Jestliže místo staré třídy přišla třída nová, udrží se jedině v prudkém boji proti jiným třídám a definitivně zvítězí tehdy, dokáže-li dospět k úplnému odstranění tříd. Nesmírný, složitý proces třídního boje klade otázku takto… (V.I.Lenin na IX.sjezdu KSR(b), Spisy, sv.30, str.462)
Socialismus znamená odstranění tříd. Diktatura proletariátu učinila pro toto odstranění všechno, co mohla. Ale naráz třídy odstranit nelze. Třídy tedy zůstaly a zůstanou po celou epochu diktatury proletariátu. Diktatury nebude třeba, až zmizejí třídy. Třídy nemizejí bez diktatury proletariátu… Třídní boj za diktatury proletariátu nezmizí, jen nabývá jiných forem… Vykořisťovatelé jsou poraženi, ale nejsou zničeni. Mají ještě mezinárodní základnu, mezinárodní kapitál, jehož jsou součásti. Mají ještě částečně některé výrobní prostředky, mají ještě peníze, rozsáhlé společenské styky. Síla jejich odporu – právě v důsledku jejich porážky – stokrát a tisíckrát vzrostla… Třídní boj svržených vykořisťovatelů proti vítěznému proletariátu, se stal daleko urputnější. A jinak tomu nemůže být, jde-li o revoluci, nechceme-li tento pojem úmyslně zaměňovat, jak to dělají všichni hrdinové II.internacionály reformistickými iluzemi.
Konečně rolnictvo, tak jako všechna maloburžoazie vůbec, zaujímá i za diktatury proletariátu postavení uprostřed mezi proletariátem a buržoazií. A za zostřeného boje… při neuvěřitelně prudkém přelomu ve všech společenských vztazích, při velmi silném lpění rolníků a maloburžoazie vůbec na všem starém, navyklém, neměnném je samozřejmé, že u nich budeme nevyhnutelně pozorovat přecházení z jedné strany na druhou, kolísání, obraty, nejistotu atd.
Pokud jde o tuto třídu – čili o tyto společenské elementy – je úkolem proletariátu vést je, bojovat o vliv na ně… Vést za sebou kolísavé, neustále – to musí dělat proletariát….
Uvidíme nehorázný teoretický nesmysl, jaká hloupost je ta běžná maloburžoazní představa o přechodu k socialismu "přes demokracii vůbec"… Základem této chyby je předsudek, přejatý od buržoazie, o absolutním, nadtřídním obsahu "demokracie" – to je základ této chyby. Ve skutečnosti však demokracie za diktatury proletariátu přechází v naprosto jinou fázi, třídní boj se dostává na mnohem vyšší stupeň a podřizuje si všechny a veškeré formy… Proletariát tím, že svrhne buržoazii, dělá nejrozhodnější krok k odstranění tříd. K dovršení tohoto díla musí proletariát pokračovat ve svém třídním boji, využívat při tom aparátu státní moci a používat různých metod boje, vlivu, působení jak vůči svržené buržoazii, tak vůči kolísajícím maloburžoazii. (V.I.Lenin, Ekonomika a politika v epoše diktatury proletariátu, Spisy, sv.30, str.110 – 112)
úvodní epizody XXII. sjezdu KSSS
Josef F I K T A
V říjnu 1961 probíhal XXII.sjezd KSSS. O rozpisu směrných čísel sedmiletky rozhodl mimořádný XXI.sjezd KSSS, který se konal v roce 1959; o programu strany – oficiálně o stěžejním úkolu XXII.sjezdu KSSS, již v létě rozhodla ulice a proto sjezd měl volné ruce k politickým pletichám. Využil toho měrou vrchovatou. Stal se hanbou komunistického hnutí na všechny časy.
Až do krajnosti rozběsnil vášně v boji proti skupině Molotova, Kaganoviče, Malenkova a ostatních "frakcionářů". Překvapil nevraživostí, použitou v boji s představiteli Albánské strany práce. V podstatě bez zanícení přijal třetí Program strany a nové Stanovy. S obsahem a průběhem projednávání těchto otázek, ale i dalších, zde zatím neuvedených, se pokusím vás seznámit v příštích sešitech tohoto pojednání.
Sjezd vlastně začal již v létě na ulicích měst i v klubech městeček a osad celého Sovětského svazu. Poutavě o tom píše pan B.Chňoupek ve své knize Komunismus začíná již dnes:
"Čekali jsme všichni, tu poslední červnovou neděli roku 1961. Půl roku jsme věděli, že přinese největší dokument moderních lidských dějin."
To psal pan B.Chňoupek o Návrhu programu Komunistické strany Sovětského svazu. Aby honem přinesl jeho hlavní myšlenky, nechal již v úvodu vysázet jen z velkých písmen, jak uváděl, jeho posvátná slova: Mír, práce, svoboda, rovnoprávnost, bratrství, štěstí. Krásné. Ale zapomněl na socialismus! Ten mezi posvátnými slovy vytištěn nebyl. A ono šlo o komunismus pro již tehdy žijící generaci!
Projev pana Chňoupka bouří, zvedá čtenářovy emoce, dráždí jeho city jen mocnými slovy, dovedně vsazenými do křiklavých prohlášení. Píše: "… v nejbližších deseti letech, tedy do roku 1970, Sovětský svaz předstihne ve výrobě na jednoho obyvatele největší a nejbohatší zem – Spojené státy severoamerické, podstatně zvýší hmotný blahobyt a zabezpečí hmotný dostatek pro všechny."
