Proletariát je revoluční potud, pokud se neuzavírá do úzce cechařského rámce, pokud vystupuje ve všech projevech a ve všech oborech života společnosti jako vůdce pracující a vykořisťované masy, a svou diktaturu nemůže uskutečnit, není-li odhodlán a schopen přinést pro vítězství největší oběti. Zkušenosti Ruska mají v tomto směru význam zásadní i praktický, neboť proletariát by tam nemohl uskutečnit svoji diktaturu, nebyl by mohl získat všeobecnou úctu a důvěru veškeré pracující masy, kdyby v nejtěžších dobách náporu, války a blokády, prováděné světovou buržoazií, nebyl přinesl nejvíce obětí a nehladověl krutěji než všechny ostatní vrstvy této masy. (V.I.Lenin, Teze o hlavních úkolech II.kongresu Kominterny, Spisy, sv.31, str.189)

Zběsilý a perfidní revizionizmus nejen v roce 1962

Josef   F I K T A

V roce 1962 se konaly sjezdy třech vládních stran států Rady vzájemné hospodářské pomoci. V Československu byly podmínky přechodu k revizionizmu výrazně usnadněny smrtí Kl.Gottwalda a nástupem devótního A.Novotného na jeho místo. Proto byl XII.sjezd KSČ, který se konal ve dnech 4. až 8.prosince 1962, politicky, hlavně však ideologicky, naprosto bezvýznamný.

Příprava sjezdu se soustředila na rozvinutí socialistického soutěžení, rozšíření hnutí brigád socialistické práce a  vyhlašování socialistických závazků. Bezprostředně před sjezdem byla vyhlášena výzva: "Za čest dělníka!", "Za čest zemědělce!" Tedy všechno jen úniková a prázdná hesla, vyhýbající se ideologickým podnětům. Proč ne. Vítězství socialismu bylo, podle XXII.sjezdu KSSS přece již vybojováno, a to nezvratně, tak kam spěchat? Nebo se nechat zdržovat upevňováním nějaké diktatury proletariátu?

Sjezd stanovil cíl práce strany a všeho lidu, (kde byl proletariát?) spočívající ve výstavbě takové ekonomické, kulturní a politické základny, která umožní vybudovat vyspělou socialistickou společnost a vytvoří předpoklady pro přechod ke komunismu. V jedenácti bodech shrnulo usnesení XII.sjezdu KSČ hlavní úkoly v hospodářství, v řídící sféře a organizátorské činnosti. A to od vlády až po národní výbory všech stupňů. Kromě toho sjezd schválil nové stanovy KSČ.

Zcela jiný "říz" měl VIII.sjezd Maďarské socialistické dělnické strany. Revizionizmus, přes potíže, kterými musel v roce 1956 projít, zde byl vyzrálejší a odhodlanější k politickým represím. Hlavní viníci Rákosi a Gerö ještě žili, a proto je bylo nutno úplně politicky zneškodnit.

VIII.sjezd MSDS konstatoval, Maďarská lidová republika je státem diktatury proletariátu, že však v ní sílí znaky svědčící a přeměně diktatury proletariátu ve stát všelidový, že v ní již neexistují vykořisťovatelské třídy a významnější společenské vrstvy nepřátelské socialismu. (A to přesto, že ještě neoschly slzy pozůstalých po obětech kontrarevoluce, která v roce 1956 řádila se zběsilostí, jakou jen zcela občas zaznamenaly dějiny třídních bojů – dodávám na okraj)

Sjezd tvrdil, že socialistickou přestavbu zemědělství charakterizují socialistické výrobní vztahy, že byly vytvořeny podmínky pro vznik jednotné rolnické třídy, že svazek dělníků a rolníků zahrnuje všechny vrstvy společnosti – dělnictva, rolnictva, inteligence i zbytky městské maloburžoazie (která plodí kapitalismus a buržoazii ustavičně, denně, každou hodinu – jak uvádí V.I.Lenin v brožuře Dětská nemoc "levičáctví" v komunismu) a staly se základem socialistické národní jednoty. Tak to byla esence získaná destilací revizionizmu, prováděnou na VIII.sjezdu MSDS? Ne! To už bylo veřejné naplití do tváře marxismu-leninismu!

