Těžký a nesnesitelný byl úděl dělnické třídy. Mučivé bylo strádání pracujících. Otroci a otrokáři, nevolníci a vrchnost, rolníci a statkáři, dělníci a kapitalisté, utlačovaní a utlačovatelé – tak byl od věků budován svět a takovým zůstává také nyní v ohromné většině zemí. Desetkrát a stokrát se pokoušel pracující lid v průběhu staletí setřást z beder utlačovatele a stát se vlastním pánem. Avšak pokaždé, zhanoben a poražen, byl nucen ustoupit, skrývat v duši urážky a ponížení, zlobu a zoufalství a odvracet zraky k neznámému nebi, kde doufal, že najde spásu. Okovy a otroctví zůstaly nedotčeny, neboť staré okovy byly nahrazeny novými, stejně ponižujícími a těžkými. Jedině v naší zemi se podařilo utlačovaným a zdeptaným masám pracujícího lidu setřást ze svých beder panství statkářů a kapitalistů a nahradit je panstvím dělníků a rolníků. Vy víte, soudruzi, a nyní to ví celý svět, že tento boj řídil soudruh Lenin a jeho strana. Leninova velikost tkví především v tom, že vytvořil republiku Sovětů a ukázal tím v praxi utlačovaným masám celého světa, že naděje na spásu není ztracena, že panství statkářů a kapitalistů nebude mít dlouhého trvání, že pracujíc sami mohou nastolit království práce, které je třeba vytvořit na zemi a nikoliv na nebi. Tím zažehl v srdcích dělníků a rolníků celého světa naději na osvobození. Tím také se vysvětluje skutečnost, že Leninovo jméno se stalo nejoblíbenějším jménem mezi pracujícími a vykořisťovanými masami. (Z projevu J.V.Stalina, který přednesl 26.1.1924 na II.všesvazovém sjezdu sovětů. Prvý den zasedání byl věnován Leninovu odkazu. J.V.Stalin, Spisy, sv.6, str.54 – 59)

ČESKOSLOVENSKÉ OTŘESY PO ČÍNSKÉM DOPISU
JOSEF F I K T A

  Čas, určený historií pro excesy zběsilého a perfidního revizionizmu, v polovině roku 1964 dozrál k závěru. Jeho zánik již nebylo možno eliminovat. Na povrch oficiálních událostí nebyla nastávající změna stavu mocenských poměrů patrná. Nebylo třeba. Palácový puč byl připravován jen proti "vůdci" avanturizmu a měl loď revizionizmu zavést do klidnější, stojaté vody. To bylo vítané, to přijímaly všechny vrstvy, všechny skupiny, před nedávnem zrozené aristokracie.
  Stránky Rudého práva, (z druhé poloviny roku 1964), vedeného hlavním redaktorem O.Švestkou, podávají důkaz o celkem aktivním mezinárodním politickém životě, ale i o snaze stlačit politický kvas v masách. Především byly publikovány zprávy, kritizující vedení KS Číny, úvahy nad zjištěním Warrenovy komise, vyšetřující okolnosti atentátu na prezidenta USA J.F.Kennedyho, zprávy o cestách N.S.Chruščova, ale i jiných představitelů revizionizmu. Byly publikovány i výtahy ze slavnostních projevů, přednesených ve výročních dnech významných politických událostí. Pohrůžky sršely proti USA – zvláště jejich politika vůči Vietnamské demokratické republice vyvolávala rozhořčení. Kriticky byla přijímána politická vystoupení Strany amerických nacistů, vedené G.L.Rockwelem, nebo projevy horující pro politiku z pozice síly a na pokraji války, pronášené Goldwaterem.