V oslavné řeči pokračuje až do čtenářova vyčerpání; konec uzavírá prohlášením: (SSSR) „…v podstatě vybuduje komunistickou společnost do roku 1980.“
Ale než knihu dopsal, situace se podstatně změnila; v jejím závěru uvedl, pan Chňoupek: "Byl večer, 31.října 1961. Chvíle, která vstoupí do dějin… Delegáti vyšli ze sjezdového paláce… Dělníci stavěli lešení. Duté rány kladiv se rozléhaly náměstím. Připravovali se sejmout z mauzolea mramorovou desku s nápisem J.V.Stalin." Proč ne. Když se taková bombastická prohlášení nejen dobře platila, ale dokonce revizionisté za ně rozdávali sinekury. A ne malé. O tom je sám pan B.Chňoupek výrazným důkazem.
Autor knihy Komunismus se začíná již dnes, vás nenechá vystřízlivět ani při čtení druhé kapitoly. Tam je uvedeno:
"Komunismus, to již není věda o třídním boji… to je již konkrétní stranická směrnice a Sovětský svaz se ke komunismu blíží strhujícím tempem třetí kosmické rychlosti… Desetimilionová armáda komunistů nastoupila do práce. Panovala vedra. Mnohá agitační střediska přenesla práci do středu života. Na veřejných prostranstvích, ve dvorech, sadech, parcích, v letních čítárnách i knihovnách, všude bylo vidět hloučky pozorných posluchačů okolo stolků, za kterými agitátoři a lektoři četli vybrané statě z návrhu programu. A tu, venku, pod teplým srpnovým nebem se též konaly přednášky, konzultace, besedy. Jen v Moskvě nastouplo čtyři sta tisíc propagandistů, agitátorů, lektorů, především vedoucích pracovníků, vysokých stranických funkcionářů… Obrovskou propagandistickou práci rozvinul tisk, televize. Před mikrofony vystoupili diskutéři. "Pravda a po ní Izvěstija začaly vycházet se šesti stranami a střední list pod titulem: Celosvazová předsjezdová tribuna."
Z podání pana B.Chňoupka, věřme, že v podstatě pravdivého, se ukazuje: XXII.sjezd KSSS byl zbytečný. Program byl projednán předem. Vždyť, jak mohl po takové agitační štvanici, po takové politické masáži, sjezd návrh programu ještě kriticky projednávat? Bylo možné na sjezdu proti této, do nebe volající utopii, ještě kriticky vystoupit? Ne, to možné nebylo! Ohromná mašinérie stranických aparátníků, dosud tlející v letargii, byla uvedena do chodu, aby zmanipulovala veřejnost a tak předem zlikvidovala potencionální kritiky. O výsledku sjezdu, ve věci programu, (a nejen o něm) bylo rozhodnuto mimo stranu. V akci, kterou řídili jednotlivci, placení funkcionáři. Absolutní většina z nich delegáty sjezdu nebyla.
Jak poznáme, sjezd sloužil jen jako autoritativní tribuna, ze které si N.S.Chruščov vyřizoval účty staré a otevíral účty nové. Vstoupil do dějin zrady komunistického ideálů.
N.S.Chruščov měl dva referáty. Prvý otevíral sjezd a podával zprávu o činnosti ÚV KSSS, druhý pojednával o návrhu programu KSSS.
Pochopitelně, nejprve se pokusím popsat a zhruba okomentovat úvodní vystoupení N.S.Chruščova. Čtenář již dobře zná jeho styl, způsob vyjadřování i to, že se strojovou přesností zahajoval každé své vystoupení samochválou. Neučinil výjimku ani zde. Prohlásil:
"Sovětský svaz vstoupil do údobí rozvinuté výstavby komunismu. Hospodářství a kultura Sovětského svazu se bouřlivě rozvíjejí. Úspěšně se plní sedmiletý plán, plán mohutného rozvoje výrobních sil naší vlasti. Tvořivé síly v celé naší zemi tryskají jako tisíce životodárných pramenů… Dějiny se nevyvíjejí přímočaře, ale prodělávají obrovské zlomy, výkyvy a zvraty. Jak skvělé musí mít vlastnosti strana, aby za bouřlivého postupu vpřed, za prudkých zvratů ve vývoji společnosti neztratila svou celkovou perspektivu a jasně viděla cestu ke komunismu! Takové vlastnosti politického vůdce má v plné míře naše strana komunistů Sovětského svazu, založená velikým Leninem. Abychom správně řešili hlavní otázky, abychom dokázali vypracovat generální linii v oblasti vnitřní a zahraniční politiky a úspěšně ji uváděli v život, musí naše strana a její ústřední výbor plně chápat události, musí jim být vlastní revoluční odvaha a rozhodnost."
N.S.Chruščov znal zásady revoluční práce strany, ale neřídil se jimi, obcházel je s dovedností intrikána. Chválil sebe, to nepřímo, stranu, sovětský lid ještě na několika tiskových stranách Nové mysli. Pak přešel podle známého scénáře k politice mírového soužití. A mimo obvyklé klišé, tentokrát vyspecifikoval jeho charakteristiku. Uvedl:
"Mír a mírové soužití není totéž. Mírové soužití není jen stav, kdy není válka, není to dočasné vratké příměří mezi válkami, nýbrž je to soužití mezi dvěma protikladnými společenskými soustavami, spočívající na vzájemném odmítnutí používat války jako prostředku k řešení mezinárodních sporů."
