… Peníze jsou jen tuk politického těla, jejich přebytek ho činí nemotorným a nedostatek nemocným… podobně je tuk jakýmsi mazadlem při pohybu svalstva, živí jedince při nedostatku potravy , vyplňuje a krášlí jeho tělo - právě tak působí i peníze; ty zrychlují  činnost podnikatele, živí ho cizozemskými produkty v době neúrody doma a vyrovnávají jeho dlužné pohledávky - ovšem, to platí o těch podnikatelích, kteří jich mají hojnost… (W.Petty, Political Anatomy…, str.14, viz K.Marx, Kapitál, Státní nakladatelství politické literatury 1953, str.164. )

Poslední období chruščovova revizionizmu

JOSEF F I K T A

Čas, určený historií pro zběsilý revizionizmus, kvapem dozrával; ale jeho světový představitel, N.S.Chruščov, ten neskomíral. Stále byl plný elánu. Na konci srpna a začátkem září 1964 jej rozdával i občanům Československa. Přiletěl na oslavy 20.výročí Slovenského národního povstání. Na stotisícových shromážděních mu Češi i Slováci prokázali neobyčejně vřelé sympatie. Po příletu do Prahy N.S.Chruščov jim poděkoval lichotkami, jak to uměl jen on; vychválil politiku mírového soužití, uvedl, že v poslední době se podařilo prosadit závažná opatření směřující ke zmírnění mezinárodního napěti. Tedy ne k zabezpečení míru, ale již jen ke zmírnění napětí.

Potom se chlubil, že nedávno cestoval po Sovětském svazu, že při tom viděl jak se všude usilovně pracuje, a tvrdil, že za poslední půlrok učinil sovětský lid další výrazný krok ke komunizmu.

Novotou zářilo jeho klišé: "Někteří lidé nás varují, že čím bude naše země bohatší, čím více budeme vyrábět spotřebního zboží, čím více budou lidé odpočívat a jíst, čím budou mít lepší podmínky pro kulturní život, tím větší jim prý hrozí nebezpečí, že se z nich stanou buržoové. Naše strana, Komunistická strana Sovětského svazu, strana Lenina, podniká vše, aby právě tohoto 'nebezpečí' bylo více a aby se toto 'nebezpečí' rychleji našemu lidu přibližovalo ve formě bohatství – aby lidé lépe žili, aby měli lepší byty, lépe jedli, plně uspokojovali své duchovní potřeby. Je to sen všech lidí. Za to šel náš lid do boje. To není nebezpečí, ale je to blaho, za něž bojují všichni pokrokoví lidé, všechen pracující lid." Následoval bouřlivý potlesk a po něm bohužel bída politická, morální, politická a sociální také. (Později, když revizionizmus dovedl socializmus ve světě k zániku, jsem četl novinový článek, který měl název: Moskva už ani slzám nevěří; psalo se v něm v podrobnostech o hladu a vůbec, o strašné, všestranné bídě Moskvanů.)

Pak se ještě N.S.Chruščov chlubil. Uvedl, že velkokapitalista, pan Thompson z Kanady za ním přijel na celiny, že spolu jeli a jeli a všude byla do nekonečna pšenice; že z toho byl pan Thompson konsternován a zeptal se: "A to jsou celiny?" A N.S.Chruščov mu prý odpověděl: "Ano pane Thompson, to je právě ukázka Churščovova neúspěchu s celinami."

Samochvála smrdí, říká přísloví asi ve všech jazycích světa. N.S.Chruščov – prý komunista, si musel pozvat velkokapitalistu z Kanady, aby zápach samochvály internacionalizoval de facto a nepřipomínal se jen v přísloví.

Na závěr návštěvy stranické a vládní delegace SSSR, bylo 4.9.1964 vydáno československo – sovětské prohlášení, ve kterém si státníci vzájemně udělovali komplimenty a prohlašovali svůj revizionistický kurz za jedině správný přínos dějinám, neboť jejich politika byla prý prodchnuta marxismem-leninismem.

Zakrátko, za necelý měsíc po tomto vystoupení N.S.Chruščova, byly v Rudém právu uveřejněny dva články k problematice zásobování obyvatel Sovětského svazu obilím. Prvý byl od nepodepsaného dopisovatele ČTK, druhý od pana Z.Hoření, který uváděl, že Sovětský svaz v roce 1963 nakoupil na kapitalistickém trhu přes 12 milionů tun obilí a přes 6 milionů tun exportoval (do ČSSR a NDR po 1,5 milionů tun, atd.) Při velmi hrubé úvaze z toho vyplývá, že produkce Sovětského svazu nezabezpečila v roce 1963 pro vlastní potřebu kolem 6ti milionů tun obilí.

Na nákup již zmíněných 12 milionů tun obilí, uvolnila sovětská vláda ze státních rezerv nemalé množství zlata na nákup valut, což vyvolalo ve světě údiv, spekulace, zděšení, ale i pomluvy, uvedl pan Z.Hoření.

