzplanutí místního odporu, nebyla tato událost překvapením, ale jen důkazem bouřlivého vývoje, kterým, na rozdíl od politiky kuomintangu, lidové hnutí ve všech částech Číny se řídilo revolučním náhledem.

Vraťme se však o několik let nazpět. Bojové jednotky Komunistické strany Číny – Rudá armáda, politicky vedena Mao Ce-tungem, který spatřoval v osvobození rolníků nejdůležitější úkol, dosáhla, za bouřlivých a strastiplných událostí, vytvoření prvních osvobozených rolnických území. Žilo na nich v tu dobu asi 9 milionů obyvatel a vojenské i komunistické kádry.

Přes tyto úspěchy bylo však v roce 1934 třeba stáhnout se před kuomintangským obklíčením. To si vynutilo podstoupit Dlouhý pochod. A byl to Mao Ce-tung, jehož rozbor dal tažení politický směr. Na rozdíl od důstojníků, žádajících po dlouholetých bojích uvolněný týl, trval na tom, aby cílem Dlouhého pochodu nebyla svoboda týlu, ale svoboda zahájit velkou obrannou válku proti Japonsku, vždyť už v roce 1932, po vpádu Japonska do Mandžuska a po bombardování Šanghaje, vyhlásily čínské sověty válku Japonsku.

Armáda, čítající několik desítek tisíc mužů, prošla dvakrát celou Čínou; nejprve z východu na západ a potom z jihu na sever. Stálé vojenské pronásledování kuomintangem a chudoba krajů, kterými museli muži projít, vytvořily tak obtížné podmínky, že jen železná kázeň umožnila zdar tohoto obrovského podniku. Projevem discipliny bylo přísné dodržování zásady rovného s rovným, které se podřizovali velitelé, mužstvo, důstojníci i vojáci, včetně Mao Ce-tunga. Zeměpisně vedl Dlouhý pochod lidovou armádu do Jenanu, historicky ji vedl k počátku velké národní války proti Japonsku; trval téměř dva roky; na svém konci se dostala komunistická linie do blízkosti území, ovládaného japonskou vojenskou silou.

Čankajšek byl přinucen vyslat vojsko proti novému sovětskému území; jeho mužstvo z valné části pocházelo z Mandžuska, tedy z té části Číny, kterou Japonci uloupili jako první. Tito vojáci měli zvláštní porozumění pro argumenty politických činitelů Rudé armády; v důsledku toho došlo ke sbratření vojsk obou stran.

To pobouřilo Čankajška; rozzloben odletěl do Sianu, hlavního stanu nespolehlivé armády, aby ji přiměl k poslušnosti; po přistání byl však zatčen generálem mandžuských vojáků Čang Hsüe-liangem a bylo mu vyhrožováno zastřelením.

Čou En-laj, který dlel v blízkosti místa incidentu, stěží zabránil mandžus­kému generálovi, právě na komunistickou víru obrácenému, aby nevyjádřil své nové vlastenectví popravou generalissima Čankajška.

Rozhodnutí Čou En-laje bylo a je různě vykládáno;  dnes je však nabíledni: smrt Čankajškova by rozdvojila protijaponské hnutí a zostřila občanskou válku. Po návratu Čankajška do Nankinu se otevřely koncentrační tábory a věznice – propuštění političtí vězni posílili hnutí lidu za obranu Číny. Za rok toto hnutí zahájilo válku proti Japonsku.

Protijaponskou propagandu a osvětovou práci na území kuomintangu vedl Kuo Mo-žo, slavný pokrokový básník, který proslul překladem Fausta a svými historickými pracemi. Skupiny vlasteneckých studentů dojížděly k armádám a u nich přednášeli o velké obranné válce čínského lidu, žili mezi vojáky, předváděli jim vlastenecké divadelní hry, zpívali o nich vlastenecké písně a psali negramotným dopisy jejich rodinám.

Také v komunistických oblastech došlo ke změnám. Nepoužívalo se výrazu sovětské oblasti a rudá armáda. Vyvlastňování velkostatkářů se nahradilo jinými metodami pozemkové reformy…

Přes toto "vyrovnání velmi ostrých vnitročínských protikladů", bylo ve dvou od sebe oddělených částech Číny dvojí vedení války, dvojí vojsko, dvojí válečné cíle. Tyto rozdíly se po celou dobu války stále zostřovaly.

Vyvrcholení rozporů ostře vzrostlo po "incidentu Nové čtvrté" komunistické armády. Jednotky jejího velitelství se po sporech přece jen začaly přemísťovat cestou, která jim byla  určena kuomintangským štábem. V úzkém průsmyku byly přepadeny a postříleny soustředěnou kulometnou palbou padesáti tisíc vojáků kuomintangu, rozmístěných na svazích. Následujícího dne prohlásil Čankajšek že Nová čtvrtá armáda se vzepřela jeho rozkazu a byla z toho důvodu vyhlazena.

Po tomto prohlášení nastala situace hrozící novou občanskou válkou, která by byla s ohledem na japonskou okupaci neobyčejně tragická. Komu­nistická strana jednala uváženě. Okamžitě vytvořila nový štáb Nové čtvrté, která s Osmou armádou přešla do podřízenosti štábu vrchního komunistického velení, který měl sídlo v Jenanu. Komunistická strana po incidentu provedla veřejný rozbor, v němž ostře kritizovala způsobu vedení války kuomintangem. Přes všechnu kritiku a obvinění stavěla však strana do popředí intenzivní spolupráci s kuomintangem; jiné řešení nebylo možné.

Japonští dobyvatelé byli bezohlední. Čtrnáct let japonské vojenské nadvlády provázel mimo jakoukoli pochybnost bezpočet případů téměř nepopsatelné krutosti. Nikdy svět nebude znát všechno, co se odehrávalo v mnohých městech a vesnicích, které se octly pod jhem této japonské dobyvačné síly.

Epilog:

O tragédii „Nové čtvrté" komunistické armády, ani o nankingském masakru, se nezmiňuje 450stránková kniha, nesoucí názvem Nejnovější dějiny Číny, vydaná v SSSR roku 1972.  Ale, téměř v každé kapitole bez důkazů spílá Mao Ce-tungovi!

*