Chvíli jsem si myslel, že plamenné řeči N.S.Chruščova "převychovaly" buržoazii, že se výrazně polepšila a že z ní "mírové soužití" učinilo beránka a proto s ní byla uzavřena dohoda, která dala vzniknout uzanci, tedy zvyku prosté obyčeji, jenž lze charakterizovat výrazem "mírové soužití". Ale hned následující odstavec nás vyvede z mého omylu. Tam si N.S.Chruščov zásadně v zásadách odporoval; byl však přece jen realistický v hodnocení stavu věci, ale byl intrikán, v lepším případě idealista, při utváření závěrů. Moje pravda vyplyne ze závěrů N.S.Chruščova, ve kterém tvrdil:
"Imperialisté musí konečně pochopit, že nejsou strůjci osudu světa a že socialismus – ať chtějí nebo nechtějí – bude existovat, bude se rozvíjet a bude se upevňovat… nesmíme jim přikyvovat, nýbrž je držet na uzdě!"
Již víme, před chvilkou nám to N.S.Chruščov dokonce připomněl, dějiny se nevytvářejí přímočaře, ale provádějí zlomy a zvraty. Takovým zlomem byl puč v hodině smrti J.V.Stalina, XX.sjezd KSSS, potom tajný projev, který učinil N.S.Chruščov delegátům XX.sjezdu KSSS a další nespočet politických akcí, kterými revizionizmus zasadil socialismu mnoho smrtelných ran. I XXII.sjezd KSSS, jak si ukážeme později, byl takovou ranou. Přesto bylo nutno dál decimovat drobné skutečnosti, mající charakter socialismu, obluzovat prostý lid a postupně vytvářet "socialistickou" aristokracii, která sama ve vlastním zájmu převedla "demokratickou" cestou celý "socialistický" systém do kapitalismu.
Jak je dnes naprosto zřejmé, nikdo imperialisty na uzdě nedržel, ani by je neudržel, když se působením rukou vedoucích představitelů vládních stran odbourávala socialistická charakteristika jedna za druhou, když lid zemí "socialistického" tábora se stal obětí diverze buržoazních ideologií, které na něho útočily – po "Helsinkách" masově, systémově, z obou stran. Jak z masově působících zdrojů buržoazie, tak z masově působících zdrojů reálného socialismu – revizionizmu. Mírové soužití, bylo jen jedním z prostředků jak činit buržoazii hodnou a vhodnou pro všestrannou spolupráci, jak uspávat revoluční aktivitu, která je pro masy přirozená, nejsprávnější specifikaci "mírového soužití", lze vyjádřit výrokem: byla to oficiální "komunistická" glorifikace buržoazie. Mírové soužití v koncepci N.S.Chruščova a L.I.Brežněva, to byl ideálně působící prostředek, zakrývající postupnou, sotva znatelnou demontáž socialismu. Byl to háv, neobyčejně působící háv, zakrývající jednostranné, třídně nepřátelské akce imperialismu, byl to háv, ve kterém politika třídního míru páchala ideologickou diverzi.
N.S.Chruščov, když začal referovat o využívání rezerv hospodářství Sovětského svazu, tak si v úvodu pochvaloval, jak ekonomika se úspěšně rozvíjí, tvrdil, že má dostatek sil, aby sedmiletý plán byl překročen. Zdržel se u tohoto tématu jen chvilku, asi, aby měl více času pro svou lásku – pro zemědělství. Když o něm referoval, připomněl zářijové (1953) zasedání ÚV KSSS, na kterém byly kritizovány nedostatky sovětského zemědělství a s důrazem upozorňoval na své úspěchy, které spočívaly, jak uvedl, v tom, že byla upevněna materiálně technická základna kolchozů a sovchozů, byly reorganizovány strojní a traktorové stanice, zúrodněny obrovské masivy panenské půdy a dlouhodobých úhorů. Pochvaloval, že byla zvýšena úloha sovchozů a to tím, že za posledních sedm let jich bylo zřízeno přes 3.000 a jejich osevní plocha vzrostla z 15 na 80 milionů hektarů a že byla obnovena leninská zásada hmotné zainteresovanosti kolchozníků a dělníků v sovchozech. Když zalistujeme v předcházejících sešitech tohoto pojednání, ukáže nám právě uvedený výčet "úspěchů", že jen v hospodářské destrukci a v ideologické diverzi, spatřoval revizionista N.S.Chruščov své přednosti.
Pochopitelně, že tribuny XXII.sjezdu KSSS využil N.S.Chruščov k tomu, aby před širokou světovou veřejností, demonstroval svou patologickou mánii, svou lásku ke kukuřici. Mimo jiné, o ní uvedl:
"Kukuřice prokázala své možnosti ve všech oblastech Sovětského svazu. Jestliže se v jednotlivých oblastech naší země zavádí kukuřice formálně a kolchozy a sovchozy sklízejí nízké výnosy, pak za to nemůže podnebí, ale vedoucí pracovníci."
Ještě jeden citát N.S.Chruščova, tentokrát k celinám: "Celina je, soudruzi, dítko naší strany, chlouba našeho lidu! Musíme usilovat o to, aby zemědělství na celinách bylo symbolem kultury socialistického zemědělství."
