Rozkol je těžký, chorobný proces. Někdy je však nezbytný, a v těchto případech jakékoli slabošství, jakákoli „sentimentalita“, (slovo použité v Reggio naší krajankou Balabanovou), by byl zločinem. Dělničtí vůdcové nejsou andělé, ani svatí, ani hrdinové, nýbrž lidé jako všichni ostatní. Dopouštějí se chyb. Strana je napravuje. Německá dělnická strana musela napravovat oportunistické chyby, kterých se dopustili tak významní vůdcové jako Bebel.

Když se však na chybě setrvává, když na obhajobu chyby je ustanovena skupina, která pošlapává všechna usnesení strany, veškerou kázeň proletářské armády, je rozkol nezbytný. A strana italského socialistického proletariátu nastoupila správnou cestu, když vyhnala ze svého středu syndikalisty a pravé reformisty.

V.I.Lenin, Spisy, sv. 18, str.167

Zrada vrcholí

projevy delegátů a hostů XXII.sjezdu KSSS  -  prvá část

Josef   F I K T A

 Právě tak jako dvacátý sjezd KSSS , tak i dvaadvacátý sjezd KSSS, byl charakterizován diskusí. To svědčí o neobyčejně silném vlivu N.S.Chruščova na špičkové aparátníky i o neobyčejně silném vlivu revizionizmu, který v každé své formě obsahuje všeobecné, především však třídní smířlivectví, zdánlivou umírněnost, srdečné hodnocení nedostatků. Budoucnost líčí jako procházku k nejvyšším a nejsladším metám. Je "revoluční" jen vůči politickým oponentům. Přesněji, k těm, kteří jsou principiální, ale přece jenom oslabeni, vystupuje bezohledně, až krvežíznivě. To se promítlo do diskuse XXII. Sjezdu KSSS. Několika pohledy do ní, to v následující stati přesvědčivě dokáži.

Diskusi nezahájil nikdo jiný než tajemník moskevského městského výboru KSSS P.N.Děmičov. Po něm následoval první tajemník ÚV KS Ukrajiny N.V.Podgornyj a první tajemník ÚV KS Běloruska K.T.Mazurov.

Podgornyj si vystoupením na XXII.sjezdu KSSS budoval skvělou osobní kariéru. V červnu 1963 byl z vůle N.S.Chruščova, spolu s L.I.Brežněvem, zvolen tajemníkem ÚV KSSS. Dne 9.12.1965  mu byla odevzdána funkce předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR. To však již bylo z vůle L.I.Brežněva, který se tak zbavoval A.I.Mikojana, posledního pučisty z hodiny smrti J.V.Stalina, doposud působícího v titulní funkci – jinak, vždy vůbec nejbližší osoby N.S.Chruščova.

S upřímností raba, na XXII.sjezdu KSSS, prohlásil N.V.Podgornyj: "Ukrajinští komunisté a všechen ukrajinský lid děkují ústřednímu výboru v čele se soudruhem Chruščovem za jejich vskutku titánskou práci na přípravě nového programu" Potom dlouze hovořil o zásluhách N.S.Chruščova. V tomto chvalozpěvu také uvedl árii: „… rozhodující význam mělo zlepšení struktury osevních ploch kukuřice… Stranické organizace Ukrajiny považují rok 1961 za rok přelomu ve výrobě kukuřice… Při rozpracování perspektivního rozvoje ukrajinského zemědělství bylo přihlédnuto k velmi cenným radám soudruha Chruščova. Budeme i nadále zdokonalovat strukturu osevních ploch… podíl kukuřice a hrachu na celkové sklizni zrnin má dosáhnout asi 60%…“

A zde ho máte, Chruščova, super odborníka pro zemědělství. Na copak potřeboval Akademii věd SSSR? Plete-li se státník a stranický činitel do oblasti vědecké práce přímými a ryze odbornými zásahy, nemůže být odpověď vědců jiná než pasivní rezistence.

Dříve než se dostal k podstatě svého vystoupení, musel N.V.Podgornyj ještě prohlásit, mimo jiné: "Z celého srdce děkuje ukrajinský lid rodné komunistické straně, jejímu leninskému ústřednímu výboru, děkuje vám Nikito Sergejeviči!" Potom připojil ještě jednu větu a přistoupil k plnění svého "politického poslání". Řekl:

"Ve zprávě o činnosti se zcela správně uvádí, že se Molotov, Kaganovič, Malenkov a Vorošilov stavěli proti linii strany odsuzující kult osobnosti, proti rozvinutí vnitrostranické demokracie, proti odsouzení a nápravě zneužití moci a odhalení konkrétních viníků represí, neboť oni mají osobní odpovědnost za mnohé represe vůči stranickým, sovětským, hospodářským, vojenským a komsomolským kádrům."

Nové ve  vystoupení N.V.Podgorného, (tak jsem počeštil ve 4.pádu jméno Podgornyj), bylo, že na prvém místě nejmenoval Malenkova, ale Molotova, že do "hvězdné" sestavy odsouzených bez soudu,  přibyl  Vorošilov a ne Bulganin a jemu podobní. Leč klid, dočkáme se. Zatím si jen připomeneme, že Podgornyj nevychvaloval metodu kolektivního vedení, ale vnitrostranickou demokracii, hlavně však, že revoluční násilí charakterizoval jako represi, za kterou je třeba trestat podle zákona. To bylo v plném rozsahu se zřejmými záměry XXII.sjezd KSSS, který svým charakterem, svou celkovou koncepcí, byl politickou přípravou k rozsáhlým, tvrdým existenčním, spíš životním postihům neposlušných elementů. K tomuto záměru však nedošlo. A to si ani dnes neumím vysvětlit. Tak se zákonitě zrodila těžká otázka pro historiky. Jejich práce se opozdí, velmi se opozdí, tím se stane výrazně těžší, ale zodpovězeno musí být. Nyní zpět k N.V.Podgornému. Ten dále mluvil se zaměřením na kritiku L.M.Kaganoviče. O něm řekl:

„Kaganovič přeháněl kult osobnosti Stalina, pochleboval mu, využíval jeho slabých stránek pro své kariéristické cíle, vytvářel zároveň kult vlastní osobnosti a dělal ze sebe 'vůdce' ukrajinského lidu. V tisku se uveřejňovaly články vychvalující jeho činnost na Ukrajině v třicátých letech, ačkoliv je známo, že i tehdy byl za vážné chyby z Ukrajiny odvolán… Protože se Kaqanovič považoval za neomylného, rozhodoval sám, za zády ÚV, o nejdůležitějších otázkách republiky, a to velmi často nesprávně, jako velký mistr v intrikách a provokacích doslova bez jakéhokoli opodstatnění obvinil z nacionalismu nejlepší ukrajinské spisovatele a také řadu vedoucích stranických funkcionářů. Z Kaganovičova rozkazu se objevily v tisku hanlivé články proti mnohým spisovatelům, oddaným straně a lidu.