  Dne 1.8.1968 dostal příležitost rehabilitovaný Vilém Nový. A to rozsáhlým článkem O kritickém přehodnocování dějin KSČ. V něm ostře vystoupil proti kultu osobnosti. Později, v roce 1968, se V.Nový aktivně, celou svou osobou a svým autentickým hlasem, na stanici Vltava, postavil za politiku L.I.Brežněva. Byl při tom neohroženým; nikdo jiný v dobách vzedmutých nacionalistických vášní tak nevystoupil. Ale příležitost "dělat" dějiny v Československu nedostal. Byl příliš potřísněn revoluční činností KSČ před druhou světovou válkou, na které se také ve stranických funkcích podílel. Buržoazní nacionalista G.Husák, aktivní v obrodné vlně buržoazie, bouřící v roce 1968, ten byl pravým "mužem" L.I.Brežněva. Revizionisté si umějí vybrat svoje lidi; i z řad buržoazních exponentů!
  Později, až 9.10.1968, dostal příležitost další rehabilitovaný, Josef Smrkovský. Také on vycházel z minulosti a formoval novou tvář strany. Jeho článek vzbudil zájem. Mnozí tvrdili, že rozhodně není jeho autorem, že elitáři zneužili jeho jména a manipulují tak s náladami ve straně. Nebude na škodu ocitovat odstavec z článku J.Smrkovského, poznat, co jemu, který později přerostl do vyhraněného revizionizmus a ještě později byl životem vysvěcen na horlivého, nesmlouvavého a zuřivého agenta buržoazie, dávalo naději na konečnou porážku socialistické revoluce:
  "Propadla-li strana", psal J.Smrkovský, "jako celek falešné, do absurdnosti vyhnané teorii, museli pak být jedni jejími vykonavateli, druzí obětmi, s různým stupněm osobní tragiky. Tragika mrtvých je absolutní. U ostatních, pokud jim připadl los být hercem v této smutné hře historie našeho hnutí, je otázkou zda větší tragika nepotkala např. Gottwalda, který musel poslední léta života v domnělé službě straně sehrát vykonavatele falešné teorie, roli, která byla v rozporu s jeho celoživotní práci pro stranu, nebo pro jiné soudruhy, kteří museli strávit léta v žalářích a byli obětmi… Měla-li se strana dostat ze začarovaného kruhu, museli lidé, poznamenaní kultem Stalinovy osobnosti odejít a také odešli ze stranického života. Netajím uspokojení nad tím, že odešli jako svobodní lidé, i když činy některých, jako např. Čepičky, měly co činit s paragrafy trestního zákona… Boj za obranu leninských norem, který s tak nesmírnou odvahou před celým světem vytyčil XX. a XXII.sjezd KSSS, se dotkl celého mezinárodního dělnického a komunistického hnutí a není komunistické strany, která by nebyla v současné době, podrobována tvrdé zkoušce… vedení KS Číny opouští leninské teoretické pozice… Jejich poměr k otázce míru a války, k atomové politice, jejich územní požadavky jsou toho důkazem…"
  Nechávám citát z článku J.Smrkovského, zde uvedený, bez komentáře. Není nutný. Život ukázal, že on a jeho spojenci, byli falešnými hráči s leninskými odkazy, kam až klesli, kam je zahnala jejich nenávist k socialistické revoluci, kam dospěli ve svém boji proti socialismu, který byl již XX. a XXII.sjezdem KSSS značně vyvrácen ze svých základů, již jen trpně snášel tvrdé rány nepřátel, aby za krátký čas byl pokojně, vnitřní zradou, páchanou na vrcholku moci socialismu, deformován a nakonec rozmetán. I zapomenut? Zapomenuta nemůže být úloha zrádců, jako např. J.Smrkovského, který o sobě podal mnoho důkazů tvrdících: byl odsouzen spravedlivě, to dokazují i jeho stanoviska, která sladil smrtícím jedem, když na obdiv vystavoval nápravu stalinské zvůle. Stále stojíme na kótě, ze které může Gottwaldova tragedii nabývat ještě větších rozměrů, ale z ní nakonec Gottwald vystoupí ještě větší než byl v době kdy žil a bojoval za socialismus bez přívlastků.