Pro N.S.Chruščova je příznačné, tím je charakteristický pro každého a pro všechny doby, že jak uměl vychvalovat sám sebe, to především, tak uměl i mlčet o nedostatcích. Potvrdilo se to i v tomto Chruščovově projevu, když se ani slovem nezmínil o tom, že v prosinci 1958, tedy před dobou kratší jak tři roky, na plenárním zasedání ÚV KSSS, musel zajišťovat chleba pro pracující, když hlad bušil na dveře domovů sovětského lidu. To by se mohlo ukázat, že chleba pro lid zajišťoval, ale nezajistil. Místo chleba lid dostal závazný příslib komunismu, tedy všechno, nejen chleba.
N.S.Chruščov hovořil o problémech výroby oceli a tvrdil, že její výroba v konvertorech s použitím kyslíku je mnohem výhodnější než v martinských pecích, že však přesto výrobě v konvertorech se věnuje velmi nízká pozornost.
Zabýval se i otázkami železniční dopravy, tvrdil, že Kaganovič s lidmi kolem něho, bránil zavedení elektrických lokomotiv, které se mohly v dopravě uplatnit teprve, když jejich odpor byl zlomen.
Připomněl potřebu dobrého hospodaření s materiálem, kritizoval kamarádství v ekonomických vztazích a volal po tvrdém postihu bezzásadových vedoucích, kteří jsou schopni zlovolně, na úkor státu, prosazovat místní zájmy.
Jednu kapitolu věnoval N.S.Chruščov problematice růstu životní úrovně lidu, školství, vědy, literatury a umění. Mluvil také o tom, že zrušení daní z mezd pracujících je ohromným přínosem, charakterizoval toto opatření jako vynikající vymoženost lidu.
K výstavbě bytů uvedl, že v Sovětském svazu je bytová výstavba jak v rozsahu, tak i v tempu nejlepší na světě. V době vlády N.S.Chruščova se stavělo v přepočtu na 1.000 obyvatel dvojnásobně více než v USA a ve Francii. To je velkou pravdou, velkou socialistickou předností, která zůstala v platnosti až do konce existence Sovětského svazu. Byl to jeden z mála skutečně socialistických znaků, který přetrval přes všechen revizionizmus.
Je pochopitelné, že N.S.Chruščov nemohl zapomenout na další nesporný úspěch socialismu, na dobývání kosmu. V této souvislosti uvedl: v USA byla ustanovena zvláštní komise, která zkoumala přednosti sovětského školství, jenž zabezpečilo růst vědy v rozsahu, který překvapil všechny odborníky. Aniž se vysmíval, uvedl, že americké studie sovětského školství byla započata právě v době, kdy Sovětský svaz připravuje nové zdokonalení školní soustavy. A to je další socialistický znak, který postupnou demontáží socialismu nebyl dotčen ani v tom nejmenším. Stav sovětského školství kapitalismus nikdy nepřekoná, potřebuje, aby masy byly vzdělané jen do rozsahu, jenž musí zabezpečit, aby byly schopny uživit buržoazii.
Potom N.S.Chruščov přednesl část, která se zabývala přerůstáním socialistických společenských vztahů v komunistické, rozvojem sovětské demokracie a svobody osobnosti. A zde již nejde o pojmy socialistické, tím méně jde o pojmy komunistické. To jsou atributy vysloveně buržoazní, jimiž se zakrývá lidu nepřátelská činnost, především vykořisťování. Revizionista i v tomto směru soutěžil s kapitalismem. V.I.Lenin vždy zdůrazňoval: demokracie, ano, ale pro kterou třídu? Já se ptám: pro "socialistickou" aristokracii? Ta si ji přivlastnila právě tolik, kolik v kterou dobu sama demokracie potřebovala – demokracie „socialistických aristokratů“.
Celá závěrečná kapitola se zabývala otázkou strany a organizování boje za vítězství komunismu. A N.S.Chruščov nemohl začít jinak než překonáním důsledků kultu osobnosti a rozvinutím leninských norem stranického života, včetně zásad stranického vedení.
Dovolával se vítězství XX.sjezdu KSSS, tvrdil, že jeho závěry jsou úspěšně naplňovány. Ale kult osobnosti ještě stále nebyl překonán! To právě N.S.Chruščovovi vyhovovalo, tím strašil nejen své odpůrce, ale i spolupracovníky a všechen lid. Nikdo nevěděl, kdy bude označen za nositele kultu osobnosti. Na toto téma existovalo mnoho anekdot. Byl to důkaz, že v tomto prostředí, mezi lidem, boj proti kultu osobnosti nezapustil kořeny. To však neznamená, že zde nebyl škodlivý. Buržoazie, přežívající blízko mas nebo dokonce mezi lidem, uměla této nekončící štvanice dobře politicky využít k diskreditaci socialismu.
V této kapitole si N.S.Chruščov otevřel prostor, aby s náruživostí jemu vlastní, zaútočil proti skupině Molotova, Kaganoviče, Malenkova a na XXII.sjezdu KSSS i na Vorošilova, Bulganina, Pervuchina, Saburova a Šepilova, který se k nim přidal; to muselo být vždy k jeho jménu připojeno.
Konkrétně o nich prohlásil: "Oni jsou osobně odpovědni za mnohé masové represe vůči stranickým, sovětským, hospodářským, vojenským a komsomolským kádrům i za podobné jevy, jež se vyskytly v období kultu osobnosti."