Vše se svádělo na špatnou úrodu, kterou v roce 1963 bylo postiženo sovětské zemědělství. Ale nikdo se nepokoušel vysvětlit proč se schodek nevyrovnal ze státní rezervy, vytvořené v předcházejících letech. Takovou rezervu má snad každý stát, obilí je strategická surovina nejvyššího stupně důležitosti. Ze státních rezerv kryl Sovětský svaz spotřebu obilovin po celou dobu druhé světové války, když ztratil hitlerovským vpádem nesmírné rozlohy zemědělské půdy, vhodné k pěstování obilí. Problém dostatečné výroby zrnin nebyl vyřešen ani za následujících dvacet let vlády L.I.Brežněva!

Rudé právo, vydané 8.9.1964, nás překvapí fotografií, na které je zachycen ánfas portrét herce O.Hlaváčka, představitele postavy Hugu Brtho, z divadelní hry Zahradní slavnost, od V.Havla. Její premiéra byla uvedena 5.9.1964 na Malé scéně Národního divadla v Bratislavě. Představení této hry na jevišti renomovaného divadla  podává jasný, zcela zřejmý důkaz o tom, kam až revizionizmus dospěl v boji proti kultu osobnosti J.V.Stalina.

V druhé polovině září 1964 vykonal A.Novotný návštěvu u Tita a u Kadára. Měl dobré přátelé i dobrý doprovod. Do Bělehradu a do Budapešti jej doprovázel místopředseda Státní plánovací komise O.Černík, muž vpravdě Novotného. Ale jen do doby než revizionizmus přerostl v likvidátorství. Při cestě do Maďarska se přišel s A.Novotným rozloučit prvý tajemník ÚV KS Slovenska A.Dubček. Bratislavské nádraží bylo vyzdobeno československými a maďarskými prapory – psalo Rudé právo; rudé se už dávno neuplatňovaly, dodávám na okraj.

Když se ukázalo nemožné svolat komunisty do vysloveně revizionistické Moskvy, zorganizovali tam setkání světového fóra mládeže. Vím o něm jen to, že jeho účastníci byli lidé různé politické orientace. S takovými se musí umět jednat. S nimi nelze návštěvu odbýt jen při demonstraci na náměstí. S nimi je třeba udělat recepci. A také ji revizionisté udělali. Kde se konala, co se na ní podávalo, to nevím. Z Rudého práva vyplývá, že proběhla 19.9.1964, že na ní vystoupil s projevem N.S.Chruščov.

A pane, ten hovořil(!) - rok po čínském dopisu. V úvodní části projevu stále opakoval "dělnická třída". V každém odstavečku musel tento výraz odeznít. Šídlo v pytli neutajíš. Sám N.S.Chruščov jej zveřejnil, když uvedl:

„Nám, naší straně se vytýká, že jsme do usnesení XXII.sjezdu vypsali, že diktatura proletariátu v naší zemi splnila své poslání a z hlediska úkolů vnitřního rozvoje zanikla její potřeba v SSSR. Učinili jsme to, protože v Sovětském svazu dnes neexistují vykořisťovatelské třídy a sovětská společnost je jednotná a svorná. Sovětský všelidový stát dnes úspěšně plní úkoly komunistické výstavby, obrany revolučních vymožeností před pletichami imperialismu…“

Ale před pletichami revizionizmu a třídních nepřátel, tedy i imperialismu, jak ukázala historie, všelidový stát socialismus neuchránil. Ani nemohl. Sám byl výsledkem pletich a to především vnitřních nepřátel socialismu – revizionistů, vedených N.S.Chruščovem.

Jak ukázala i historie, diktatura proletariátu je nezastupitelná po celé dlouhé, předlouhé  období, kterým společnost musí projít než vybuduje silami socializmu, přechod – podmínky pro rozvoj komunizmu, zabezpečující jak dostatek materiální potřeb, tak i postupně převychovaného člověka, kterému je zvykem i potřebou odevzdávat výsledky své práce společnosti a brát si od ní jen tolik, kolik sám potřebuje. Může-li někdo až sem dovést lidskou společnost, dosud po tisíciletí "vychovávanou", formovanou kořistnictvím boháčů, tak to je dělnická třída – její revoluční část. K pochopení této zásady jsme nepotřebovali zkušenost s revizionizmem, k tomu nám mohly stačit odkazy klasiků.

Argumenty N.S.Chrušova, zdůvodňující revizionistické rozhodnutí XXII.sjezdu KSSS, byly naprosto nepřijatelné. Vhodné byly snad jen pro politicky různorodou společnost mezinárodního fóra mládeže.

Potom ještě N.S.Chruščov horoval pro různé druhy bojů lidových mas, pokojný i ozbrojený. Těm, kteří by se rozhodli pro ozbrojený boj, sliboval sovětské zbraně. I to byla reakce na kritiku, které byl vystaven za strany komunistů, oddaných koncepci V.I.Lenina.