Pokud existuje třídní společnost, existuje třídní napětí. Jeho intenzita klesá a pak se zase vzdouvá. Existuje i třídní boj. Je to neobyčejně těžké, ale je to skutečností, kterou nemůže nikdo překonat právními zákazy, sladkou řečí, ani lží, ani mlčením nebo tvrzení, že neexistuje nebo jej zamluvit filozofií K.Čapka: všechny špatnosti světa jsou projevem špatných lidí, kteří nemají srdce na správném místě a to jsou především komunisté. Třídní boj je realita!
Třetím z revizionistů, který vystoupil se závažným ideologickým projevem, byl Jan Fojtík. Byl vysoko vzdělaný. Sice ve starých, stalinských školách, ale jeho politická praxe nebyla zatížena „jařmem komunistické minulosti“. Do života, naplněného největší perspektivou, vstoupil když se začal bourat stalinismus. A on se přidal. A hned nad ostatními vynikal. Ti, zatíženi minulostí, se museli zákonitě ostýchat a proto jejich projevy nemohly mít říz. Proto se vyjadřovali neurčitě a tedy i nepřesvědčivě. Jen rehabilitovaní – J.Smrkovský, V.Nový a jim podobní, se mohli J.Fojtíkovi vyrovnat nebo ho dokonce překonat zdáním autentičností svých písemných projevů. Byli to přece vězni Kl.Gottwalda a ne diktatury proletariátu, jejíž zákony porušili. Až sem vedl falešný, revizionistický výklad třídního boje, který podle pojetí XXII.sjezdu KSSS zanikl již v období prvé fáze výstavby socialismu, ještě za existence tříd a kapitalistického obklíčení. Jak hezké, jak slaďoučké a falešné!
Dne 22.9.1968, právě v hodině, která v podstatě uzavírala slávu revizionisty N.S.Chruščova, vystoupil J.Fojtík s článkem Demokracie, její kritika a perspektivy.
  Nadpis, zpravidla dobře promyšlený, rámcuje obsahové zaměření uměleckého, poltického, nebo odborného díla. Tak jsme se naučili jej vnímat a proto vždy po jeho přečtení se ptáme: co má autor na mysli? Rozšíří moje politické, nebo odborné poznatky? Mám, nebo nemám se mu věnovat?
  Po pravdě musím uvést, u mě nadpis studie J.Fojtíka vyvolal rozpaky, a proto, dříve než jsem přistoupil k jeho studiu, vyhledal jsem orientaci v encyklopedickém slovníku akademie věd. Byl vydaný v roce 1972, je proto, jako všechna ostatní díla, vydaná v té době, poplatný revizionizmu. O demokracii říká, že vyjadřuje vládu lidu, pro níž jako vzor slouží zřízení městských států v starověkém Řecku, zejména v Athénách, kde v 6. – 4.století př.n.l. lidové shromáždění svobodných občanů přímo rozhodovalo o základních otázkách veřejného života. Že požadavek demokracie ožil opět jako jeden z hlavních postulátů buržoazně demokratických revolucí, které vytvořily parlamentně politický systém s několika politickými stranami, kde ekonomickou nadvládu kapitálu zajišťuje občasná výměna politických garnitur. O socialismu říká slovník: z diktatury proletariátu vyrůstá socialistická demokracie jako nový, demokratický politický systém, který sociálním obsahem zabezpečuje vládu dělnické třídy ve vedení s rolnictvem a s inteligencí. Aby dal své učenosti alespoň zdání logiky, definici uzavírá tvrzením: "Plný rozvoj socialistické demokracie je umožněn teprve po likvidaci antagonistických tříd."