Z revizionistické politiky se rodí revizionistická praxe naprosto zákonitě. V souladu se svou ideologií, přijal sjezd i k ní příslušná praktická opatření. Například schválil, aby mládež při vstupu na studia byla napříště posuzována jen podle způsobilosti a ne s ohledem na třídní původ. J.Kadár se dožadoval, aby v každém pracovním odvětví byla vytvořena taková situace, ve které by měl nestraník možnost zastávat jakoukoliv funkci.

Největší pozornost sjezd věnoval boji proti všem záporným jevům kultu osobnosti a zdůraznil, že Rákosi a příslušníci jeho kliky deformovali politiku strany, likvidovali kolektivní vedení, ohrozili samu existenci diktatury proletariátu v Maďarsku, což vytvořilo příznivou situaci pro zrádce a třídní nepřátele a zavedlo stát na pokraj kontrarevoluce. Tak se nechá pracovat s dějinami! To je pro revizionizmus maličkost, to je jen obecné a celkem nezávazné prohlášení; revizionizmus se proto hned pochlubil praktickým opatřením a uvedl: je nutno odmítnout polovičatá řešení, použitá při likvidaci nesprávných metod kultu osobnosti na podzim roku 1956. V srpnu 1962 uzavřeli revizionisté otázku protizákonných procesů a ti, kteří se stali obětmi, byli rehabilitováni, kdežto Rákosi, Gerö a jiní, kteří nesli politickou odpovědnost za procesy, byli vyloučeni z řad členů strany. Revizionizmus se rychle a dobře učí. Tentokrát moudrost čerpal z XXII.sjezdu KSSS. Nebo to byl jen výsledek "soudružského"  nátlaku? Ať tak, nebo ještě i jinak, toto opatření maďarského sjezdu je důkazem, že hnutí, likvidující revolucionáře, a vynášející oportunisty a zrádce, bylo hnutím mezinárodně propojeným!

V Bulharsku se revizionizmus v likvidaci bolševické zásadovosti a "důsledků" z ní vyplývajících, zpožďoval za "pokrokem" v Sovětském svazu, nebo v Maďarsku. Na VIII.sjezdu Bulharské komunistické strany, který po odkladech se konal v listopadu 1962, se však zpoždění vyrovnalo. Těžištěm sjezdového jednání byla zpráva ÚV BKS, kterou přednesl první tajemník ÚV Todor Živkov. Sjezd schválil dlouhodobý perspektivní plán budování rozvinuté socialistické výstavby a přípravy přechodu ke komunismu. Z něho vyplývá rozvíjet energetickou základnu výstavbou tepelných elektráren, rozvíjet hutnictví a strojírenství, zvýšit hrubou zemědělskou výrobu 2,5krát, do konce roku 1965 zavést osmiletou školní docházku a do roku 1980 přejít k zavedení povinného středoškolského vzdělání. Krásné a podnětné úkoly to byly. Ale v boji proti komunistům – revolucionářům jen těžko splnitelné!

Sjezd projednal výsledky práce komise ÚV BKS, jež se zabývala případy porušování zákonností v období kultu osobnosti. Anton Jugov byl vyloučen z ÚV a odvolán z odpovědné státní funkce za "hrubé porušování socialistické zákonnosti a za činnost namířenou proti kurzu strany a jednotě strany". Ch.Bojev, G.Cankov, R.Christozov, G.Kumbiliev, I.Rajkov a A.Kolčev byli vyloučeni z ÚV BKS a odvoláni z odpovědných státních funkcí za hrubé porušování socialistické zákonnosti. V.Červenkov byl vyloučen z ÚV a ze strany za to, že "vytvářel ve straně a v celé zemi ovzduší cizí marxismu-leninismu, za to, že hrubě porušoval socialistickou zákonnost a způsobil velké škody straně a zemi, za své chování, které se neslučovalo s chováním člena strany a za činnost namířenou proti kurzu strany a proti její jednotě". Současně sjezd plně rehabilitoval Trajčo Kostova, bývalého generálního tajemníka ÚV BKS, který byl v roce 1949 nevinně odsouzen k trestu smrti.

V malém zastavení si přiblížíme dva hlavní provinilce, komunisty - revolucionáře, Jugova a Červenkova, ale i legendu bulharského revizionizmu, T.Živkova.

