= splynutí tříd =

NESMYSL, BURÁCEJÍCÍ V ČESKÝCH I SLOVENSKÝCH
“KOMUNISTICKÝCH“ STRANÁCH

Úvodem k této stati je nutno uvést: Světové dějiny, nejen  20. století, s důrazem hromu, jasem blesku a jeho záře dokázaly, že socializmus se rodí a utváří, stojí a padá s tím, jak je leninizován marxizmus.

Na druhou stranu, v době bouřlivého rozkvětu socializmu – bouřlivé aktivity socialistických vlivů vůbec, se říkalo: „… leninizmus je marxizmus epochy imperializmu a proletářské revoluce vůbec.“

Tedy, zjednodušeně: Marxizmus i leninizmus jedno jsou. Z toho je nutno i v této úvaze vycházet. Pro „dílčí úplnost“ je třeba dodat: Když tomu tak bylo v teorii i v každodenní praxi komunistických stran, stojících v čele svých států, světový socializmus se rychle rozvíjel a dosahoval neobyčejných úspěchů; především v Evropě, v evropsko-asijském Rusku a potom i v Asií, jako takové. Silou setrvačností komunistickým vlivů, se uchytil socialistický vliv i na americkém kontinentu - na Kubě. I jinde na světě se socializmus probouzel a dával o sobě vědět nejrozličnějšími způsoby.

Zápas o socializmus, to nebyla procházka Lužánkami, jak se říká v Brně, ale tvrdá práce a neobyčejně těžký boj – i světová válka se chtěla prosadit v likvidaci socializmu – leč marně. Právě po ní, po druhé světové válce nastal bouřlivý proces růstů  socializmu v mnoha směrech, v mnoha státech – politickými prostředky se stal socializmus už neporazitelným(!!!).

Proto, zrada, neobyčejně těžká zrada, propracovaná do promyšlené, přesné koncepce, vstoupila do hry; své poslání splnila; ale, asi malá dušička přebývala ve vědomí prvních hlavních aktérů zrady;  těch bylo, v okamžiku, kdy vystoupili na veřejnost, toliko osm – ale rozrostli se, pane; komunistu mezi jejich pokračovateli dnes najdeš jen ojediněle. Je reálné tvrdit: nic jiného spiklencům už nezbývalo, jen smrt J.V.Stalina byla pro ně řešením – (na podporu tohoto tvrzení, uvedu: blesková a prvá chruščovovská rehabilitace vůbec, zcela osvobodila lékaře – traviče předních funkcionářů KSSS, kteří, jak sami přiznali a jak bylo uvedeno ve zprávě tiskové agentury Sovětského svazu 13.ledna 1953, byli napojeni na zahraniční organizaci JOINT; v oznámení se pravilo: "Podle dokumentárních údajů vyšetřování, posudku lékařských odborníků a doznáním zatčených, bylo zjištěno, že tito lékaři úmyslně škodlivě léčili nemocné a podrývali jejich zdraví… Například, využili nemoci A.A.Ždanova, stanovili nesprávnou diagnózu, zatajili, že má infarkt myokardu, používali léčby, která byla v rozporu s touto těžkou chorobou a tím jej zabili." K tomu dodávám: (jeho syn, Jurij Ždanov, byl druhým manželem Stalinovy dcery Světlany; nebyl posledním, ona měla čtyři manžely; jejich jména zapomněla, tak jak zapomněla jméno svého otce(!); v roce 1998, nakladatelství Orego, publikovalo její knihu Dopisy příteli.)

Po smrti J.V.Stalina, kterou, s ohledem i na další přesvědčivé okolnosti, nemůžeme pokládat za přirozený projev jeho životních pochodů, přišlo chruščovovské, pak brežněvovské zlepšování socializmu, doprovázené neobyčejným humbukem, hlásajícím nápravu stalinských chyb, stalinského násilí. (Zde je třeba, sice v závorce, zdůraznit, že na tomto zaměření svorně spolupracovali revizionisté sovětského typu, spolu se světovou buržoazií toho největšího, nejbojovnějšího zrna – byl to duet, byl to chorál, dnes nikdo nepozná kdo zpíval prvý a do druhý hlas).