To však Kaganovičovi nestačilo. Začal se domáhat plenárního zasedání ÚV s tímto programem: 'Boj proti nacionalismu jako hlavními nebezpečí v KS(b)U´, ačkoli po nějakém takovém nebezpečí nebylo ani stopy. A ani být nemohly, neboť k našemu štěstí stál v čele ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny neochvějný leninovec Nikita Sergejevič Chruščov, který vychovával komunisty a ukrajinský lid v duchu internacionalizmu, přátelství mezi národy a oddané věrnosti ideám leninismu.

Soudruh Chruščov se těšil nesmírné autoritě mezi komunisty a všemi ukrajinskými pracujícími, opíral se o ně, všemožně mařil Kaganovičovy provokace. A je-li dnes mezi námi, delegáty XXII.sjezdu KSSS, skvělý básník – komunista, laureát Leninovy ceny Maxim Fadějivič Rylskij, a bojují-li aktivně nadále za věc strany mnozí další představitelé ukrajinské literatury, pak za to vděčí především statečnosti a nezlomné vůli našeho Nikity Sergejeviče Chruščova…

Když v červnu 1957 rozdrtil ústřední výbor protistranickou frakcionářskou skupinu, bylo mnohým jasné, že Kaganovičova účast v ní nebyla náhodným 'prohřeškem', nýbrž dovršením jeho četných protistranických zločinů. Tehdy však nebylo vše plně odhaleno a trest se omezil jen na vyloučení z ÚV KSSS.

Již po červnovém plenárním zasedání ÚV KSSS vyšly najevo nové skutečnosti, usvědčující Kaganoviče z nejhrubších přestupků proti revoluční zákonnosti, ze zneužívání moci, ze zvůle a neodpovědných represí vůči poctivým, straně oddaným pracovníkům. Jak bylo uvedeno na plenárním zasedání ÚV, šikanoval Kaganovič jako ministr spojů své podřízené, bez jakýchkoli důvodů je dával zatýkat, týral je, atd… Je to odpadlík, který již dávno nemá v sobě nic komunistického. Domnívám se, že jeho jednání je neslučitelné s členstvím ve straně komunistů."

Druhým, který měl dát XXII.sjezdu KSSS jeho směr i charakteristiku, byl K.T.Mazurov, první tajemník ÚV KS Běloruska, další velké svazové republiky Sovětského svazu.

K.T.Mazurov se nezdržoval dlouhým úvodem a ihned přikročil k plnění své povinnosti. Prohlásil, že Ústřední výbor KSSS při provádění politiky vytyčené XX.sjezdem KSSS narazil na odpor Molotova, Kaganoviče, Malenkova a dalších členů protistranické skupiny. Právě tak jako Podgornyj, necharakterizoval chyby nebo snad úchylky obviněných a prohlásil o nich, že patří do protistranické skupiny. Prostě nejdříve nad nimi vynesl rozsudek a teprve potom je začal obviňovat - ale bez důkazů. Jen uvedl:

„Na červnovém plenárním zasedání ÚV v roce 1957 byly předkládány materiály potvrzující, že Molotov, Kaganovič a Malenkov se osobně provinili masovou likvidací kádrů strany, hrubým porušováním sovětské zákonnosti… po porážce protistranické skupiny pomohli komunisté ústřednímu výboru plně odhalit organizátory protistranické skupiny, zejména Malenkova. Když předseda rady lidových komisařů republiky Goloděv na plenárním zasedání ÚV KS Běloruska vyslovil pochybnosti o výsledcích prověrky a výměny stranických dokladů, (prověrka probíhala v letech 1935 - 1936) odjel Malenkov do Běloruska a vypořádal se s vedoucími kádry republiky. V důsledku jeho činnosti byli za jeho pobytu v Bělorusku téměř všichni vedoucí činitelé republiky, mezi nimi tajemníci ÚV, předseda rady lidových komisařů, lidoví komisaři a mnozí vedoucí funkcionáři místních stranických organizací a sovětských orgánů a představitelé tvůrčí inteligence vyloučeni ze strany a mnozí z nich zatčeni. Všichni tito zcela nevinní lidé byli dnes rehabilitováni, ale mnozí posmrtně. Nyní je ještě pochopitelnější jednání Malenkova a dalších funkcionářů, kteří se snaží zakrýt stopy svých zločinů… Komunisté běloruské stranické organizace, stejně jako celá strana, plně schválili energické akce ústředního výboru, který rozdrtil protisovětskou skupinu, a vřele podporovali prvního tajemníka ÚV strany soudruha N.S.Chruščova, který osobně projevil velkou iniciativu, pevnou vůli, statečnost a odvahu při rozpracování a realizaci usnesení XX.sjezdu naší strany."

Přesně podle jednotné koncepce vystoupil i K.T.Mazurov. Nejdříve tvrdě oznámkoval nepřátele, potom si vybral Malenkova, a jeho krátkou epizodní činnost v Bělorusku kvalifikoval jako protistranickou a zločinnou, vychválil odhodlanost a zásluhy N.S.Chruščova. Zdůraznil, že všichni, kteří byli odhaleni jako kontrarevolucionáři, byli rehabilitováni. K tomu dodal: "někteří posmrtně". Delegáti XXII.sjezdu KSSS, tím méně lidé dnešní generace, nemohou vědět s určitostí, zda byli odsouzeni k trestu smrti nebo zemřeli stářím. Tak se dělají nálady, tak se tvoří nejistota. Jsou to běžné prostředky, používané vždy když se bojuje o moc, jen o moc nebo o její upevnění, či obhájení. Proletariát bojuje v čelním střetu a čestnými metodami. Revizionisté takové formy zápasu nemohou přijmout. Neobstáli by v něm!