Je-li někdo osobně odpovědný za masové represe, tak musí být stíhán trestně. Neznám sovětské právo, ale logika, prostý lidský úsudek, přece jasně hovoří: prováděl-li někdo represe, musí být postižen právně. Represe porušuje svobodu osobnosti, způsobuje jí příkoří, někdy dokonce trvalé následky na zdraví nebo majetku… Osoba takto postižená musí být vzata pod ochranu zákona společnosti. A "pachatelé" byli vzati jen k odpovědnosti politické – stranické. Pozoruhodné je na tom i to, že nedostali příležitost se veřejně – stranicky obhajovat. To od nich nikdo nikdy nechtěl, to by revizionisté nepřipustili. "Stačilo", když byla veřejně trhána čest jejich jména, jejich osoby, jejich práce.
Závěrečná část projevu N.S.Chruščova hovořila i o tom, že v době konání XX.sjezdu KSSS měla strana více jak 7 milionů členů, v době konání XXII.sjezdu KSSS již téměř 10 milionů. A dnes právně, ani politicky už dvacet let neexistuje!
Projev N.S.Chruščova byl skutečně krátký. Je jasné, bylo to způsobeno předstihem, vyvolaným mimořádným XXI.sjezdem KSSS i tím, že bylo nutno ještě přednést, hlavní osobou strany, úvodní projev k návrhu Programu…
V referátu, jenž byl zaměřen k jednání o budoucím programu KSSS, N.S.Chruščov jen promluvil a již si přilhával. Prohlásil totiž svou prvou větou, že XX.sjezd KSSS uložil ústřednímu výboru, vypracovat návrh programu strany. A to bylo přece úplně jinak. My víme, dokázali jsme si v prvých sešitech tohoto pojednání, že úkol vypracovat návrh programu strany byl uložen již na devatenáctém sjezdu KSSS, ještě za života J.V.Stalina, že se měl projednávat na příštím sjezdu, tedy na sjezdu dvacátém!…
V úvodní části projevu vzdával N.S.Chruščov hold géniům lidstva, velikým vůdcům proletariátu, Marxovi, Engelsovi a Leninovi; tvrdil, že při práci na návrhu programu se stále obraceli K Leninovi, že vycházeli z jeho geniálních idejí o budování socialismu a komunismu a že právem může návrh programu nazvat leninským.
Prvá kapitola návrhu se zabývala historií vítězství socialismu, druhá nesla název: Komunismus – velký cíl strany a lidu. V ní mimo jiné N.S.Chruščov prohlásil: nejdůležitější, co je třeba z návrhu programu zdůraznit, je to, že je konkrétní, vědecky zdůvodněný, že znamená novou etapu v rozvoji revoluční teorie Marxe, Engelse a Lenina, že dává odpověď na všechny základní teoretické a praktické otázky boje za komunismus, na nejzákladnější otázky tehdejšího světového vývoje. Hovořil jen tak jak uvádím – jen obecně – svá tvrzení nezdůvodňoval. Byl to nám dobře známý N.S.Chruščov, upovídaný, a při tom v podstatě nic neříkající, glorifikující svou politiku, rezolutní, ale po svém. Tak na příklad prohlásil: "Tomu, kdo chce vědět, co je komunismus, můžeme hrdě říci: 'Přečtěte si program naší strany'".
V závěru této kapitoly řekl N.S.Chruščov; návrh programu byl vypracován na historické období dvaceti let, při návrhu se někteří soudruzi dožadovali dobu výstavby komunismu zkrátit, ale on jim namítal tvrzením: komunismus je pohár hojnosti a ten musí být vždycky plný až po okraj a kdyby tomu tak nebylo, zkompromitovali bychom ideu komunismu, podlomili iniciativu pracujících a zdrželi postup komunismu. Tak to se "podařilo" do všech důsledků, těžkých důsledků. A to přesto, že N.S.Chruščov v této souvislosti prohlásil: "Řídíme se přísně vědeckými výpočty. A výpočty ukazují, že za dvacet let vybudujeme komunistickou společnost." Byl to avanturismus divoký, hanebně proradný. Komunistickému hnutí způsobil nesmírné, jen těžko překonatelné škody.
Ve třetí kapitole, která nesla název: Od socialistického hospodářství k hospodářství komunistickému, se N.S.Chruščov rozjel k dalším dobrodružstvím. Dal si řečnickou otázku: "Máme vše, čeho je zapotřebí?" Odpověděl si bez skrupulí: "Ano, soudruzi, máme…!" A po několika větách prohlásil: "Za dvacet let bude produkce SSSR téměř dvakrát vyšší, než je nyní v celém nesocialistickém světě." Tedy ne dostihnout USA, ale v podstatě dvakrát předstihnout celou, ale pozor, současnou kapitalistickou produkci. Neuvedl, že ta se bude také během dvaceti let zvětšovat. N.S.Chruščov byl podvodný diplomat!
Další kapitola nesla název: Rozvoj komunistických společenských vztahů a utváření nového člověka. Byla předehrou k jednomu z největších podvodů, jakého se revizionisté dopustili.