V lavírování pokračoval i na dalším veřejném vystoupení, které se konalo na konci září 1964. Zprávu o tom přineslo Rudé právo 29.9.1964. Tentokrát to byla vzpomínka, organizovaná u příležitosti 100.výročí založení I.internacionály. S projevy vystoupili dva řečníci. V úvodu N.S.Chruščov a jako hlavní řečník, B.Ponomarjov.

N.S.Chruščov začal tradičně – chvástal se; prohlásil: "My máme právo říci: Slavíme 100.výročí internacionály jako věrní nástupci velikých revolučních tradic. Pro nás, sovětské lidi, je dnešní jubileum zvlášť významné… Kdyby K.Marx mohl společně s námi oslavit výročí internacionály, jistě by dnes pocítil hluboké uspokojení nad naší zemí, nad úspěchy našeho lidu. A my bychom mohli Marxovi hrdě odpovědět: V naší zemi se stalo skutečností to, k čemu jste vyzýval proletariát…"

Potom ještě N.S.Chruščov mluvil o míru; ovšem, v rozporu se závěry XX.sjezdu KSSS již netvrdil, že mír je zajištěn. Uvedl: "Dobře víme, že nebezpečí války dosud neminulo… udržujeme svou obranyschopnost na úrovni umožňující mír."

Srdečně zdravil celou mezinárodní dělnickou třídu, celé mezinárodní komunistické hnutí. Jemu na stejnou úroveň postavil bojovníky za mír. Lavíroval a tak se bránil, dosud vždy jen útočící N.S.Chruščov. V rodině vůdčích revizionistů muselo před tím dojít k politickým otřesům.

Hlavním řečníkem slavnostní vzpomínky byl B.Ponomarjov a ten byl jiného názoru než N.S.Chruščov. Nemalou část svého projevu věnoval útokům proti KS Číny. Při tom zamlčel, a to je pochopitelné, že rozpor s nimi vyvolaly novinky, zrada marxismu-leninismu, proklamovaná XX.a XXII.sjezdem KSSS.

Nebyl ani ten nejmenší důvod k okázalým oslavám 100.výročí I.internacionály. Nad perspektivou socialistické revoluce se rozprostřela mračna zběsilého Chruščovova revizionizmu, který byl příčinou pozdější porážky socialismu. Vyváznout z ni se nepodařilo. Nyní – důsledkem této skutečnosti, je celosvětově socialistická revoluce v těžké, hluboké krizi, trvající od roku 1953 –  déle jak půl století! Atomové zbraně s raketovými nosiči, o kterých mluvil N.S.Chruščov tajemnou diplomatickou řečí, socialismus před zkázou postupné revizionistické hniloby, nezachránily!

Ještě uvedu jednu krátkou a poklidnou informaci. Dne 2.10.1964 přineslo Rudé právo zprávu, podle které se konalo společné zasedání předsednictva ÚV KSSS a rady ministrů SSSR, na kterém se projednávaly hlavní směry a úkoly v plánování ekonomiky pro nejbližší období. Zasedání se zúčastnili vedoucí představitelé republik, krajů a oblastí, vedoucí pracovníci hospodářských a plánovacích orgánů. S projevem na něm vystoupil N.S.Chruščov. A opět začal podle již osvědčené tradice. Chvástal se! Tvrdil, že plány jsou plněny úspěšně, že za pět let sedmiletky vyrobil průmysl nad plán produkci v hodnotě 37 miliard rublů, že byla sklizena dobrá úroda, při tom ale musel uvést, že stát v zahraničí nakoupil více zrna než v kterémkoli dřívějším roce.

N.S.Chruščov zdůraznil, že je nyní nutno zabezpečit uspokojování rostoucích potřeb člověka, což musí stát v SSSR na prvním místě; že je také třeba věnovat zvláštní pozornost rozvoji progresivních odvětví, chemii, chemizaci, strojírenství, elektronice a výrobě přístrojů. S důrazem připomněl, že vedle zvyšování výroby je třeba zvyšovat kvalitu a dosáhnout, aby výrobky odpovídaly úspěchům vědeckého a technického myšlení.

Krátce řečeno: N.S.Chruščov oplýval iniciativou, těšil se na budoucnost i tu vzdálenější, když volal po vypracování nového perspektivního plánu na delší období. O dosažení komunismu však asi nehovořil, aspoň Rudé právo se o tom nezmiňovalo!

A pak to přišlo. Za necelé dva týdny, dne 15.října 1964, místo projednání výsledků Všelidové diskuse, prováděné v rámci přípravy plenárního zasedání ÚV KSSS – jak o ní psalo Rudé právo z 12.8.1964, plénum ÚV KSSS vyhovělo žádosti N.S.Chruščova a uvolnilo ho z funkcí prvního tajemníka ÚV KSSS, člena předsednictva ÚV KSSS a předsedy rady ministrů SSSR a to vzhledem k vysokému věku a zhoršenému zdravotnímu stavu. Plénum zvolilo prvním tajemníkem ÚV KSSS L.I.Brežněva.