S malým dějinným zpožděním, stejný proces nastal i v Číně, hned po smrti Mao Ce-tunga. V Číně, zdá se, byla koncepce této „hry“ poněkud jiná; tam Teng Siao-pching - Mao Ce-tungem zcela oddělený od účasti na moci, hrál poněkud jinou komedii – veřejně prohlašoval, že miluje Mao Ce-tunga a realizuje socializmus s čínskými specifikami.

V důsledku této čarovné hry „demokracie“, až na několik výjimek -  v podstatě drobných případů, byl světový socializmus zcela vyhuben.

Bohužel, stokrát bohužel, s daleko větší pádností, pravdu o duchovní síle marxizmu-leninizmu, o jeho nezbytnosti, o jeho nenahraditelnosti, potvrdil sám zánik světového socializmu – systému, který byl neporazitelný, pokud to byl systém marxisto-leninský. Po reakčním, postupném, ale úplném, zcela dokonalém, zcela dokončeném vyklešťování leninizmu z politiky komunistických stran socialistického tábora, se, neporazitelný světový socializmus zhroutil jak domeček z karet; k tak poklidnému zániku, co vím, dospěl jen rakouský feudalizmus a nikdo jiný – zrada je velkou mocností.

Teď je třeba – z buržoazního, vítězného hlediska – tento stav fixovat, nedovolit, aby marxizmus, spolu s leninizmem zase vytvořily ideologickou syntézu, která by, proboha, zase uvedla masy do revolučního pohybu. Tomu se nemůžeme divit, to nemůžeme buržoazii vytýkat, to, z hlediska jejího zájmu, musíme pochopit, pokládat za zcela evidentní.

Život je však všelijak, nejčastěji velmi složitě propojen do všech možných, pro nás i nemožných stran. Za tohoto stavu dějiny však neprobíhaly, nemohly probíhat v ilegalitě, tak, abychom o nich nic nevěděli. Proto nás nemůže překvapit, když teď, v Čechách i na Slovensku; pravděpodobně, že i v prostředí jiných evropských národů, kde byl budován socializmus, se nyní rodí – koncipují síly, snažící se vyrobit návrh na formální zřízení „sociálně spravedlivé společnosti“ nesocialistického, nekomunistického, nemarxistického neleninského typu. To není výsledkem jen demagogických vlivů, to je naprosto zřejmá, ve světovém rozsahu koncipovaná zrádnost, která má za úkol likvidaci pozůstatků socialistického vědomí mas. (Jak se zdá, v prostředí evropských národů, které doposud neprošly socializmem, protilidoví aktéři hauzírují s jinými pojmy, s levicovými pojmy). Nemám proto důkazy, jen se domnívám, že jde, v obou případech, o proces v Evropě centrálně řízený, který má za úkol postupně zabezpečit úplnou likvidaci zbytků socialistického, marxisticko-leninského, bolševického vědomí mas. Svoje stanovisko odvíjím ze zřejmé, postupné, systematické a centrálně organizované důsledností buržoazních protilidových opatřeních, realizovaných – spíš tvrdě a koncepčně – postupně prosazovaných v jednotlivých národech, v jednotlivých státech Evropy.

Nicméně, už dost úvah o minulé realitě; teď pohlédneme do očí slovenskému dokumentu, který nese název: „Model sociálně spravedlivější společnosti v přechodném období od kapitalizmu k socializmu pro 21. století“.

Dokument přiznává, že ve své konečné formě spatřil světlo světa v červnu 2007, že ho zpracoval pan Šlapka Milan, člen komise ÚV KSS pro hodnotovou orientaci strany; není to malý doklad, pozůstává z 13ti stránek, na nich je zaznamenán úvod a 9 kapitol, ne všechny budu vyhodnocovat.

Úvodní část, tak jako ve všech ostatních dokladech, je proklamativní nic neříkající; zvyk ji dal právo na formalitu, toho pan Šlapka bohatě využil.