A.Jugov se narodil v roce 1904 v Makedonii, v rolnické rodině, která přesídlila do Bulharska. V mládí pracoval v tabákové továrně a v odborovém hnutí. V roce 1930 se stal členem Komunistického svazu mládeže, za dva roky vstoupil do strany, kde vykonával funkce: tajemníka okresního výboru strany a sofijského výboru strany. Za okupace organizoval odboj proti okupantům a partyzánské oddíly, byl zástupcem velitele I.operační zóny a jedním z velitelů osvobozenecké armády. Po válce byl kandidátem, později členem ÚV BKS. V letech 1948 - 1949 vykonával funkci tajemníka sofijského městského výboru strany, později byl tajemníkem ÚV. V letech 1949 – 1950 a 1952 – 1956 byl náměstkem předsedy vlády, v roce 1956 až 1962 vykonával funkci předsedy rady ministrů.

Významným pracovníkem – revolucionářem Bulharské komunistické strany byl Valko Červenkov. V roce 1920, to mu bylo dvacet let, vstoupil do komunistické stany a stal se blízkým spolupracovníkem J.Dimitrovova; za dva roky byl těžce raněn při srážce s reakčními bojůvkami. To mu však nezabránilo, aby v roce 1923 se zúčastnil příprav ozbrojeného povstání. Po jeho potlačení byl zvolen na I.ilegální konferenci Svazu komunistické mládeže členem jeho ústředního výboru. V roce 1925 odjel ilegálně do Sovětského svazu. V době nepřítomnosti byl bulharským soudem odsouzen k trestu smrti. V roce 1941 byl členem zahraničního byra ÚV BKS a po návratu do vlasti v roce 1944 se stal hlavním redaktorem listu Sovremenik. Od roku 1945 byl členem Národního shromáždění, v roce 1947 byl jmenován předsedou Výboru pro umění, vědu a kulturu a stal se generálním tajemníkem Vlastenecké fronty. V prosinci 1948 byl zvolen tajemníkem a členem politbyra ÚV BKS. V roce 1949 byl povolán do vlády, kde nejdříve vykonával funkci náměstka předsedy rady ministrů a zůstal ještě členem politbyra – při tom vykonával funkci ministra školství a osvěty. Od května 1959 byl předsedou Státní vědecké rady. Z politické scény byl vypovězen až v roce 1961.

Postupně a důsledně si revizionizmus v Bulharsku vyřizoval účty s komunisty – revolucionáři.

A jak vypadal kádrový profil nesmrtelného revizionisty T.Živkova? Ten se narodil v roce 1911 v malorolnické rodině, pracoval jako tiskař a absolvoval grafickou školu v Sofii. V roce 1928 se stal členem Svazu komunistické mládeže, v roce 1932 členem komunistické strany. V třicátých letech vykonával různé funkce. Za války byl činný v partyzánské hnutí, v červenci 1944 byl jmenován zástupcem operační oblasti Sofie. Po válce byl zvolen kandidátem ÚV BKS, v roce 1948 členem ÚV BKS, v roce 1950 kandidátem politbyra. Po příchodu N.S.Chruščova k moci, v roce 1954, se stal prvním tajemníkem ÚV, koncem roku 1962 byl jmenován předsedou rady ministrů. V obou těchto funkcích s jistotou dovedl "svou" stranu a "svou" zem k úplnému zániku socialismu. Byl to  vytrvalý, dovedný a obezřetný revizionista.

Oficiální propaganda si stěžovala, že na těchto sjezdech a na sjezdu KS Itálie, se dostalo albánským odpadlíkům podpory ze strany delegace KS Číny. V čem spočívala, se však česká veřejnost oficiální cestou nedozvěděla. Pro nás je nutné si uvědomit, že se rozpad mezinárodního komunistického hnutí prohluboval i v roce 1962.

A jak to vypadalo s představiteli Albánské strany práce, kteří se podle N.S.Chruščova drželi u moci jen násilím?

Rok 1962 byl druhým rokem třetí pětiletky Albánie. Plán hrubé průmyslové výroby byl splněn na 100,7%, což bylo o 6,4% více než skutečná výroby v roce l961. Zemědělská výroba vzrostla proti roku 1961 o 10%. Zasedání ÚV ASP, které se konalo v říjnu 1962, bylo zcela věnováno zemědělství se zaměřením na zintenzivnění jeho výroby.