Následující den, 15.října 1964, prezidium Nejvyššího sovětu SSSR uvolnilo N.S.Chruščova z funkce předsedy rady ministrů SSSR a jmenovalo do této funkce A.N.Kosygina.

Jednání prezidia Nejvyššího sovětu SSSR řídil nejbližší muž N.S.Chruščova, A.I.Mikojan. Cesty osudu jsou občas nevypočitatelné. Tisk tuto kuriozitu uváděl. Sice bez komentáře a bez uštěpačnosti, ale uváděl ji v nezastřené formě. Jak k ní došlo? L.I.Brežněv ve funkci předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR v roce 1960 vystřídal Vorošilova. Potom stále rostl jeho kredit a tak Brežněv byl v roce 1963 pověřen i funkcí tajemníka ÚV KSSS. Pak se zjistilo, že je to na jednoho člověka mnoho práce a proto funkci předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR v létě 1964 N.S.Chruščov svěřil svému nejbližšímu, A.I.Mikojanovi. Trvalo velmi dlouho, než v ustavičných kádrových změnách nastalo na vrcholu moci "správné" kádrové rozložení. Leč život si vedl svou. Jedna z prvních povinností, svěřená do rukou Mikojanových, mu ukládala, aby navrhl uvolnění N.S.Chruščova. A Mikojan nezklamal, neonemocněl, neomluvil se, stál pevně na "svém" místě.

Přibližně stejný úkol muset řešit L.I.Brežněv. Ale ten byl generačně i povahově N.S.Chruščovovi vzdálen, nebyl pučistou již od hodiny smrti J.V.Stalina. Ten si nepotrpěl na okázalosti, problémy neutápěl v mnohomluvnosti jako N.S.Chruščov, ten se jim uměl vyhýbat, nedotýkat se jich. Neměl důvody mít zábrany k převzetí funkce vedoucího tajemníka ÚV KSSS.

Teď se vrhnu až na konec minulého století. Dne 14.července 1999 deník Špígl uveřejnil článek tohoto znění: "Chruščov hrdým občanem USA – Syn bývalého sovětského vůdce Nikity Chruščova, Sergej, se v pondělí stal občanem USA. 63letý Sergej Chruščov, jehož otec a komunistický předák kdysi hrozil Spojeným státům 'pohřbením' jejich společenského systému, složil ve městě Providence společně s manželkou Valentinou slib věrnosti světové mocnosti. 'Cítím se jako znovu narozený', usmíval se novopečený Američan před novináři při hromadném ceremoniálu v metropoli státu Rhode Island. 'Jsem velmi hrdý, že jsem občanem USA'. Bývalý Moskvan je názoru, že jeho otec se v hrobě neobrací, když syn nyní uctívá západní kapitalistickou společnost. 'Časy se mění', řekl. 'Mění se i vlády i lidé'. Sergej chce být dobrým občanem a přispívat k 'tomu nejlepšímu' v nové vlasti. Otec, který vládl v Sovětském svazu od roku 1953, byl o jedenáct let později svržen Leonidem Brežněvem a zemřel v roku 1971 v politickém zapomnění, by podle Sergeje jeho rozhodnutí pochopil. Tehdy vládla studená válka a nyní 'žijeme v jiném světě'. Sergej Chruščov a manželka Valentina Golenková minulý měsíc složili úspěšně příslušnou zkoušku, která jim umožnila občanství získat. Manželský pár přišel do USA roku 1991 v rámci vědecké výměny a rok po té žádali o povolení k pobytu. Občanství získali 4O let poté, co Nikita Chruščov tvrdil 20.července 1959 tehdejšímu viceprezidentovi USA Richardu Nixonovi, že Moskva Spojené státy brzy dožene. 'V příštích sedmi letech budeme na stejné úrovni jako Amerika', řekl tehdejší sovětský vůdce. Sergej Chruščov vedl v bývalém SSSR konstrukční raketovou kancelář. Nyní vyučuje na univerzitě v Providence a chystá se napsat další publikaci o svém otci." Já se ptám: Copak tato amerikanizace nemá žádnou praktickou potřebu? Nemá chránit Sergeje Chruščova před nějakým zákonem bývalého Sovětského svazu? S vědomím, že sovětské rakety byly lepší než rakety americké, to vyloučit nelze!

Vidíme, že zrada ke jménu Chruščov patří zákonitě, snad geneticky, vždyť prostřednictvím zrady se seznamujeme se třetím z  Chruščovů, se Sergejem.