  Pravděpodobně, že jiného, revizionisticky pokročilejšího názoru byl autor článku, který se chystám vyhodnotit, J.Fojtík, který tvrdil, že počínaje XX.sjezdem KSSS byla praxe naší demokracie podrobována při různých příležitostech kritice a závěry z rozborů, i když jednoznačné, přece však ještě ne definitivní, říkají: od začátku byla demokracie pojata jako mocenský nástroj dělnické třídy a proto nekompromisně vystupovala proti všem nepřátelům, a že po vítězství dělnická moc byla formována v národní a demokratickou revoluci, v níž si dělnická třída, představovaná komunistickou stranou, zabezpečila nesporné vedoucí postavení. (To revizionisté obelhávali sani sebe). V další větě ukončil J.Fojtík popis zkonstruovaných sladkostí a neočekávaně, ale s velkou razanci uvedl: "Avšak po únoru 1948 se postupně stále silněji uplatňovaly v celém našem společenském systému neblahé důsledky kultu osobnosti."
  Jistě se mnou cítíte rozdíly v obou právě uvedených stanovisek. "Koncepce" revizionistické akademie věd, sice výrazně glorifikuje vládu lidu otrokářské společnosti ze 6. – 4.století př.n.l. ve starověkém Řecku a jeho svobodné občany – otrokáře, vlastníky otroků, které beztrestně a svobodně, tedy demokraticky dávali zabíjet, nebo je dokonce sami, vlastní rukou zabíjeli, ale přesto se zdá být "principiálnější"; tvrdší než tvrzení J.Fojtíkovo. Ano, často jsem se setkával s rozdíly ve stanoviscích k jednomu problému, či k jedné otázce, a došel jsem k závěru, že nepramenily z omylu, zlého záměru, nebo nepřesné interpretace, ale že velmi citlivě a přesně reagovaly na časté změny oficiálního, někdy i polooficiálního výkladu uznávaných autorit revizionizmu, což bylo stydlivým, v podstatě nic neznamenajícím rozchodem s křiklavými, někdy i neurvalými závěry zběsilého Chruščova avanturismu.
  Ale zpět k naší otázce, k demokracii. Již nyní vidíme, že to není hmotný pojem, že ji nemůžeme ani měřit ani vážit a že přesto je jakousi zásadní představou stamilionů, že právě o ní, o demokracii, byl a je veden světový boj s komunizmem. Přesto tvrdím: Na demokracii nelze věřit, tak jako nelze věřit na sv.Mikuláše, nebo zázraky svatých. Demokracie je atributem vykořisťovatelských sil a se socialismem, ani s životem prostého lidu nemá nic společného; ani nikdy nic společného neměla. Ten, aby se osvobodil, má naprosto jiné, vyšší cíle.
  Že přeháním? Ale vůbec ne! Na konci roku 1916 a na začátku roku následujícího, studoval V.I.Lenin v Curychu otázku poměru proletariátu a jeho strany ke státu. Výsledek studia – rukopis tezí Marxismus o státu, ponechal ve Švýcarsku a v dubnu 1917 se vrátil do Ruska. Když v červnových dnech tohoto bouřlivého revolučního roku se musel skrývat v ilegalitě, napsal v jednom vzkazu: "Entrée nous: jestli mě oddělají, vydejte prosím Vás, můj sešitek 'Marxismus o státu' (zůstal někde ve Stockholmu). V modré obálce, svázaný. Jsou v něm všechny citáty z Marxe a Engelse, a také z Kautského… Je tam řada připomínek, poznámek a informací. Myslím, že stačí týden práce, aby to bylo možno vydat. Pokládám to za důležité… Podmínka: tohle je všechno absolutně entrée nous!" Sešitek se našel, byl vydán roku 1930 v Leninském sborníku, sv.XIV. a po té vyšel ještě v roce 1931, 1932 a 1934. V češtině v roce 1959, ve vydání, které připral Ústav dějin KSČ. A tam, na straně 85, je uvedeno:
  "I. – demokracie jen pro bohaté a pro tenkou vrstvu proletariátu; chudých se to netýká! Demokracie jen jako výjimka, nikdy ne úplná…
  II. – demokracie pro chudé, pro devět desetin obyvatelstva, násilné potlačení odporu bohatých…
  III. – demokracie úplná, která se stává zvykem, p r o t o odumírá… a místo ní nastupuje zásada 'každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb' Úplná demokracie se rovná žádná demokracie. To není paradox, ale pravda!"