V prvé části, prvé kapitoly, která nese název „Dějinné poznání a teoretické zdroje“, autor, mimo logiku věci, prohlašuje: „… marxizmus možno chápat… jako metodu, která má vrátit marxizmu původní smyl, jaký měl za časů K.Marxe a B.Engelse, který umožňuje objev a hledání a vrátí nás do pozice respektování současné reality existence člověka ve společnosti…“ Mohu se dopustit drobných nepřesností v překladu slovenského textu; přesto však mohu tvrdit: v tomto odstavci, jakož i v těch ostatních, nelze najít ani špetku logiky. Nezbývá, než polemizovat jen s těmi místy textu, kde logika je alespoň trochu patrná; tak tedy, jdeme dál.

Na stránce číslo 4 je kapitola s názvem „Hospodářská základna socializmu“, asi toho budoucího, co se má teprve zrodit – podle konstrukce spisu pana Šlapky, to bude pro nás úkol velmi snadný, tvrdí: „Filozofie socializmu hlásá znovu vlastnit strategické podniky, které je možno získat cestou reprivatizace, případně je vykoupit.“ – jednoduché, snadné, že - jdeme dál.

Na jiném místě této kapitoly pan Šlapka tvrdí: „Nemůže existovat  racionální důvod, podle kterého by toto bohatství“ – (prvotní zdroje energie, těžba a rozvod zemního plynu, sklářské a keramické suroviny, přehrady, elektrárny, velké průmyslové podniky,  banky pojišťovny, nemocnice… … …) „patřilo do soukromých rukou.“ V tomto odstavečku vynechám následující větu a budu pokračovat textem pana Šlapky, který říká: „Kapitalizmu se daří přesvědčovat lidi, aby obětovali podstatnou část výsledků své práce v prospěch zaměstnavatelů. Na druhé straně část lidí uvažuje nad tím kam směřuje společenský vývoj a které hybné síly tento vývoj určují. Doposud ve vyspělých státech proběhla v rámci VTR jen technika a technologická revoluce. Bez socialistické a ekologické revoluce nedají se řešit problémy lidstva v následujícím období.“

Hezký odstaveček exportních hloupostí. Zde, hned za výčtem ztrát, které lid našich národů utrpěl, by podle mého názoru, měly být bolševickou kritikou rozvedeny příčiny, které k těmto ztrátám vedly – pochopitelně, vedle takové informace by měly být vyjmenovány osoby, které za to nesou politickou, případně právní odpovědnost. Hlavní, co této „koncepci“ chybí, je dlouhodobá, konkrétní, politická koncepce komunistické strany! Nic takového v podání pana Šlapky nehledejte – není to tam.

(Někdo může namítat: stále hledáš odpovědnost u pana Šlapky – to je krátké, to je nedůsledné. Ano, to je pravda, ale KSS, revizionista, který umí chodit ve složitých otázkách, se prozřetelně pod tento dokument nepodepsala; počká si na ohlasy, ve kterých bude manévrovat podle vývoje situace. Stejná situace je zřejmá i ve stejném dokladu KSČM, ten vypracoval TAP - teoreticko-analytické pracoviště KSČM – vedení této strany stále vyčkává, lavíruje, ale zrádného počinu TAPu se nezříká – jó, revizionizmu, ten umí lavírovat.)

Jdeme dál; teď začíná přihořívat, co povídám(?); teď vstupujeme do merita modelu sociálně spravedlivé  společnosti pan Šlapky; ten, v následující kapitole, označené nadpisem: „Základní ekonomické vztahy“, uvedl mimo jiné:

„Socialistická ekonomika nebude popřením všeho co vyrostlo v kapitalistické ekonomice. Analyticky musíme rozeznat, které složky soustavy ekonomických vztahů dát do služeb socialistické ekonomiky.“

Hergot! Ve značném rozsahu velká socialistická ekonomika šla k čertu,  vůbec nebyla kapitalizována, ale zcela zruinována  a pan Šlapka, ani šéfové KSS, vůbec proti tomu nic nedělají, ani hlas proti tomu nepozvedli; na prvý pohled to vypadá, jakoby tam spali na vavřínech a teď, jaksi najednou, pan Šlapka koncipuje socialistickou ekonomickou koncepci, bez socialistického státu a prohlašuje:

