(Stručný zápis)
SOUDRUZI!
Ať
je to jakkoli smutné, je třeba konstatovat skutečnost, že se v naší straně
vytvořila zvláštní Bucharinova skupina, skládající se z Bucharina, Tomského a
Rykova. O existenci této skupiny nebylo straně dříve nic známo – bucharinci před
stranou pečlivě tajili skutečnost, že taková skupina existuje. Ale nyní je to
již známé a zřejmé.Tato skupina, jak je vidět z jejího prohlášení, má svou zvláštní platformu, kterou staví proti politice strany. Žádá za prvé – proti nynější politice strany – zpomalení tempa rozvoje našeho průmyslu a tvrdí, že nynější tempo rozvoje průmyslu je „zhoubné". Žádá za druhé – rovněž proti politice strany – omezení budování sovchozů a kolchozů a tvrdí, že kolchozy a sovchozy nehrají a nemohou hrát významnou úlohu v rozvoji našeho zemědělství. Žádá za třetí – rovněž proti politice strany – aby byla zavedena úplná svoboda soukromého obchodu a aby se stát vzdal regulující úlohy v oblasti obchodu, a tvrdí, že regulující úloha státu znemožňuje rozvoj obchodu.
Jinak řečeno, Bucharinova skupina je skupina pravé úchylky, je to kapitulantská skupina, která neusiluje o likvidaci kapitalistických živlů ve městě i na vesnici, ale o jejich svobodný rozvoj.
Současně se Bucharinova skupina staví proti mimořádným opatřením vůči kulactvu a proti „přílišnému" zdanění kulaků a bez okolků obviňuje stranu, že prý používáním těchto opatření ve skutečnosti provádí politiku „vojensko-feudálního vykořisťování rolnictva". Tohoto směšného obvinění využil Bucharin k tomu, aby vzal pod ochranu kulaky, při čemž smíchal a hodil do jednoho pytle pracující rolnictvo a kulactvo.
Bucharinova skupina žádá, aby strana od základů změnila svou politiku v duchu platformy této skupiny. Prohlašuje dále, že nebude-li politika strany změněna, složí Bucharin, Rykov a Tomskij své funkce.
Takové jsou skutečnosti, zjištěné za diskuse na nynějším společném zasedání politbyra ÚV a předsednictva ÚKK.
Kromě toho bylo zjištěno, že Bucharin z příkazu skupiny potají vyjednával s Kameněvem o organisování bloku bucharinců s trockisty proti straně a jejímu Ústřednímu výboru. Je zřejmé, že bucharinci nepočítali s vítězstvím své platformy v Ústředním výboru naší strany, a proto pokládali za nutné organisovat tento blok za zády Ústředního výboru strany.
Byly u nás dříve neshody? Ano, byly. Po prvé u nás neshody propukly před červencovým plenárním zasedáním Ústředního výboru (1928). Neshody se týkaly týchž otázek: tempa rozvoje průmyslu, sovchozů a kolchozů, úplné svobody soukromého obchodu, mimořádných opatření proti kulactvu. Ale na plenárním zasedání skončila tehdy věc přijetím jednotné a společné resoluce ke všem těmto otázkám. Všichni jsme tehdy měli za to, že Bucharin a jeho přívrženci se zřekli svých chyb a že neshody byly překlenuty přijetím společné resoluce. Na tomto podkladě vzniklo také známé prohlášení, podepsané všemi členy politbyra (v červenci 1928), o jednotě politbyra a o tom, že v něm nejsou neshody.