  V Rejstříku ke spisům V.I.Lenina jsem jako účetní zjistil, že k pojmu Demokracie buržoazní – všeobecná charakteristika, se V.I.Lenin vyjadřuje ve svých Spisech na 48 stránkách, pojem Demokracie – její krach v epoše imperialismu, je předmětem jeho úvah na 4o stránkách… Abych nebyl směšným puntičkářem, v Rejstříku… je osm stran hustě potištěno číselnými údaji, které dávají přehled na kolika stranách Spisů se věnoval V.I.Lenin pojmu demokracie. A revizionista J.Fojtík se ve svém, politicky velmi významném pojednání o demokracii, zaplňující dvě půlstránky velké formátu Rudého práva, nepotřeboval obrátit k našemu klasikovi ani jednou. Ale důkazy, to pochopitelně, hledal jen u buržoazních autorů. Jako např. u amerického "myslitele" W.Millse, nebo u dlouhodobého vydavatele anglických The Times, jinak také buržoazního dějepisce Sovětského svazu, E.H.Carra.
  Přejímaje jejich myšlenky, se J.Fojtík snažil dokázat zvrácenost kultu osobnosti, který, představte si, pošlapal i atribut buržoazie – samotnou podstatu demokracie, které věnují svou náruživou a neutuchající pozornost význačné osobnosti buržoazie, ale komunisté revolucionáři po ní od vítězství v únoru 1948 šlapali.
  Je nejvyšší čas, abych uzavřel úvahu nad studií J.Fojtíka. Kde hledat závěr? Samozřejmě, že u V.I.Lenina. Ale kterou stať mám vybrat z tak velkého množství nabízených možností? Ať rozhodne náhoda? Ne! S plným uvážením vám předkládám několik úryvků z projevu V.I.Lenina, jenž učinil v květnu 1919 na I.všeruském sjezdu o mimoškolním vzdělávání. Je to celkem obsáhlá stať a zde lze uvést jen jednotlivé, samostatné výroky, které nemusejí vyvolat obraz celkového pojednání. Ale pro nás musí postačit, vždyť je nutno "jen" ukázat tvář revizionizmu z druhé poloviny roku 1964. Tak, a nyní V.I.Lenin:
  "Ano, bolševici šli do revoluce proti buržoazii, aby svrhli její vládu, hodili přes palubu všechny tradiční zvyky, sliby, odkazy buržoazní demokracie, šli do nejurputnějšího, vynuceného boje a války, za potlačení majetných tříd – šli proto, aby vyrvali Rusko… z imperialistických jatek, a aby učinili konec všem válkám… civilizovaný svět teď táhne proti Rusku… neexistovala a nemůže existovat revoluce, která by byla zajištěna před dlouhým těžkým bojem, jenž bude možná plný nejstrašnějších obětí…
  Kladete nám za vinu, že porušujeme svobodu. Ale my jsme toho názoru, že každá svoboda, nepodřizuje-li se zájmům osvobození práce od útlaku kapitálu, je podvod. Svoboda shromažďovací, která je zapsána v ústavě všech buržoazních republik je podvod, protože aby se lidé mohli shromažďovat v civilizované zemi, která přece jen zimu neodstranila a počasí nepředělala, je třeba mít pro shromažďování místnosti, ale nejlepší budovy jsou soukromé vlastnictví… Říkáme pánům buržoazním inteligentům, pánům přívržencům demokracie: lžete, když vrháte nám do tváře obvinění, že porušujeme svobodu! Když vaší buržoazní revolucionáři v Anglii 1649 a ve Francii v letech 1792 – 1793 uskutečňovali revoluci, nedávali shromažďovací svobodu monarchistům. Právě proto byla francouzská revoluce nazvána velkou, že se nevyznačovala slabošstvím, polovičatostí a frazérstvím jako mnoho jiných revolucí z roku 1848. Ale že to byla revoluce činu, která monarchisty svrhla a pak je ještě zničila… Kdyby se socialismus rodil tak pokojně, jak se pánům kapitalistům neráčilo dovolit mu, aby se zrodil… dokonce i kdyby nebyla válka, páni kapitalisté by přece jen udělali všechno, aby pokojný vývoj nepřipustili. Veliké revoluce, i když začínaly pokojně, jako velká francouzská buržoazní revoluce, končily zběsilými válkami, které rozpoutala kontrarevoluční třída… Jinak tomu ani nemůže být, díváme-li se na tuto otázku z hlediska třídního boje a nikoliv onoho maloměšťáckého frazérství o svobodě, rovnosti, demokracii, onoho maloměšťáckého tupého frazérství, kterým nás častují menševici, eseři a celá ta "demokracie". Pokojný vývoj k socialismu existovat nemůže!