Po nepodstatném teoretizování v úvodu této kapitoly, najednou, bez toho, že by si vytvořil úvodem základnu pro své prohlášení, N.S.Chruščov uvedl:
"Všelidové vlastnictví tvoří základnu života společnosti, tedy i kolchozního rolnictva." Jakoby se svého podvodu lekl, hned v další větě udělal podstatný krok zpět, když prohlásil: „…zároveň v družstevně – kolchozním vlastnictví vznikají a utvrzují se rysy příznačné pro vlastnictví všelidové. Sám život směřuje soustavnému sbližování všelidové a družstevní formy vlastnictví…"
Sám život prý směřuje k soustavnému sbližování všelidového a družstevního vlastnictví. To není pravda; již jsme si ukázali, v předešlém sešitě, že socialistická společnost se pod Chruščovovým řízením stále více a stále rychleji třídně polarizovala a to tím, že bylo zaváděno na trh stále více zemědělských produktů ze záhumenků a také tím, a to výrazně, že se výrobní prostředky prodávaly do vlastnictví soukromých osob – družstevníkům. Byla to motanice, co přednesl v této části N.S.Chruščov. Zřejmě vůbec neměl ponětí o studiích této otázky, které přednesl J.V.Stalin, zvláště na konci svého života, tedy v podstatě nedávno. A.I.Mikojan, ten této otázce rozuměl, ale při zpracování návrhu programu zřejmě stál stranou a mlčel. Nebo i on se tvořivě zúčastnil zpracování této "teorie", této zrádné části referátu N.S.Chruščova?
Podle klasiků má dělnická třída za úkol vybudovat beztřídní společnost – socialismus. A teprve potom, po odstranění tříd, je možno velmi obezřetně přistoupit k postupným a velmi uvážlivým opatřením, která vedou k výstavbě komunismu. Stav, kdy ještě třídy existují ve společnosti, ale nechovají se k sobě nepřátelsky, je zcela nedostatečný k vyhlášení výstavby komunismu. Pokud existují třídy, musí dělnická třída obětavě a s plným nasazením plnit své historické poslání avantgardy. Třídní boj stále přetrvává. Sice ve výrazně změněných formách, ale přetrvává. Za existence tříd je dokonce vyloučeno se jen domnívat, že vítězství socialismu, jen socialismu, je nezvratné. (viz motto této kapitoly) O tom nás přesvědčila "demokratická" kapitalizace reálného socialismu. Chruščovova „koncepce“ nechala, co uvádím, přímo koncipovala oživení, výrazné oživení starých, zdálo se, že již překonaných, ale stále ještě existujících tříd. A jak oživit! S energií, do té doby nevídanou, se lidé, patřící do této skupiny občanů, pustili do ničení všech výdobytků, ještě přežívajících socialistických výhod prostého lidu, do nenasytného kořistění společenského vlastnictví i do likvidace vlastnictví kolchozního – družstevního.
V další stati hovořil N.S.Chruščov o státu. Řekl, že návrh programu strany vytyčuje a řeší nový, nejdůležitější úkol komunistické teorie a praxe, úkol přerůstání státu diktatura proletariátu ve stát všelidový.
Soudím, že celkem správně a výstižně N.S.Chruščov vysvětloval vznik a poslání státu diktatury proletariátu. Historickou nutnost takového státy podepírala jeho poznámka o krvavém kontrarevolučním puči v Maďarsku v roce 1956 i odvolávka na V.I.Lenina, na jeho stanoviska, vyslovená ve Velké iniciativě. (Spisy, sv.29)
V dalším však se již "řídil" jen revizionistickým citem, revizionistickou frází. Tak například prohlásil:
"Je přirozené, že když v naší zemi zcela a definitivně zvítězil socialismus a když jsme vstoupili do období rozvinuté výstavby komunismu, zmizely podmínky, které vyvolaly nutnost diktatury proletariátu, její vnitřní úkoly byly splněny."
A to byla lež, nebo omyl? Byl to revizionizmus. Neměl v ruce ani jeden důkaz, že socialismus zvítězil zcela a definitivně, ale naopak, doléhaly na něho hlasy silně zpochybňující jeho tvrzení. Přiznal se k tomu, když v závěru této části uvedl:
"Jsou i návrhy jiného druhu, které byly předloženy, řekl bych u pozic školometského, a nikoliv tvůrčího přístupu k probíhajícím procesům; tak podle mínění některých soudruhů má být diktatura proletariátu zachována až do úplného vítězství komunismu. Tito soudruzi naprosto nepřihlížejí k objektivním podmínkám jenž vznikly v naší zemi a ohánějí se jen svévolně vytrženými citáty a pouštějí ze zřetele podstatu Marxova, Engelsova a Leninova učení o státu diktatury proletariátu jakožto státu období přechodu od kapitalismu k socialismu – první fázi komunismu. Nepřihlížejí k tomu, že v naší socialistické společnosti jsou dnes jen pracující třídy, které jsou zaměstnány v socialistické výrobě a jsou jednotné sociálně, politicky a ideově. Po úplném a definitivním vítězství socialismu v naší zemi už neexistuje půda pro diktaturu jedné třídy. Vůči které třídě vlastně u nás může být uplatňována diktatura? Takové třídy u nás neexistují.
Tito soudruzi dále soudí, že když zůstal svazek dělnické třídy a rolnictva, musí zůstat i diktatura proletariátu. Tito soudruzi však nechápou, že dělnicko – rolnický svazek potřeboval diktaturu proletariátu k boji proti vykořisťovatelským třídám, k socialistické přestavbě rolnického hospodářství a převýchově rolníků, k vybudování socialismu. S vyřešením těchto úkolů se svazek dělnické třídy a rolnictva úspěšně rozvíjí a upevňuje bez diktatury proletariátu v podmínkách socialistického všelidového státu…
Kdybychom měli být důslední, pak by, podle logiky těchto soudruhů, měla diktatura proletariátu být zachována i za komunismus. Všichni však vědí, že tyto úvahy jsou nesprávné.