V červnu 1962 se v Albánii konaly volby do národních rad všech stupňů a do Lidového shromáždění. Jednotné kandidátky Demokratické fronty v nich dostaly 99,9% hlasů!

Nepamatuji se kdy, rozhodně později to bylo jak v roce 1963, poslouchal jsem z radia Tirana pořad na pokračování, ve kterém si albánský představitel, Enver Hodža, stěžoval na chladné přijetí v Pekingu. Nerozuměl jsem dobře, vysílání bylo intenzivně rušeno a tiránská čeština byla velmi špatná. Nicméně, bylo mně potom smutno; velmi smutno.

Abychom si uvědomili co všechno dokáže revizionizmus, je nutno v tomto pojednání, právě na tomto místě, se zmínit o Jugoslávii. Oficiální místa o ní prohlašovala, že je to socialistická země, která provádí v zahraniční oblasti politiku neúčasti. Tvrdila, že není zapojena do širšího hospodářského seskupení a to ať jde o západoevropský společný trh nebo o Radu vzájemné hospodářské pomoci. Přiznávala, že jugoslávská ekonomika prodělává vážné otřesy, které výrazně zpomalují tempo rozvoje, že podle předpokladů státních institucí mělo jugoslávské zemědělství dosáhnout v roce 1962 růstu 16,2%, ale pokles produkce činil 6%. Zahraniční obchod Jugoslávie byl v té době charakterizován stagnací ve vývozu a progresivní nárůstem dovozu.

Od roku 1961 došlo ke zhoršení hospodářských vztahů mezi USA a Jugoslávií, která řadu let dostávala od USA více než štědré dotace v podobě úvěrů. V říjnu 1962 zamítl Senát Spojených států prodloužení doložky nejvyšších výhod v obchodu s Jugoslávií a Polskem(!) a povolil poskytovat těmto zemím pomoc zemědělskými přebytky. Tedy, to co USA nespotřebují ani nedokáží prodat v  rámci zahraničního obchodu, vyvést do Jugoslávie a Polska na úvěr, který je pevným politickým škrtidlem, které nedá podmaněným zemím možnost ani nadechnout. Proto přišla pomocná ruka. Na podzim roku 1962 navštívil Jugoslávii L.I.Brežněv, předseda prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, v prosinci 1962 dlel na dovolené v SSSR Tito, a to od 3.12. do 20.12. V době od 3.12.do 10.12. vedl intenzivní jednání se sovětskými představiteli. A to všechno v rozporu se závaznými usneseními mezinárodních porad komunistického hnutí, které byly přijaty v roce 1957 a 1960! Byli neslýchaně věrolomní, sovětští revizionisté. Ani věřit se tomu nechce, ale historické dokumenty hovoří. Ve své, sice jen obecné řeči, ale to nám stačí k pochopení charakteru revizionizmu i když pozdnímu, dodatečnému.

Na podzim roku 1962 se vyhrotil čínsko – indický pohraniční spor. Jeho předmětem bylo hospodářsky bezvýznamné, řídce obydlené horské území o rozloze asi 125.000 km2, podél přibližně 2.500 km dlouhých čínsko – indických hranic. Tradiční zvyková linie hranic nebyla nikdy v minulosti přesně stanovena, čehož využívali po podmanění Indie britští kolonisté k postupnému rozšiřování území pod svou kontrolou na úkor Číny. Pokusy Britů legalizovat tyto zábory dohodou i staré, feudální vlády Číny odmítaly. Po získání nezávislosti, v roce 1947, uplatňovala Indie nároky na všechna území, která byla pod britskou kontrolou do dne předání moci.

Spor mezi Indií a Čínou nabyl otevřené podoby až po potlačení reakčního povstání tibetských feudálů na jaře 1959, kdy čínské ozbrojené síly pronásledovaly povstalce ustupující do Indie. Mezi ozbrojenými silami obou znesvářených stran docházelo k ozbrojeným střetům, mnohdy spojených se ztrátami na životech.

V mírové iniciativě byla Čína aktivní. Navrhovala různá, dostupná opatření. Řešení však nepřinesla ani návštěva Čou En-laje v Dillí, která se uskutečnila v dubnu 1960 a během které Čou En-laj vedl jednání s Néhrúem.