Ještě jeden pohled, který také ukáže důsledky zběsilého avanturismu N.S.Chruščova. Rehabilitovaní – to byl veliký politický potencionál sovětského revizionizmu. Dodával již vyzkoušené a v boji proti bolševizmu zakalené kádry. Rehabilitovaní byli rozhodnější a důslednější v boji proti jednotlivým, celkem nevýrazným ohniskům bolševického odporu, než ti, kteří ve "službě" marxisticko-leninské politice zdegenerovali, nejdříve  na úroveň oportunistů a potom na úroveň nedůrazných, ale nakonec všeho schopných revizionistů, někteří se dopracovali až vrcholu zrady – likvidátorství socializmu. V praxi takové opatření, jako byla masová rehabilitace, musela vést a také vedla k úplné výměně kádrů. Lidé věrni revoluci, Stalinově rozhodnosti, především však vyhraněné třídní politice, museli odejít. (Tento proces jsem zde demonstroval již dříve - na osudech maďarského revolucionáře Matyáse Rákosiho) Taková "kádrová" politika zákonitě vedla k obratu vývoje v komunistických stranách, v Sovětském svazu a ostatních zemích socialistického tábora, k pádu socialismu jako světového systému, k těžkým důsledkům pro sta miliony prostých občanů. Jejich hoře se ještě zdaleka nenaplnilo!

V další části svého vystoupení plul K.T.Mazurov již v klidných vodách. Pochvaloval příkladnou politickou moudrost Ústředního výboru, rozvíjení a obohacení marxisticko-leninského učení, respektování zásady neodděli-telnosti teorie od praxe atd. Chválil ústřední výbor za to, že provedl reorganizaci průmyslu a zemědělství, že rozšířil práva svazových republik a zvýšil úlohu veřejnosti ve státní a kulturní výstavbě. Samozřejmě, že pochválil zahraniční politiku SSSR a i zahraničně politický kurz mírového soužití států s rozdílným zřízením, který prý vypracoval již Lenin…

Potom K.T.Mazurov mluvil o ekonomických úspěších Běloruska. Zde mu několikrát vstoupil do řeči N.S.Chruščov. Bodře, žoviálně. Na vrcholu moci byl v těchto dnech. Proto na adresu K.T.Mazurova prohlásil: "Klesla u vás výroba masa. Cožpak se Bělorusové chtějí stát vegetariány?" Pak následovala servilní část Mazurova vystoupení. V ní mimo jiné prohlásil:

"Rychlý růst stavu skotu v našich kolchozech a sovchozech umožní, při správném vyřešení krmivového problému, již v roce 1963 (tedy za dva roky) dohnat Spojené státy americké ve výrobě masa na jednoho obyvatele." N.S.Chruščov zřejmě s diskutérem nesouhlasil a s klidem člověka přesyceného požitky, zážitky, který je jimi již znuděný, otupělý a k nim netečný, ledabyle odpověděl: "V Minsku si s vámi ještě o této otázce podiskutuji."

Dlouho mluvil K.T.Mazurov o ekonomice Běloruska. V každé kapitole chválil N.S.Chruščova; také řekl:

"Podle rady N.S.Chruščova se v republice reviduje struktura osevních ploch." Nebo: "Nikita Sergejevič Chruščov uložil sovětskému zemědělství zajistit výrobu 75q masa na 100 hektarů orné půdy."

O programu strany snad ani K.T.Mazurov nemluvil. V závěru svého diskusního vystoupení řekl: "Kdysi byl komunismus snem utlačovaného lidu… Nynější generace sovětských lidí uskuteční velké historické poslání – vybudovat komunismus v naší zemi… stále vzrůstá důvěra lidí ke komunistické straně, k jejímu bojovému štábu – Ústřednímu výboru KSSS, v jehož čele stojí důsledný leninovec N.S.Chruščov."

Dalším, kterému je nutno věnovat pozornost, je L.I.Brežněv. Hovořil jako předseda Nejvyššího sovětu SSSR. Nejdříve se zastavím u jeho famózní kariéry. Původem to byl Stalinův člověk. Měl k tomu předpoklady. Narodil se uprostřed prosince roku 1906, v rodině horníka, ve vesnici, která tehdy nesla jméno Kamenskaja. Po večerech navštěvoval zemědělskou školu pro meliorace v Kursku. Potom pracoval na melioracích a úpravách pozemků na Urale. V roce 1935 dokončil studie na metalurgickém institutu, kde dosáhl inženýrské kvalifikace. Do roku 1937 pracoval jako inženýr v hutním závodě Dzeržinského. V roce 1923 vstoupil do Komsomolu, v roce 1931 do strany. V květnu 1937 byl zvolen zástupcem předsedy výkonného výboru dněprodzeržinského městského sovětu a zakrátko, v roce 1938, se stal tajemníkem dněpropetrovského oblastního výboru KSSS. Po celou dobu války pracoval politicky v armádě. Byl mimo jiné i náčelníkem politické správy 4.ukrajinského frontu. V roce 1943 byl jmenován generálmajorem, později generál-poručíkem. Od roku 1946 působil na Ukrajině v důležitých stranických funkcích, v roce 1950 byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KS Moldávie. Na XIX.sjezdu KSSS, v roce 1952, byl zvolen členem ÚV KSSS, kandidátem předsednictva a tajemníkem ÚV KSSS. Puč N.S.Chruščova, provedený v hodině smrti J.V.Stalina, jej smetl ze scény. Zdálo se, že nenávratně – byl to přece Stalinův člověk. Důvody nejsou známy, ale péče N.S.Chruščova jej již v roce 1954 vynesla na funkci prvního tajemníka ÚV KS Kazachstánu. V červnu 1957, na plenárním zasedání ÚV KSSS zde tolikrát již vzpomínaném, byl zvolen členem předsednictva ÚV KSSS a v květnu 1960, se stal předsedou prezidia Nejvyššího sovětu SSSR. A v této funkci ho zastihl XXII.sjezd KSSS. Nad náš časový limit, jenž končí rokem 1964, rokem pádu N.S.Chruščova, ještě uvedu, že L.I.Brežněv musel v červenci 1964 funkci předsedy prezidia Nejvyššího sovětu odevzdat A.I.Mikojanovi, ale ten, již 9.12.1965, po pádu N.S.Chruščova, byl zas vystřídán N.V.Podgorným…