Teze o přerůstání diktatury proletariátu ve všelidový stát, obsažená v programu, plně odpovídá tomu co se děje v životě. Všelidový stát je zrozen životem a vyjadřuje naší linii v politické organizaci společnosti – všestranné rozvíjení demokracie."
S posledním "argumentem" N.S.Chruščova je možno souhlasit v plném rozsahu; ale s malým, avšak závažným dodatkem:
Skutečně, na začátku šedesátých let dvacátého století, byl život v socialistickém táboru, v té části, kterou ovládal Sovětský svaz, tedy revizionizmus v podání N.S.Chruščova, již bez vlivu proletariátu. Politická organizace společnosti umožňovala bujný růst nové třídy, "socialistické" aristokracii. Ta, jak jsem již dokázal v předcházejících statích tohoto pojednání, ovládala řízení ekonomiky a začala pronikat i do struktury komunistických stran. Návrh programu KSSS skutečně vycházel ze skutečného stavu ve společnosti, jak jej vytvořila zrada uplatňovaná dílčími úpravami od hodiny smrti J.V.Stalina. V tom byl N.S.Chruščov upřímný a přesný. I demokracie se rozvíjela. Jen je třeba, spolu s V.I.Leninem, se zeptat: Demokracie, ano, ale pro koho, pro kterou třídu? Historické události devadesátých let dvacátého století dávají zřetelnou odpověď: Ano, demokracie pro "socialistickou" ARISTOKRACII! Ale i pro bývalé spojence proletariátu, pro rolníky a jejich stále se rozvíjející "kšeft". Ostatně, to bylo známo i N.S.Chruščovovi. Mluvil o tom v té souvislosti, když řekl:
"Někteří soudruzi navrhují, aby byl zakázán kolchozní obchod, a ti nejhorlivější dokonce vyzývají ustoupit od obchodu vůbec, nahradit jej přímým rozdělováním. Není snad třeba dokazovat, že tito soudruzi zabíhají daleko dopředu. Otázka, zda obchod má být či nemá být, se neřeší ani na něčí přání, ani dekretem. Pro přechod k přímému zásobování je třeba vytvořit nezbytnou materiálně technickou základnu a hojnost materiálních statků. Dokut tomu tak není, musíme sovětský obchod nikoliv rušit, ale naopak rozvíjet a zdokonalovat. Nemůžeme zakázat ani kolchozní obchod, který stále má ještě zřejmou úlohu při zásobování obyvatelstva potravinami. Kolchozníci musí realizovat část svých produktů.
Není také možné administrativním způsobem nařídit pevné ceny na kolchozním trhu, jak to doporučují někteří soudruzi. O snižování cen na kolchozním trhu je třeba usilovat především zvyšováním výroby zemědělských produktů…"
Soukromý trh je za socialismu nepřípustný. Za komunismu je naprosto vyloučený. Soukromý trh je otázkou i za kapitalizmu. Mladý K.Marx, na téma "svobodný obchod", pronesl 9.1.1848 na veřejné schůzi demokratického sdružení krátký, ale výstižný projev. Vyšel mnohokrát po jeho smrti jako brožura. Rusky poprvé vyšel v roce 1885 v Plechanovově překladu. Abych dokázal společenskou nebezpečnost trhu i pro kapitalismus, natožpak pro socialismus a komunismus, ocituji z tohoto Marxova vystoupení krátký úryvek:
"… vcelku lze říci, že systém ochranných cel je dnes konzervativní, kdežto systém svobodného obchodu působí destruktivně. Rozkládá staré národnosti a vyhrocuje do krajnosti antagonismus mezi buržoazií a proletariátem. Zkrátka, systém svobody obchodu urychluje sociální revoluci. A jedině v tomto revolučním smyslu, pánové, dávám svůj hlas svobodě obchodu…" (K.Marx a B.Engels, Spisy, sv.4, str.422 a 423)
Přidám ještě názor V.I.Lenina na obchod a na podmínky nutné pro zahájení výstavby komunismu, který přednesl v Moskvě 20.12.1919, na městské konferenci KSR(b):
"Zeptáte-li se sami sebe, co znamená komunismus, na rozdíl od socialismu, budete muset říci, že socialismus je taková společnost, která vyrůstá přímo z kapitalismu, že je to první druh nové společnosti. A komunismus je vyšší druh společnosti a může se vyvíjet teprve tehdy, když socialismus zapustí kořeny. Socialismus přepokládá práci bez pomoci kapitalistů, společenskou práci za nejpřísnější evidence, kontroly a dozoru, organizovaného předvojem nejuvědomělejší části pracujících; při tom musí být stanovena míra práce i odměny za práci. To je nutné proto, že kapitalistická společnost nám zanechala po sobě takové pozůstatky a takové zvyky, jako je roztříštěnost práce, nedůvěra ke společenskému hospodářství, staré návyky drobného hospodáře, které panují ve všech rolnických zemích. A komunismem nazýváme takový řád, v němž si lidé zvykají plnit společenské povinnosti bez zvláštního donucovacího aparátu, kdy bezplatná práce ve prospěch celku se stává všeobecným jevem…
Žijeme v době rozhořčeného boje proti zbytkům velkokapitalismu, který se vrhl na drobnou spekulaci, kde se dá hůř odhalit a kdy nabývá té nejhorší, nejneorganizovanější formy obchodu… (V.I.Lenin, podle stenografického záznamu, Spisy, sv.30, str.285 – 289)
Pane N.S.Chruščove, páni revizionisté!