Dne 20.října 1962 zahájily ve východním a západním úseku hranic indická vojska velkou ofenzívu. Ozbrojené síly Čínské lidové republiky ji odrazily a v protiútoku obsadily všechna území, na něž si ČLR činila nárok.

Nehrú se obrátil na zahraniční vlády o poskytnutí pomoci. V ní se exponovaly USA, ale i Velká Britanie a Sovětský svaz. USA daly indické armádě k dispozici 12 dopravních letounů s americkými vojenskými posádkami, Sovětský svaz neupřesněný počet bojových letadel MIG!

Sporu s Čínou využila indická vláda k masovému zatýkání komunistů, přesto, že většina ze zatčených komunistických funkcionářů podporovala politiku "své" vlády.

Dnes víme, že psychika N.S.Chruščova byla patologicky zasažena. Byl to maniak. Aby mohl existovat, musel bez ustání chlemstat slávu v ohromných dávkách. Lidské dějiny naznají tak velkého, tak chorobného slavomana. Snad jen Ludvík XIV. Byl okázalejší. Ale s ním se N.S.Chruščov nemůže měřit. Ludvík XIV. zanechal lidstvu spis Úvahy o královském řemesle. On zavedl centrální řízení země, které fungovalo bez výrazných poruch; N.S.Chruščov centrální řízení ohromné země soustavně rozkládal. I tak pomáhal k zániku socialismu, systému, který udolal i když před Chruščovem světu prokázal svoji ohromnou dynamiku.

N.S.Chruščov stále vyhledával cesty. Tam byli novináři, fotoaparáty, televizní kamery. Hlavně tam byli lidé, masy, kterým se mohl bezprostředné předvádět se svým primitivním politickým komediantstvím. Sály, zasedačky – ty byly těsné, tam se nevešli desetitisíce nadšenců, před nimiž dokázal rozehrát postavu milovaného vůdce, kterou mu dějiny vložily do rukou.

Vše co bylo v dosahu, to N.S.Chruščov reorganizoval. "Drobné" změny spočívaly v časté kádrové a organizační přestavbě vlády a jejich institucí, určených k řízení života obrovského státu. Nám už známý D.T.Šepilov – byl zřejmě muž s velkou perspektivou. Prvé české zmínky o něm jsou z období kolem XIX.sjezdu KSSS. Tam byl zvolen členem Ústředního výboru strany. V té době se o něm J.V.Stalin vyjádřil s uspokojením v práci Ekonomické problémy socialismu v SSSR. V květnu 1955 doprovázel N.S.Chruščova do Jugoslávie, jako prvý redaktor listu Pravda. Po návratu byl dne 12.7.1955, na plenárním zasedání ÚV KSSS, zvolen tajemníkem ÚV KSSS. XX.sjezd KSSS jej v této funkci potvrdil a současně ho zvolil mezi kandidáty předsednictva ÚV KSSS. Ale 24.12.l956 byl z této funkce uvolněn. Důvod? Byl jmenován ministrem zahraničních věcí SSSR – za V.M.Molotov. V této funkci si dlouho nepobyl. Již 14.2.1957 byl D.T.Šepilov znovu zvolen tajemníkem ÚV KSSS. Funkci ministra zahraničních věcí SSSR odevzdal A.A.Gromykovi. Ještě neskončilo prvé pololetí roku 1957 a plenární zasedání ÚV KSSS, které se konalo ve dnech 22. až 29.6.1957, jej zbavilo funkce tajemníka ÚV KSSS a vyloučilo  ho z řad kandidátů předsednictva a z řad členů ÚV KSSS. Tak to byla kádrová práce v provedení "Made in N.S.Chruščov".

AŽ plenární zasedání ÚV KSSS, konané 30.6.1956, celých pět měsíců po skončení XX.sjezdu KSSS, se právoplatně(?) zabývalo kultem osobnosti J.V.Stalina. Ale(!), ono v podstatě šlo o legalizaci chruščovova avanturismu, který jako hnis vyvředl na tajném zasedání bývalých delegátů, už skončeného XX.sjezdu KSSS.