L.I.Brežněv svým vystoupením na XXII.sjezdu KSSS nezklamal. Předvedl se jako jemný, ale nesmiřitelný revizionista. Ve svém diskusním příspěvku mimo jiné uvedl:

"Chtěl bych zdůraznit přímo gigantickou práci, kterou vykonal ústřední výbor při likvidaci nánosu minulosti, spjatého s kultem osobnosti… frakcionáři, dogmatikové a malověrní, kteří přerušili spojení s lidem – Molotov, Kaganovič, Malenkov, Vorošilov, Bulganin, Pervuchin, Saburov a Šepilov, který se k nim přidal – se spikli proti straně, zaměřili svou činnost proti leninskému kurzu, jež vypracoval XX.sjezd KSSS."

Potom ještě hovořil L.I.Brežněv o tom, že frakcionáři byli zatíženi zločiny, jež spáchali a za něž musí nést odpovědnost, o čistotě leninských idejí, které uplatňuje N.S.Chruščov a řekl: "Byl to zásadový, stranický boj za to co je živé a revoluční v leninismu, co nás všechny volá kupředu a co nám dává nové síly. Byl to rozhodný boj proti těm, kdož nás chtěli stáhnout zpět, proti těm, kdo nás chtěli svést ze správné cesty."

Je to osudově strašné, že musela přijít historie, a na skutečnostech které nepotěší, které jsou výstrahou budoucnosti, celému světu dokázat, že klamné řeči se na XXII.sjezdu KSSS uplatňovaly a byly přijímány bouřlivým potleskem.

Byl to z diskutujících pravděpodobně L.I.Brežněv, kdo prvý na XXII.sjezdu KSSS vystoupil s ostrou řečí proti Albánské straně práce. Prohlásil:

"Jestliže připomínáme skvělé výsledky leninského kurzu, stanoveného XX.sjezdem KSSS, nemůžeme bez znepokojení a obav hovořit o jednání albánských představitelů, kteří v poslední době krok za krokem podkopávají základy přátelství mezi našimi zeměmi, mezi KSSS a ASP… Albánským představitelům, kteří ve vlastní straně pěstují kult osobnosti, se nelíbí kurz XX.sjezdu strany…"

Byl mírný, volil uvážlivé a řekl bych, že lahodné výroky, leč politická řež malé, světově jen málo významné, ale samostatnou úvahou se řídící strany, na XXII.sjezdu KSSS započala a neznala slitování. K čemu to bylo dobré? Revizionisté musí zastrašovat, principiálně zastrašovat, ale troufnout si jen na evidentně slabšího, málo významného, toho jsou schopni demokraticky rozsápat na cáry.

Své vystoupení uzavřel L.I.Brežněv slovy: "… jsme hrdí na to, že společně se stranou sloužíme svému lidu, a v tom vidíme smysl a cíl svého života." Bezostyšně lhal? Nebo jen frázemi vytloukal politický kapitál pro svou kariéru? Ať tak nebo ještě i jinak, L.I.Brežněv nese si do historie těžké a nezvratné podklady pro svůj soud.

Dalším diskutérem, kterého není možné přehlédnout, je již čtenáři známý I.V.Spiridonov. Představil se nám na XXI.sjezdu KSSS ostrou námitkou proti M.Z.Saburovovi. Na XXII.sjezdu KSSS vystoupil dvakrát.

V prvém projevu prohlásil, že ústřední výbor jednal z iniciativy soudruha Chruščova moudře, když předložil XX.sjezdu KSSS a později celé straně otázku kultu osobnosti, že toto opatření se projevilo jako životodárný prvek, který přispěl ke zvýšení úrovně politické a organizační práce strany, jakož i obnovení leninských norem života strany a všeho lidu. Prohlásil, že dobrodruh Berija a Malenkov, mají na svědomí smrt zcela nevinných lidí a četné represálie. Tvrdil, že obdobně jsou zatíženi Kaganovič a Vorošilov, že protistranická skupina získala na svou stranu Bulganina, Pervuchina a Saburova. Potom mluvil o úplné rehabilitaci leningradské stranické organizace, za což je třeba z celého srdce poděkovat ústřednímu výboru a zvláště soudruhu Nikitovi Sergejeviči Chruščovovi.

Co je však "leningradský případ"? Zajímal jsem se o něho. Nic konkrétního jsem však nezjistil. Jen odkaz na list Izvěstija. Ten však nebyl vyspecifikován a stejně byl pro mě nedostupný. Potom ještě jedna stať ze vzpomínek V.M.Molotova mluví o leningradském případu. Ale nevím, je-li to událost, kterou měl na mysli I.V.Spiridonov. Přesto vás seznámím s Molotovovu vzpomínkou. Je ukázkou boje uvnitř komunistické strany, kterému se ten Chruščovův, do nebe vychvalovaný Brežněvem a ostatními revizionisty, vůbec, ale vůbec, nepodobá. Ani v tom nejmenším! Nyní ze vzpomínka V.M.Molotova:

"Na XIV.sjezdu, který probíhal koncem prosince 1925," říkal 4.12.1973 a 19.4.1977 Molotov Čujevovi, "byli zástupci leningradské organizace ve značné míře proti linii ÚV… Leningradská organizace byla fakticky v rukou Zinovjeva… byla vytvořena skupina členů ÚV. Byl jsem v jejím čele, organizátorem úderné skupiny; 'divoká divize', jak nás pokřtili zinovjevci. Skupinu tvořil Kalinin, Kirov, Bucharin, Tomskij, Vorošilov, Andrejev a jakýsi Šmidt. Hned jak skončil sjezd, vypravili jsme se do Leningradu s tím, aby leningradská organizace odvolala Zinovjeva… každý ze skupiny  jsme se rozešli po závodech. Zinovjeva jsme přece jen odvolali, zbavili funkce. Jak? Prošli jsme všemi závody a všude jsme předložili rezoluci na podporu XIV.sjezdu s kritikou leningradské skupiny…