… Diktatura proletariátu je třídní boj proletariátu jenž zvítězil a vzal do svých rukou politickou otázku…Vyhýbat se studiu konkrétních forem, podmínek a úkolů tohoto boje všeobecnými frázemi o svobodě, rovnosti a o jednotě demokracie práce, tj. útržky z ideové zásoby epochy zbožního hospodářství, mohou pouze prohnilí hrdinové prohnilé 'bernské', čili žluté internacionály, jako je Kautsky, Martov a spol." (V.I.Lenin, Spisy, sv.29, str.329 – 376) (I J.Fojtík mezi ně patřil? Samozřejmě, patřil!)
  Tak to bylo několik stanovisek V.I.Lenina k demokracii a s ní souvisejícími nástroji ohlupování. Revizionisté bez ustání hovořili o návratu k leninským, normám stranické práce, aniž by alespoň někdy a jen v náznacích uvedli co jejich "návraty" vlastně představovaly. My zde, na malinkém příkladu ze života vidíme, že sloužily i k zastření revolučního učení našich klasiků.
  V textu J.Fojtíka jsou uvedena slova, tvrdící, že moc dělnické třídy byla představována komunistickou stranou. V závorce jsem přiložil poznámku, tvrdící, že revizionisté obelhávali i sani sebe.
  V právě uvedeném úseku mnohomluvného J.Fojtíka je zakleta zrada koncepce V.I.Lenina o komunistické straně, o jejím historickém poslání a metodách její práce. A to je třeba alespoň zde, alespoň z části, napravit. Dvě epizody z odkazu J.V.Stalina, které nyní uvedu, to "zvládnou". Jedná se o výtah z jeho práce K otázkám leninismu, z ledna 1926. V ní J.V.Stalin mimo jiné uvedl:
  "Je to posléze strana proletariátu, jeho avantgarda. Její síla záleží v tom, že soustřeďuje všechny nejuvědomělejší příslušníky proletariátu ze všech jeho masových organizací. Jejím posláním je spojovat práci všech masových organizací proletariátu bez výjimky a usměrňovat jejich akce k jednomu cíli, k osvobození… Lenin na II.kongresu Kominterny pravil:
'Tanner říká, že je pro diktaturu proletariátu, že však diktatura proletariátu naprosto není taková, jak si ji představujeme my. Říká, že my diktaturou rozumíme v podstatě diktaturu jeho organizované a uvědomělé menšiny. A opravdu, v epoše kapitalismu, kdy dělnické masy jsou neustále vykořisťovány a nemohou rozvíjet své lidské schopnosti, nejcharakteristějším rysem dělnických politických stran právě je, že mohou sdružovat jen menšinu své třídy. Proto jsme nuceni uznat, že řídit a vést široké dělnické masy může jen tato uvědomělá menšina. Říká-li soudruh Tanner, že je nepřítelem strany, že je však zároveň pro to, aby menšina nejlépe organizovaných a nejrevolučnějších dělníků ukazovala cestu veškerému proletariátu, pravím, že ve skutečnosti rozdílu mezi námi není'…“
Na závěr kapitoly o straně J.V.Stalin uvedl: "Není možno zapomenout Leninových slov, která pronesl na XI.sjezdu naší strany: 'V lidových masách jsou komunisté přece jen kapka v moři a můžeme vládnout jedině tehdy, budeme-li správně vyjadřovat to, co si lid myslí. Jinak komunistická strana nepovede proletariát a proletariát nepovede masy a celá mašinérie se rozpadne'." A také se rozpadla. Revizionizmus nectil zásady vydané Leninem a naléhavě připomínané Stalinem.