Následující plenární zasedání, řekl bych prvé pracovní zasedání po XX.sjezdu KSSS, které se konalo 20. až 24.12.1956, se zabývalo zlepšením úrovně řízení národního hospodářství SSSR. K této otázce přednesl zprávu ÚV tehdejší předseda rady ministrů SSSR N.A.Bulganin.

Plénum se usneslo mimo jiné: "… 2. Pro lepší řízení národního hospodářství má zvláštní význam rozšíření práv svazových republik, což umožňuje důsledně uskutečňovat leninskou národnostní politiku v hospodářské a kulturní výstavbě…"

Jakmile bylo něco problematické nebo dokonce nepochopitelné, tak to dostalo přívlastek "leninské". Nebylo tomu jinak ani v  tomto případě, kdy plénum rozhodlo výrazným způsobem decentralizovat řízení hospodářství. Taková "myšlenka" měly být přibita na pranýř ještě před tím než byla uvedena ve veřejnou známost. Leč plénum ÚV KSSS soudilo jinak. Zřejmě soudil jinak i N.S.Chruščov a již na 13. a 14.2.1957 svolal nové zasedání pléna ÚV a na něm sám vystoupil s referátem O dalším zdokonalování organizace řízení průmyslu a stavebnictví. Referát N.S.Chruščova "zdokonaloval" koncepci N.A.Bulganina. Je to patrné i z "kvality" závěru usnesení, ve které je mimo jiné uvedeno:

"1. … je třeba vypracovat takové formy řízení hospodářské výstavby, které by lépe spojovaly konkrétní a operativní řízení podle ekonomických oblastí  s přísným dodržováním centrálního plánování v celostátním měřítku."

Centrální plánování, to prosím, ale řízení, to musí být decentralizované. Nový systém "řízení" vstoupil v platnost od 1.7.1957.

Byl N.S.Chruščov, byly další reorganizace. Teď myslím na tu, která vstoupila do dějin jako absolutní nesmysl. Začínala podobně jako ta, kterou jsem zde před chvilkou stručně popsal.

Krátce po XXII.sjezdu KSSS, bylo na 5. až 9.3.1962 svoláno plenární zasedání ÚV KSSS. Na něm byla schválena nová struktura řízení zemědělské výroby. V oblastech, krajích a republikách  byly vytvořeny územní výrobní kolchozně sovchozní nebo sovchozně kolchozní (podle toho, zda v příslušné oblasti převládala kolchozní nebo sovchozní forma) správy pro řízení zemědělské výroby.

Po reorganizaci řízení zemědělství bylo reorganizováno i stranické řízení národního hospodářství. Usnesení k tomu přijalo plenární zasedání ÚV KSSS, jednající ve dnes 19. až 23.11.1962.

Podstata usnesení byla v tom, že byla zřízena dvě stranická byra – jedno pro řízení průmyslu, druhé pro řízení zemědělství. Obdobný princip  byl zaveden v organizační výstavbě sovětů, odborů a Komsomolu.

K této otázce nechal B.N.Ponomarjov do Dějin KSSS napsat:

"Pracovní úsilí dělníků, kolchozníků a inteligence řídili organizace strany. Avšak v jejich práci se projevoval vliv neustálých změn, reorganizací… Ve většině oblastí a krajů byly vytvořeny dvě samostatné stranické organizace – průmyslová a zemědělská – s vlastními vedoucími orgány… Brzy se  však začalo pociťovat, že nová struktura stranických organizací je složitá, těžkopádná, a ukazovaly se její stinné stránky…"

To byly smrtelné křeče na cestě ke komunismu, která byla sotva započata bombastickými oracemi, pronesenými zcela nedávno, kolem XXII.sjezdu KSSS. Ale na něm se o potřebě takových organizačních změn vůbec nehovořilo!