Česká veřejnost mohla Sergeje Chruščova zhlédnout v období přestavby na televizní obrazovce – jako hosta pořadu Vysílá studio Jizerka. Nakladatelství Československý spisovatel a Lidové nakladatelství vydaly v roce 1990 jeho malou knížku Jak státník odchází do penze. Úvodem, sestaveným  z tříště myšlenek i smyšlenek, ji doprovodil syn A.I.Mikojana, doktor historických věd, Sergo Mikojan.

S.Chruščov v ní čtenáře informuje o událostech a náladách v rodině, o starostech otce jak dát perspektivu mladým a již vyzkoušeným, jak rozhodnout ve věci výroby nových raket, o tom jak otec odjel na střelnici a on s nemocnou nohou, sám doma, převzal tajný telefon a jak se tak spojil s Goljukovem, bývalým velitelem ochranky Ignatova, který se rozhodným způsobem postaral o vítězství otce nad skupinou Molotova. Goljukov informoval S.Chruščova o přípravách spiknutí, do kterého byl zapojen Ignatov a ještě význačnější osobnosti, usilující o odstranění jeho otce z vedoucích míst. Tento motiv je tajuplně rozváděn celým pojednání. V knize je vylíčeno zavrženíhodné jednání A.I.Mikojana, život smetánky, jaké měli její příslušníci zištné zájmy, jak hodovali, jak se bavili a jak se vzájemně nenáviděli a intrikovali proti sobě.

S.Chruščov popisuje i dovolenou na Picundě, která v roce 1964 začala v jejich rodině později, až na konci léta. Zmiňuje se i o nepříjemnostech, které byly vyvolány výrokem švagra – Adžubeje v NSR a o telefonu, kterým Suslov požadoval od N.S.Chruščova, aby se neprodleně vrátil do Moskvy, kde se "všichni sešli", jak prý uvedl Suslov. Pak popisoval let, přistání v Moskvě bez slavnostního přivítání, nervozitu provázející očekávání výsledků jednání v předsednictvu ÚV KSSS i rozhovor s akademikem Arzumanjenem. O tom S.Chruščov uvedl:

"Situace je velmi vážná", říká akademik Arzumanjen. "Vám to mohu říci. Proti Nikitovi Sergejiviči byly vzneseny výhrady a členové předsednictva požadují jeho odstoupení. Zasedání bylo důkladně připraveno, všichni, kromě Mikojana, táhnou za jeden provaz. Obviňují Chruščova z různých hříchů – z neuspokojivé situace v zemědělství, zneužívání členů předsednictva ÚV a pohrdáním jejich názory a z mnoha jiných věcí… Jestliže odstoupí, mohou se dostat k moci stalinisté… Je třeba bojovat a nepřipustit, aby Chruščova sesadili. Obávám se ale, že je to marné…"

S.Chruščov potom pokračoval: "Vážné bylo to, že otec byl obviněn z podceňování ostatních členů předsednictva ÚV, a z  toho, že se k nim choval netaktně a pohrdal jejich názory… Nicméně, na tom všem byl notný kus pravdy: Já sám jsem mnohokrát byl svědkem toho, jak otec bez ohledu na přítomné plísnil toho či onoho člena předsednictva za přehmaty, jichž se dopustil v otázkách, které spadaly do otcovy kompetence.“ (Takové bylo skutečné "kolektivní" řízení, v provedení nejvyššího představitele revizionizmu!!!)

S.Chruščov pokračoval: „Ostatně i jiné výhrady odpovídaly pravdě, i když podle mého – nepatřily k principiálním. Bylo jich dost. Můžeme si uvést příklady:

Otec ve snaze přiblížit řízení výrobě trval na tom, aby se ministerstvo zemědělství vystěhovalo z Moskvy, a snažil se přimět úředníky, aby div ne vlastníma rukama obdělávali pokusná pole.

Nebo si můžeme připomenout udělení titulů hrdinů Sovětského svazu prezidentu Sjednocené arabské republiky Násirovi a viceprezidentu Amírovi. To tehdy vyvolalo v celé zemi projevy nesouhlasu.

Objevily se výhrady zcela vymyšlené, přestože pro nezasvěcené vypadaly jako naprosto věruhodné…"

Potom opět nechal mluvit akademika Arzumanjena. Ten prý uvedl: "Šelepin se neštítí ničeho! Ani hloupé lži… Velice hrubě se choval Voronov… To byly výrazy! Když Nikita Sergejevič řekl, že členové předsednictva jsou jeho přátelé, skočil mu do řeči: 'nemáte tu žádné přátelé!"… Ostatní byli zdrženlivější - Brežněv, Podgornyj a Kosygin vůbec mlčeli…"

Potom si opět vzal slovo S.Chruščov a uvedl: "Celé dopoledne čtrnáctého října proběhlo v únavném očekávání. Konečně kolem čtrnácté hodiny zavolala služba z otcova sekretariátu v Kremlu a sdělila nám, že otec odjel domů… Otec mi vsunul do ruky svou černou aktovku a spíše vydechl než řekl: 'Hotovo… Odstoupil jsem…' A po krátce odmlce dodal: 'Nešel jsem s nimi na oběd… Sám jsem napsal žádost o uvolnění ze zdravotních důvodů. Teď zbývá to formálně schválit usnesením plenárního zasedání. Řekl jsem, že se ukázněně podrobím všem usnesením, která přijme ústřední výbor. Ještě jsem řekl, že budu bydlet, kde rozhodnou. V Moskvě nebo kdekoliv jinde…'

Jak mi vyprávěli očití svědkové, klíčovými postavami v záležitosti otcovy suspenze v roce 1964 nebyl Šelepin ani Ignatov, ale Brežněv s Podgorným, kteří mnohokrát před tím probírali s členy předsednictva téma vzájemných vztahů s Chruščovem.