Zinovjev na Putilovku spoléhal… Museli jsme ho obklíčit. Proto jsme nejproblematičtější objekty odložili na pozdější dobu. Byly to gumárna 'Trojúhelník' a velká fabrika –Putilovský závod. Oba podniky byly silně ovlivněny Zinovjevem. Také morální nátlak pitěrských dělníků byl na ně zaměřen… Jako předposlední závod jsme si vybrali ten 'Trojúhelník'. Šla tam skoro celá naše skupina. Kalinin, také Tomskij, Bucharin. Kirov tam byl. Právě Kirova bylo třeba prosadit na místo Zinovjeva. Začínáme hlasovat. Zatím o druhořadých otázkách. Polovina je pro, polovina proti... Z  našich se vytvořila většina, ale nevýrazná… Posledním závodem byla Putilovka. Opět nastoupily naše nejlepší síly. A dosáhli jsme tam zjevnou většinu… A na konferenci jsme vyhráli. Kirov se stal tajemníkem. Zinovjev nevystoupil, ale nevzdal se. Nebyl hloupý, nepřál si otevřenou porážku. Zalezl. Na čas." (F.I.Čujev, Vzpomínky Molotova, Orego l996, str.213 a 214)

Jak je vidět, přinesl jsem vám poučení, na faktech dokazující jaké demokratické poměry vládly ve straně bolševiků za Stalinova řízení. Každý měl možnost se veřejně vyjádřit. Pochopitelně, převaha, v krajním případě mocenská, byla na straně vedení strany, tedy Stalina, který ovládal výkonné síly. Ale veřejně se mohl vyjádřit každý. Nikomu nebylo spíláno, nikdo nebyl obviňován bez důkazů – ze zločinů. Ale za Chruščova? V době kdy obnovil leninské normy stranického života? To oponenti neměli naději na obhajobu před veřejnosti. Ani se bránit nemohli, nebyli obviněni z konkrétních činů. Ale dostávali charakteristiku vhodnou jen pro masové vrahy.

Ale zpět k vystoupení I.V.Spiridonova na XXII. sjezdu KSSS; ten ještě uvedl, že několik dnů po skončení historického plenárního zasedání ÚV KSSS, (1957 – kdy Chruščov likvidoval své odpůrce bez jiskry), se v Leningradě konala demonstrace, které se zúčastnilo půl milionů pracujících. Jednomyslně odsoudili rozbíječskou činnost protistranické skupiny a vyjádřili vřelou lásku a oddanost straně a jejímu ústřednímu výboru.

Potom ještě I.V.Spiridonov mluvil v podrobnostech a plánování, kvalitě výrobků a o hmotné zainteresovanosti a na stať o programu strany mu zbyly jen dva odstavečky běžných, konvenčních frází.

Obdobně koncipovaný diskusní příspěvek přednesl první tajemník ÚV KS Gruzie V.P.Mžavanadze a místopředseda byra ÚV KSSS pro RSFSR G.V.Voronov i první tajemník ÚV KS Ázerbájdžánu V.J.Achundov. Z jeho vystoupení připomenu jen krátký odstaveček, ve které řekl: "Náš lid má přísloví, které zní rusky takto: 'Věz, že je-li tvým soudruhem Rus, je cesta tvoje správná a široká'."

U vystoupení J.A.Furcevové, ministryně kultury SSSR se na chvilku zastavím. Prohlásila:

"Neocenitelnou pomocí pro uměleckou inteligenci v její tvorbě jsou projevy Nikity Sergejeviče Chruščova o umění a literatuře. N.S.Chruščov rozvinul Leninovo učení o stranickosti literatury a vytyčil spisovatelům, výtvarníkům, skladatelům, filmovým a divadelním pracovníkům nejdůležitější problémy tvorby, zevrubně objasnil nutnost významu sepětí literárních a uměleckých pracovníků se životem lidí."

A já si myslel, bláhový, a také jsem to zde již několikrát uvedl, že N.S.Chruščov rozuměl jen zemědělství a že se zapracoval na diplomata. A on, podle tvrzení J.A.Furcevové, byl i největší a nejvyšší instancí k přímému řízení kultury!

J.A.Furcevová byla ministryně kultury a v této funkci přicházela často do styku s lidmi politicky nepevnými, proto také "vyspělými" v oblasti čachru, bezzásadovosti, protekce a jiných "předností" buržoazní morálky. Mluvila o takových jevech, ale nepřisoudila jim politický nebo třídní charakter. Ani tak nemohla učinit. Sama se podbízela politické veličině, již jsem to uvedl. Bylo by zbytečné s ní se zdržovat u otázek kultury. S kulturou se ještě potkáme během úvahy nad sjezdovou diskusí. Náš zájem musí být jiný, na prvý pohled nepochopitelný, neboť, když má být formulován, tak výrokem: když s ministryní kultury, tak jen o mocenských otázkách. V té souvislosti J.A.Furcevová na XXII.sjezdu KSSS mluvila velmi energicky, zaujatě a v širších souvislostech; o protistranické skupině uvedla:

"Nedlouho před červovým plenárním zasedáním ústředního výboru se konalo zasedání předsednictva ÚV, jehož se zúčastnili mnozí členové a kandidáti  nynějšího předsednictva… Jednalo se o úplnou, tedy i o stranickou rehabilitaci bývalých velkých činitelů naší armády – Tuchačevského, Jakira, Uberoviče, Jegorova, Eidemana, Korka a dalších. Jejich nevina byla tak zřejmá, že dokonce Molotov, Malenkov, Kaganovič a ostatní se vyslovili pro jejich rehabilitaci, ačkoli svého času přiložili svoji ruku k dílu při jejich tragické záhubě. A tehdy při diskusi se jich Nikita Sergejevič velmi klidně, ale přímo zeptal: 'Kdy jste měli pravdu?' Tato přímá a čestná otázka vyvolala u nich rozpaky a zuřivost. Z jejich jednání na tomto zasedání bylo jasné, že se báli, že pravda vyplyne na povrch, že o hrubém porušení sovětské zákonnosti, jehož se dopustili, se doví celá strana, všechen lid. A tehdy tito rozbíječi připravovali spiknutí, aby svedli stranu z kurzu, který obnovoval leninské normy stranického života, na staré pozice a dobu kultu osobnosti. A to je sjednotilo."