„V socialistické ekonomice budou jako ekonomické subjekty působit nadnárodní, státní, výrobní sdružení zaměstnaneckých kolektivů, sdružení s podílovým majetkovým společenstvím, družstevní, regionální, komunální, soukromé, individuální, rodinné, ale i podniky nadací a jiných organizací“ – když jiné organizace, jistě se do „socialistického“ podnikání zapojí i církev, v podnikání velmi zkušená. Leč, to není konec myšlenky; v části „… od socialistické ekonomiky až po vykořisťování“, ještě pan Šlapka pokračuje textem:

„Všechny tyto formy, včetně soukromého vlastnictví, budou začleněné do systému hospodářských vztahů socializmu.“ Takže, vlastně, nic se neděje, vykořisťovat budou všichni majitelé výrobních prostředků, kteří budou působit v systému „socialistické ekonomiky“, pana Šlapky. I státní podniky budou vykořisťovat? Jak tomu bude u  zaměstnaneckých kolektivů“, pane Šlapko?

Všechno co jste uvedl, pane Šlapko, je nesmysl, sahající až pánu bohu na půdu. Pane Šlapko, ještě nedávno v Číně byl v provozu jen socialistický sektor; Teng Siao-pching, ale otevřel svou náruč, aby přivítal v čínské ekonomice zahraniční podnikatelé; jak jsem zde již uvedl; teď jen dodám: – pochopitelně, v převážné míře to byli Američané, kdo přišel do Číny podnikat; a dnes tito podnikatelé, jak jsem slyšel z radia, poskytují finanční půjčky USA; nedivte se tomu – války, které jsou zcela nezbytné v buržoazním prostředí, jsou drahou záležitostí a na ně si musí, jak ukazuje současnost, vypůjčit i USA; myslíte si, že tyto pohledávky někdy USA splatí(?); pochybuji o tom! Ale! Američané v Číně podnikající nebudou ztrátoví; kdy myslíte, že jim to USA splatí(?); náhodou, nebude to čínský lid, kdo uhradí tuto kauci(?)

Pane Šlapko! Zřejmě z podnětů „své“ KSS spřádáte poblouzněné koncepce harmonické spolupráce tříd. A to je nesmysl! Kdyby to byla jen vaše záležitost, tak, snad, mohl bych si sám sobě říct: „s tím se nedá nic dělat“ a jít na pivo a tam, na chvilku, spláchnout ten váš provokativní omyl a potom zas v úzkosti čekat, kdy se prosadí bouřlivějším projevem u někoho jiného; to ano, to bych mohl; ale ke spolupráci tříd nikdy nedojde, nemůže dojít, nic takového nemůže být realitou!!!

Vykořisťovatelství je v provozu po mnohá tisíciletí; během nich se ani jednou, řeknu nakrátko, na několik dnů nestalo, že by různé třídy mezi sebou blahodárně a v poklidu spolupracovaly; vždycky byl mezi nimi bojový vztah, tedy válka různého typu, ve které byl jen jeden vítěz, reprezentovaný svojí třídou. A boj mezi třídami? Jiné války neexistovaly – každá válka je třídní – (dějiny všech společností jsou dějinami třídních bojů - K.M.a B.E. Manifest…)

Na důkaz své pravdy, aniž bych chtěl strašit, uvedu teď několik zvlášť varujících dějinných událostí, ve kterých se střetaly společenské třídy mezi sebou. Začnu Francií.

14.7.1789 padla Bastila; koncem roku 1789 vrcholila francouzská  finanční krize; byl znárodněn církevní majetek, který měl činit záruku vydaných papírových peněz. Byly zrušeny kláštery, církev byla podřízena státu. Zbožný král Ludvík XVI. podepsal dekret o Civilní ústavě duchovenstva, ale když ji dal papež do klatby, rozhodl se s buržoazní revolucí vypořádat vojensky - pomocí feudálního Rakouska a feudálního Pruska; později se snažil utéci, záměr se mu nezdařil.

Byl vydán protidělnický zákon, nepovolující stávky; 14. září 1791 přísahal král věrnost buržoazní ústavě. Národní shromáždění bylo v permanentním nepřátelským vztahu s králem; v listopadu 1791 odhlasovalo dekret, podle něhož měli být všichni „nepřísežní“ kněží zbaveni svých příjmů a považováni za podezřelé.

V cizině se aktivizovali šlechtičtí emigranti – vyzývali evropské vladaře ke křížovému tažení proti francouzské buržoazii. V té době vypukla válka už trochu buržoazní Francie s čistokrevně feudálním Rakouskem.