Vážné připomínky proti otci byly vysloveny i ve vztahu k některým jeho zahraničněpolitickým krokům. Podle jeho slov šlo o karibskou krizi, o události v Suezu a o vztahy s Čínou. Otec tehdy odpověděl, že některé zřejmě klame paměť, poněvadž všechna rozhodnutí k uvedeným otázkám byla přijímána kolektivně, většinou hlasů…

Na plenárním zasedání otec nevystoupil a žádná diskuse nebyla. Nakolik je mi známo, diskusi prostě nepřipustili, protože se obávali možných komplikací.

O situaci ve straně měl na plenárním zasedání promluvit Brežněv nebo v krajním případě Podgornyj. Oba však odmítli. Zřejmě jim bránily etické důvody, poněvadž dlouhé období pracovali po otcově boku. A tak byl referátem pro plenární zasedání – jakožto hlavní ideolog – pověřen Suslov. Ten prý o nadcházejícím převratu nic nevěděl, a když mu to řekli, velice se vylekal. Přesto okamžitě se v situaci zorientoval. Vždyť na Picundu telefonoval otci právě on…

Večer k nám přišel Mikojan… 'Byl jsem pověřen, abych ti vyřídil následující', začal nerozhodně Mikojan. 'Nynější dača a byt ve městě – tedy vila na Leninských horách – ponechávají se ti doživotně… Dostaneš důchod pět set rublů měsíčně a budeš mít trvale k dispozici auto…'

Po všechny ty dny bylo teplé, téměř letní počasí. A i toho dne bylo teplo a slunečno. Mikojan Chruščova objal a políbil. To tehdy ve vedení nebývalo zvykem, a tak toto loučení všechny dojalo. Mikojan rychle zamířil k bráně. Jeho nevysoká postava mizela za ohybem cesty. Nikita Sergejevič se za ním díval."

Jen tolik úryvků z  knížečky S.Chruščova, který ve zradě dospěl k občanství USA. Doma, v bývalém Sovětském svazu už nebylo co zrazovat. Jak dlouho vydrží poctivě plnit povinnosti občana největší a nejvyspělejší imperialistické země? (Tak jsem se ptal v době, kdy podání S.Chruščeva bylo pro mne novinkou.)

Nehoráznosti, uváděné S.Chruščovem, nebyly jen dílem N.S.Chruščova, ale celé smečky revizionistů – působící po celém světě. Leč, odešel jen hlavní viník strašných činů; nebylo by přesnější uvést zločinů? Ti co zůstali, změnili jen způsoby, vystupovali decentně. Tím se stali nebezpečnějšími a pád torza socialismu o třicet let tak oddálili. To však není omluva, to je nezbavuje odpovědnosti. Budoucnost jim doporučí stejnou žalobu, jaká bude předložena N.S.Chruščovovi..

Ještě jedno zastavení. V tomto pojednání bylo uvedeno dostatek důkazů o tom, že N.S.Chruščov byl individuum existenčně závislé na moci a slávě. A pak vzniká otázka. Jaké byly ty skutečné, opravdu použité argumenty, které ho zatlačily, přemohly, úplně srazily na kolena a to tak, že on bojovník, spíš rváč, který se nikdy nezdržel, ani se nenechal zdržet, ani se nenechal usměrnit, se bez odporu zhroutil, úplně se odevzdal moci opozičníků, aby mu triumfální postavení a z něho plynoucí slávu, vzali jednou ranou, jednou provždy? Čeho se do konce života musel bát, když se jeho drogová závislost neprojevila záchvatem, ve kterém by chtěl moc a slávu znovu vybojovat? Lapidárně řečeno, proč se u něho neprojevila reakce, která ovládla Napoleona I.? Ten se pod vlivem takového motivu vrátil na 100 dnů do dějin.

Po odvolání N.S.Chruščova se komunisté spontánně aktivizovali, scházeli se v malých kroužcích, se zaujetím diskutovali a utíkali k rozhlasovým přijímačům jako do Mekky. Čekali na zprávu o letadle, které musí odletět z Moskvy do Pekingu, aby se tam urovnaly vztahu komunistů, rozvrácené "novinkami" N.S.Chruščova. Urovnat vztahy – to bylo pro prosté členy strany to nejdůležitější, snad to byl podle jejich představy jediný úkol, který bylo naléhavě třeba vyřešit.