Jistě, bylo to velmi dramatické obvinění. Nedávalo naději rozvratníkům. Následné odsouzení za záhubu nevinných, předsednictvem ÚV KSSS rehabilitovaných, muselo pohltit jejich životy. A přece k soudu nedošlo. Jak to vlastně bylo? Mnohé známe, znala i J.A.Furcevová i sovětská veřejnost. Tak teď jen malý rozbor; z podkladů, jenž máme k dispozici.

Často se setkáváme s tvrzením: M.N.Tuchačevskij byl rehabilitován usnesením XX.sjezdu KSSS. A to není pravda. Jeho jméno tam v oficiálních projevech vysloveno nebylo. Nezmínil se o něm ani N.S.Chruščov ve svém tajném projevu. Až na XXII.sjezdu KSSS padlo tajemství. Z diskusního vystoupení ministryně kultury, ještě jednou tuto skutečnost zdůrazňuji, se světová veřejnost dozvěděla, že Tuchačevskij, odsouzený řádným soudem Sovětského svazu, byl rehabilitován předsednictvem Ústředního výboru KSSS, politické strany, a to v době, kdy mezi sebou bojovaly dvě skupiny nejen o moc, ale doslova o samo lidské přežití. Výrok soudu, právního orgánu státu, se nebral v úvahu, šlapalo se po něm, aby jedna frakce politické strany mohla zvítězit. Taková je demokracie, takový je revizionizmus – takový charakter má boj o moc, je-li veden nečestnými, protilidovými zájmy! 

Každý stát, buržoazní především, má vybudovaný systém opravných prostředků proti soudním rozhodnutím. Mezi ně patří mezinárodně uznávaná kasace. Ani ta nemá právo opravného účinku – změnit původní soudní rozhodnutí, může ho pouze zrušit a vrátit původnímu soudnímu orgánu k novému projednání a k novému rozhodnutí. To se během chruščovovských rehabilitacích nepraktikovalo, rozhodoval o nich stranický orgán.

Vybojovaná rehabilitace, kterou nelze kvalifikovat jinak než jako právní zvůli, rozvrat právního řádu socialistického státu, se automaticky stala nástrojem k likvidaci - rozhodné likvidaci druhé skupiny.

Nešlo o dějinnou pravdu, nešlo o nápravu revolučního násilí, šlo o nástroj k likvidaci jedněch, těmi druhými, těmi, kdož  vybojují rehabilitaci. Notabene, do tohoto předsednictva jedna strana, ta početně slabší, právě ta, jenž rehabilitaci jako nástroj likvidace svých oponentů sama "zkonstruovala", si pozvala hosty, kteří byli jejich stoupenci, kteří hravě zmohli původní handicap - početní nevýhodu a po vítězství skupiny, kterou hosté podporovali, byli tito spojenci, také pozváni k  politické moci, tak jak je to korektní, tak jak je to obvyklé v každém jiném politickém společenství, které bojuje o moc, a v tomto boji zvítězí.

Jinak tomu ani nemohlo být, vycházíme-li z praxe každé jiné skupiny zločinců, která, to je zákonité, se po každém svém vrcholném díle rozpadá a doposud jednotní kořistníci vedou mezi sebou nový boj, už ne o podíl na kořisti, ale o samu moc ve skupině, o kořist celou…

To všechno jsme viděli, jako kdyby bylo na dlani. Zde, pro ozřejmění těchto faktů, ještě uvedu – připomenu „náš“ konkrétní případ: Moc uchvátila desetičlenná skupina pučistů v hodině smrti J.V.Stalina. Ta se zakrátko začala rozpadat, za devět měsíců byl popraven její čelní člen, L.P.Berija; její zbytek na XX.sjezdu KSSS ještě zůstal před veřejností formálně jednotný, ale jeho vnitřní napětí rostlo, krize vyvrcholila uprostřed roku 1957. V ní zvítězil Chruščov, byl neobyčejně výbojný, ničeho se neštítil, ale musel pozvat posily i Ant.Novotný mezi mimi byl; ty, po svém vítězství, zapojil jako nové členy nové skupiny, za několik dnů z ní vyvrhli Žukova. Pak pokračovaly další vnitřní otřesy, až došlo k novému generálnímu zvratu. Ten spočíval v odvolání Chruščova a nástup nových politických a morálních padouchů, vedených Brežněvem.

Tím ovšem neříkám, že tu vůbec nepůsobily politické, ideové nebo třídní vlivy. Ty a únava z revoluce, odklon od revoluce jako projev únavy mas, ten tu také jistě hrál svou úlohu. Vliv světové buržoazie byl v této době pravděpodobně nepatrný, ale po vítězství revizionistů rostl stále rychleji, vždyť měl vnitřního spojence, a v konečném řešení se stal hlavním činitelem celkové porážky revizionizmus, který přerostl do maximální nenávisti socializmu; při tom sebou strhl mnoho čestných, ale třídně jen málo věrných lidí. ALE! V tomto konečném řešení revizionisté přišli o moc. Zachránili se jen ti, kteří dospěli ve své zradě o stupeň výše – a včas se vrhli na nesmlouvavé, materiá-lní likvidátorství – odhodili politickou moc a sáhli po moci hospodářské – loupili majetek společenského vlastnictví.