Válka přivedla trůn k pádu, válka si vynutila zavedení teroru; později z války vzešla napoleonská diktatura a francouzské buržoazní císařství.

Girondisté podezřívali krále, že se tajně paktuje se svými rakouskými příbuznými. V noci z 9.na 10.srpna 1792, se v Paříži rozezvučely zvony – Komuna, obecní rada, složená ze zástupců lidových sekcí, v noci zaútočila na sídlo krále; král stačil uprchnout; Komuna prosadila jeho zatčení – to byl konec monarchie, to byl konec vlády šlechty – feudalizmus ve Francii zanikl.

2. září 1792, když se Paříž dozvěděla o pádu Verdunu, obsazeného Prusy, rozbouřila se v měšťanských vrstvách panika a strach z kontrarevolučního převratu, z možného „povstání vězňů“; tato rozbouřená atmosféra vyvolalo první vlnu teroru. Vládnoucí Výkonná rada proti masakrům nezasáhla; Danton je toleroval; 20. září byla pruská armáda zastavena a přinucena k ústupu.

Na prvém zasedání zrušil Konvent království. Proces se sesazeným králem probíhal v Konventu; obžalovaný byl odsouzen k okamžitému trestu smrti. 23. ledna 1793 byl, už ne král Ludvík XVI., ale jen Ludvík Kapet gilotinován na náměstní Revoluce; nyní, snad ještě, na náměstí Svornosti – příhodné retušování dějin, válečného rozporu tříd, příhodná demonstrace nelibosti nad vyhraněnými historickými událostmi – nad bojovými srážkami tříd.

Smrt L.Kapeta posloužila pro vznik nové silné válečné koalice; k Rakousku a Prusku se připojilo Španělsko, německé a italské státy, později buržoazní Anglie a Holandsko; jejich hlavním záměrem bylo zabránit šíření buržoazního vlivu do stále ještě feudální Evropy. A byla tu zase nová válka se starým průběhem; válka Francie – probouzející se ke své buržoazní existenci, proti celé monarchistické, tedy feudální Evropě. (Anglie sledovala své zájmy).

Vnitřní situaci Francie podstatně zhoršilo povstání zaostalé Vendée; musely být zavedeny nové odvody do armády; povstání se rozšířilo na dvacet departamentů – nově zřízené republice zůstala věrná jen města.

Samozřejmě, na bídě chtěli vydělat obchodníci; lid požadoval zavedení maxima, pevných cen chleba a potravin vůbec. Tento požadavek hlásala od jara 1793 skupina zběsilých, vedená knězem Jacquesem Rouxem. Zvlášť ostře vystupovali proti boháčům a spekulantům, kterých se v této svízelné době  vyrojilo velké množství.

Zběsilí byli mluvčí městské chudiny, plebejských mas, kteří vystoupili s radikálními požadavky - zavedení všeobecného maxima a vydání agrárního zákona – všeobecného rozdělení půdy mezi rolníky rovným způsobem. Nebyli to komunisté, ale jejich ideje daleko překračovaly omezený rámec buržoazního právního řádu. Jakobíni v nich našli spojence proti girondistům; protože jejich ostré výpady proti vlastnictví narušovaly jednotu buržoazních revolučních sil, neváhali se nepohodlných spojenců zbavit. Vůdcové zběsilých, Rous a další se stali obětí jakobínského teroru. Zbytky zběsilých byly poraženy roku 1796 spolu s Babeufovým spiknutím. V pařížské městské radě hájili jejich názory leví jakobíni… a publicista  Jacgues Hébertem – redaktor listu Otec Duchesne…

Robespierre hrál zprvu úlohu jazýčku vah… ale na jaře 1794 už nemohl mocenské řešení dále odkládat. První přišli na řadu hebertisté, jejichž sociální požadavky mu byly cizí a jejich ateizmus ho děsil… Zákon o rozdělení půdy „podezřelých“ nemajetným občanům, který prosadil Robespierre, nebyl nikdy realizován, ale to vůbec nevadilo, hlavně, že hebertisty zbavil nimbu jediných obhájců chudiny – taková je politika.