Ještě jeden úryvek z Dějin KSSS: "Uvolněním centralizovaného řízení průmyslu a pro vážné obtíže při uskutečňování jednotné technické politiky, se růst výroby začal zpomalovat… klesl pod úroveň stanovenou sedmiletým plánem. Praxe a především požadavky technického pokroku ukázaly, že je třeba se vrátit k řízení průmyslu podle odvětví. V roce 1962 byly sloučeny některé národohospodářské rady a v roce 1963 byly zřízeny odvětvové výbory. Ty však neměly patřičnou pravomoc, byly odtrženy od podniků, a protože plnily v podstatě jen funkci poradních orgánů, neměly rozhodující vliv na zvyšování technické úrovně průmyslové výroby…"

Protože zemědělská výroba se zhoršovala ještě větším tempem než se zhoršovala produkce průmyslu, rostly potíže v zásobování obyvatelstva, hrozilo ekonomické zhroucení hospodářského systému Sovětského svazu, který až do nástupu N.S.Chruščova k moci, se neustále úspěšně rozvíjel. Dokonce i během Velké vlastenecké války rok co rok potence sovětského průmyslu se zvětšovala a sovětské zemědělství, přestože ztratilo rozsáhlé oblasti polností, stačilo uživit bojující armádu a všechen lid.

A to zdaleka nebyly všechny reorganizace, které by zasluhovaly, abych je zde uvedl. Praktické důsledky revizionizmu jsou neuvěřitelné - strašné!

V roce 1962 lidstvo prožilo drama, jaké se v dějinách snad nikdy před tím, ani potom nevyskytlo. "Díky" neuváženému avanturistickému rozhodnutí generality N.S.Chruščova, lidstvo v létě roku 1962 prožilo atomový šok; v důsledku toho mezinárodní komunistické hnutí se zhroutilo…

Ale zpět k nadhozené otázce; mladý šachista – adept, který ještě neslyšel jak se jmenují figurky této společenské hry, neumí je rozestavit na šachovnici a vůbec s nimi ještě neumí pohybovat, je instruován a chápe, že každý člen jeho "vojska" má cenu vítězství nebo alespoň čestné porážky, a proto musí být chráněn. Toho se dosáhne jeho uváženým přesunem na takové místo, kde je zajišťován spolubojovníkem, nejlépe celým oddílem spolubojovníků.

Sovětští armádní činitelé však nechápali tuto zásadu základních zásad každého střetnutí a v daleké Kubě začali zřizovat odpalovací rampy raket středního doletu, které nemohly bránit, které se lehce staly hříčkou vůle amerického imperialismu.

Vojenská nekompetentnost příslušníků štábů Sovětské armády se spolu s N.S.Chruščovem totiž vzhlédla ve válečných základnách USA, rozmístěných po celém světě, hlavně kolem Sovětského svazu.

Revizionisté – noví pretendenti světovlády, stydlivě prosazované v rámci mírového soužití s buržoazií, nevzali v úvahu, že v třídně rozděleném světě vzájemné vztahy upravuje jen síla a hlavně, že v ohledu vyzbrojení válečnými základnami byly USA nesrovnatelně a na dlouhou dobu silnější než SSSR, že Kuba leží v bezprostředním sousedství s USA, zatímco mezi Kubou a Sovětským svazem se rozprostírá oceán. Neuměli tyto rozhodné přednosti USA vykompenzovat tím, že v Evropě měl SSSR silnější pozemní armádu než mohly postavit USA spolu se svými vazaly, a to také proto, že v převážné části buržoazních pozemních vojsk zaostával bojový duch, a byly proto v podstatě pro dlouhodobé válečné srážky nepoužitelné.

Vojenští "odborníci", kteří zajišťovali avanturismus N.S.Chruščova, nevzali v úvahu, že dalekou Kubu a své rakety středního doletu tam rozmístěné, nemohou bránit konvenčními zbraněmi, že dokonce, za vypjaté situace nemohou zabezpečit ani mírové zásobování obyvatel Kuby, tím méně pak vojska v podmínkách válečného střetu. Prostě nevzali v úvahu potřebu ničím nenahraditelného, globálního a dobře propojeného systému válečných středisek, rozmístěných po celém světě, jak je měly USA.

Jen střetnutí s použitím atomových zbraní přicházelo v úvahu. Konvenční zbraně nemohla použít ani jedna z nesvářených stran. Oficiální místa to nepopírala. USA své morální a politické přednosti nepustily z ruky. Útočník byl Sovětský svaz. To on rozmísťoval v Karibské oblasti, daleko od své vlasti rakety. Atomová válka mohla vzplanout v kterémkoli okamžiku této krize. Říkalo se jí karibská. Mírové soužití přerostlo během dějinné chvilky v bezprostřední nebezpečí vzniku atomové války! Kde byl XX. a XXII.sjezd(?) se svým tvrzením: Svět vstoupil do období, kdy války už nejsou historicky nezbytné!