Teď ještě jeden pohled zpět – do období kolem XXII.sjezdu KSSS: Postavení "rozvratníků" – Molotova a jemu podobných, muselo být zdrcující. Neměli ani jiskru naděje na emigraci. Svou dřívější revolučnost již dávno ztratili. Vžívám se do jejich situace a chápu proč byli nerozhodni, proč ustupovali, lavírovali, proč nedostali odvahu se sjednotit a tak vytvořit předpoklady pro účinnější odpor. Leč i oni byli tímto politickým stavem vinni, oni ho svou většinou v předsednictvu ÚV KSSS dokonce vytvářeli a ne spoluvytvářeli. S jejich blahosklonným souhlasem N.S.Chruščov organizoval přípravu XX.sjezdu KSSS a oni v ní nebyli bezvýznamní, a na XX.sjezdu samotném, svými výstupy pomáhali vytvářet podmínky pro úspěch tajného nočního projevu N.S.Chruščova.

Ještě se vrátím k osobě M.N.Tuchačevského. Ve všech kontra-revolučních a buržoazních centrálách si v době konání XXII.sjezdu KSSS, museli mnout ruce. A to jak štěstím, které je potkalo, tak i nedočkavostí. Oni dobře znali svého Tuchačevského a proto věděli o jaké kádrové zdroje se Chruščova politická koncepce opírá a hlavně, kam ve svých důsledcích může směřovat.

O situaci v Rudé armádě na pokraji druhé světové války jsem již v předcházejících sešitech přinesl některé důkazy, které s velkou přesvědčivostí dokládají, že soudní procesy s armádními činiteli nebyly bezdůvodné, že zajistily ve štábech vojsk i v  týlu neobyčejně vysoké bojové vědomí, že byly rozhodujícím opatřením, které zajistilo vítězství Sovětského svazu nad fašismem. Pro další důkazy tohoto druhu, se obrátím na dva, nám již známé americké publicisty, M.Sayerse a A.E.Kahna, kteří v knize Velké spiknutí, k osobě M.N.Tuchačevského uvedli mimo jiné:

"Když Tuchačevskij jako mladík vychodil exklusivní Alexandrovu vojenskou akademii, prorokoval: 'Buďto se stanu generálem ve třiceti letech nebo spáchám sebevraždu!'

Za první světové války bojoval jako důstojník v carské armádě. Roku 1915 padl do německého zajetí. Francouzský důstojník, poručík Fervargue, který byl vězněn společně s Tuchačevským, vylíčil jej později jako bezohledného a ctižádostivého člověka. Hlavu měl plnou Nietzschovy filozofie. Volal: 'Nenávidím Vladimíra svatého, který zavedl v Rusku křesťanství a tak jej vydal na pospas západní civilizaci. Měli jsme si zachovat své surové pohanství, své barbarství. Ale to obé se ještě vrátí, tím jsem si jist!' O revoluci v Rusku Tuchačevskij řekl: 'Mnozí si ji přejí. Dojde-li k revoluci, jen Bůh ví, kde se zastaví. Myslím, že ústavní režim by znamenal konec Ruska. My potřebujeme despotu!'

V předvečer bolševické revoluce Tuchačevskij uprchl z německého zajetí a vrátil se do Ruska. Přidal se k svým kamarádům z carské armády, kteří organizovali bílé gardy proti bolševikům. Pak náhle přešel na druhou stranu. Se svým rozhodnutím odejít od bělogvardějců se svěřil jednomu ze svých přátel, bělogvardějskému kapitánu Dmitriji Golum-Bekovi, který o něm později vyprávěl toto: 'Řeknu ti to přímo, půjdu s bolševiky, Bílá armáda nic nedokáže. Nemáme vůdce.' Chvíli přecházel sem a tam a pak vykřikl. Nedělej to co já, když se ti nechce, ale já si myslím, že činím správně. V Rusku to bude vypadat jinak!'

V roce 1918 vstoupil Tuchačevskij do bolševické strany. Brzy se dostal mezi vojenské dobrodruhy, kteří obklopovali komisaře války Trockého. Ale dával si pozor, aby se nezapletl do Trockého politických intrik. Jako zkušený voják brzy začal postupovat v nezkušené Rudé armádě. Velel první a páté armádě na frontě proti Denikinovi a společně s Trockým vedl neúspěšnou ofensivu proti Polákům, kteří vpadli na sovětské území. Roku 1922 se stal ředitelem vojenské akademie Rudé armády. Téhož roku se společně s jinými vedoucími ruskými důstojníky účastnil vojenského jednání s německou výmarskou republikou…

V následujících letech se Tuchačevskij stal vedoucím skupiny vojáků z povolání a bývalých carských důstojníků, kteří byli proti někdejším velitelům bolševických partyzánských oddílů, maršálu Buďonnému a maršálu Vorošilovovi. K Tuchačevského skupině patřili generálové Rudé armády Jakir, Kork, Uborovič a Feldman, kteří se téměř otrocky obdivovali  německému militarismu. Nejbližšími druhy Tuchačevského byli trockistický důstojník Putna, který byl vojenským atašé v Berlíně, Londýně a Tokiu a generál Jan B.Gamarnik, osobní přítel německých generálů Seeckta a Hammersteina.

Společně s Putnou a Gemarnikem vytvořil Tuchačevskij malou, vlivnou proněmeckou kliku v generálním štábu Rudé armády. Tuchačevskij a jeho druhové věděli o dohodě Trockého s německou branou mocí, ale považovali to za věc 'politickou'. Tato dohoda měla být doplněna vojenským spolkem mezi Tuchačevského vojenskou skupinou a německým vrchním velením. Když se dostal k moci Hitler, na tajné dohodě mezi Tuchačevským a německými vedoucími činiteli se tím nic nezměnilo. Vždyť Hitler byl – stejně jako Trockij – jen 'politik'. A vojáci měli vlastní ideje…

Trockij udržoval spojení s Tuchačevským hlavně prostřednictvím Putny. Později Bucharin ustanovil Tomského jako svou osobní spojku s vojenskou skupinou. Jak Trockij, tak Bucharin věděli o Tuchačevského pohrdáním 'politiky' a 'ideology' a obávali se jeho vojenské ctižádostivosti…

Počátkem roku 1936 jel Tuchačevskij do Londýna jako zástupce sovětské armády na státní pohřeb anglického krále Jiřího V. Před odjezdem do Anglie dostal titul maršála Sovětského svazu, po němž dlouho bažil. Byl již přesvědčen, že není daleko chvíle, kdy sovětský režim bude svržen a nové Rusko ve vojenském spolku s Německem a Japonskem udeří, aby získalo vládu nad světem.