Nakonec Robespierre zaplatil za svá protihebertistická stanoviska; 10.thermidoru 1794 byl zatčen. Na jeho obranu povstala jen Komuna a část věrných jakobínů. Pařížané neprojevili o Robespierrův osud zájem – byla mezi nimi krev popravených hebertistů…

A teď bych mohl pokračovat napoleonskými válkami; leč svět je velký a zde je jen velmi málo místa pro jeho podrobnější popis; proto se v dalším jen zmíním o některých zvlášť výrazných událostech, které zapadají do našeho dnešního tématu.

Nesmlouvavá, ale velmi nesourodá válka tříd probíhala ještě před francouzskou revolucí na dnešním území USA; to však leží daleko mimo naší oblast, proto se o ní v tomto pojednání už ani nezmíní.

Buržoazní mocnosti, s podporou svých vazalů, vedly v letech 1914 – 1918 mezi sebou světovou válku; Německo v ní bylo těžce poraženo; versailleská mírová smlouva byla k němu nemilosrdná; z buržoazního hlediska však bylo později nutné Německo znovu hospodářsky aktivovat – vidíte a už jsme u další světové války, která měla zcela zlikvidovat socialistický Sovětský svaz – ale ten z ní vyšel jako vítěz, jako velmi vyčerpaný vítěz.

Teď jsem přeskočil dvě mimořádně významné události; zmíním se o nich bez odkladu:

1) Bolševici v Rusku v závěru prvé světové války dobyli moc, základní předpoklad pro výstavbu socializmu a hned se na ně vrhlo čtrnáct státu se svou intervencí; nechybělo mezi nimi Československo i když v tuto dobu ještě ani jako stát neexistovalo. V současné době o této válce bolševiků pojednává na Internetu J.Karne, proto se o ni nebudu zde rozepisovat.

2) V první světové válce zůstalo Španělsko neutrální; to však nevyřešilo jeho špatnou hospodářkou situaci, která hned po válce vyvolala napětí lidu, které postupně přešlo v jeho odboj proti královské vládě. Lidový odpor měla zlomit vojenská diktatura generála Miguela Primo de Rivery, ustavená v roce 1923; generál však lidový odpor nepřekonal; proto král, Alfons XIII. Riveru odstranil; a nechal vypsal volby; v nich získaly obrovskou většinu republikánské síly; dne 14.dubna 1931 král odstoupil; Španělsko se stalo republikou.

Samozřejmě, feudál byl odstraněn z vedoucího místa ve státě; tím se otevřely dveře buržoazii, která převzala politickou moc v zemi. Lidové síly byly roztříštěny; postarali se o to především anarchisté a trockisté; z podnětů Komunistické strany Španělska, vznikla  v roce 1936 Lidová fronta, která ve volbách, konajících se v únoru 1936, získala ohromnou většinu – Španělsko dostalo levicovou vládu a socialistického prezidenta Manuela Azaňu.

Buržoazie se nesmířila s porážkou a 18.7.1936 vyvolala vzpouru, vedenou generálem Francem – to byl začátek tříleté občanské války. Buržoazní státy -Německo, Itálie a Portugalsko aktivně podporovaly vzbouřence – ostatní kapitalistické státy vyhlásily politiku nevměšování, která však byla podporou Franca – nevměšování nedovolovalo prodávat legální vládě ani potraviny, ani suroviny, ani zbraně. Ale španělský lid byl podporován dělnickou třídou celého světa. Občanská válka skončila 1.4.1939 - mnoho španělských bojovníků odešlo za hranice, většina z těch, co zůstali doma, vytvářela podzemní protifašistické hnutí, v němž měla významnou úlohu Komunistická strana Španělska.

Ještě mnoho, mnoho příkladů bych zde měl otevřít; o publikaci svou závažností se hlásí Indonésie, kde na začátku druhé poloviny října 1965 zahynulo během chvilky mnoho komunistických životů; prvé zprávy hovořily o jednom milionu; pozdější informace, převzaté z revizionistických zdrojů, se ustálily na pěti stech tisících – v současné encyklopedii se o obětech už vůbec nehovoří. Nicméně, tato otázka je historicky i politicky velmi složitá; dějiny tam psaly mnohé velmoci, mnohé obrovité koncerny i jednotlivé osoby; proto ji může publikovat jen odborník-specialista pro Indonésii a tím já nejsem; náhradou, na závěr uvedu krátkou stať, která se dotýká otázky pokojného vrůstání tříd do socializmu, kde hlavním činitelem je J.V.Stalin:

Rozit : U Bucharina je řečeno „cizorodým tělesem“.