            Krize v Karibském moři nazrávala delší čas; po celou tu dobu před světovou veřejností popíraly sdělovací prostředky sovětských revizionistů existenci svých odpalovacích zařízení a rozmístění raket středního doletu na Kubě; politická atmosféra světa se vzdouvala stále ostřejšími propagačními nájezdy obou stran; v roce 1961 Kuba úspěšně odrazila pokus kubánských kontrarevolucionářů o invazi, podporovaný USA; v podstatě se dařilo překonávat těžkosti vzniklé ekonomickou blokádou Kuby; jak krize nazrávala, rozrůstaly se nájezdy bojůvek kontrarevolucionářů; sovětská vláda v prohlášení TASS z ll.9.1962 varovala před agresivními akcemi USA; Kennedy 13.9.1962 odpověděl diplomaticky; prohlásil: "… v současných podmínkách nemůže být jednostranný vojenský zásah USA nutný ani oprávněný…"; dával tak možnost, aby se sovětští revizionisté pokořili již v této fázi vývoje krize; oni však odpověděli dalším popíráním existence sovětských raket na území Kuby, a dalšími bombastickými frázemi; vojenská převaha byla v tomto případě na straně USA, a podle toho také i jednaly.

            Kongres USA schválil, aby prezident všemi prostředky zabránil rozšíření kubánského režimu na západní polokouli; stejně se vyjádřila i konference ministrů zahraničních věcí OAS, která proběhla 2. a 3.1O.1962 ve Washingtonu; rezoluce Kongresu USA ze 4.1O.1962 dávala prezidentovi právo povolat do služby 15O.OOO záložníků.

            Od poloviny října 1962 začaly USA horečně stupňovat soustřeďování vojenských sil v Karibském moři; 22.1O.1962 prohlásil Kennedy: dal jsem příkaz ozbrojeným silám, aby zahájily provádění úplné námořní blokády Kuby a zabránily tak dopravu zbraní i jiného materiálu, který označí USA za zakázaný; propaganda sovětských revizionistů neustala, prohlašovala dokonce, že sovětské lodi prorazí blokádu a dosáhnou břehů Kuby za každou cenu; a právě v tuto chvíli stál svět před naprosto bezprostředním nebezpečím vzniku atomové války; napjetí trvalo několik dnů, to svět sotva dýchal; až 27.1O.1962 Chruščov ve svém poselství oznámil, že Sovětský svaz je ochoten odstranit z Kuby vojenské prostředky, které prezident Kennedy označil za útočné; nastala úleva, spojená s hlubokým pokořením a ponížením; to nepramenilo z rozhodnutí stáhnout z Kuby rakety, že tam nebudou rozmístěny, ale ze zbytečné, stokrát zbytečné porážky, která byla přímým důsledkem avanturistického revizionizmu; ale svět ji připisoval komunismu; bylo to mimořádně trpké; reakční síly jásaly, staly se ještě troufalejší; nestabilní a lavírující lidé, kteří do té doby žili v politickém útlumu, po karibské porážce přešli úplně a nezastřeně na stranu buržoazie; mezinárodní komunistické hnutí, do té doby rozštěpené, se úplně zhroutilo, podmínky pro jeho úspěšnou práci v masách zcela zanikly.

             Sovětský revizionizmus, praktikující avanturismus v politice, přenesl jej i do vojenství; ale po porážce, strašné porážce, na sebe Chruščov vzal úlohu vítěze(!); neuvěřitelné(!); to všechno dokáže revizionizmus na účet komunismu.

            Ještě jeden pohled do roku 1962; krize v karibské oblasti se obešla bez výstřelu; v ten čas se však střílelo v Praze; "soudruzi", na čele s dělnickým prezidentem, "soudruhem" Novotným, dynamitem ničili stalinský pomník - symbolicky vyjádřenou nutnost nerozborného spojení komunistické strany s prostým lidem, který byl v padesátých letech vystavěn v Praze na Letenské pláni.

(Historické údaje: ročenka Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii, NPL, Praha 1963, Rudé právo, D.Galský a R.Žákovský, Kdo je kdo, Svoboda, Praha 1967, zdroje uvedené v textu a archiv autora)