Po druhé u nás neshody propukly před listopadovým plenárním zasedáním Ústředního výboru. Bucharinův článek „Poznámky ekonoma" nezakrytě mluvil o tom, že v politbyru není všechno v pořádku, že při nejmenším jeden z členů politbyra se pokouší revidovat či „opravit" linii Ústředního výboru. Pro nás, pro většinu členů politbyra, nebylo rozhodně pochyb o tom, že „Poznámky ekonoma" jsou protistranický eklektický článek, usilující o zpomalení tempa rozvoje průmyslu a o změnu naší politiky na vesnici v duchu známého Frumkinova dopisu. Zde je třeba ještě připomenout, že Rykov, Bucharin a Tomskij se vzdávali funkcí. Tehdy totiž Rykov, Bucharin a Tomskij přišli do komise pro sestavení resoluce o kontrolních číslech a prohlásili, že se vzdávají funkcí. Ale během prací komise pro kontrolní čísla byly všechny neshody tak či onak překlenuty:
nynější tempo rozvoje průmyslu bylo zachováno, další rozvíjení výstavby sovchozů a kolchozů bylo schváleno, maximální zdanění kulaků zachováno, regulující úloha státu v oblasti obchodu byla rovněž zachována, směšná obvinění strany, že provádí politiku „vojensko-feudálního vykořisťování rolnictva", byla odmítnuta za všeobecného smíchu členů komise, prohlášení oněch tří, že se vzdávají funkcí, bylo vzato zpět. A výsledkem toho byla společná resoluce o kontrolních číslech, schválená všemi členy politbyra. A výsledkem toho bylo známé usnesení politbyra o tom, aby všichni členové politbyra deklarovali jak na listopadovém plenárním zasedání Ústředního výboru, tak i mimo ně jednotu a tu skutečnost, že v politbyru nejsou neshody.
Mohli jsme tehdy vědět, že Bucharin, Rykov a Tomskij hlasují pro jednotnou resoluci jen naoko, že si ponechávají zvláštní body neshod se stranou, že Bucharin a Tomskij se ve skutečnosti fakticky zřeknou práce ve Všesvazové ústřední radě odborů, v Kominterně, v „Pravdě", že v Kameněvově archivu leží jakýsi „zápis", z něhož jasně vyplývá, že máme v Ústředním výboru zvláštní skupinu s vlastní platformou, která se pokouší vytvořit blok s trockisty proti straně? Je jasné, že jsme to nemohli vědět.
Nyní je všem jasné, že neshody existují, a to závažné neshody. Je vidět, že Frumkinovy vavříny nedají Bucharinovi spát. Lenin měl tisíckrát pravdu, když již roku 1916 napsal Šljapnikovovi, že Bucharin je „ďábelsky vratký v politice" Nyní touto vratkostí nakazil Bucharin členy své skupiny.
Hlavní neštěstí bucharinců je v tom, že věří, jsou přesvědčeni, že poskytnutí úlev a volnosti kulakovi je prostředek k vyřešení našich obilních a všech jiných obtíží. Domnívají se, že poskytneme-li kulakovi úlevy, nebudeme-li omezovat jeho vykořisťovatelské tendence, dáme-li mu volnost atd., budou obtíže odstraněny a po litická situace země se zlepší. Není ani třeba říkat, že tato naivní víra bucharinců ve spásnou úlohu kulaka je tak směšná a hloupá, že ji ani není třeba kritisovat. Neštěstím bucharinců je, že nechápou mechaniku třídního boje, nechápou, že kulak je zapřisáhlý nepřítel pracujících, zapřisáhlý nepřítel celého našeho zřízení.
Nechápou, že politika poskytnutí úlev a volnosti kulakovi znamená zhoršení celé politické situace naší země, zlepšení vyhlídek kapitalistických živlů v zemi, ztrátu vesnické chudiny pro nás, demoralisaci středního rolníka, rozchod s dělnickou třídou naší země. Nechápou, že žádné poskytnutí volnosti kulakovi není s to zmírnit naše obilní potíže, neboť kulak tak jako tak dobrovolně nedá obilí, existuje-li politika výkupních cen a regulace obilního trhu státními orgány, a my se nemůžeme vzdát politiky regulování obchodu státem, nechceme-li poškodit sovětské zřízení, diktaturu proletariátu. Neštěstí bucharinců je v tom, že nechápou tyto jednoduché a elementární věci. To už nemluvím o tom, že politika poskytnutí volnosti kapitalistickým živlům jej jak theoreticky, tak politicky naprosto neslučitelná se základy leninské politiky a leninismu.
To je všechno hezké, řeknou možná soudruzi, ale jaké je tu východisko, co je třeba podniknout v souvislosti s tím, že se na scéně objevila Bucharinova skupina? Pokud jde o východisko z této situace, většina soudruhů se již vyslovila. Většina soudruhů žádá, aby shromáždění projevilo neoblomnost a rozhodně odmítlo odstoupení Bucharina a Tomského (Rykov už své odstoupení odvolal). Většina soudruhů žádá, aby společné zasedání Ústředního výboru politbyra a předsednictva Ústřední kontrolní komise projednalo pravičácko-oportunistickou, kapitulantskou platformu Bucharina, Tomského a Rykova, aby odsoudilo pokus Bucharina a jeho skupiny stlouci protistranický blok s trockisty. Já se k těmto návrhům plně připojuji.