Cestou do Londýna se Tuchačevskij krátce zdržel ve Varšavě a v Berlíně. Tam rozmlouval s polskými 'plukovníky' a německými generály. Byl si jist sám sebou, že se ani nesnažil tajit před veřejností svůj obdiv k německým militaristům.

V Paříži za recepce na sovětském vyslanectví, pořádané po jeho návratu z Londýna, udivil Tuchačevskij evropské diplomaty tím, že otevřeně napadl politiku sovětské vlády, která se snažila dosáhnout kolektivní bezpečnosti se západními demokraciemi. Tuchačevskij, který seděl u jednoho stolu s rumunským ministrem zahraničních věcí Titulescem, řekl tomuto rumunskému diplomatu:

'Pane ministře, děláte chybu, když svou kariéru a osud své země spojujete se zeměmi, které jsou staré a hotovy, jako je Velká Britanie a Francie. Měli bychom se obracet k novému Německu. Po určitou dobu, při nejmenším, bude Německo zemí, která převezme vedení evropské pevniny. Jsem si jist, že nás Hitler všechny pomůže zachránit.'

Tuchačevského poznámky si zapsal rumunský diplomat a vedoucí tiskové služby rumunského velvyslanectví v Paříži E.Šachman Esseze, který se také zúčastnil večeře na sovětském velvyslanectví. Mezi hosty byla také přítomna slavná francouzská novinářka Geneviëve Tabouis, která později napsala ve své knize Nazývají mne Kassandrou:

'S Tuchačevským jsem se setkala naposledy jeden den po pohřbu krále Jiřího V.; při večeři na sovětském velvyslanectví rozmlouval tento ruský generál s Politisem, Titulesscem, Herriotem a Boncourem… Vrátil se právě z cesty přes Německo a přímo překypoval chválou na nacisty. Seděl vpravo ode mne a zatím co hovořil o letecké smlouvě mezi mocnostmi a Hitlerem, neustále opakoval: =Jsou již nepřemožitelní, madame Tabouis!=

Proč mluvil s takovou důvěrou? Bylo to proto, že se mu zatočila hlava nad vřelým přijetím, jehož se mu dostalo u německých diplomatů, pro něž bylo snadné hovořit s tímto člověkem ze staré ruské školy? Ať je tomu ještě jakkoliv, nebyla jsem jediná, koho toho večera znepokojilo Tuchačevského nadšení. Jeden z hostí, významný diplomat, mi pošeptal, když jsme odcházeli ze sovětského velvyslanectví, že doufá v jiné smýšlení ostatních Rusů…'

Dne 11.května 1937 byl maršál Tuchačevskij sesazen z místa náměstka komisaře války a přeložen na méně významné místo ve volžské oblasti. Generál Gamarnik byl odstraněn z místa  náměstka komisaře války. Generálové Jakir a Uberovič, spoluúčastníci spiknutí Tuchačevského a Gamarnika, byli také přeloženi. Dva další generálové, Kork a Eideman, byli zatčeni a obviněni z tajných styků s nacistickým Německem.

Oficiální komuniké oznámilo, že Bucharin, Rykov a Tomskij, kteří byli pod přísným dohledem a vyšetřováni, jsou nyní obžalováni ze zrady. Bucharin a Rykov byli vzati do vazby. Tomskij spáchal sebevraždu, aby unikl zatčení. Dne 31.května následoval generál Gamarnik příkladu Tomského a zastřelil se. Psalo se, že Tuchačevskij a několik vysokých důstojníků armády bylo zatčeno NKVD. Brzy po té byl zatčen Rosengoltz. V zemi se pokračovalo v zatýkání podezřelých členů páté kolony.

V jedenáct hodin odpoledne dne 11.června 1937 stáli maršál Tuchačevskij a sedm generálů Rudé armády před zvláštním vojenským tribunálem Nejvyššího soudu SSSR."

Američtí autoři k této zprávě o páté koloně v Rudé armádě připojili ještě dodatek, ve kterém je uvedeno:

"A opět po celém světě se šířily divoké protisovětské pomluvy a propaganda. Říkalo se, že celá Rudá armáda se bouří proti sovětské vládě. Vorošilov prý táhne na Moskvu v čele protistalinské armády. V celém Sovětském svazu se prý konají masové popravy. A Rudá armáda, která prý ztratila své nejlepší generály, není již vážným faktorem v mezinárodní situaci." (M.Sayers a A.E.Kahn, Velké spiknutí, Svoboda 1949, str.277 – 292)

Celý arzenál pomluv převzal N.S.Chruščov od exponentů buržoazie a vrhl se s ním proti kultu Stalinovi osobnosti a za obnovu leninských norem stranického života. Ve skutečnosti proti celé podstatě socialismu a jak ukázala historie i proti existenci Sovětského svazu a celého mezinárodního komunistické hnutí. Byla to velká, pochopitelně, že nedoceněná služba buržoazii. Velká a veřejná podpora buržoazii, která nacházela podporu ve velmi široké základně třídně nepevných politiků, umělců, kariéristů i ostatních nepřátel. Celé toto panoptikum postav a postaviček revizionizmu N.S.Chruščov sjednotil. Hysterickou aktivitou  strhával i poctivé a socialismu nakloněné, ale proletářské revoluci jen málo oddané členy strany. Podpora revizionizmu byla skutečně masová. Ale zcela nesprávná! Lid byl zmanipulován! Revizionizmus má velmi hluboké a rozsáhlé sociální zázemí. Aktivní a principiální politika diktatury proletariátu musí bez ustání postupně a po dlouhé, předlouhé historické období překonávat staré, stále přežívající vědomí a hluboko vžité návyky mas. V podmínkách stále se zdokonalujícího vlivu buržoazní propagandy, spočívající v technickém zdokonalení prostředků masového působení i zdokonalování forem a dovednosti buržoazní manipulace, balamucení a obluzování, se bude prodlužovat období, ve kterém bude přežívat staré vědomí mas.