  Byl-li komunista odkázán jen na informace Rudého práva, pak až na konci listopadu 1964, se dozvěděl z článku: Poznámky k současným polemikám o včerejšku a dnešku, ve kterém autor jeho autor, Jiří Taufer, uvedl: od ledna plnila sloupce Literárních novin polemika, zabývající se literaturou třicátých a padesátých let. A protože dějiny poezie, literatury a umění jsou neoddělitelné od dějin vůbec, jak uvedl J.Taufer, polemika se přenesla na pole politiky, do oblasti společenských zápasů jak domácích tak i mezinárodních, na pole historie bolševizmu, KSČ a mezinárodního komunistického hnutí. K tomu dodávám: A strana v náručí revizionistické demagogie pokojně, nejen celý tento rok, mlčela, spala spokojeně, nikdo ji nevedl do střehu, tím méně do protizteče.
  Tauferův článek byl obsáhlý. Vždy dvě půlstránky velkého formátu Rudého práva vyšly na několik pokračování. Závěr potom tvořil dopis šesti účastníků rozhovoru, který byl organizován redakcí Literárních novin, když byla polemika zastavena a stanovisko redakce Rudého práva k projevům, povrchním ohlasům a zvláště k problémům, které tato polemika vyvolala.
  Tak vyšlo najevo, že v Rudém právu byli znepokojeni akcí Literárních novinách probíhající a proto požádali V.Nového, J.Smrkovského, J.Fojtíka a J.Taufera, aby vyjádřili svá stanoviska k minulosti komunistického hnutí i tehdejší současnosti. J.Fojtík se zabýval i otázkou rozvoje buržoazní demokracie. Jak je již z mého podání zřejmě vidět, vybraní autoři byli však zcela neteční k názorům v Literárních novinách uvedených a plnou silou svých intelektů se postavili jen proti komunizmu, ještě nedávno vítěznému, jen v něm měli svého politicko-ideového soupeře - protivníka.
  Kromě toho, zdá se, že v redakci Rudého práva mysleli na polyfonní koncert revizionizmu, ale on se ze strany Literárních novin rozběsnil zápas, nepěkný zápas. Hemžilo se v něm podezírání, osočování i nevraživost. A to přesto, že mezi minulostí a současností roku 1964 byl XX. i XXII.sjezd KSSS a v jejich hodnocení se obě znesvářené strany shodovaly – vychvalovaly je. Tak v čem tedy spočívaly rozbroje? A vyskytly se vůbec rozbroje mezi zde uvedenými skupinami? Zdálo by se, že postihnout příčiny a charakter tohoto boje bude velmi těžké, ne-li nemožné, také proto, že obě strany hovořily různě, až hrůzně vyumělkovanou řečí; uskupení Literárních novin zápasilo v oblasti filozofie, ideologie, politiky, umění, literatury, zvláště v oblasti poezie, sváru generací a to konkrétně, ale i v abstraktních pojmech. Snad jen třídní boj, třídní vztahy vůbec nebyly předmětem polemiky. Nezápasilo se v těchto kardinálních otázkách i když J.Taufer třídní hlediska rozváděl a jako velmi dobře znalý a zkušený odborník na marxismus, používal Marxovy, Engelsovy a dokonce i Leninovy výroky.
  Na závěr je možno uvést: A přece, ani v této babylonské bouři intelektuálních živlů, které se ze zásady vyhýbaly třídním pohledům, nebylo možno podstatu sporu utajit.