Ale letadlo neletělo. Snad havarovalo, lekali se někteří, vždyť přece muselo odletět, rozpory s Čínou jsou hrob komunistické budoucnosti. Tak se uvažovalo mezi prostým lidem. Byl jsem toho svědkem a nezapomněl jsem na politickou atmosféru té doby. Místo radosti a naděje, postupně skepse převzala vládu nad myšlením obyčejných, poctivých členů strany. Vše se vrátilo do starých revizionistických kolejí po otištění článku Veliký prapor budovatelů komunismu, který oznamoval, že orgán ústředního výboru KSSS Pravda, uveřejnil redakční článek, který mimo jiné říkal, že komunistické a dělnické strany přijaly program KSSS, vyhlášený na XXII.sjezdu KSSS, jako vynikající dokument tvůrčího marxismu-leninismu.

V článku se o všelidovém státě říkalo, že v něm má řídící úlohu dělnická třída a že není v protikladu ke státu diktatury proletariátu, že je vyjádřením široké demokracie pro pracující. To byla demagogie v novém, jemnějším provedení a také byla učeněji vyjádřena, ovšem v rozporu s objektivně danými skutečnosti. Posoudíme-li nové tvrzení – říkající, že ve všelidovém státě má řídící úlohu dělnická třída, hned se nám zjeví celý její nesmysl. Dělnická třída nemá, ani nemůže mít řídící úlohu, řídící činnost může proletariát kontrolovat, kritizovat, a tak rozhodujícím způsobem ovlivňovat, a ne ji vykonávat; diktatura proletariátu se projevuje především v tom, že ji, diktaturu, proletariát "jen" vykonává, ale přes sověty a jiné články řízení, např. přes masové organizace. Daleko měli revizionisté k Leninovi, proto i zde, v historické chvíli vážného významu, zase jen lavírovali, modré z nebe by dělnické třídě formálně přiznali, věděli, že zrada XXII.sjezdu KSSS v této věci je vážným a nepřijatelným výkřikem, jenž se do očí směje leninismu, ale právo organizovat, řídit diktaturu, by do rukou proletariátu nesvěřili, nikdy nesvěřili!

V článku se také uvádělo, že leninská idea demokratického řízení státních záležitostí je neochvějně uplatňována a že v sovětské společnosti má nejpokrokovější třída – třída dělníků vedoucí úlohu, že politický, morální a organizační vliv dělnické třídy zůstává za podmínek všelidového státu rozhodujícím činitelem úspěšné výstavby komunismu. A to nebyla pravda ani faktická, ani ideová, vždyť kolchozníci se třídně proletariátu výrazně vzdálili – hospodářsky se postavili proti němu. A v sovětské společnosti vznikla nová třída – "socialistických" aristokratů - papalášů. Politika KSSS se v důsledku vítězství revizionizmu výrazně rozešla s marxismem-leninismem ve všech směrech, hlavně však v těch zásadních, rozhodujících otázkách, jako je moc – diktatura dělnické třídy. To co se praktikovalo po odvolání Chruščova, to byl chruščovizmus bez Chruščova, chruščovizmus sladčí a našlehaný, nazdobený novou frází. Nic v tom nebylo revoluční a proto takovou "koncepci" revolucionáři, prostí komunisté nemohli, ani neměli přijmout. Leč, jejich odpor se nezrodil – snad jen politická a třídní letargie se stala jejich programem, koncepcí; nedivme se tomu, bez revoluční strany je proletariát bezmocný.

Článek prohlašoval, že KSSS a její leninský ústřední výbor neochvějně plní generální linii světového komunistického hnutí, kterou kolektivně vypracovaly bratrské strany a vtělily do Deklarace… a Prohlášení… moskevských porad z roku 1957 a z roku 1960. Ale hned nato článek pokračoval tvrzením, že závěry XX., XXI. a XXII.sjezdu KSSS, (které nelze chápat jinak než jako politické i ideové popření Deklarace… a Prohlášení…) jsou generální linií strany a všeho lidu, jenž ztělesňuje jejich kolektivní rozum a moudrost.

Článek prohlašoval kolektivní řízení za nejdůležitější zásadu a největší politickou vymoženost KSSS. Odmítl kult osobnosti a horoval pro závěry XX.sjezdu KSSS, které prý odmítly kult osobnosti J.V.Stalina. My jsme si dokázali, že tomu tak nebylo, že XX.sjezd KSSS J.V.Stalina vůbec nekritizoval(!), že Stalin byl hanoben a ne kritizován, až po skončení XX.sjezdu KSSS, na tajném zasedání, a to jen N.S.Chruščovem, i když před (bývalými) delegáty XX.sjezdu KSSS.