I za NEPu byl soukromý svobodný obchod ovlivňován na "přijatelnou", omezenou míru. A vy jste chtěli vstoupit do komunismu v podmínkách, ve kterých nepůsobil ani regulační činitel, ostře zaměřený ne na omezování, ale rozhodnou likvidaci, stále, spontánně se rozšiřujícího trhu s kolchozními přebytky.
O rozvratu socialistické ekonomiky státu, tedy nejen socialistického charakteru zemědělství a tím i znemožnění přechodu ke komunismu vůbec, způsobené zrušením strojních a traktorových stanic, což přirozeně vedlo k zavedením prodeje výrobních prostředků do rukou soukromých osob – kolchozníků (viz stať v předcházejícím sešitu), N.S.Chruščov nehovořil. To lze snadno pochopit, tomu se nelze divit. Byl to revizionista a jako takový uměl obelhávat i mlčením!
Jedním z hlavních pilířů výstavby komunismus, se podle programu strany stal všelidový stát. A tomu se už věřit nechce. Ale revizionizmus, ústy N.S.Chruščova, takovou nestoudnost předložil bez uzardění stranickému sjezdu ke schválení. A sjezd? Samozřejmě, přijal i všelidový stát jako komunistické řešení. Vždyť to byl sjezd vyzrálých, řekl bych zásadních revizionistů. A pak, takové řešení vycházelo ze zásad XX.sjezdu, jehož duch do světa vyhlásil: socialismus byl v Sovětském svazu vybudován a jeho vítězství je nezvratné. Tak se revizionisté smáli V.I.Leninovi, který komunisty varoval, zaklínal:
"Přechod od kapitalismu ke komunismu je celá dějinná epocha. Dokud tato epocha neskončí, vykořisťovatelům nevyhnutelně zbývá naděje na restauraci. A po první vážné porážce se vrhají svržení vykořisťovatelé, kteří nečekali, že budou svrženi, kteří v to nevěřili, ani v myšlenkách to nepřipustili, se zdesateronásobenou energií, se zběsilou vášní, se stokrát větší nenávisti do boje za ztracený 'ráj', aby ho znovu dobyli, za své rodiny, které si tak příjemně žily a které teď 'sprostá lůza' přivádí na mizinu a odsuzuje k bídě (nebo k 'sprosté' práci…) A za vykořisťovateli – kapitalisty se belhá široká masa maloburžoazie, o které desetiletí dějinných zkušeností ve všech zemích dosvědčují, že se potácí a kolísá, dnes jde za proletariátem, zítra se leká obtíží převratu, propadá panice po první porážce nebo poloviční porážce dělnictva, je nervózní, pobíhá sem a tam, fňuká, přebíhá z tábora do tábora." (V.I.Lenin, Proletářská revoluce a renegát Kautsky, Spisy, sv.28, str.231 – 330)
V epoše, kdy dějiny kladly na pořad dne otázku bytí, či nebytí socialismu, předstoupili sovětští revizionisté, reprezentováni N.S.Chruščovem a na XXII.sjezdu KSSS, před "svou" stranu, před mezinárodní komunistické hnutí, s tvrzením: vítězství socialismu v Sovětském svazu je nezvratné. Dokonce v podstatě tvrdili: ačkoliv odbouráváme ze života sovětské společnosti socialistické rysy jeden za druhým, budujeme komunismus, který je již na dosah ruky.
Bylo by možno listovat dílem B.Engelse Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, či dílem V.I.Lenina Stát a revoluce nebo vybranou korespondencí K.Marxe a tam všude bychom nalézali důkazy, svědčící o tom, že "koncepce" předložená XXII.sjezdu KSSS, byla, (nejen ve věci všelidového státu), revizionistická, zrádná a protikomunistická, která jen fixovala skutečný stav ve společnosti – skutečné důsledky dlouhodobé zrady socialismu.
Je třeba se ještě zastavit u té části projevu N.S.Chruščova, která pojednává o straně a kterou charakterizoval výrokem:
"Naše marxisticko-leninská strana, která vznikla jako strana dělnické třídy, se stala stranou všeho lidu."
Tak jak dávno před XXII.sjezdem KSSS již existoval všelidový Sovětský svaz, tak dávno před XXII.sjezdem KSSS existovala Komunistická strana Sovětského svazu, jako strana všeho lidu. Proti takovému prohlášení nelze mít námitek, s tím je nutno souhlasit. Každému bylo a zůstává jasné, že v tomto ohledu byla strana velmi správně charakterizována. Jak "socialistická" aristokracie pronikala do strany, na vedoucí funkce v celém jejím organizačním systému, měnil se její třídní charakter přesto, že v členstvu zůstával značný počet dělníků. Ti však neměli vliv, jejich revolučnost nikdo nepodněcoval ani neorganizoval, jejich revolučnost byla preventivně nežádoucí. K této kardinální otázce, na tomto místě, jen tato krátká poznámka. Vrátím se k ní později.
*