Bucharinci s tímto rozhodnutím nesouhlasí. Chtěli by, aby jim byla zaručena svoboda frakčního seskupování proti organisačnímu řádu strany. Chtěli by, aby jim byla zaručena svoboda porušovat usnesení strany a Ústředního výboru – proti nejvlastnějším zájmům strany. Ptáme se – jakého důvodu?
Podle nich je tomu tak: neplní-li usnesení Ústředního výboru řadoví členové strany, je třeba je přísně potrestat v duchu stranických zákonů, porušují-li však usnesení Ústředního výboru takzvaní vůdci, dejme tomu členové politbyra, nejenže je nelze trestat, ale nelze je ani prostě kritisovat, protože kritiku v takovém případě hodnotí jako „odrovnávání".
Strana ovšem nemůže zaujmout toto falešné hledisko. Vyhlásíme-li jedny zákony pro vůdce a druhé pro „obyčejné lidi" ve straně, pak tu nezbude nic ani ze strany, ani ze stranické kázně.
Stěžují si na „odrovnávání". Ale tyto stížnosti jsou šity horkou jehlou. Má-li Bucharin právo napsat takový nehorázný protistranický článek jako „Poznámky ekonoma", mají členové strany tím spíše právo kritisovat takový článek. Osobuje-li si Bucharin a Tomskij právo porušovat usnesení Ústředního výboru, vytrvale odmítat činnost na přikázaných místech, mají členové strany tím spíše právo kritisovat takovéto jejich chování. Nazývá-li se toto „odrovnáváním", ať nám řeknou, jak potom chápou heslo sebekritiky, vnitrostranické demokracie atd.
Říká se, že Lenin by jistě postupoval mírněji, než nyní postupuje Ústřední výbor vůči Tomskému a Bucharinovi. To vůbec není pravda. Nyní to vypadá tak, že dva členové politbyra soustavně porušují usnesení Ústředního výboru, vytrvale odmítají zůstat na místech, kam je poslala strana, zatím co Ústřední výbor strany, místo aby je potrestal, už dva měsíce je přemlouvá, aby na svých místech zůstali. Jak naproti tomu postupoval Lenin v takových případech – jen si vzpomeňte. Což si nepamatujete, že soudruh Lenin pro jednu malou chybu vyhnal Tomského do Turkestanu?
Tomský. Za laskavého přispění Zinověva a zčásti tvého. Stalin. Chceš-li tím říci, že Lenina bylo možno přesvědčit o něčem, o čem sám nebyl přesvědčen, může to být jen k smíchu... Jen si vzpomeňte na jinou skutečnost, na příklad se Šljapnikovem, kterého Lenin navrhoval vyloučit z Ústředního výboru za to, že v buňce Nejvyšší rady národního hospodářství kritisoval jakýsi návrh na řízení Nejvyšší rady národního hospodářství.
Kdo může popřít, že nynější přestupky Bucharina a Tomského, kteří hrubě porušují usnesení Ústředního výboru a zjevně formují novou oportunistickou plat formu proti straně, jsou mnohem horší než provinění Tomského a Šljapnikova v uvedených případech? A přesto Ústřední výbor nejen nežádá, aby někdo z nich byl vyloučen z Ústředního výboru nebo poslán někam do Turkestanu, ale omezuje se na pokusy přesvědčit je, aby zůstali na svých místech, a přitom ovšem zároveň odhaluje jejich nestranický a místy přímo protistranický postoj. Jakou tu chcete ještě mírnost?
Nebude správnější říci, že my, většina Ústředního výboru, jednáme vůči bucharincům příliš liberálně a snášenlivě, že tím možná mimoděk povzbuzujeme jejich frakční, protistranickou „práci"?
Není na čase skoncovat s tímto liberalismem?
Navrhuji schválit návrh většiny členů tohoto shromáždění a přejít k dalším záležitostem.