Naděje trvaly jen krátce, sova dva týdny a opět tu byl chruščovizmus. Sice bez Chruščova, ale o to nebezpečnější. Historie to potvrdila.

Nic se nezměnilo, proto v Československu pustili na politickou scénu O.Šika, který, spolu s  F.Vlasákem, v rozsáhlém, ale rozporném článku, uveřejněném v Rudém právu dne 11.11.1964, horoval pro ekonomickou demagogii, pro zdokonalení soustavy řízení plánovitostí a zbožní výrobou.

Následující den, dne 12.11.1964, přineslo Rudé právo článek Leninskou cestou. Byl laděn proti Chruščovovi, ale jeho jméno neuvedl. V části, pojednávající o řízení národního hospodářství a plánovacích procesů se zdůrazňovalo, že není možno připustit subjektivismus nebo svévolné rozhodování, neboť to má za následek nezdary a chyby, že KSSS a vláda SSSR považují za povinnost zdokonalovat řízení národního hospodářství uvážlivě a bez ukvapeností. To bylo "šité" proti N.S.Chruščovovi.

V článku se však zdůrazňoval význam jiného vynálezu N.S.Chruščova a sice hmotné zainteresovanosti. Kromě toho, článek horoval potřebě zvyšování ekonomické efektivnosti, horoval všelidovému státu, politickým svobodám, socialistické zákonnosti, oslavoval program strany, přijatý na XXII.sjezdu KSSS, rozvíjení komunistických společenských vztahů – to byla asi novinka a tvrdil, že se KSSS opírá o nejzázračnější sílu na světě – o sílu dělníků a rolníků. V článku se uvádělo:

"Významnou úlohu v rozvíjení tvůrčí iniciativy komunistů měl XX.sjezd KSSS, který odhalil marxismu-leninismu cizí ideologii a praxi kultu osobnosti a který položil základy k budování leninských norem v životě strany. Významným mezníkem při realizaci leninského kurzu XX.sjezdu bylo plénum ústředního výboru KSSS, které se konalo letos v říjnu. Plenární zasedání, které bylo prodchnuto kolektivním řízením a věrnosti Leninovu odkazu, probíhalo v ovzduší naprosté jednomyslnosti všech účastníků a bylo dalším důkazem péče ústředního výboru o úspěšnou realizaci generální linie strany s podporou všeho sovětského lidu. To dává straně další síly v boji za splnění jejího programu, za vyřešení velikých úkolů rozvinuté výstavby komunismu."

Jak jsem již uvedl, o N.S.Chruščovovi nepadla zmínka - ani odsudek, ani lítost nad tím, že mu stáří a zhoršený zdravotní stav brání, aby ve svém díle pokračoval. A tak říjnové plenární zasedání ÚV KSSS z roku 1964, které odvolalo N.S.Chruščova bez pocty, bylo pokračováním XX.sjezdu KSSS, jemuž vtiskl revizionistický charakter především N.S.Chruščov. Ticho kolem jeho jména bylo sice nelogické, ale lehko pochopitelné. Už jsme si během naší cesty revizionizmem zvykli na ledacos.

Potom se ještě konalo plenární zasedání ÚV KSSS dne 16.11.1964, na kterém ústřední výbor vyslechl zprávu N.Podgorného O sloučení průmyslových a zemědělských stranických organizací a sovětských orgánů v krajích a oblastech. Jeden z největších nesmyslů světa všech dob, tak zanikl, aniž by se alespoň symbolicky při tom uveřejnilo jméno jeho vynálezce a horlivého propagátora, dnes již legendárního revizionisty,N.S.Chruščova.

Plenární zasedání přijalo usnesení ke kádrovým změnám. Nejsou důležité, ani zajímavé. Osoby, kterých se změny týkaly, zapadly právě tak tajemně, jako tajemně byly uvedeny do funkcí: Jen jedna věta je zajímavá i významná. Ocituji ji v plném znění: "Na plénu bylo dále rozhodnuto vyloučit z ústředního výboru KSSS soudruha A.I.Adžubeje za chyby, jichž se dopustil ve své práci." Tak to vidíte, znovu zdokonalili leninské normy řízení stranické práce a za chyby – jen za chyby, vyloučili soudruha Adžubeje z ústředního výboru. A přece každý věděl, že mezi revizionisty bylo jeho chybou jen to, že si vzal za ženu dceru N.S.Chruščova a jako jeho zeť prováděl revizionistickou politiku právě tak, jak ji prováděli ti, kteří jej vyloučili.

Revizionisté se opět "zdokonalili" a mohli proto vykročit přes československé události v roce l968 a v roce l969,  přes válku s Čínou na řece Ussuri a jiná "vítězství" revizionizmu, až ke svému přirozenému, pozvolnému a plynulému zániku. Nyní je naléhavě třeba revizionizmus ve všem odhalit, usvědčit, přibít na pranýř a nikdy, nikdy nedopustit, aby opět pronikl do mezinárodního komunistického hnutí.