  V době, kdy otázka kultu osobnosti J.V.Stalina už vyhasla, už ani nedoutnala, kdy téměř všichni pučisté z hodiny smrti J.V.Stalina byli smeteni do propadliště zapomenutí, v době kdy již jen Chruščov a Mikojan byli trpěni ve vysokých funkcí, aby za krátký čas jednoho "uvolnili" a druhý aby požádal o uvolnění, v době kdy nová vedoucí formace sovětského revizionizmu přikrývala období zběsilé fáze zrady příkrovem mlčení, se v Rudém právu a v Literárních novinách bojovalo o naplnění kadlubu kultu osobnosti J.V.Stalina. A svár hořel, protože jedni, ti z Rudého práva byli revizionisté a druzí, ti z Literárních novin, byli ve vývoji zrady o stupeň pokročilejší, ti vyznávali koncepci likvidátorskou. Ti chtěli komunismus zlikvidovat, ale v roce 1964 se ještě styděli a ještě nevěděli jak to udělat, nebyli zcela jednotní a dostatečně zorganizovaní. Hlavně proto neuměli vyvinout potřebný tlak, hlavně však, nebyli dosud řízeni z jednoho centra. To vše dozrálo později, v roce 1968.
Tehdy, v roce 1964, měly asi obě strany stejné předpoklady pro vítězství. Ale později, když váhy naděje se naklonily v prospěch likvidátorů, revizionista J.Smrkovský nezaváhal a přeběhl – stal se z něho likvidátor, jeden z hlavních, nejbojovnějších, až zásadních, principiálních likvidátorů.
  Jistě, čtenáře napadá otázka: proč se do zápasu nezapojili komunisté? Zde odpovědět nedovedu. Asi proto, že už nebyli, že už neexistovali vůbec nebo neexistovali jako organizace, možná, že o to usilovali, ale takovou možnost jím nedala ani jedna strana, sami již dávno neměli tribunu, ani noviny, ani televizi, ani rozhlas, ale přeběhlíky měli. Vezměte si J.Taufera jako příklad. Víte jaký to byl komunista? V Brně, kde studoval práva, se zapojil do politického života. Přispíval do pokrokových časopisů, stál při založení skupiny socialistických umělců Blok. Do Sovětského svazu odjel poprvé ilegálně v roce 1933 – to mu bylo 22 let a podruhé v roce 1939, po okupaci Československa. Válečná léta prožil v SSSR, pracoval v Moskevském rozhlasu jako redaktor. Po návratu v roce 1945 se stal odpovědným redaktorem Tvorby a ředitelem nakladatelství Svoboda. Působil v různých funkcích na ministerstvu zahraničí, informací i kultury. Na konci ledna 1951 byl jmenován předsedou Státního výboru pro věcí umění. Uplatnil se v literární tvorbě i literární teorii a literární historii. Svá rusistická bádání věnoval Gorkému, Gogolovi, Pasternakovi a dalším ruským literárním tvůrcům. Je všeobecně znám jedinečnými překlady Majakovského. Byl dvojnásobným laureátem ceny Kl.Gottwalda a národním umělcem. Na druhém sjezdu spisovatelů, který se konal krátce po skončení XX.sjezdu KSSS, byl skandalizován a zřejmě již tam ztratil politickou orientaci. Útočili na něho především mladí spisovatelé. Mezi nimi byl pan Florián i pan Havel. Že by se J.Taufer zalekl? I to je možné. Jako mimořádná osobnost si možná zvykl na ohledy okolí, ztratil kontakt se životem mas a nevydržel nápor, který byl proti němu veden po XX.sjezdu KSSS. Ať tak, nebo ještě i jinak, uvázl v síti revizionizmu. Jeho článek v Rudém právu je toho důkazem. A nám nezbývá než polknout hořkou dávku zrady a na Taufera vzpomínat jen v tom, kde jeho odkaz může komunistické hnutí převzít.