Stalin: U Bucharina je řečeno nikoli „cizorodým tělesem“, nýbrž „do jisté míry“ cizorodým tělesem“. Tedy kulaci, koncesionáři jsou „do jisté míry“ cizorodým tělesem“ a přece jen vrůstají do socializmu. K takovému nesmyslu vede Bucharinova teorie. Kapitalisté měst i vesnice, kulaci a koncesionáři vrůstají do socializmu – k takové hlouposti dospěl Bucharin. Nikoli, soudruzi, „takový socializmus“ nepotřebujeme. Ať si nechá Bucharin pro sebe.

Dosud jsme my, marxisté-leninovci, měli za to, že mezi zájmy kapitalistů měst i venkova a mezi zájmy dělnické třídy je nesmiřitelný protiklad. Právě na tom se zakládá marxistická teorie třídního boje. Ale nyní podle Bucharinovy teorie o klidném vrůstání  kapitalistů do socializmu se všechno obrací vzhůru nohama, nesmiřitelný protiklad mezi třídními zájmy vykořisťovatelů a vykořisťovaných mizí, vykořisťovatelé vrůstají do socializmu.

Rozit:  To není správné, diktatura proletariátu je předpokládána.

Stalin:  Diktatura proletariátu je však nejostřejší forma třídního boje.

Rozit:  V tom to právě vězí.

Stalin:  Podle Bucharina jo to však tak, že právě do této diktatury proletariátu vrůstají kapitalisté. Jak je možné, že to, Rozite, nechápete? Proti komu je tedy třeba bojovat, proti komu je tedy třeba vést třídní boj v nejostřejší formě, vrůstají-li kapitalisté měst i venkova do systému diktatury proletariátu? Diktatury proletariátu je třeba, aby byla potlačována buržoazie a aby kapitalizmus byl vyvrácen  s kořenem. Vrůstají-li však kapitalisté měst i venkova, vrůstá-li kulak a koncesionář do socializmu, je pak vůbec třeba diktatury proletariátu, a je-li jí třeba, tedy k potlačení které třídy?

Rozit:  V tom to právě vězí, vrůstání podle Bucharina předpokládá třídní boj.

Stalin:  Vidím, že se Rozit zapřísáhl prokázat Bucharinovi službu. Prokazuje mu však službu medvědí, neboť ve snaze zachránit jej, potápí ho ve skutečnosti až ke dnu… Buď a nebo: Buď je mezi zájmy třídy kapitalistů a třídy dělníků, kteří převzali moc a nastolili diktaturu proletariátu, nesmiřitelný protiklad nebo tohoto protikladu není, a pak zbývá jedině – vyhlásit harmonii třídních zájmů…

Zemřel Stalin a Chruščov okamžitě vyhlásil třídní mír – vedle toho začal perzekuovat ty, kteří zůstali na pozici třídního boje – tak to bylo! Pak zhroucení socializmu muselo přijít – jiná eventualita nebyla možná.

Ne, ne, pane Šlapko; splynutí tříd, podle vaší zcela nekoncepční koncepce, je nesmyslem do nebe volajícím; takové blouznění pusťte z hlavy a obraťte se pro zaměstnání tam, kde od vás nebudou požadovat takové nesmysly, jaké na Vás chtějí pánové ve vedení KSS.

Kromě toho, pane Šlapko, nesmíte dělat z Marxe nebo z Engelse svíčkovou bábu, abyste se zalíbil, řeknu panu Filipovi. Svoji studii končíte provoláním: „Ne zpět k socializmu, ale vpřed k socializmu“. A to je zkomolený výrok pana Filipa. Ten, podle Práva, které mám dobře uložené, na jednom z posledních sjezdů KSČM, ještě jako místopředseda strany, prohlásil: „Kupředu, kupředu a ne zpátky k socializmu“.

Josef  F I K T A